Jak vypiglovat text

Byl jsem autorkou Míšou požádán ke článku o malou předmluvu, tak ji tu máte. Jak vidíte, text není od nikoho z původní trojice, ale současně není označený jako od hosta, což je jen první z více změn, kterých se tu dočkáte. Ze začátku jsem u článku váhal, zda není moc osobní, ale pak mi došlo, že o to vlastně jde. O dané problematice jsme tady my tři psali už dřív, ale rozhodně se hodí náhled z nového úhlu a jiné klávesnice. Dokonce si myslím, že co se týká podobných témat, která každý vnímá jinak, možná by někdy i stálo za to, dva (nebo víc?) názory postavit vedle sebe a nechat vás, ať je sami porovnáte a vyjádříte se, který je lepší. No, toho se dočkáte snad někdy jindy, dnes už předám slovo.

Sikar

Dokončeno. Ten stav, ke kterému směřujeme, pověstná meta, jíž chceme dosáhnout. Jenže on není dokončený text jako dokončený text. Dopsáno mnohdy totiž neznamená konec cesty. Naopak, po dopsání přichází fáze úprav, dlouhé martyrium přepisování, škrtů a dodělávek, na jejichž konci pak často najdeme něco, co původní dílo ani moc nepřipomíná. A protože jsem si už udělala určitý systém a pochytala pár triků, rozhodla jsem se, že se o ně s vámi podělím.

1. Nechte to spát

Když něco dokončíte, máte to zadřené ještě pod kůží. Pořád slyšíte každé slovo, které vaše postavy říkají, prožíváte jejich příběh. Pokud se pokusíte něco škrtnout, narazíte na vlastní odpor: „Ale tohle slovo je přece tak pěkné, já ho nechci dát pryč. A škrtnout čtyři řádky dialogu? Ne!“ Pak se přistihnete při tom, jak se vystřihané kousíčky vět snažíte vlepit jinam, protože co kdyby…, a ve výsledku kvůli úctě k vlastnímu textu děláte sami sobě medvědí službu.

Nechte příběh vydýchat. K tomu, aby na něj člověk mohl nahlédnout s trochou odstupu, je potřeba čas. Kolik? To si budete muset zjistit sami. Někomu stačí pár dní a někdo potřebuje měsíc dva, aby se na povídku dokázal podívat novýma očima. Záleží i na délce textu a hloubce vaší zainteresovanosti v tématu, o kterém jste psali. Jakmile ale dokážete říct sami sobě: „Jo, to slovo je pěkné, ale úplně zbytečné, pryč s ním“ a „Ano, ten dialog zněl hezky, ale tyhle čtyři řádky jsou vata“, jste připraveni.

Mám nicméně trik, jak tenhle vnitřní časovač odstupu trochu uspíšit. Není to navíc žádná věda a asi byste na to přišli bez potíží sami. Čím dřív se vrhnete do nového projektu, tím rychleji ze sebe setřesete ten starý. Nové postavy, nový příběh a svěží začátek, do něhož skočíte rovnýma nohama, to je ta nejrychlejší cesta, jak ze sebe vyplavit poslední dokončenou povídku.

2. Neužeňte se

Následovali jste první radu, uplynulo pár týdnů a vy jste sedli, abyste své dílo přečetli. V první řadě si na to vyhraďte dost času a klidu. Čím delší text je, tím víc se čtení protahuje – pokud máte mikropovídku, sfouknete ji i s korekturami za pár hodin, u povídky už se během jednoho dne zapotíte a nad novelou spálíte klidně i týden (s románem nemám zkušenosti).

Důležité je nenechat se zatlačit do kouta blížícím se termínem. V tomto směru jsem bohužel trochu ten kněz, který vodu káže, ale víno pije. Zrovna poslední příspěvek do soutěže jsem bastlila na koleni takříkajíc za pět minut dvanáct, kontrolovala a zakracovala dva dny po dokončení a dopadlo to neslavně. Když jsem povídku otevřela po pár týdnech, našla jsem překlepy. Nedotažené myšlenky. Formulace, za které bych se nejradši propleskla. A i když to není konec světa, ke spokojenosti mám s tímhle textem daleko. Kdybych si dala více času, prošvihla bych sice uzávěrku, ale výsledná povídka by byla kvalitnější.

Pokud tedy píšete na klíč nebo do soutěží, zkoušejte si rozvrhnout věci co nejvíce dopředu a počítejte s časem na finální úpravy.

Červená propiska jako ve škole…

3. Seznamte se se Seznamem

Autoři jsou různí. Někteří nechávají korektury na jiných, jiní nemají na kom a příběhy si opravují sami. Já osobně věřím tomu, že učesáním souboru před jeho vysláním do světa nemůže člověk nic zkazit. Koneckonců, je to moje vizitka a nechci být úplně za blba.

Poté, co jsem protahovala korekturami asi šestou povídku, jsem si uvědomila, že opakuji velkou část chyb pořád dokola. A tak jsem si vytvořila Seznam (a ano, to velké S je na místě, a ne, nemá to nic společného s mým zaměstnavatelem).

Seznam je speciální soubor, do kterého si zaznamenávám všechny věci, na které si musím dát v cílové rovince pozor. Píšu tam rady, které jsem dostala od kritiků a porotců, tipy z diskuzí s autory, často se opakující chyby z literárních dílen a webů. Je to můj manuál a předtím, než své dílko vyšlu do světa, musím sednout a se Seznamem ho překontrolovat. A i když je to mravenčí práce (a často opruz), vyčištěný text působí o řád lépe než ten původní.

Co mám tedy v Seznamu napsáno? Všechno! Ale jen tak namátkou: Dělají mi potíže tvary mě a mně. Jak říkala Lucka Lukačovičová na kurzech tvůrčího psaní, žádné olivy – takže jakékoliv, kdokoliv a cokoliv mi nesmí do textu, dokud z nich neuseknu V (nebo alespoň nepřekontroluji, že jsem odladila všechny tvary stejně – tedy žádná kombinace cokoli a cokoliv o dva řádky níže). Zbavuji se hyperkorektního ‚přeci’, hlídám si výskyt sloves ‚být‘ a ‚mít‘, nahrazuji parazitní výrazy, na které mě upozorňují betačtenáři a porotci…

Je toho spousta a s každou zpětnou vazbou se mi v Seznamu objeví nové položky. A i když některé z nich nejsou pro aktuální povídku relevantní, vyplatí se mít je na paměti do budoucna.

4. Zašustěte tím

Člověk vnímá text jinak na monitoru než na papíru. I když v počítači je snazší ho přepsat nebo opravit, někdy není nad to vyměnit psací stůl za křeslo a klávesnici za červený fix. Tímto vás samozřejmě nechci nabádat k tomu, abyste neekologicky likvidovali naše lesy, ale mám zkušenost s tím, že když si povídku fyzicky vytisknu, opravuje se mi lépe a snáz se v ní nemilosrdně škrtá. A pokud chcete být k přírodě šetrnější, tiskněte si dvě stránky na list a oboustranně.

Škrtání chce spoustu času, trpělivosti a především kofeinu…

5. Rozhoďte to

Tahle rada souvisí trochu s tou předchozí a předem musím poznamenat, že není z mé hlavy. Dostala jsem ji od Jiřiny Vorlové poté, co se mi text hemžil chybami, ačkoli jsem ho několikrát pročítala. Občas se člověku stane, že má autorskou slepotu, protože ví, jaká slova použil a jaká budou následovat. Co s tím? Zase je to neuvěřitelně jednoduché – změňte formátování. Místo Times New Roman použijte Calibri, dejte mu jinou velikost, rozdělte blok textu do dvou sloupců a pozměňte šířku okrajů a voilà, povídka, kterou máte před sebou, najednou opticky nepřipomíná tu vaši. A nejlepší na tom je, že vás tohle šidítko bude stát asi půl minuty času.

6. Buďte ve formě

O formátování se Triumvirát rozepisoval obšírně, zařazuji ho proto jen na okraj, aby se na ně nezapomnělo. Já mám nastavenou už dopředu šablonu ve Wordu – písmo Times New Roman, velikost 12, řádkování 1,5 bez odsazení před nebo za odstavcem, okraje 3 cm ze stran, 2,5 cm shora a zdola, zarovnání textu do bloku a samozřejmě nezapomínat na odsazení odstavců. Na základě předchozích zkušeností přidávám navíc i číslování stran v zápatí a do záhlaví dávám název souboru – když má porotce hodně vytištěných textů, může se stát, že se různé povídky pomíchají. Díky názvu v záhlaví se v takovém případě může snadněji zorientovat.

Pořádný zápisník s tvrdými deskami se vždycky hodí – můžete se jím mlátit do čela, když najdete nějakou strašnou chybu…

7. A teď ten můj slibovaný proces

Jak jsem říkala, mám proces, kterým se snažím prohnat všechny své povídky, a ten spočívá ve trojím čtení.

Čtení na první dobrou je rychlé a spíše pro kontrolu, jestli v příběhu něco zásadního nechybí, jestli sdělení vyznívá tak, jak bylo zamýšleno, a jestli jsou všechny dějové linky alespoň v nějakých obrysech dotažené a smysluplné. Dělám to předtím, než povídku odložím k dozrávání, a to proto, abych v případě potřeby ještě prosáklá atmosférou přidala pár odstavců, pokud jsem zapomněla někde něco zmínit.

Pak příběh nějakou dobu zraje. Poté, co ho otevřu podruhé, už jsem získala odstup a cítím ho jako cizí. Následuje detailní technické čtění, které vyžaduje značný časový fond. Přichází tady totiž na řadu ten zmiňovaný Seznam a červená fixa. Do zblbnutí hledám chyby, přepisuji, upravuji, kontroluji. Je to nemilosrdný a zdlouhavý proces, který mi zabere pár odpolední, ale na jeho konci už text začíná vypadat poměrně k světu. Nakonec ho projedu zběžně ještě jednou, abych se ujistila, že zásahy nerozhodily nějakou zásadní scénu, a pak už soubor lifruji k betačtenářům.

Třetí a poslední čtení následuje s dalším odstupem poté, co mi všechny bety vrátí opoznámkovaný text a já se s jejich zpětnou vazbou vnitřně ztotožním. Díky tomu, že jsem už vychytala ty nejhrubší chyby, se betačtenáři nemusejí unavovat opravováním překlepů nebo i/y, ale mohou se plně vrtat v příběhu. Netvrdím, že tam žádné chyby nenajdou (zdravím mou úžasnou ségru Lindu, která mi pravidelně vychytává čárky), ale důležité je, že je neobjeví v tak monstrózním rozsahu. Zpětná vazba pak slouží jako podklad k finálnímu čtení, kdy už v podstatě jen dobrušuji do konečné podoby.

Pak už je to na čtenářích, porotcích nebo komkoli dalším, komu byla povídka určena. Sice se může stát, že se finální produkt nebude líbit, ale já mám alespoň čisté svědomí, že jsem předložila to nejlepší, čeho jsem byla schopna.

8. Hlavně se z toho nepo-

A na závěr ještě poslední malá rada – i když je fáze úprav důležitá, neměli byste se v ní přehnaně rochat nebo jí dávat výrazně větší význam než samotnému procesu psaní. Protože víte přece, jak je to s tím naleštěným exkrementem…

Míša

11 thoughts on “Jak vypiglovat text”

    1. Mně se právě teď napůl řízeně povedlo to B). 🙂
      Ale pro mě to znamená, že ten původní příběh byl „špatně“.

      Jinak – opravuju úplně jinak. (Ono bude „kolik autorů, tolik způsobů“.) Opravuju průběžně. Chci mít předchozí text dostatečně pěkný, když začínám psít novou scénu. Je to pro mě zahřívací kolečko. A betuju taky průběžně, hlavně když se zaseknu, tak si potřebuju s betama povykládat – ne o textu, ale o tom, jak vidím zápletku a co je a co není uvěřitelný (motivace, míry/váhy a tak). Takže když pak jde na čtení celej text, tak se obvykle vrtává víc ke konci, páč ten předek je už docela dost pročesanej. Kromě případů, kdy někde uprostřed vymyslím nějakou geniálninu, kterou musím pěkně zapošít už od začátku.

      Ale co se mi fakt líbí, to je Seznam. To slýchám furt (od lidí, kterým betuju): „Nojo, chyba X. To nebudu umět nikdy. To nechápu.“ A skutečně, v dalším textu je zas. A zas. A zas. A strašlivě mě tím serou. Proč spolíhají na mě (nebo korektora nebo tak), že jim to odstraní? Proč se to radši nenaučí? Když už to vidí v desáté práci znovu a znovu a znovu?
      Někdy jsou to blbosti jako spojovník místo pomlčky. Odstranitelný mechanicky. „Já to pak udělám naráz.“ Nojo, jenže ne vždycky. Zapomenou. Spěchají. „Taková blbost nebude vadit.“ Atd. atd.

      1. Je prima slyšet, že jsou lidi, co tohle zvládají, protože dopsat a mít padla musí být super pocit. Já se bohužel při průběžných opravách zacyklím vždycky v přepisování…
        Vždycky ale ráda poslouchám o postupu od někoho nového, protože každý má nějaké své osvědčené tipy a triky, co mohou člověka zase o kousek posunout.
        A těší mě, že se Seznam líbí 🙂

        1. Ono tam to finální opravování je taky, jenom je o dost jednodušší.
          Zacyklit v přepisování, jo, to jde, ale já si to interpretuju, že jsem „nepochopila, co se doopravdy stalo“. (Píšu s představou, že si postavy postavené do předem dané situace do velké míry samy určují, co budou dělat. Přesněji řečeno to určuje logika – takovýhle člověk by udělal toto a neudělal tamto.) Proto potřebuju bety nejvíc v momentech, kdy se ztratím, protože jsem špatně naslouchala postavám. Ony mi pak řeknou: Kdybys chtěla, aby udělal tohle, musel by být takový a takový, je takový? Já zajásám: Není, díky! A odcyklím se. 🙂
          Ale znám lidi, co musí prvně honem honem dopsat, co se tam vlastně událo, a opravovat můžou až potom, jinak ztratí slinu. Asi jsou to dva variantní přístupy.

          Seznam je super. Vážně geniální. Je zatracený rozdíl pustit text s překlepem – a text plný chyb z lajdáckosti.

  1. Seznam „oblíbených“ chyb je dobrý nápad. Já se snažím si ty své oblíbené držet v hlavě, ale toto je možnost, jak na nic nezapomenout. 🙂
    Dovolím si doporučit ještě jednu vychytávku, kterou ráda používám. Stránku: http://text.stinolez.com/ Vložíte text, prográmek vám ho zanalyzuje a zvýrazní opakovaná slova. Což je fajn především u slov, která se vám zahemží třeba jenom v jednom odstavci.

  2. Mně na to vychytávání opakování lépe vyhovuje http://tools.lynt.cz/freq.php – tam to vidím hned přehledně ;-).
    Jinak tip se Seznamen je vážně šikovný, zatím to nosím pouze v hlavě a logicky všechno neudržím. Díky za článek 😉

  3. K té úpravě textů… existuje nějaký standard co se týče odstavců, jak by měly normálně vypadat? Pracuju ve Writeru a nevím si rady, jestli používat Tělo textu, což způsobí větší odsazení mezi řádky po každém stisku enteru, nebo nějaký jiný styl? Když se podívám do jakékoli knížky, zjistím, že tento styl se prakticky nepoužívá. Tak co místo toho? Je tady nějaký obecně používaný standard?

    1. Zdravím. Writer používám a osobně vždy ponechávám „Výchozí styl“, který je více než vhodný. Mezeru mezi odstavci nedělá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *