• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Září 2017
Po Út St Čt Pá So Ne
« Srp   Říj »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Hosté Triumvirátu

Host: Míša Merglová: Jak je důležité míti Sikara

15.9.2017
-
Publikováno sikar

Opět jednou nám dorazil článek od hosta, který mě sice zpočátku vyděsil názvem, ale už v úvodu jsem se naštěstí uklidnil, když jsem zjistil, jak to je. Ale co bych zdržoval, račte se začíst.

Sikar

Jak je důležité míti Sikara

I když jsem si v nadpisu dovolila parafrázovat Oscara Wilda, následující text bude mít s jeho divadelní hrou společná jen nějaká písmenka. Článek se totiž nebude věnovat satiře ani komedii, a i když se Sikar možná trochu dmul pýchou, že mu vzniká kult osobnosti, ve skutečnosti to nebude ani o něm. Co to tedy bude?

Takové malé přiznání. Mám v hlavě permoníka. A říkám mu malej Sikar.

Teď si asi myslíte, že mi haraší ve věži, ale věřte mi, dává to smysl. Než vám to ale vysvětlím, půjdu na to trochu od lesa.

Člověk jakožto autor může být vystaven dvěma typům kritiky. Tou první je kritika zvenčí, která v podstatě vypadá tak, že autora někdo hodnotí, chválí nebo peskuje. Počítá se do ní to, co vám řeknou betačtenáři, recenzenti, porotci literárních soutěží, nakladatelé, hejtři na internetu, kamarádi a další. O téhle kritice se Triumvirát rozepisoval několikrát a obšírně, proto nemá cenu, abych to opakovala.

Tou druhou kritikou, které se tady budu věnovat především, je kritika vnitřní. I k té se Triumvirát už vyjadřoval, a tak si dovolím přidat svůj úhel pohledu. A k tomu nějaké ty permoníky. Jde se na to.

Teoreticky by měl být člověk schopen se na své dílko zadívat objektivním okem a poplácat se po rameni, případně se profackovat, podle toho, jak se zrovna zadařilo. Jenže právě ona objektivita je v praxi často kámen úrazu. Jak můžete posoudit objektivně něco, co jste sami vytvořili? Ještě pořád si pamatujete, jak dlouho jste bojovali s tímhle rozhovorem, tenhle kousek byl založený na skutečných událostech a támhleten popis nemůžete přece dát pryč, protože je klíčový pro metaforu na straně deset. Objektivní posouzení vlastního textu je prostě těžké a snadno se tak setkáte s autory, kteří svůj text hájí a vychvalují za hranice soudnosti, nebo autory-flagelanty z opačného konce spektra a naopak nenávidí každé slovo, které napsali. Zatímco ti první riskují, že budou mezi lidmi za blby, ti druzí se mohou dostat do ošklivé spirály pochyb, které jim seberou radost z tvorby. A protože něco takového nikdo asi nechceme, je načase vám představit toho slibovaného permoníka.

Jak jsem psala už na začátku, mám v hlavě takového trpaslíka. Sedí tam schovaný už léta a vlastně tam nějak vždycky byl, jen v posledních letech získal trochu jasnější obrys a hlavně jméno. Říkám mu malý Sikar. Vzniklo to v době, kdy jsem hojně pročítala triumvirátí články a pak jsem si sedla k vlastnímu textu. Permoník se pokaždé probudil a začal brblat: „Tohle je nesmysl, vidět to Sikar, vyhlásil by to na Triumvirátu jako ukázkový brak. Tohle je taky blbost, Ekyelka by se ti vysmála a Cirrat tě hnala svinským krokem ze slušné společnosti. A vůbec, celé to stojí za starou belu…“

Můj malý Sikar je prostě takový hajzlík, který plive na všechno, co hodím na papír. Každé slovo v textu zvažuje, každý detail rozpitvává na prvočinitele a nic mu není dost dobré. Taky mi často nadává a říká o mých textech ošklivé věci.

A víte, co já s ním dělám? Pěstuji si ho. Není to ale žádný masochismus ani forma sebemrskačství. Asi každý autor má svého vnitřního našeptávače, který mu čas od času omlátí o hlavu jeho nápady, a i když je tenhle jedovatý vnitřní hlas sviňák, může vám sloužit jako dobrá protiváha. Vtip je totiž jen v tom nepustit si ho k tělu. Jasně, není to jednoduché. Když vám někdo zvenčí řekne, že vaše dílo stojí za houby, můžete s ním diskutovat, nebo si alespoň ulevit tím, že ho pošlete tam, kam slunce nesvítí. Jenže jak odkázat do řiti vlastní vědomí ve chvíli, kdy přestanete věřit svému úsudku?

Mě v takových situacích pomáhá představovat si za vlastní kritikou někoho či něco konkrétního. V angličtině na to existuje takového hezké spojení „what would XY do?“, tedy „co by udělal XY?“ a já ho občas používám jako metodu, jak se dostat z vlastní hlavy. Jakmile tedy začnu mít pocit, že píšu prašivinu, hledám cesty, jak na text nahlížet jinou optikou a právě díky triumvirátím článkům se mi na rameni začal občas objevovat ten zmiňovaný malý Sikar. Jaké chyby by v textu hledal? Co z nešvarů, o kterých píše, se mi v povídce objevuje? A pokud už najdu něco, co si myslím, že by mi vyčetl, přichází otázka nejdůležitější – chci to změnit?

Mlátil povídku štítem?

Protože i když mi do toho permoník kafrá, pořád je potřeba mít na zřeteli svůj cíl. Většina z nás nepíše proto, že bychom si potřebovali vydělat na chleba, ale spíše pro zábavu. A proto je potřeba ji v psaní vždycky znovu nacházet. Já se tak často vracím ke dvěma základním otázkám: Proč vlastně píšu tenhle příběh? A pro koho je určený? Jakmile si na ně odpovím, pomůže mi to znovu najít směr. Píšete si něco jen tak pro svou radost? Pak si může vnitřní trpajzlík ječet hrůzou, jak chce, je přece jedno, že to není na nobelovku. Chcete naopak, aby váš příběh někdo četl a měl rád? Tak vyhrňte rukávy, přichází čas krocení. Zaposlouchejte se do pochybností vašeho podvědomí. Pište si z nich poznámky, třiďte je, argumentujte. Rozvažte dopady změn a zapracujte je. A pokud začnete mít pocit, že zpochybňujete všechno tak, že se vám sype půda pod nohama, poproste někoho o pomoc. Když jsem si před časem nebyla jistá osnovou příběhu, požádala jsem o zhodnocení pár kamarádů, kteří neviděli žádnou z předchozích verzí. A světe div se, tam, kde se můj vnitřní démon snažil vyšťourat problém, nakonec žádný nebyl. Neřešitelná překážka zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.

I když vás totiž pocit vlastní neschopnosti a malosti může zaplavit a ochromit, je dobré vědět, že to nikdy není tak hrozné, jak se zdá. Honza Kotouč kdysi na nějaké přednášce řekl, že má-li autor špatný den, pláče nad tím, jaké je hovno. Má-li den dobrý, pláče nad tím, jaké je hovno a k tomu zároveň píše. V podstatě to poměrně dobře shrnuje celý ten problém s negativními pocity a sebekritikou. Ono je totiž není možné úplně eliminovat, ale dá se s nimi pracovat a dokonce v nich najít i něco prospěšného.

V knížce Buch! Terryho Pratchetta se čtenář na konci setkává s malým policajtem, kterého si Sam Elánius vytvořil v hlavě, aby ho strážil. Já jsem si takhle vytvořila permoníka. Hlídá mě a píše se mnou. Všechno zpochybňuje, pěkně mě buzeruje a díky tomu ze mě v daný okamžik dovede vymáčknout to nejlepší možné. Je to můj nejtvrdší kritik a zároveň bubák v jednom a zatím to spolu zvládáme celkem v pohodě. Jen by to chtělo ještě jednoho takového trpaslíka, který by mě občas i hezky chválil…

A kdo vůbec jsem: Jsem Míša, ráda píšu a poslední dva roky oxiduju v pár literárních soutěžích někde od druhého místa níž. Většinou níž. Kdyby to někoho zajímalo, najde mě tady a támhle.

host
kritika
literatura
psaní
realita
tvůrčí psaní
15.9.2017
Email
7 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Hosté Triumvirátu

Host: Jan Kotouč – Jak si má autor nechat poradit

20.4.2018
-
Publikováno Míša

Dnešního hosta můžete znát hlavně jako autora military sci-fi. Já osobně ho znám mimo jiné jako chlápka, který …

Číst více
20.4.2018
Publikováno Míša
Hosté Triumvirátu

Host: Tomáš Bandžuch: Pět záludností alternativní historie (plus jedna rada na závěr)

29.6.2018
-
Publikováno sikar

Dnes vám mohu jako hosta představit Tomáše Bandžucha, se kterým jsem se v našich rodných Pardubicích pochopitelně nikdy …

Číst více
29.6.2018
Publikováno sikar
Hosté Triumvirátu

Host: Leonard Medek: Kytovat bramboračkou

24.12.2019
-
Publikováno sikar

Pokud máte pocit, že jste dnešní záhlaví už viděli, mýlíte se. Minule byl na pozadí hrášek, nikoliv …

Číst více
24.12.2019
Publikováno sikar
← DALŠÍ ČLÁNEK
O stovce koní a tom dalším
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Honem sežeňte novou postavu!

7 Komentářů

Host: Míša Merglová: Jak je důležité míti Sikara.
  1. Lokken Wolf
    21.9.2017 @ 16:49
    -
    Odpovědět

    No, Míšo, tak se zdá, že jsi tento článek psala přímo pro mě – autora-flagementa -, protože já mám právě ten problém extrémního sebekritičství, kterého se za žádnou cenu nemůžu zbavit. Špatné je, že ten, co mi pořád říká, že tohle je blbě, tamto je ještě horší, jsem já sám a ne nikdo jiný. No, uvidím, jak se s tím dokážu popasovat… 🙂

    • Míša
      21.9.2017 @ 21:56
      -
      Odpovědět

      Jé, zdravím autora-flagelanta, tak jsme alespoň dva. Mrzí mě, že to má někdo podobné, na druhou stranu je prima najít spřízněnou duši 🙂 Tak holt si musíme zkusit vypěstovat nějaká ta chválící “já” – mám pár tipů, s kterými zkouším pracovat, tak se o ně zase třeba někdy podělím 🙂

      • Lokken Wolf
        23.9.2017 @ 20:55
        -
        Odpovědět

        A co se o ně podělit rovnou teď? 😀

        • Míša
          24.9.2017 @ 8:59
          -
          Odpovědět

          Napřed musím vyzkoušet, jestli to k něčemu je – dostala jsem třeba radu, že si mám zkusit pochvalné reakce někam psát, abych se k nim mohla vracet, když se cítím pod psa, ale stejně to moc nefunguje…

  2. Arenga
    23.9.2017 @ 14:24
    -
    Odpovědět

    Já si občas připomínám slova Stephena Kinga z jeho knihy k psaní: i když máte pocit, že kydáte hnůj v sedě, mnohdy odvádíte celkem kvalitní práci.
    Ono je někdy fakt dobré podívat se na věci z odstupu, člověk to pak mnohdy nevidí tak černě 😀 (anebo taky jo)
    Každopádně pěkný článek, Míšo 🙂

    • Lokken Wolf
      23.9.2017 @ 20:57
      -
      Odpovědět

      No, já když se na to kouknu z odstupu, tak mi to přijde ještě horší nežli před tím 😀

      • ioannina
        24.9.2017 @ 17:38
        -
        Odpovědět

        Hele a nehrneš to třeba po zbytečně velkých kusech? Celkem dobrá věc jsou taková cvičení (bez myšlenky na publikaci), kdy záměrně testuješ meze a možnosti jedné techniky. Pak si vybereš zase další techniku. A furt dokola. Čistě jenom jako trénink.
        Jinak zrovna tady se mi blbě radí, jelikož nejsem zas takovej flagelant. 🙂 Takže mě konstruktivní kritika nesrazí, naopak mi pomůže, a na destruktivní reaguju stylem “to je ale vůl neukojenej”.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Host: Míša Merglová: Jak je důležité míti Sikara | Triumvirát