Toto téma mě mělo napadnout trochu dřív, protože jsem ztratil báječnou možnost publikovat článek na Halloween. No nic, třeba příště. Dnes budeme hovořit o příšerách, které na naše hrdiny číhají ideálně v podzemí. O tomto tématu vzniklo mimochodem tolik filmů pochybné kvality, až se divím, že se to někdo snaží i psát. Námět je to přesto velmi oblíbený, tak se mu pojďme podívat na klišovitý zoubek.

Mám jistou slabost pro povídky o tajemných místech. Staré domy, zříceniny hradů, hluboké lesy, snad chápete. Tedy, nejen povídky. Stejně tak ocením, když je někde přístupná jeskyně, středověké sklepy a podobné podzemní prostory. Jakmile se povídka tváří, že bude něčím podobným, hned se těším, co bude následovat. Navíc, pokud autor umí psát hodně atmosféricky, je to tuplem radost pro moje oči.

Pozor, atmosféru můžete snadno zkazit tím, že prozradíte pointu v názvu. Dovolím si recyklovat obrázky z jedné přednášky. Jak asi může vypadat povídka s názvem Ďábel ve sklepě?

Na druhou stranu mám velice nerad, když se atmosféra změní na přímočarý horor. Co horor, nazývejme věci pravými jmény, vyvražďovačku.

Ano, všem je snad jasné, kam tohle směřuje. Přesto si shrňme pár detailů, s nimiž se v průběhu děje čtenář setká.

Klišé 1: Postavy ignorují varovné signály

Šance, že hrdinové najdou u vchodu do podzemí nebo celkem záhy po vstupu hromady kostí, mezi nimiž by po chvíli přehrabování asi našli i lidské, je značně vysoká. I kdyby na některých byly ještě zbytky masa, dobrodruhy to neodradí. Kolikrát si i nějakou kostičku vezmou na památku, prasata. Upřímně, nepotřebujete ani příšeru, ono by stačilo, že tam žije medvěd nebo velký zdivočelý pes, abych tam radši nechodil.

Pokud nejsou varovným znamením kosti, můžou být na místě třeba graffiti se sděleními typu „VSTUP DO PEKLA“ nebo něčím srovnatelně optimistickým. Varovných signálů je mnohem víc. Mrtvolný zápach, podivné stopy v blátě, podezřelé zvuky. Pokud chcete být správnou postavou z hororové povídky, jste povinni vše ignorovat.

 

Klišé 2: Červené tlačítko s nápisem Nemačkat

Tohle je snad bez debat. Dveře s lebkou, hnáty a padesáti zámky, stejně jako ono velké tlačítko, bedna omotaná řetězy, atd. To všechno jako kdyby na sobě mělo obrovskou ceduli „Pro další děj otevřete/stiskněte“. Hrdinové to pochopitelně udělají, protože se celkem zaručeně jedná o skupinku mladých lidí. Hollywoodská logika praví, že dokud vám nebylo aspoň pětatřicet, jste nezodpovědní, každé vaše rozhodnutí je špatné a #YOLO #LOL #MonsterIsEatingMyFriends!

Podívejme se na to z úhlu zdravého rozumu. Pokud se touláte dejme tomu starým dolem, nikdy nevíte, co za těmi dveřmi může být. Co když jsou vodotěsné a dělí vás od zaplavené části dolu? Pokud je něco zabezpečené, obvykle to má důvod. Pochopitelně je tam ale příšera, že ano. Někdy tedy není nutně zavřená a běhá na volno od začátku. Dveře jsou nepovinná položka. Jak jinak by ostatně vznikla ta výše zmíněná hromádka kostí? Ačkoliv, někdy autoři v zápalu psaní zmíní oboje a neřeší, zda by to bylo možné.

Klišé 3: Panika!

Skupinka hrdinů ví, že je v podzemí něco s nimi. Obvykle panikaří všichni, ale velmi často jeden konkrétní člověk zareaguje tak, že se dá na útěk náhodným směrem. Tady musím říct, že tohle je bod, u kterého souhlasím. Někdo takový by se našel. Tenhle člověk je taky obvykle první obětí. Pokud jste americký autor, tak bonusové klišé body jsou za to, když je to černoch nebo dívka, co se od začátku chová jako coura.

Přestože jsem řekl, že tohle by se stalo, už je to klišé tak jako tak. Děje se to až moc často. Jako kdyby autoři tu část textu jen od sebe vzájemně kopírovali a měnili jména.

Klišé 4: Příšera

Podzemí je dokonalé k navození strachu. Neznámé prostředí, stísněný prostor, tma, bloudění a dezorientace. Dost spolehlivé zdroje hrůzy. Ke tmě lze doplnit, že právě v té se často příšera skrývá a ani nám nemusí být odhaleno, jak vypadá. Někdy je to tak dokonce lepší. Neodpustím si uvést jako příklad mnou velmi oblíbenou knihu House of Leaves, v níž v jedné chvíli postavy také bloudí v podzemí, přičemž je tam jen náznak toho, že nejsou samy. Nic nevidí, pouze slyší jakési podivné zvuky. Až do konce nemá čtenář jasno, zda tam byla příšera doopravdy. A víte co? Vyznělo to tak lépe.

Ale! Pokud příšera ze stínů vystoupí, dost často má následující atributy:
– má víceméně lidské, avšak pokroucené tvary
– je vyzáblá
– je bledá
– má dlouhé drápy

Takže se v zásadě může pokoušet o kariéru supermodelky.

Dvě nebo tři položky ze seznamu u podobných příšer najdete takřka vždy. Myslím, že zrovna drápy jsou povinné za všech okolností.

Klišé 5: A nějaká souvislost?

Někdy jako když autoři zapomínají, že by přítomnost příšery mohla mít alespoň nějaké vysvětlení. Stručně, když jdu zkoumat opuštěnou nacistickou laboratoř, očekávám, že příšera bude dejme tomu výsledkem pokusů. Hrdinové mohou třeba najít deník jednoho z vědců a přečíst si, co se tam dělo. Příšera jako kdyby však byla už natrvalo součástí inventáře u takových povídek a její přítomnost nemusí pokaždé mít zrovna jasný důvod. Prostě tam je, čtenáři, smiř se s tím. Mnohdy jako kdyby s původním příběhem neměla příliš společného, a naopak od něj odpoutá pozornost, aby se nemusely dořešit na začátku nadnesené problémy.

Řeknu to naprosto upřímně. Povídka, v níž se odhalují výsledky vědeckých pokusů, je mnohem zajímavější, než povídka, v níž jen něco vraždí jednoho po druhém protagonisty. Můžete se blýsknout zajímavými nápady, co asi mohli nacisté zkoumat a jak to chtěli použít. Jakmile tu máte vraždící monstrum a přestanete se výzkumem zabývat, tak jen padají hlavičky, dokud nežuchne na zem i ta poslední a konec zvonec. Klidně tam potvoru nechte, ale ať si laskavě neuzurpuje příběh a nechte postavy a čtenáře odhalit víc tajemství.

Mimochodem, kdysi jsem vedl hru na hrdiny, v níž šlo přesně o toto téma. Opuštěná podzemní laboratoř, příšera, kterou tam vědci zkoumali, do toho skupinka hrdinů, vyslaná najít jakýkoliv použitelný vynález, který by tam mohl být. Víte co? Ten příběh byl klišé, ale příšera ukázala, co dovede (družina našla jednu její oběť), načež hráče terorizovala ne tím, že by je šla zabíjet, ale spíš zvědavě vykukovala zpoza rohu, nechala se sem tam vidět a občas se ozval zvuk její dost atypické chůze. (Ťap ťap ŤAP – měla tři nohy.) Napětí během hry by se tehdy už nedalo ani krájet, jak zhoustlo. A nebylo potřeba nutně prolévat krev.

Jak jsem řekl, že příšera je součástí inventáře – neupínejte se jen na prostředí tajné laboratoře, v němž to, že se jedná o výsledek výzkumu, je poměrně logické vysvětlení. Příšery běhají skutečně všude, i na místech, kde to nedává moc smysl.

Klišé 6: Zhasni!

Poslední přeživší pochopitelně sedí ve tmě a sleduje, jak mu chtě nechtě slábne baterka, dohořívá svíčka nebo zbývá v krabičce poslední zápalka. Buď jen zhasne a je konec nebo nám autor ještě sdělí, že se poté ve tmě něco pohnulo nebo vydalo zvuk. Upřímně, závěr je to hezký, ale očekávatelný a nadužívaný.

Navíc, co se tématu docházejících sirek týká, jen těžko můžete překonat skutečně děsivou klasiku.

Závěr? Když už chcete psát o tajemných místech, pište o nich doopravdy a nenechte se unést vyčpělým tématem hladové příšery lačnící po lidské krvi. A když už, zkuste ji pojmout originálně a ne jako smršť klišé. Psal jsem, že jako filmový žánr tohle už nikdo nebere vážně. Co se literárního zpracování týká, nevím, kdy jsem naposledy četl povídku, která by čímkoliv vybočovala z řady.

Sikar