Proč je dobré chodit mezi lidi

aneb jak jsem si potřásla rukou s Robertem Fulghumem, na deset minut se stala jeho tlumočnicí a co mi to přineslo.

Když jsem si letos plánovala obvyklou podzimní dovolenou u kamarádky (zdravím, Ginny!), mezi jinými bláznivými a epickými nápady se jako hvězda zaskvěla nabídka „jít se podívat na Fulghuma“. Myslím, že není potřeba představovat tohoto skvělého spisovatele, stejně jako je zbytečné líčit mé nadšení, že se v Náchodě vyskytnu ve stejnou dobu*, kdy zde bude mít Robert zastávku na turné v rámci projektu LiStOVáNí.cz a bude zároveň představovat svou nejnovější knihu Opravář osudů.

Jenže to by nebyl právě pan Fulghum, aby se obvyklý večer s knihou, autogramiádou a veřejným čtením neodvíjel zcela jinak. Ve společnosti herců Věry Hollé a Alana Novotného, kteří později četli úryvky jeho příběhů, před nás předstoupil se širokým úsměvem a mobilem v ruce, aby si nás všechny vyfotil.

Už jsme si za ty roky zvykli, že dokonce i slavní cizinci jsou schopni se naučit pár slov, takže prvních pět českých slovíček bylo velmi milých a příjemně překvapivých. A poté se pan Fulghum anglicky zeptal, zda je v sále někdo, kdo by mu pomohl tlumočit. Omlouval se, že nemá tlumočníka, a zatímco Alanova angličtina je „crazy“, ta Věřina je rovnou „exotic“, proto hledá někoho mezi námi, aby mu pomohl přetlumočit právě jen těch pár vět na úvod, aby se s námi mohl přivítat.

Přiznávám, chvíle vrtění se, ticha a rozpačitých pohledů na sousedy, jak už to v podobných situacích bývá, mne pobavila tím spíš, že jsem trochu šila do kamarádky, zda si to nechce vyzkoušet. Ne, pro všechny bohy, ani náhodou, mluvit před lidmi! Nu, tak jsem tu packu zvedla já. Přeci nebudeme celý večer čekat na posledního statečného (který se také nemusel ukázat).

Zkráceně: pan Fulghum má nádhernou výslovnost, krásný hlas a báječný úsměv. Těch deset minut s ním nahoře na jevišti, plných úsměvů, bylo přesně to, co chcete jako tlumočník amatér zažít před cizími lidmi. Žádný stres, strach z mluvení před lidmi, natož – považte! – z faktu, že překládáte z jednoho jazyka do druhého a v sále určitě sedí dost lidí, co sice rozumí moc dobře, co oba říkáte, ale na rozdíl od vás tu packu nezvedlo.

A pak se večer odvíjel dál v salvách smíchu a skvělé náladě.

O tom už ale vyprávět nechci, tyhle vzpomínky si sobecky schovám hluboko v sobě pro vlastní potěšení. Proč vzpomínám na pana Fulghuma a jeho zastávku v Náchodě právě na stránkách Triumvirátu? Protože je to pan spisovatel a předal mi čistě jen tímhle krátkým setkáním dost námětů k zamyšlení.

Autoři často bývají tvorové plaší, tišší a velkých davů stranící se bytosti. Ono se ani není co divit, psaní je jedna z nejosamělejších činností na světě. Jenže zatímco samotný proces vzniku textu si samoty cení, následné uvedení hotového románu do společnosti a mezi čtenáře je úplně o něčem jiném. Pokud se vašeho textu ujme nakladatel, v závislosti na možnostech ho propaguje s větší či menší mírou vašeho osobního zapojení. Od prostého sdílení na sítích, přes články a recenze v magazínech až po křty, veřejné čtení či autogramiádu s pochopitelnou účastí samotného autora.

A už vidím ty vyděšené tváře: já a vystoupit na veřejnost? Mluvit před cizími lidmi? Pomoc! Nechci! Panika!

Vážení, panikaříte zbytečně. Ne proto, že by se vám nic takového nikdy nemohlo stát (lišky se taky smály a pak si v tom vyráchaly čumák, známý to fakt), ale nic z toho není tak strašlivé, děsivé ani bolestivé, jak to zní. Stačí jen být sám sebou a usmívat se. Ne zrovna jako tučňáci z Madagaskaru (i když i to je občas východiskem a ne zrovna špatným), ovšem je dobré mít na paměti, že vás nikdo nechce kousnout, ožužlat ani spolknout.

Zároveň však – než se sami vypracujete do tohoto bodu – je dobré tyhle akce navštěvovat i jako čtenář. Máte oblíbeného autora? Známá se rozhodla vydat knížku pamětí své babičky a má veřejné čtení? Běžte se podívat! Kontakt s lidmi „od fochu“ či s jinými autory je také přínosný, protože každý uvažujeme trochu jinak. Odlišný pohled na práci, text i přípravu bývá v mnoha ohledech když ne rovnou osvěžující, tak aspoň k zamyšlení.

Protože víte, co jsem si já odnesla ze setkání s panem Fulghumem? Že ne každý je schopen nastoupit bez přípravy před plný sál (no dobře, v Náchodě to byla půlka sálu) a mluvit srozumitelně a dostatečně hlasitě i bez mikrofonu. Natož tlumočit, i když to předtím nikdy takhle veřejně nedělal. Že i na tohle je třeba mít náturu, zkušenosti a odvahu. Tohle jemné drcnutí mi připomnělo, abych nepředpokládala, že ostatní vnímají jednotlivé situace stejně jako já. Co já zvládám s úsměvem a přehledem, to může a často také bývá pro někoho velmi stresující situací.

Nu a připomínat, že díky podobným akcím si navíc uděláte i přátele, kteří vám mohou často pomoci s nejneočekávanějšími zádrhely, snad je zbytečné. Skutečně. Nebojte se chodit mezi lidi, všímat si jich, jak reagují, jak se při tom tváří, gestikulují. Všechny tyhle detaily vám totiž zároveň pomáhají si uvědomit, jak by se mohly chovat vaše postavy, aby byly skutečné.

A navíc je to zábava. I když zrovna nemluvíte na veřejnosti.

Psaní zdar, přátelé!

Ekyelka


  • Jasně, on se pan Fulghum zastavil i v Háji ve Slezsku, Bolaticích a v Ostravě, abych vyjmenovala ty nejbližší body kolem mého hnízdiště, ale řekněme, že přesně v duchu jeho příhod a vyprávění jsme se potkali o nějakých 180 kilometrů dál.

5 thoughts on “Proč je dobré chodit mezi lidi”

    1. Přesto to nebrání se podobných akcí zúčastňovat – tmavých koutů a zadních řad je vždy dostatek. 😉
      Navíc to bývají ze strategického a studijního hlediska i mnohem lepší pozice, co se týče pozorování a sběru materiálu. Zatímco tvoři jako já se velice snadno ocitnou ve středu dění (odkud se dá v klidu pozorovat jen velmi těžce, když na vás neustále někdo mluví), pokud jsi jako pozorovatel v určitém odstupu, můžeš vnímat celou situaci, nejen její výseky.
      Ovšem chápu, jak to myslíš. Možná společník z okruhu dobrých známých, který by sloužil jako zástupný hlas (šel pro podpis při autogramiádě atd.) na podobných akcích, by nebyl od věci…

  1. Ekyelko, tiše závidím setkání s mým veleoblíbeným spisovatelem. Po přečtení několika knížek jeho laskavých a moudrých minipříběhů a zamyšlení jsem začala tvrdit, že vidím svět naprosto stejně jako on, jen o tom bohužel neumím tak skvěle psát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *