V okamžiku, kdy toto čtete, mi zbývá do konce Dračího řádu přečíst tři povídky (z celkem sto čtyř). Kdybych to měl shrnout, byl to slušný ročník. Jako vždy se ovšem našly povídky, jež očividně neseděly rozsahu, který pro ně autor zvolil. Co k nim mohu říct?

Vždycky se najdou krátké povídky, u nichž je vyloženě škoda, že nebyly delší. Nápad v nich by vydal klidně na víc a šel by ještě trochu rozpracovat. Například je v náznacích vylíčena minulost postav, o které bychom se rádi dozvěděli něco dalšího. Zkrátka, povídka měla pět stránek, ale kdyby jich měla deset, nebylo by to na škodu.

Problém jsou spíš povídky z opačné strany spektra. Zrovna Dračí řád má limit 25 normostran (NORMOSTRAN, ne stránek ve Wordu – než něco pošlete, zjistěte si rozdíl, ano?) a mnoho autorů zkrátka láká napsat text, který se co nejvíc přiblíží tomuto limitu. Přece jenom, mezi spoustou povídek o dvaceti stranách se může třístránkový kousek ztratit.

Limit ovšem není výzva, abyste jej za každou cenu splnili na úkor příběhu. Ano, škrtání je základ. Pokud lze z jedné stránky udělat půl stránky, nic tím nezkazíte. Víc slov neznamená automaticky lepší povídku. Když po přečtení vaší dvacetistránkové povídky mám pocit, že v ní bylo příběhu sotva na pět, je něco špatně.

Pochopitelně vás nevybízím, abyste své psaní očesali na zcela holou kostru. Všechno má ovšem svoji míru. Pokud jsou textové kudrlinky a bohatý jazyk součástí stylu a sedí danému příběhu, budiž. Jestliže čtenáře jen bombardujete slovy a ředíte tak příběh, připravte se, že může v půlce vaše dílo odložit, protože se prostě a jednoduše nudí. Děj se motá v kruhu, neposouvá se. Další a další slova nepřispívají k tomu, aby byla povídka lepší, dělají ji pouze delší.

Zrovna předevčírem mi na mailu přistály připomínky k jedné povídce. Měl jsem tam například označený jeden dialog, který neměl ani deset řádků a dvě postavy si vyměňovaly vcelku stručná sdělení, nic květnatého. Komentář? Ten dialog je zbytečně dlouhý a nudný, měl bych ho proškrtat.

Zopakuji to – jednalo se o několik řádků. Několik řádků, které zpomalovaly děj, nepřinášely nic až tak moc zajímavého nebo zábavného. Maličký kousek textu, který máte přečtený během několika sekund. Zestručnil jsem ho na polovinu, protože ano, skutečně to bylo hluché místo.

Znovu – pár řádků. Přečtete, nepřemýšlíte nad tím. Přesto profík, který to četl, se nad tím pozastavil a upozornil na to.

Teď si představte to samé, ale natažené na několik stránek.

Stručně, bavilo by vás to číst? Udržel by vaši pozornost text, který na pěti stránkách sdělí to samé, co by se vešlo na pár řádků?

Ano, vždy pochopitelně záleží na zvoleném stylu, ale buďme upřímní, ne každý příběh má dech na dlouhou trať. Sice jsem řekl, že mezi mnoha dlouhými povídkami může jedna krátká zapadnout, ale pokud máte dostatečně nosný nápad, tak mu kratší rozsah může spíš pomoct. Myšlenka lépe vynikne, protože čtenář nebyl zaplaven slovy, která mohla i nejgeniálnější příběh příliš naředit. Zkrátka, poměr příběhu vůči textu by měl být vyvážený, aby to nebylo ani uspěchané, ani nudně ukecané.

Než začnete psát, optejte se sami sebe, jaký rozsah se zdá být nejideálnější. Má cenu honit znakový limit? Opravdu v textu potřebujete všechny vycpávkové dialogy, popisy a dějové odbočky?

Slova totiž mohou někdy pohřbít myšlenku.

Sikar