Protože dobrých knížek a tipů na ně není nikdy dost, připravili jsme pro vás zbrusu nový článek, kde se dozvíte, co z literárního světa nás zaujalo, jaké autory právě čteme a čím nás potěšili nebo šokovali. Nechte se inspirovat…

Sikar:

Po dočtení Dobrodruha 4: Ďáblovy obrazárny jsem stále neměl dost podobných dobrodružství, tak jsem sáhl po klasice v podobě Edgara Wallace a jeho knihy Střelec. Džungle Jižní Ameriky jsem vyměnil za londýnské ulice a dojem knihy napsané za dob první republiky za skutečný román z oněch časů, ale ve výsledku byl ten přechod velmi plynulý. Snad jen některá silnější slova z Dobrodruha by Wallace asi nepoužil. A asi i pasáž s démonem z druhé povídky by před sto lety neprošla (nic neřeknu, musíte si to přečíst a být taky lehce šokováni).

Co se týče knih, na které si brousím zuby, tak po vzoru Monty Pythonů to chce něco úplně jiného. Konkrétně už je pro mě k Vánocům nachystaný román It Devours! od pánů známých jako Joseph Fink a Jeffrey Cranor, tvůrců podcastu Welcome to Night Vale, s nímž je kniha provázaná. A pak taky už musím konečně koupit Velkou knihu kocoura Vavřince. Oficiálně pro děti, že ano.

Ekyelka:

Poslední týdny válčím s draky, tedy s Dračím řádem. Abych si odpočinula a přišla na jiné myšlenky, zamířila jsem mimo svůj obvyklý lovecký revír. Už ani nevím, jak jsem se k Arto Paasilinnovi dostala, ale začalo to titulem Stará dáma vaří jed a zdaleka nekončíme. Vtipné a zároveň lidské, trefné a občas až mrazivé postřehy v příbězích o (ne)obyčejných Finech. Odpočinek a trochu výlet do jiného rozměru, jímž se dá zpracovávat příběh či nahlížet na jednotlivé události.
Hned po jejím vydání jsem si do grafické sbírky pořídila Lady Mechaniku. Občas je dobré vnímat příběh jinak než skrz text (či video), abychom si uvědomili, co a jak funguje, případně co sice funguje v obraze, ale ne v textu. Nu a ze stejného důvodu – tedy studijního – jsem si pořídila i Ženy, které běhaly s vlky. Tahle kniha plná příběhů dává každému čtenáři něco jiného: cestu, rady, odpovědi. Pro mne to jsou zajímavé příběhy z celého světa a možný způsob, jak ještě jinak nazírat na postavy, přemýšlet o jejich síle a slabinách.

Martin Stručovský, s nímž sdílím podobný vkus, co se týče detektivek a thrillerů, mě už před nějakým časem nasměroval na Denise Lehanneho. Kenzie & Gennarová se nejspíš budou trochu prát o mou pozornost s The Broken Earth, ovšem nikde není stanoveno, že na ten asi dvaceticentimetrový sloupec svazků nepřibude ještě něco zajímavého. Konec konců ne nadarmo nechodím do knihkupectví, ale “na lov”.

Cirrat:

V tuhle chvíli dočítám poslední tituly, které potřebuji k napsání bakalářky na téma digitálních umělých bytostí. Spoustu knih mám nacpaných ve čtečce nebo v mobilním telefonu, takže nemám pěkné obálky, ale teď právě dočítám Software Takes Command od Lva Manoviche (volně přeloženo jako Software přebírá velení). Když se bavíme o počítačích a výpočetní technice obecně, velmi často se soustřeďujeme na to, co dělá a jak to dělá, ale už zapomínáme vrtat do toho, proč to vzniklo zrovna takhle, z jakého důvodu byla vybrána zrovna tato metoda a ne jiná. Počítače jsou od sedmdesátých let dvacátého století označovány za metamédium (protože jejich prostřednictvím lze nejen zpracovávat již existující média, ale zároveň také vytvářet média zbrusu nová) a my máme tendence na to zapomínat.

Ze spousty vědeckých prací, které se kolem mě vrší, bych vypíchla třeba Autism, Empathy and Moral Agency z klávesnice Jeanette Kennett (k dohledání v mnoha online knihovnách, ale až po přihlášení). Častým argumentem proti možnosti uznávání umělých inteligencí jako skutečných bytostí je právě jejich neschopnost skutečně prožívat emoce a mít vrozenou morálku. Jenže podobný problém mají také lidé na autistickém spektru a legálně jsou to stále lidé. Samozřejmě, že tohle je pouze jeden “styčný bod” z celého spektra problémů, ale je potřeba o nich mluvit už teď. Ostatně, co vy na nové občanství Sophie?