3 věci, které neříkat vašim betačtenářům

Betačtenáři jsou lidé, kteří pročítají autorův text a předávají mu své dojmy z něj. Tato činnost se nazývá betačtení a jejím hlavním cílem je zjištění funkčnosti textu a odhalení jeho problémových míst. Možná si teď klepete na čelo, proč sem něco takového píšu, ale popravdě, občas mám pocit, jako by na to autoři zapomínali. Připravila jsem proto takového malého průvodce tím, co betačtenářům neříkat, pokud chcete, aby vám pomáhali dobře a dlouho.

1. „Už jsi to četl?“

Možná to víte, možná ne, ale moje starší sestra Linda píše tak jako já fantasy. Mít sourozence, který se věnuje stejnému koníčku, přináší obrovskou výhodu (nevýhody tedy také, když je ten sourozenec krásnější, schopnější a úspěšnější než vy, ale o tom třeba zase jindy 😉 ) – vždy je vám nablízku někdo, s kým můžete text rozebírat a komu ho dát přečíst po dokončení.

Co jsme si musely se ségrou nicméně ujasnit, bylo, že ne všechno jde hned. Ona má rodinu a já zase časově náročnou práci, takže pokud si vyměníme texty, může trvat i měsíc, než si těch pár desítek stran pročteme.

Shrek by mohl vyprávět…

Mám pro vás tedy přátelské doporučení – pokud dáte svůj text na připomínkování nějakému betačtenáři, dejte mu čas. I když jste natěšení a zvědaví, nechtějte reakci do druhého dne. Nepište obden s připomínkou, a už vůbec nevolejte každý týden pod záminkou obyčejné konverzace, abyste pak zakončili hovor douškou: „A už jsi to četl?“

Betačtenář obvykle ví, že mu vaše dílo leží na stole, a pokud na něj budete odevšud vyskakovat jako čertík z krabičky, akorát ho tím otrávíte. A to si pište, že svou frustraci pak promítne do připomínek k textu!

Nejlepší, co mohu poradit, je stanovit si společně dopředu termín, kdy můžete připomínky očekávat, a připomenout se těsně před/po tomto termínu.

2. „Ale bylo to myšleno takhle.“ 

Může se stát, že se vám betačtenář otře o nějakou myšlenku, na niž nejste ochotni si nechat sáhnout. Autorská racionalizace pak vede člověka k tomu, aby svůj text vysvětloval a obhajoval: „Tohle je napsané takhle protože X, tamto je metafora pro Y, tímto odkazuji na Z…“

Proč si na tohle dávat pozor? Protože betačtenář poskytuje svůj názor. Pokud tedy porozuměl nějaké pasáži jinak, než jste ji zamýšleli, zkuste na chvíli zapomenout na své raněné ego a zaměřte se na čtenáře.

Co raději, než sepsat obhajobu nebo vést monolog o své myšlence, investovat čas do zjištění toho, proč příslušná scéna zapůsobila oním způsobem? Není to přece nic složitého, stačí položit pár dotazů: „Můžeš mi říct, proč jsi to pochopil takhle, co to indikovalo? Když ti řeknu, že to bylo míněno jinak, přijde ti to z toho patrné? Jaká úprava v textu by za tebe dosáhla toho, aby byla moje myšlenka jasnější? Víš, já jsem narážel na tuhle věc – aha, ty ji neznáš – v pořádku, zkusím se doptat někoho, kdo o tom ví víc.“

Diskuze nad spornými body vám může poskytnout nový náhled na svůj text a také ukáže spoustu drobných nuancí, často i nezamýšlených, kterých si betačtenář všiml. A to byl přece ten hlavní důvod, proč jste své dílo dávali někomu dalšímu, ne?

Nikdo zároveň neříká, že během diskuze nemůžete své dílo obhájit nebo vysvětlit. Dělejte to ale s citem. Protože upřímně, když odešlu někomu své pocity a dojmy, nic mě neotráví víc než odpověď s odstavcem, ve kterém mi autor shrnuje, proč byla mnou rozporovaná pasáž takto napsána… a nic dalšího! Vždycky se pak musím ptát – co takový autor čeká, že s jeho reakcí udělám? Opravdu si myslí, že se můj dojem z textu změní díky dovysvětlení bokem? A hodlá to takto dělat i pro všechny ostatní čtenáře, kteří jeho sdělení nepochopí?

3. „Ty jsi ale -#@*&!!!“

A jsme ve finále. Pokud chcete spolehlivě nakrknout svého betačtenáře a odříznout se od jeho pomoci v budoucnu, pohádejte se s ním – nejlépe nějakým ošklivým osobním způsobem.

Všichni, kdo píšeme, víme, že udržet emoce na uzdě je občas těžké (tak, tak těžké!) a snadno nám pak z nějakého rýpance ujedou nervy. Snazší startovní pozici máte v případě, že se s betačtenářem dostanete do křížku v neosobní komunikaci – přece jenom křičet na poznámky nebo monitor je pro mezilidské vztahy mnohem méně devastující, než udělat totéž někomu do obličeje nebo telefonu. I tak ale buďte opatrní, spravedlivý hněv může člověka vést k naflákání pár sprostých výrazů do odpovědi a stisknout na klávesnici enter je pod dojmem okamžiku až znepokojivě snadné.

Přišla zpětná vazba od betačtenáře…

Jen málokdo má ale se svým betačtenářem takový vztah, že mu může říct nějakou sprostotu bez vážnějších důsledků. Ať už vás proto vytočí sebevíc, držte se. Mlčte a dýchejte. Pokud píšete maily, neodpovídejte hned – dejte si pár hodin nebo i dnů na odpověď. Jestliže telefonujete nebo člověka vidíte osobně, poděkujte mu a prostě se omluvte z diskuze, dokud zpětnou vazbu nestrávíte.

Dobří kritici nerostou na stromech a najít člověka, který bude vašemu textu ochotně a zadarmo věnovat svůj čas a energii, je těžké. A jen málokdo má to štěstí, že s někým takovým od malička vyrůstá (opět zdravím mou úžasnou ségru). Važte si tedy svých betačtenářů. A když už vás vytočí do vývrtky, raději si jděte flašku červeného otevřít, než abyste mu ji rozbili o hlavu.

Míša

18 thoughts on “3 věci, které neříkat vašim betačtenářům”

  1. Pěkný článek 🙂
    Potvrzuju, že mít betačtenáře přímo v rodině, navíc ještě ve společné domácnosti, má své nesporné výhody. Mým prvním betačtenářem (většinu textu čte před ostatními betačtenáři), je můj manžel, texty si navíc čteme vzájemně – což je skvělé i v tom, že je pro nás psaní koníček, který můžeme sdílet. Ne, ještě jsme se nad tím nepohádali 😉 i když si texty někdy hodnotíme poměrně dost otevřeně, akorát se občas u diskuze nad tím či oním tak zasekneme, že je to sice finálně k prospěchu textu, ale těžce na úkor spánku nás obou. ☺️

      1. To víš, že jo 🙂
        V takovém případě je ovšem ještě jedna naštvávací věta: „kde už jsi?“ (případně „Co tomu zatím říkáš?“) 🙂 Obvykle se neovládnu a zeptám se pokaždé aspoň jednou.

        1. Jo! Když (nedejbože) sleduju betu, jak mi čte na mým vlastním počítači, jsem schopná se kousat do jazyka, dokud se nezasměje. Jakmile se zasměje, okamžitě se ptám, kde to bylo. 🙂
          Dlouhodobě to zatím vydržel jenom jeden člověk. 🙂 Dokonce prej – Neposílej mi to, přečtu si to u tebe. O:-)

        2. Haha, no, já se vždycky držím a ptám se na to, až když na to ségra zavede řeč – a to ještě většinou z praktických důvodů, protože sdělení typu „Jsem na straně sedm a našla jsem ti tam chybu tam a tam“ mi po telefonu v tramvaji nic neřeknou 😀

  2. Inu, sám moc zkušeností s betačtenáři nemám (použil jsem v životě jen jednoho a byl mi platný jak mrtvému zimník, neb to, co jsem od něj chtěl, mi stejně neřekl), ale k textu článku bych jednu poznámku měl. Totiž – jestliže musíte čtenáři svého textu (nebo, jste-li výtvarníci, divákovi pohlížejícímu na vaše dílo) vysvětlovat, jak jste to vlastně mysleli, je něco hodně, hodně špatně… (A není to na jeho straně. )

    1. Na druhou stranu samotný proces vysvětlování mnohdy pomůže k lepšímu formulování myšlenky, člověk si (někdy s pomocí bet) uvědomí, kde přidat a kde ubrat, případně kde přihodit jaký náznak, aby celek fungoval lépe. V tomhle je diskuze s betačtenáři neocenitelná.
      Ale samozřejmě, kritika musí být konstruktivní a člověk jí musí umět přijmout, bez toho by to nešlo.

  3. Moc dobře vím, jaké to je vyrůstat ve stínu staršího sourozence, který je ve všem co dělá, lepší než já. 🙂
    Bohužel stejné koníčky ale nemáme a tak ho jako betačtenáře využít nemohu, stejně jako většinu mých známých.
    Ale rozhodně se zpětná vazba hodí a to dost, jelikož autor se na svůj text nemůže dívat tak, jak ho uvidí všichni ostatní, kdo se s ním nepižlali do morku kostí. Pokud je nutné čtenáři něco vysvětlit, musí se to rozumným způsobem přidat do textu…

  4. Svatá pravda, pozlatit své bety, pozlatit. Samozřejmě, když má člověk povídku, o které si myslí, že už je vlastně hotová a některá z bet mu ji roztrhá na kousky, občas je nutné se párkrát nadechnout, ale ze zkušenosti musím říct, že když to člověk hezky rozdýchá, výsledku je to velmi ku prospěchu. Všechny mé bety mi to občas provedou a jsem jim opravdu vděčná (ne okamžitě, to dá rozum, až po dechových cvičeních :D). Naposledy mi to provedla má vlastní sestra, která měla velmi zásadní připomínku k motivaci jedné z postav. Já opravdu myslela, že je zřejmá. Zjevně nebyla. Dopsala jsem jednu scénu a zpětně ji hodnotím jako naprosto zásadní a divím se, proč tam nebyla rovnou. Jak říkám, pozlatit, pozlatit.

    1. nevím, jak jiné bety, ale já se teda cítím trochu provinile, když autor rozdýchává 😉 ale to mi nebrání v tom, udělat to příště znovu, no 😉

      1. Jasně, jen v tom pokračuj. Já vždycky posléze uznám, že to bylo užitečné. A většinou je to v pohodě hned. Jen občas, když už mám pocit, že je to všechno v pořádku, a pak zjistím, že teda fakt ne, tak ten první okamžik bývá nutno dýchat zhluboka 😀

  5. A co dělat s hodnocení typu „Myslím, že jsi do scény napsala všechno, co bylo potřeba, ale stejně jí nechápu.“ ? 😀

        1. Tak rozhodit sítě a ulovit dalšího 🙂 Klidně poprosit nějaké kamarády třeba jen na tenhle jeden příběh/scénu, nebo se zkusit poptat na Facebooku, je tam dost skupin, kde by se dal někdo ochotný určitě najít 😉

    1. Možná by bylo užitečné další konkrétní doptávání. Co přesně není jasné? Motivace postav? Co se přesně stalo? Jak to vypadalo po technické stránce. (Kdo kde přesně stál, co dělal, jak je možně, že se z bodu A rázem ocitl v bodu B… autor to vidí před očima, čtenář ne. A je fajn, když mi někdo řekne, co přesně jsem nenapsala jasně.) Podotýkám, že když něco není jasné, ve velké většině případů to bývá chyba autora a může být rád, když ho na ni upozorní beta nikoli porotce v nějaké soutěži.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *