Opět jednou nám dorazil článek od hosta, který mě sice zpočátku vyděsil názvem, ale už v úvodu jsem se naštěstí uklidnil, když jsem zjistil, jak to je. Ale co bych zdržoval, račte se začíst.

Sikar

Jak je důležité míti Sikara

I když jsem si v nadpisu dovolila parafrázovat Oscara Wilda, následující text bude mít s jeho divadelní hrou společná jen nějaká písmenka. Článek se totiž nebude věnovat satiře ani komedii, a i když se Sikar možná trochu dmul pýchou, že mu vzniká kult osobnosti, ve skutečnosti to nebude ani o něm. Co to tedy bude?

Takové malé přiznání. Mám v hlavě permoníka. A říkám mu malej Sikar.

Teď si asi myslíte, že mi haraší ve věži, ale věřte mi, dává to smysl. Než vám to ale vysvětlím, půjdu na to trochu od lesa.

Člověk jakožto autor může být vystaven dvěma typům kritiky. Tou první je kritika zvenčí, která v podstatě vypadá tak, že autora někdo hodnotí, chválí nebo peskuje. Počítá se do ní to, co vám řeknou betačtenáři, recenzenti, porotci literárních soutěží, nakladatelé, hejtři na internetu, kamarádi a další. O téhle kritice se Triumvirát rozepisoval několikrát a obšírně, proto nemá cenu, abych to opakovala.

Tou druhou kritikou, které se tady budu věnovat především, je kritika vnitřní. I k té se Triumvirát už vyjadřoval, a tak si dovolím přidat svůj úhel pohledu. A k tomu nějaké ty permoníky. Jde se na to.

Teoreticky by měl být člověk schopen se na své dílko zadívat objektivním okem a poplácat se po rameni, případně se profackovat, podle toho, jak se zrovna zadařilo. Jenže právě ona objektivita je v praxi často kámen úrazu. Jak můžete posoudit objektivně něco, co jste sami vytvořili? Ještě pořád si pamatujete, jak dlouho jste bojovali s tímhle rozhovorem, tenhle kousek byl založený na skutečných událostech a támhleten popis nemůžete přece dát pryč, protože je klíčový pro metaforu na straně deset. Objektivní posouzení vlastního textu je prostě těžké a snadno se tak setkáte s autory, kteří svůj text hájí a vychvalují za hranice soudnosti, nebo autory-flagelanty z opačného konce spektra a naopak nenávidí každé slovo, které napsali. Zatímco ti první riskují, že budou mezi lidmi za blby, ti druzí se mohou dostat do ošklivé spirály pochyb, které jim seberou radost z tvorby. A protože něco takového nikdo asi nechceme, je načase vám představit toho slibovaného permoníka.

Jak jsem psala už na začátku, mám v hlavě takového trpaslíka. Sedí tam schovaný už léta a vlastně tam nějak vždycky byl, jen v posledních letech získal trochu jasnější obrys a hlavně jméno. Říkám mu malý Sikar. Vzniklo to v době, kdy jsem hojně pročítala triumvirátí články a pak jsem si sedla k vlastnímu textu. Permoník se pokaždé probudil a začal brblat: „Tohle je nesmysl, vidět to Sikar, vyhlásil by to na Triumvirátu jako ukázkový brak. Tohle je taky blbost, Ekyelka by se ti vysmála a Cirrat tě hnala svinským krokem ze slušné společnosti. A vůbec, celé to stojí za starou belu…“

Můj malý Sikar je prostě takový hajzlík, který plive na všechno, co hodím na papír. Každé slovo v textu zvažuje, každý detail rozpitvává na prvočinitele a nic mu není dost dobré. Taky mi často nadává a říká o mých textech ošklivé věci.

A víte, co já s ním dělám? Pěstuji si ho. Není to ale žádný masochismus ani forma sebemrskačství. Asi každý autor má svého vnitřního našeptávače, který mu čas od času omlátí o hlavu jeho nápady, a i když je tenhle jedovatý vnitřní hlas sviňák, může vám sloužit jako dobrá protiváha. Vtip je totiž jen v tom nepustit si ho k tělu. Jasně, není to jednoduché. Když vám někdo zvenčí řekne, že vaše dílo stojí za houby, můžete s ním diskutovat, nebo si alespoň ulevit tím, že ho pošlete tam, kam slunce nesvítí. Jenže jak odkázat do řiti vlastní vědomí ve chvíli, kdy přestanete věřit svému úsudku?

Mě v takových situacích pomáhá představovat si za vlastní kritikou někoho či něco konkrétního. V angličtině na to existuje takového hezké spojení „what would XY do?“, tedy „co by udělal XY?“ a já ho občas používám jako metodu, jak se dostat z vlastní hlavy. Jakmile tedy začnu mít pocit, že píšu prašivinu, hledám cesty, jak na text nahlížet jinou optikou a právě díky triumvirátím článkům se mi na rameni začal občas objevovat ten zmiňovaný malý Sikar. Jaké chyby by v textu hledal? Co z nešvarů, o kterých píše, se mi v povídce objevuje? A pokud už najdu něco, co si myslím, že by mi vyčetl, přichází otázka nejdůležitější – chci to změnit?

Protože i když mi do toho permoník kafrá, pořád je potřeba mít na zřeteli svůj cíl. Většina z nás nepíše proto, že bychom si potřebovali vydělat na chleba, ale spíše pro zábavu. A proto je potřeba ji v psaní vždycky znovu nacházet. Já se tak často vracím ke dvěma základním otázkám: Proč vlastně píšu tenhle příběh? A pro koho je určený? Jakmile si na ně odpovím, pomůže mi to znovu najít směr. Píšete si něco jen tak pro svou radost? Pak si může vnitřní trpajzlík ječet hrůzou, jak chce, je přece jedno, že to není na nobelovku. Chcete naopak, aby váš příběh někdo četl a měl rád? Tak vyhrňte rukávy, přichází čas krocení. Zaposlouchejte se do pochybností vašeho podvědomí. Pište si z nich poznámky, třiďte je, argumentujte. Rozvažte dopady změn a zapracujte je. A pokud začnete mít pocit, že zpochybňujete všechno tak, že se vám sype půda pod nohama, poproste někoho o pomoc. Když jsem si před časem nebyla jistá osnovou příběhu, požádala jsem o zhodnocení pár kamarádů, kteří neviděli žádnou z předchozích verzí. A světe div se, tam, kde se můj vnitřní démon snažil vyšťourat problém, nakonec žádný nebyl. Neřešitelná překážka zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.

I když vás totiž pocit vlastní neschopnosti a malosti může zaplavit a ochromit, je dobré vědět, že to nikdy není tak hrozné, jak se zdá. Honza Kotouč kdysi na nějaké přednášce řekl, že má-li autor špatný den, pláče nad tím, jaké je hovno. Má-li den dobrý, pláče nad tím, jaké je hovno a k tomu zároveň píše. V podstatě to poměrně dobře shrnuje celý ten problém s negativními pocity a sebekritikou. Ono je totiž není možné úplně eliminovat, ale dá se s nimi pracovat a dokonce v nich najít i něco prospěšného.

V knížce Buch! Terryho Pratchetta se čtenář na konci setkává s malým policajtem, kterého si Sam Elánius vytvořil v hlavě, aby ho strážil. Já jsem si takhle vytvořila permoníka. Hlídá mě a píše se mnou. Všechno zpochybňuje, pěkně mě buzeruje a díky tomu ze mě v daný okamžik dovede vymáčknout to nejlepší možné. Je to můj nejtvrdší kritik a zároveň bubák v jednom a zatím to spolu zvládáme celkem v pohodě. Jen by to chtělo ještě jednoho takového trpaslíka, který by mě občas i hezky chválil…

A kdo vůbec jsem: Jsem Míša, ráda píšu a poslední dva roky oxiduju v pár literárních soutěžích někde od druhého místa níž. Většinou níž. Kdyby to někoho zajímalo, najde mě tady a támhle.