Otesánek není žrout a Zababa používá pravítko

 

Dnes začnu poněkud prazvláštní otázkou. Rozumíte všemu, co říkáte? Věřte tomu nebo ne, v běžné řeči používáme spoustu obratů, které vnímáme jako normální, ale bylo by někdy dobré se nad nimi obvykle zamýšlet, než je napíšeme. Jak se říká, dvakrát měř a jednou řež. Co bychom tedy měli radši měřit?

Už jsem tu o tom psal kdysi. Pochopitelně není vhodné v příběhu odehrávajícím se v našich zemích ve středověku používat takové obraty jako „Je chytrý jako rádio“, případně „Spadl na zem jako pytel brambor“ ještě před objevením Ameriky. Jenže tohle jsou rčení zcela jasná. Co však obraty obsahující slova, která nejsou úplně všeobecně známá?

Před časem jsem se setkal v povídce s prohlášením, že medvěd hurónsky zařval. U toho jsem se dost zarazil. Indiánský kmen Hurónů byl svým válečným křikem, kterým mátl a děsil nepřátele, sice proslulý, ale jsem si jistý, že lidský křik a medvědí řev se od sebe dost liší. Ano, autor nám chtěl sdělit, že medvěd zařval velmi hlasitě, to je jasné, ale otázka zní, zda jsou „uširvoucí řev“ a „hurónský řev“ zaměnitelné. První obrat je totiž obecný, kdežto druhý bych používal jen v určitých případech. Hurónský řev by mohli vydávat dejme tomu policisté při zátahu, aby zmátli zločince. Jedná se o běžnou praktiku a jde při ní o to samé, oč šlo Hurónům – hlukem zapůsobit, že je jich víc. Hladový medvěd nad tímhle asi moc nepřemýšlí.

Vyhledávat původ rčení může být dost zábavné. Někdy zjistíte, že je někde úplně jinde, než jste si mysleli. Hlavně ale můžete rčení lépe zasadit v čase a místě.

Problém ovšem může nastat, pokud dojde k zobecnění nějakého specifického obratu. Na jistém internetovém fóru lidé kdysi dávno vymysleli, že protože nikdo nikdy neviděl zakladatele fóra a ten má být z Brna, tak Brno prostě neexistuje. Prohlášení „Brno je mýtus“ se stalo opravdu oblíbeným vtípkem. Problém byl ten, že noví uživatelé začali tuto hlášku používat, aniž by tušili, proč se to říká. Netrvalo dlouho a přiletěla kritika od veteránů, že nemají říkat něco, čemu nerozumí.

Ale buďme k sobě upřímní, kdo tohle neděláme? Nedávno jsem poslouchal svoji matku, jak mluví o medvědech, ale skoro zásadně je označovala slovem „míša“. Pojmenujte medvěda! Proč jen to jméno Míša, potažmo označení míša jde na jazyk hned? Může za to Míša Kulička? Nebo jistý nanuk? Nakolik přispěl díky minulému režimu olympijský maskot? Jedná se o fenomén naši země? Říká se tak medvědům běžně i v Rusku? Co v Polsku? Je prapůvod toho označení ještě někde jinde, než jsem před chvílí naznačil? Ať je to jakkoliv, míša zakořenil a používáme to slovo bez přemýšlení.

Co když někoho nazveme otesánkem? Vysvětlení je snadné – hodně jí. Jenže jméno samotné je odvozené od toho, že se jednalo o otesaný kořen stromu. Nazvali jste ale někdy někoho otesánkem, protože je otesaný? Docela určitě ne, ale kolika z nás se při vyslechnutí toho jména vybaví otesávání namísto přejídání? Nikomu. A přitom je to přímo v názvu. Tady už ignorujeme něco, co přímo bije do očí a význam tak není ani náhodou skrytý.

Skutečně mě ostatní nevydírali, abych sem ve spojitosti s otesánkem vložil tuto fotku pořízenou během naší nedávné pracovní porady.

Tím se dostávám k dalšímu problému. Co když se rozhodneme něco popsat a použijeme odkaz na nějaké známé dílo? Když řeknu, že má někdo oči jako Bystrozraký, nejspíš v naší zemi nenarazím na nepochopení. Danou pohádku snad znají všichni. Jenže co vnější popis? Pokud nějaká dívka má ve vlasech mašli jako Šebestová, je všechno taky poměrně v pohodě. Ta mašle je zkrátka a prostě obrovská, což ví každý, kdo viděl večerníček nebo četl knihu. (Předstírejme, že hraný film neexistuje, jo? Udělejme si tu radost.) V obou případech měl grafické zpracování na svědomí Adolf Born a to zůstalo konzistentní.

Jenže teď se zaměřme na jiný večerníček. Jak vypadá černokněžník Zababa?

Fajn, oživili jsme si paměť. Jenže co když vám řeknu, že v knize Pohádky o mašinkách od Pavla Naumana, konkrétně vydání z roku 1967, které máme u nás doma, vypadá Zababa takhle?

Přímo v knize je navíc popsaný jako na pohled docela obyčejný inženýr. Večerníčková verze je sice na pohled moderní pojetí, ale přece jen z toho slovo čaroděj přímo řve. Dost tomu napomáhá i jeho teatrální gestikulace a černokněžnický výraz. Také náš pohled ovlivní, že v různých verzích má či nemá vlasy a vousy, o pravítku v kapse nemluvě. Kdyby v knize nebyl nakreslený netopýr, tak si myslím, že se dívám opravdu jen na inženýra.

A takhle bychom mohli pokračovat dál. Medvídek Pú. Kdo jste si právě představil verzi, kterou nám předložil Disney? A jak Pú vypadá v původní knize? Víte to vůbec?

Je celkem logické, že pojmy mohou zobecnět a modernější podoba nahradí klasickou, ale stručně, není od věci znát i skutečný původ. Popisování odkazem může být nebezpečné. Dvojnásob, pokud narazíte na něco, co má víc verzí. Čtenář si představí něco úplně jiného, než chcete, z čehož máte ve výsledku problém oba dva.

Stejně tak se zamyslete, než použijete ne zcela obvyklý výraz, zvláště pak nějaký mající zjevně původ ve vlastním jménu. Taky pozor na čas a prostor, prosím, abyste nenechali postavy říkat něco, co nemohou znát. A když jsme u toho, pokud píšete o fiktivním světě, existují tam taky Pardubice, aby někdo řekl, že teď uvidí, zač je v Pardubicích perník? Zkrátka, snažte se, aby byl text i v tomto ohledu pokud možno konzistentní, čtenář to ocení. Předem díky.

Sikar

13 thoughts on “Otesánek není žrout a Zababa používá pravítko”

  1. Ano, podle časového umístění změním operativně hlášku:
    „Bylo mu to platné jako mrtvému kecky“ na „Bylo mu to platné jak mrtvému škroně.“

  2. V tomto článku mne překvapila zmínka o Medvídkovi Pú, protože jsem nečekal, že někdo ještě bude pamatovat staré vydání z dob pře disneyfikací, kdy byl Pú stejně jako reálný tvor, který autora k příběhu inspiroval, medvěd černý, neboli baribal. Toto potěší.

    1. A to právě ne. Původní ilustrace k Milneho knize vytvořil Ernest Howard Shepard a Pú je na nich opravdu vybrazen coby béžová hračka. Disneyho armáda přejala v anglosaském světě milované originální ilustrace a bohužel je pak napasovala do svého typického rukopisu.

  3. Asi před rokem jsem četl Warcraft – trilogii o Válce Prastarých a do teďka si vybavuju pasáž, která mě po logické stránce věci dosti zarazila. V jednom okamžiku tam bylo zmíněno, že jeden elf „si sedl do tureckého sedu“ – ano, do tureckého sedu. Jako každému se hned vybaví, jak si onen elf sedl, ale já se sám sebe ptám: Co má sakra svět Warcraftu společného s Tureckem? A může ho vůbec někdo znát?
    Možná je to jenom chyba překladatele, možná by šlo napsat, že si elf sedl do sedu lotosového květu – ale vybavili by si všichni, co se tím myslí?
    A co když v povídce z jiného světa zazní, že se pár svíjím v objetí francouzského polibku – každý si pod tím představí to samé, ale znají tu frázi postavy/ vypravěč? Hodí se to tam vůbec? Neměla by ta fráze být nahrazena něčím, co nenarušuje fantaskní svět tím naším?
    Jestli máte někdo další příklady ještě kromě ruské zmrzliny nebo francouzského klíče, tak klidně sem s tím – docela mě to zajímá.

    1. Tureckej a lotosovej sed přece vůbec není totéž! V tureckým sedu zkřížíš nohy a kotníky si omačkáváš o podlahu, zatímco v lotosovým zkřížíš nohy a nacpeš si obě chodidla nahoru na stehna naproti (ano, výsledek je poněkuď záhul na klouby).
      Elf by ale si klidně mohl sednout na zem se zkříženýma nohama, a jestli to byl překlad z angličtiny, tak ti garantuju, že v originále o Turecku nic nebylo, tam se totiž říká docela obyčejně popisně „cross-legged“.
      Tuhle jsem ve Středozemi narazila na metry. Krom toho, že ve světě, kterej se z většiny potácí někde kolem ranýho středověku, to opravdu působí anachronicky až to bolí, si dovolím připomenout, že Arda je placatá a tudíž na ní nelze měřit obvod rovníku. Na Zeměploše mi to nevadí, tam si klidně mohli změřit obvod a vydělit si to 40 000 000, je to svět, kde zvládli i letět na Měsíc a vůbec (nepředhazuj mi Eärendila, jo? Vingilot není zázrak techniky, ale valarská zlomyslnost – to se to někomu posílaj lodičky na oblohu, když je božstvo), navíc rozložení klimatických pásů na tu ekvivalenci okraje s rovníkem tak trochu navádí, což se o Ardě teda říct nedá. Ale nedovedu si představit, jak něco takovýho prováděj Telerové nebo Númenorejci (ti obzvlášť, když se nesmí do Valinoru, nepředpokládám, že by se smělo za Valinor).
      A ještě jedno by mě zajímalo.
      Je tedy otesánek opakem neotesance?

      1. Moje chyba. Vím, neznalost neomlouvá.
        Se zkříženýma nohama… zajímavý, jak občas něco tak prostého člověku vůbec nevytane na mysl (Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že jo…)
        Míry, váhy, to je taky fakt.
        S tím se pojí otázka fauny a flory. Mít ve fantasy světě naše zvířata: vlka, lva, tygra, žirafu (tu tam tedy většinou nenajdete), slona, havrana, orla, žížalu anebo si vymyslet vlastní zvěř, kterou je nutné popisovat jak vypadá, čím se živí, i když to pro příběh není vůbec důležité?
        A co ovoce, zelenina a obiloviny? Jablko je taky pozemské, ovesné placky, okurky, oříšky…?
        Co všechno se může/ má napsat do vymyšlenýho světa, aby to nepůsobilo jako pěst na oko, jelikož vypracovávat si vlastní herbář (mimo jiné) je jako vážně docela fuška…

        1. Já myslím, že vlastní flóra a fauna jsou více méně zbytečné, záleží samozřejmě na příběhu a na určité míře – pár vlastních zvířat, nějaké vlastní rostliny, případně nějaké názvy pozměnit, proč ne, ale proč dělat všechno znovu a pracně čtenáři vysvětlovat, jak to vypadá a co to žere? 😉
          Když o tom t tak uvažuji, rostliny jsem vymýšlela nějaké originální (protože taková rostlina pak může mít takové účinky, jaké potřebuji a nemusím konzultovat realitu se známými lékárnicemi), ale nevybavuje se mi, že bych stvořila nějaké originální zvíře, aspoň zatím.
          Míry a váhy mám vlastní na základě reálné historické metrologie.

  4. „Lotosový květ“ by byl úplně stejný průšvih jako „turecký sed“, a ze stejného důvodu. Odkazuje to na kulturu, která nemá s daným světem co dělat.
    Příbuzný, byť samostatný malér jsou míry a váhy. Když si do fikčního světa vymyslíte vlastní, čtenář si pod nimi nic nepředstaví. Když tam nacpete kilometry (jako to dělá Žamboch a mnozí překladatelé z američtiny, kteří mají pocit, že by čtenáři mílím nerozuměli), působí to zase hrozně nepatřičně… (Mimochodem, k těmhle překladům: občas to vede ke kuriosním situacím, kdy se dočtete – tam, kde se v originále pravilo, že něco bylo „asi tři palce“ dlouhé – že je to „asi sedm a půl centimetru“, což samozřejmě každý vypravěč okamžitě a bez pravítka s touhle přesností vidí…)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *