aneb i milující rodinné prostředí občas vypustí do světa sériového vraha a naopak.
Literární postavy to mají v životě těžké. Nejen, že si s nimi autor dělá, co chce, a nutí je páchat nejrůznější nepřístojnosti. On je navíc i trápí a týrá daleko za hranice, kam by to dotáhl obyčejný život! Vše ve jménu zajímavého pozadí a pro vývoj charakteru – a někdy čistě jen proto, že autor nezná míru.
Narážím na to poměrně často. Autor se pevně drží premisy, že zajímavý charakter je třeba ozvláštnit dávným rodinným dramatem, traumátkem z dospívání či dětství, několika životními pády a postavě vzít přinejmenším půlku plic a jedno oko, jinak to není ono. Co je mnohem zajímavější pro mne jako čtenáře rejpala, je fakt, že tohle myšlení není výsadou jen nováčků, ale dá se vysledovat i u celkem zavedených autorů.
Jako by se autoři báli, že pohodové dětství, funkční rodina (bez ohledu na její formu) a vyrovnaná psychika nejsou dostatečně pevnými stavebními prvky pro vybraný charakter. V mnoha povídkách se dá vysledovat jednoduchá myšlenková linka “chová se takhle, protože v dětství/mládí/během dřívějšího života si prožil takové a makové trauma”. To platí především pro zlouny a postavy, které jsou čtenářům prezentovány jako ty záporné*, ale velice často jsou stejným způsobem zpracovány i postavy kladné. Málokdy se stane, že postava se rozhodne (samozřejmě s vědomím autora, který ji takto stvořil) vědomě konat v nesouladu s obecně přijímanými pravidly a morálními zásadami. Především poslední roky se dá vysledovat v charakterových rysech záporných postav jakousi omluvu v psychice. Stalo se mu něco moc zlého, takže se i on stal zlým, když to zjednodušíme.
Samozřejmě je skvělé, když máte pro chování svých postav vysvětlení. Konzistence psychiky a charakteru je jedním z nezanedbatelných detailů, které činí vaše postavy uvěřitelnými a živými. Jenže ono zjednodušené myšlení “způsobené trauma v minulosti formuje postavu a její charakter do současné podoby, takže čím větší trauma, tím razantnější dopad a postavu budou mít čtenáři víc rádi/neradi” se naopak dokáže na uvěřitelnosti dost podepsat. Osiřelé dítě, vystavené všemožným formám útlaku, z nichž některé by nejspíš neustála ani psychicky labilnější dospělá osoba, vyroste ve zcela normálního jedince, který nejen, že má neochvějně nastavený morální kompas, ale navíc nijak nevybočuje ani ve vztazích? Tohle mimochodem dělá problémy třeba mladým lidem z dětských domovů: nepoznaný rodinný model jim je cizí, takže mívají v dospělosti problém založit vlastní funkční rodinu.
Když se na problém podívám ještě z jiného úhlu: často ty nejhorší zločiny páchají i psychicky zcela stabilní jedinci se skvělým rodinným zázemím a historií. Zkrátka se rozhodli: nebyli v dětství týráni otčímem ani macechou, neprošli si válečným peklem, někdy dokonce nepoznali ani náznak chudoby. Jejich motivace je však pro pochopení a následné zpracování do literární postavy mnohem náročnější, možná právě proto, že jsou tak málo traumatizovaní. Laik nenachází pro jejich chování a rozhodnutí žádné omluvy a je pak hodně těžké takovou postavu zpracovávat se stejnou intenzitou jako tu, co jste si coby autoři spíchli na míru.
Přesto stojí za to se nad jednáním a pohnutkami takových postav zamyslet. Ono prosté někteří lidé jsou zkrátka zlí totiž platí, jakkoliv to je zneklidňující a málo uspokojivé vysvětlení. Navíc mít text přeplněný traumatizovanými hrdiny, které autor dál vystavuje novým katastrofám, jaksi ztrácí lesk výjimečnosti. Během čtení takových příběhů mívám pocit, že svět je přeplněný nalomenými charaktery a velkými tragédiemi, takže normální, životem netýraný člověk je vlastně cosi jako jednorožec.
Dalším problémem pak bývá uvěřitelnost dalšího konání takto týrané postavy. Položili jste si někdy otázku, kolik toho je schopna vaše postava ještě snést, než se úplně zlomí? Jestli ji máte dostatečně silnou, aby vůbec byla schopna vykonat, co jste jí naložili, a místo toho se neschoulila uprostřed cesty do klubíčka? Ano, mnoho reálných jedinců nám nesčetněkrát ukázalo, že lidská psychika je stejně pružná jako morálka úspěšného ferengského obchodníka. Jenže všechny ty příběhy z válečných zón, zavalených dolů, ztracených končin planety a podobně mají jedno společné: nedobrovolnými hrdiny takových příběhů jsou lidé výjimeční, svým způsobem silní a odolní. Takže otázka, kterou si v tu chvíli musíte zákonitě položit, je prostá: máte taky tak silnou postavu?
Takže až budete svým postavám příště plánovat nějaké ty útrapy, cestu nekonečnou pouští, vyvraždění širokého příbuzenstva nebo třeba lepru, pamatujte, abyste jim na bedra nenaložili příliš. Postavy to totiž přežít musí – konec konců jim ani nic jiného nezbývá, když to tak napíšete – ale uvěřitelnost a čtenářova ochota to akceptovat už ne. Dávkovat obezřetněji nejen intenzitu současných zážitků a traumat, ale i těch minulých není zbytečné ani opatrnické, spíš moudré. Vždy si totiž necháte prostor pro ono posunutí na hranu, aniž by měl čtenář pocit, že strašlivě kecáte.
Psaní zdar!
* Občas se zadaří a autorem zamýšlená záporná postava si u čtenářů získá víc sympatií, než ta kladná. Ať už kvůli hlubšímu zpracování, pro pochopitelnější motivaci nebo čistě proto, že prezentovaný klaďas je idiot.
Související příspěvky
Místo úvodu bych měla spíš vyvěsit plakát “Wanted – radši mrtvý než živý”, ale protože si víc rozumím …
Čím déle se věnuji psaní článků pro Triumvirát, tím častěji zjišťuji, že škatulky jsou taky fajn. Třeba i …
aneb co žene vaše postavy vpřed?
Máte pravdu.
Ovšem obávám se, že v tomhle literatura odráží současné vnímání světa. Lidi si vždycky vymýšlí spoustu racionalizací, proč se někteří z nich někdy uchýlí ke zlým věcem, a ta současná holt je “má trauma” nebo “má syndrom”, “je nemocný”. Všecko se to děje proto, aby si lidi nemuseli přiznat, že zlé věci může udělat opravdu každý a že zločinec může být klidně “ten hodný kluk odvedle”, do kterého by to nikdo předem neřekl. Kdyby si přiznali, že kus zla je v každém včetně jich samých, bylo by to nepohodlné. A tak je současná výmluva to trauma.
Předchozí výmluva byla “narodil se pro šibenici”.
Tolik ke zlounům.
Ohledně klaďasů taky máte pravdu. Ale tam už bych byla trochu míň přísná. On totiž klaďas, kterému se nikdy nic nestalo a on nemusel nikdy řešit těžkou situaci, nebude umět být klaďasem. To totiž bude takový průměrný šedý materiál, který se s větší pravděpodobností pod tlakem zlomí ke zlému, jelikož to je snazší.
No a když mu nenaložíte vůbec žádný tlak, aby to teda vydržel sněhobílý, tak zas nemáte příběh. :-)) Respektive máte povídání o tom, jak Pepa z depa s Mařkou smažkou vytáhli odpoledne každý pět piv a vůbec nic se nestalo.
“Jak Pepa z depa atd.” – i na tom se dá postavit literární kariéra. Trochu s tímhle přístupem koketovala už hemingwayovská generace, o trochu víc beatnici, a do dokonalosti jej dovedl Bukowski… Osobně mám ale radši příběhy, které obsahují zápletku.
A jinak ano, “povinné” trauma je občas komické. A občas čtenáře štve – třeba v Dexterovi mi vyloženě vadilo. (Ale tam mi vadilo víc věcí, a s každým dalším svazkem silněji…)
Čtu zrovna od Marka Váchy Nevyžádané rady mládeži a vybavil se mi tenhle úryvek: “Kruté heslo polárníků je: kdo chce jít, jde. Je to myšleno tak, že kdo leží u cesty a právě zmírá žízní, no, tak asi už nechce. A kdo leží u cesty totálně vyčerpaný a umírající, no, tak ten už asi taky nechce. Pamatuj si to, kdo chce jít, jde.”
A proto bych byla shovívavější k hrdinům, kteří toho mají od autorů naloženo hodně. Příběhy se přece píší hlavně o těch, kdo chtějí jít.
Nebo se to dá udělat jako v Harry Potterovi – hlavní postava má traumatické dětství, ale do budoucna ji to nijak neovlivní a proplouvá životem skoro stejně hladce jako její kamarádi z “normálních” rodin. (Což alespoň pro mě dělá z Harryho jednu z nejnezajímavějších postav celého potterovského univerza.)
Jinak co se psaní traumatizovaných postav týká, napadá mě ještě možnost, kdy autor sám pochází z dysfunkční rodiny. Takový člověk má podle mě totiž často problém pochopit, jak funguje rodina funkční, a tudíž píše o prostředí a lidech, kteří jsou mu v tomto ohledu bližší.
Přesně na to jsem chtěla upozornit. Ta část o tom, že normální, zdraví lidé jsou v jistých příbězích “jednorožci” ve velké míře platí na můj život.
Bez výjimky všichni členové mojí rodiny, které znám trochu blíž, mají nějaké psychické problémy, totéž platí pro moje nejbližší přátele a jejich rodiny. Neříkám, že jsem nějaká trpící oběť, ale traumata a psychické problémy jsou pro mě stejně přirozená součást života jako čištění zubů a mytí nádobí.
Znám z první ruky tisíc druhů nefunkčního vztahu, ale nechápu, jak vypadá ten funkční a když se o tom snažím psát, působí to falešně a uměle. Nemyslím si, že by to byl problém, dokud se všechna ta traumata nepřeženou do neuvěřitelných měřítek. Pokud v realitě existují lidé, co takhle žijí, proč by se nemohli objevit ve fikci?