Omlouvám se za delší výpadek. Takhle to vypadá, když se v rychlém sledu za sebou odehraje toto: nemoc a s ní související antibiotika, narození druhého dítěte, onemocnění prvního dítěte (a taky antibiotika). Ty zmínky o dětech mě částečně přivedly k tématu dnešního článku. Pokud máte ve svém okolí začínajícího literáta ve věku kolem devíti let, klidně mu ukažte tento článek. Bude totiž obsahovat jednu radu, ze které by se mohli poučit i někteří starší.

Opět jednou mi na stole přistála hromádka soutěžních povídek. Pár z nich bylo očividně sepsaných dětmi a k jedné dokonce organizátorka dopsala poznámku, že autorce je kolem devíti či desíti let, tak ať to zohledníme při psaní komentáře. Ačkoliv jsem autorku pochválil, že mimo jiné umí například (i oproti mnoha starším autorům) správně používat odstavce a přímou řeč, trochu zdrženlivější jsem byl ohledně tempa, jakým děj odsýpal. Při čtení jako kdybych si vzpomněl na víc podobných dětských povídek.

Nejspíš jste je někdy četli také. Příběh i zpracování bývají úsměvné a zavzpomínáte si třeba i na své pradávné počátky (já jsem první povídku napsal v šesti letech a námět jsem našel v televizním programu). Takových povídek nebývá moc. Když čtu tři ročně, je to hodně. Obvykle autorovi či autorce stačí dát nějaké základní obecné rady, jak to udělat lepší, například výše zmíněné odstavce a dialogy. Prostě a jednoduše, nejprve se nauč tyhle věci, příběh ti budu do hloubky komentovat, až budeš starší a zkušenější.

Jak jsem ale zmínil, daná autorka zpracovala odstavce i dialogy dobře. K příběhu jsem jí napsal, že v jednom místě nechápu, proč hlavní postava jen tak bezdůvodně šla na jisté místo, ale v zásadě tam jinak nebyl problém. Nakonec mi docvaklo, co tam bylo špatně a šlo by to napsat k velké většině podobných textů, které jsem kdy četl.

Nazval bych to nějak jako syndrom znudění po půl stránce. A chápu, proč se to děje. Trpělivost roste s věkem.

Děti když chtějí, tak umí psát. Chápou, s čím mají seznámit čtenáře, jak mu představit prostředí a postavy. Jinými slovy hlavní postava ráno vstane, vyčistí si zuby, jde se nasnídat, prohodí pár slov s rodiči, vydá se do školy, atd. Nemusí to být zrovna vrcholová literatura, ale jsou tam děj i popisy. Uvedený příklad neberte moc vážně, setkal jsem se s dětskými autory, kteří vrhli čtenáře přímo do rozjetého děje a velmi snadno ho tak hned vtáhli. Žádné okecávání kolem, prostě hnedka akce.

Takhle to pokračovalo dál. Povídka, ač napsaná velmi stručně (zkušenější autor by každý odstavec rozepsal na stránku), se držela důležité rady, že nemáte mluvit, ale ukazovat.

První polovina děje by se dala shrnout následovně:
– Ráno
– Cesta do školy, nečekaný únos zločinci
– Jízda automobilem zločinců
– Uzavření do cely

Každý bod by mohl být zpracován třeba na jeden nebo dva odstavce. Stručné, ale pro pochopení, co se stalo, postačující. Co je také důležité, všechno je to psané stejným stylem a má jednotnou míru popisnosti a tempa děje.

Někdy to tak i pokračuje. Druhá polovina příběhu může vypadat takto:
– Naplánování útěku
– Útěk a telefonát na policii
– Příchod policistů, zatčení zločinců.

Škoda jen, že mnoho těchto velmi mladých autorů jako kdyby to po dobře zpracované první polovině přestalo bavit. Skutečně se může stát, že po sice stručném, ale v zásadě dostatečně rozepsaném textu následuje toto:

Naštěstí jsem zjistil, že ten, co mi nosí jídlo, si nedávno zlomil nohu. Když mi donesl oběd, kopl jsem ho do kolene a utekl. Pak jsem zavolal policajty a ti všechny zatkli.

Jinými slovy jsme se nedočkali zbytku příběhu, ale v zásadě jen osnovy. Zrovna k na začátku zmiňované povídce jsem napsal nakonec komentář, že by to bylo o hodně napínavější, kdyby místo věty ,,Tak jsem to udělala” byl text pojednávající o celém procesu. Úvod se věnoval podrobně každému detailu, ale na konci je vše odbyto jednou větou. Trochu škoda, když ono ,,Tak jsem to udělala” skrývalo akčně-hororovou pasáž, která mohla být ve výsledku korunou celé povídky, bombastickým završením.

Jak jsem zmínil, nebylo to poprvé. Je to neduh, který trápil dobře polovinu povídek od dětí, kterým ještě nebylo -náct.

Proto prosím autory školou povinné, když něco začnete psát určitým stylem, zkuste ten styl zachovat a napsat jím i závěr. Nezačněte se uprostřed povídky nudit a nesnažte se to mít co nejrychleji za sebou. Nemusíte to nutně psát na jeden zátah, klidně to odložte na další den, až zase budete mít náladu. Čtenář to ocení a bude na váš text mít rázem lepší názor, než když by si přečetl jen rychlé shnutí, jak to všechno dopadlo.

Sikar