Co pořád mají někteří autoři s velkými písmeny? Můžu dokolečka opakovat, že například tituly nebo hodnosti se v češtině píší zásadně s malým, ale přesto pak zas a znovu narazím na nějakého toho Kapitána nebo Biskupa. Můžu všem říkat, že Bůh s velkým B je jen ten samojediný, zatímco Thor, Anubis nebo Perun jsou bohové. K tomu mimochodem musím doplnit, že lidé říkající, jak je hned napadá několik obhajob, proč to psát s velkým, nechť tyto své nápady směřují na autory, kteří to dělají a nikdy to neobhájí byť jen jediným slovem, nikoliv na mě. Jenže víte co? Já možná rozlouskl tajemství posedlosti velkými písmeny.

Na základní škole jsme se snad všichni učili, kde se mají psát velká písmena. A upřímně, celkem zaručeně to spousta z nás pletla, většinou tak, že jsme psali převážně malá. V průběhu času někteří z nás vlivem cizích jazyků začali všude možně psát velká písmena, protože když je to správně anglicky/německy, bude to určitě správně česky. Pozor, teď nemluvím o autorech náctiletých, páchají to všechny věkové kategorie.

Zmínil jsem to dříve, ale když titul napíšete s velkým písmenem, můžete čtenáře zmást. Pak si myslí, že se postava jmenuje Josef Farář, zatímco ve skutečnosti je to Josef Novotný, povoláním farář. Tuplem zlo to je, když si daný titul sami vymyslíte a čtenář jej díky tomu nezná, plus pojem na prvních X stránkách nevysvětlíte. Povídka tak náhle obsahuje mnoho příbuzných, kteří z nějakého důvodu všichni vykonávají stejné povolání. A ano, v takovém případě se za větičku to je přece jasné trhají povídky i hlavy.

Zrovna u titulů je mi poměrně jasné, proč je lidé pletou. Horší je to pak u jiných pojmů. Dejme tomu názvů rostlin, zvířat nebo klidně i potravin či předmětů. V našem světě po stromě jménem smrk šplhá veverka, která si nese oříšek a já se na ni dívám pomocí dalekohledu. Ve fantastickém světě ovšem často po Lermu leze Potla nesoucí si Selag a já se na ni dívám Goforem.

A já se ptám, proč. Jíme jablka, ne Jablka. Není to jedno konkrétní jablko, které si zaslouží mít vlastní jméno, ale jedno z mnoha v sadě. Proč tedy, když je v povídce mísa plná fiktivního ovoce, nazývají se ty plody Guvedy a ne guvedy?

Po pár stovkách povídek je však odpověď jasná. Někteří autoři to totiž asi berou následovně:

Je to můj pojem, tak si zaslouží velké písmeno.

Vážení, opravdu ne. Tady neplatí ani argument, že jste chtěli ten pojem odlišit. (Když už, označte jej třeba kurzívou, ale upřímně, i to mi přijde nadbytečné.) Dle pravidel českého pravopisu je to prostě špatně. Argumenty od jiných lidí, že se to dá obhájit, mě nezajímají, protože sami autoři si to neobhájili zatím nikdy, takže předpokládám, že se jedná o chybu z neznalosti, nic víc.

Ano, například u oněch Guvedů nejspíš nedojde k zmatení čtenáře, oč jde. Přesto se musím jako vždy ptát, kde to autor viděl.

Někteří lidé mají tendence dávat s velkým písmenem Důležité Pojmy. Anna udělala to a to, protože jí tak radila Prozřetelnost. Osobně jsem na to alergický, ale přece jen to dává větší smysl, než že Anna snědla Hrušku.

Jinými slovy, když si vymyslíte vlastní pojem, není nikterak nadřazený jakýmkoliv jiným. Nyní mě omluvte (ano, opět velmi krátký článek), čeká mě ještě pár desítek soutěžních povídek.

Sikar