Problém placaté postavy

aneb když vám postava spadne pod parní válec.

Je půlka listopadu, což mimo jiné znamená, že jsem pročetla a dočetla soutěžní příspěvky letošního Dračího řádu. Nemusíte se obávat, žádná velká šílenost se nekonala (nebo jsem já už tak otrlá?), nicméně tentokrát se mi stávalo častěji než u jiných soutěží a ročníků, že jsem narážela na jeden opakující se problém. Ať se autor snažil sebevíc a mnohdy použil až příliš mnoho písmenek, nepodařilo se mu vytvořit dostatečně věrohodnou postavu. Místo bytosti, s níž by se mohl čtenář ztotožnit, případně si k ní vytvořit jakýkoli emoční vztah, dosadil autor do svého příběhu panáčka z linek, jaké kreslí malé děti (a já, když jsem přinucena kreslit lidi).

Samozřejmě to žádný autor neudělá vědomě. Naopak se snaží téhle patálii vyhnout, jenže občas se zkrátka nedaří. Poučen chytrými knihami a články, co všechno by se mělo v povídce objevit, a vyzbrojen svým Nápadem se autor pustí do díla. Sleduje linii příběhu, čas od času si vzpomene na popisy, aby čtenář nebrblal, že si musí všechno představovat, najde vhodné mezery na pořádnou akci, těžkou romantiku nebo tragické (často ještě lépe heroické) úmrtí. Jenže úplně zapomene na realitu a ta mu slisuje postavy – nu, jako parní válec.

Většinou jde ruku v ruce s placatostí postav i jistá emoční prázdnota. Ve chvíli, kdy netušíte, jaký vlastně máte ke svému hrdinovi vztah, a spíš k němu přistupujete jako k šachové figurce nebo k pimprleti z omalovánek, začne se tak postava i chovat. Dřevěně, mechanicky, bezduše. Ano, odříká všechny dialogy i monology, které jí napíšete, bude na povel krvácet, umírat i bojovat, ale stále jí bude chybět ona jiskra, která činí z postavy něco víc. Někoho.

Snažila jsem se z dodaných vzorků poskládat definici placaté postavy. Jenže stejně jako je občas problémem zpětně identifikovat, že se jedná právě o placáka, číhá záludnost i v samotném jádru definice. Co to je placatá postava? Jak se projevuje? Čím příběhu škodí? A hlavně: jak se jí u všech čertů vyhnout?

Odmyslíme-li si placáky jako součást nápadu (viz třeba J.W.Procházka: „…a odsuzuje se ke ztrátě rozměru“, poprvé in: Ikarie 04/1997), zůstane nám několik bodů, podle nichž se dá placatá postava identifikovat:
– pohybuje se od jednoho bodu ke druhému, aniž by to u čtenáře vzbuzovalo napětí, jak to celé dopadne;
– tempo vyprávění je téměř neměnné (protože jedno souvisí s druhým);
– vše, co postava koná, je popsáno. Často do nejmenších detailů, ale opět: bez vášně a jiskry, mechanicky;
– dokonce i emoce, pokud na ně autor myslí, jsou popsány: postava neprožívá, ale popisuje, co cítí.

Definici samozřejmě můžete dle libovůle rozšiřovat a pozměňovat, ale v základu zůstává stejná: příběhem se vám pohybuje načrtnutý panáček, který sice poslouchá na slovo, ale to je vše, co zvládá. Mluví mechanicky, nepřirozeně, stejně tak se chová. I když je v textu přímo napsáno „zuřil a vztekal se“, čtenář tomu nevěří, protože tomu nic kromě těchto slov nenasvědčuje. Motivace placaté postavy bývá povrchní, pokud se vůbec nějaká dá vysledovat. A především: jakmile se čtenář dostane na konec příběhu, oddechne si, že je to za ním. Protože zkrátka je něco v nepořádku, i když kolikrát nejste schopni zjistit, co to je.

Ještě jedno pravidlo bych mohla pro placaté postavy stanovit: nikdy nejsou samy. Ono to dost dobře nejde, protože buď se vám podaří dodat věrohodnosti všem postavám v příběhu stejně, nebo ne. Ať už pomocí povahových rysů, vyjádřením rozdílných temperamentů nebo zkrátka popisem přirozeného chování (které můžete krásně odpozorovat od lidí ve svém okolí: jak kdo reaguje na stres, lidský dotek, narušení intimní zóny atd.), těch možností je spousta. Popravdě si dovedu představit pouze jediný případ, kdy byste měli v příběhu jednu placatou postavu a ty ostatní ne – protože byste to tak napsali s jistým záměrem. Ať už jako literární cvičení, abyste namíchli Ekyelku a dokázali jí, že to jde, nebo protože tím sledujete určitý cíl, týkající se pointy. Ovšem v tomto případě říkám: směle do toho. Ráda si přečtu výsledek vaší snahy.

Ale vraťme se k původnímu problému: jak se placaté postavě vyhnout? Především cvičením. Každá další povídka, kterou napíšete, bude mít o chlup živější postavy, uvěřitelnější prostředí, promyšlenější děj. Možná to sami neuvidíte hned, možná budete skučet, že trčíte na místě, ale každá nová zkušenost a pokus vás posune dopředu. A ano, dobře vím, že se opakuji, ale je to pravda.

Také se můžete soustředit přímo na pozorování svých hrdinů. Jak se chovají? Nemluví jak kniha z předminulého století, přestože jde o obyčejné lidi? Vytvořte si náčrt jejich charakteru, libůstek i věcí, které nesnášejí a vadí jim. Jak reagují v určitých situacích? Opakovaně si pročítejte nahlas pasáže, které vám nějakým způsobem vadí, nebojte se přehrávat si je: skutečně znáte někoho, kdo by reagoval tak, jak jste to napsali? Opět: berte si inspiraci z lidí v okolí, svých známých, kolegů, kamarádů. Někdo živě gestikuluje, jiný stojí v pozadí a jen občas něco prohodí. S někým se hned pohádáte jen proto, že zkrátka takhle na lidi působí (a přitom spouštěčem bývá u každého člověka něco jiného).

Nu a v neposlední řadě: čtěte. Zaslepené „nečtu nic od odstatních autorů, protože se nechci nechat ovlivňovat“ je nejen hloupé, ale i nebezpečné. O kolik vás asi tak zbrzdí objevování dávno známého, používání klišé starších než zrod Pangey a podobně? Právě seznamováním se s postavami jiných autorů se také můžete (ano, i nevědomky) naučit pracovat s textem tak, aby vaše příští postava byla třeba už jen plochá kvůli genetické predispozici a ne placatá jak papír.

Jo a nikdy nezapomeňte vypnout motor v parním válci. To taky pomáhá!

Psaní zdar!

Ekyelka

5 thoughts on “Problém placaté postavy”

  1. Ty jo, já až do toho obrázku s tím parním válcem jsem pořád četl ‚placená postava‘ a vůbec jsem nechápal, jak to s textem souvisí. To už je opravdu hodně špatný 🙂
    Spíš než z placatou postavou mám problém občas s tím, že se mé postavy charakterově neodlišují tolik, kolik by měli a občas jsou od sebe k nerozeznání – v těch vyhrocenějších případech…

  2. Když jsem začínala s psaním, přistihla jsem se, že všechny mužské postavy jednají a přemýšlejí na jedno brdo a všechny ženské postavy na druhé brdo. A nic mimo to:)) Abych se tomu vyhnula, začala jsem rozhodujícím postavám psát „rodný list“. Průběžně, jak jsem psala příběh, jsem se přinutila do přidruženého souboru doplňovat personálie postav, plus exteriér, rodokmen, charakterové rysy, temperament a další špeky. Dělám to tak dodnes a stále to shledávám užitečným – hlavně po dvě stě stranách textu nemusíte hledat, jestli měla ta či ona postava na čele čtyři růžky nebo jenom dva. Dokonce se mi nedávno stalo, že mi beťák ožlutil dvě věty v dialogu a k tomu napsal: „Tohle by „on“ nikdy neřekl!“

    1. Ano, placáci se objevují v začátcích snad u každého autora. Já nebyla výjimkou. 🙂
      Stejně jako dodnes používám poznámkový blok k udržení přehledu o jednotlivých postavách (jen u knihy jsem to už začala přenášet do yWriteru, protože těch postav je prostě moc).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *