Úsměvná klišé 43: Jsi mrtvý a navíc v pekle!

Jak se říká, člověk musí povinně dělat dvě věci – platit daně a umřít. O placení daní jsem zatím moc povídek nečetl, ale o tom, jak někdo umře, jich byla fůra. Nemám tím nutně na mysli akční příběhy nebo detektivky. Spíš chci pohovořit o případech, kdy už je postava mrtvá a přichází na řadu posmrtný život.

Je to vděčné téma. Už fakt, že staří Egypťané zesnulé vybavovali knihou sloužící jako příručka pro orientaci v posmrtném životě, mi zní jako perfektní námět. Duše se řídí příručkou a je například rozčarována, že je všechno jinak, nastávají humorné situace, atd. Případně, kolik jste už slyšeli vtipů nebo viděli skečů, které se odehrávají před nebeskou bránou? Tahle situace je oblíbeným zdrojem humoru.

Nemusíte zůstávat u humoru. Středověcí křesťanští filosofové se tématem posmrtného života zabývali rádi a některé jejich myšlenky jsou více než inspirativní a je škoda, že stojí často ve stínu filosofů ze starého Řecka. Zamyšlení na téma, co se dál děje s duší, byla mnohdy dost zajímavá a ve své době klidně hraničila s herezí. Něco si sami najděte a přečtěte, doporučuji.

Povídky o posmrtném životě tedy vyznívají jako opravdu dobré, ne? Věřím, že dokonce i jsou. Problém je ovšem ten, že jakmile je hrdina po smrti a probouzí se na novém místě, je značná šance, že i tady se nachází nějaká kniha mrtvých určená jako příručka, co dělat v zásmrtí. Bohužel nebyla určena hrdinovi, ale autorovi.

Příběh jde v podobných textech poněkud stranou, hlavní jsou obvykle autorovy vize ideálně nějaké formy pekla. Hrdina je tedy zjevně trestán za své hříchy. Bonusové body jsou za to, když se jedná o sebevraha.

Mezi další atributy podobného textu patří například fakt, že toto peklo má spíš blíž starým řeckým pověstem. Hrdina není vhozen do kotle a píchán vidlemi, jeho utrpení je spíš duševního rázu. Něco ve smyslu Sisyfova valení balvanu nebo Tantalova věčného hladu, žízně a strachu z nad hlavou visícího balvanu. (Řekové měli fobii z kamení?)

Než však samotná muka začnou, čím si hrdina projde? V první řadě, po probuzení mu zpravidla není vůbec nic divné. Nejen fakt, že je někde úplně jinde, než byl, ale i takové věci, jako že obloha je jedovatě zelená a kolem pobíhají oživlé zvířecí kostry. Na víceméně jakoukoliv bizarnost reaguje pokrčením ramen a jde si po svých. Neprojevuje vůbec žádné emoce.

Ne vždy, ale poměrně často dojde k setkání se zosobněním smrti. Na první pohled nikdy nevypadá jako kostlivec s kosou, ale přesto je vcelku jasné od prvního momentu, kdo to je, protože jakékoliv dialogy jsou na první pohled chození kolem horké kaše. Vše je obvykle plné náznaků a dvojsmyslů, až nakonec čtenář přemýšlí, proč už to postava dávno nepochopila. Ačkoliv, vzhledem k ignorování kostlivých zajíčků…

Čtenáři je v tomto okamžiku obvykle naprosto jasné, o co se tam jedná. Obzvláště proto, že podobných povídek vystavěných na stejném schématu letos četl už pět. Na zhruba třetí stránce je nám odhaleno, že – nádech – hrdina je mrtvý! Šok nenásleduje, čtenáři to díky vzájemné podobnosti daných textů bylo jasné po zhruba půl stránce. Následuje obvykle zbytečně dlouhé vysvětlování, oč tu vlastně jde. To my ovšem už víme, netřeba nám to zdůrazňovat.

Co se výše zmíněného psychického trýznění týká, téměř povinností je, aby postava prožila svá traumata, ideálně předně to, kvůli kterému spáchala sebevraždu. Bonusové body jsou za to, když se jednalo o smrt blízké osoby.

Další formou mučení jsou iluze, běžně známého prostředí a lidí, přičemž další bonusové body jsou, pokud tou iluzí je otec. Ať už měli za života jakýkoliv vztah, nyní je postavou zaručeně zklamaný. Když iluze spadnou, tak se pochopitelně ukáže, že se celou dobu jednalo o démony lákající postavu, aby se definitivně vzdala a propadla peklu.

Jak bylo zmíněno na začátku, podobné texty obvykle nesází až tolik na příběh, jako spíš sekvenci obrazů. Ty obrazy sice nejsou nutně špatné, ale téma posmrtného života je jedním z těch, které se vám sice může zdát naprosto skvělé a originální, ale pamatujte – nejste jediní, koho napadlo ho zpracovat.

Takže, chcete se zaměřit na hrdinu po jeho smrti? Fajn. Pokuste se napsat vlastní knihu mrtvých a nedržte se příručky, kterou jsem vám ukázal v tomto článku. I když psát umíte, jakmile porotce nachlup to samé četl před vaším textem už několikrát, nechá ho to poměrně vlažným.

Trh je zahlcený, takže pokud chcete hrdinu poslat do pekla, buďte nápadití a dejte své povídce něco navíc, ano?

Sikar

5 thoughts on “Úsměvná klišé 43: Jsi mrtvý a navíc v pekle!”

  1. C. S. Lewis napsal novelu Velký rozvod, která je o autobusovém výletu z Pekla do Nebe. Příznačné pro skoro všechny výletníky je, že 1) neuvědomují si, že byli v pekle, 2) možnosti zůstat v nebi se aktivně brání.

    1. On je Velký rozvod spíš moderní variace na středověký/ranně novověký žánr „vypravěč spí a ve snu mu je ukázán posmrtný život“. Což mimo jiné obnáší absenci příběhu a děje, a spoustu obrazů s (nenásilně vloženými) teologickými poselstvími.

      Mimochodem, Lewisem popsané Peklo by člověku z naší kultury jako Peklo nepřipadalo – je to obraz města, kde se lidé míjejí a žijí si svoje izolované životy, v zásadě nemají žádné starosti a nikdo je ničím neotravuje. Motivace chtít odtamtud vypadnout, potažmo na velice divné a nepohodlné místo, je nulová. Samotná cesta autobusem pro cestující znamená spíš naťukávání možnosti a rozptýlení než že by na ni bylo nahlíženo jako na jakoukoli formu „záchrany“. A Lewisovo Nebe minimálně ze začátku je hodně nepohodlné i po fyzické stránce – a každý normální člověk by si sakra rozmyslel, jestli se vrátit do pohodlného bytu, kde má klídek, nebo se snažit aklimatizovat někde, kde ho bolí jenom se projít po trávníku, a doufat, že to bude možná časem lepší, protože to někdo říká.

      1. Lewis chtěl především svou knihou cosi sdělit a použil k tomu existující žánr.

        Člověku z naší kultury… Lewisovo peklo je právě teologické křesťanské představě o pekle mnohem blíže než obvyklé vnímání pekla neznalou veřejností. Mně osobně přijde dost děsivé. Nevidím tam „klídek a žádné starosti“. Lewis explicitně uvádí, že život v pekle není pohodlný, není bezstarostný, není klidný. Je jen zadarmo. Svádí k postoji „darovanému koni…“ a sebepřesvědčování, že se nemá cenu se snažit, lepší to přece nebude. Lepší se spokojit s hadrem než se pokusit spíchnout si kvalitní šaty – stejně se to nepovede. Raději jíst blavajz, než si uvařit – kvalitní jídlo nemůže být lepší, jedl je vůbec někdy někdo? Lidé žijí osamoceně, protože s nikým dalším se nesnesou (a namlouvají si, že je nikdo neotravuje, takže je to vlastně dobře), mají jen spoustu času užírat se všemi domnělými a skutečnými křivdami a vlastní malostí. Hnusné místo. Tobě vážně připadá jako „z hlediska člověka z naší kultury“ lepší, nebo se je jen pokoušíš popsat z hlediska člověka, který v něm je?
        Myslím, že jedna z nosných Lewisových myšlenek je, že člověk musí projevit alespoň trochu vlastní iniciativy, proto cesta autobusem není cestujícím prezentována jako záchrana, prostě tu je jako možnost.

    2. To tak nějak znovu potvrzuje jev, který pozoruju už delší dobu: když někdo umí psát, může si dovolit porušit jakékoli pravidlo pro začátečníky a výsledek bude dobrý nebo skvělý.
      Ale když se ho pokusí napodobit začátečník pod heslem „Lewis to udělal taky a mně se to líbí“ – a opíše jenom vnějšek, aniž by pochopil mechaniku, tak bude výsledek podprůměr nebo hrůza. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *