Dobré součástky ≠ dobrý celek

Nerad používám podobné analogie, protože jsou dost k ničemu. V okamžiku, kdy dobře/špatně napsanou povídku začnete přirovnávat k dobře/špatně uvařenému jídlu, zřejmě pořádně nevíte, co říct, případně vám asi došly argumenty. Jenže někdy se člověk neubrání, aby je nepoužil. Stručně, pro tento článek si představte svůj text jako přístroj. Ten přístroj je vyrobený z dokonalých součástek bez jediné vady. Škoda jen, že sám o sobě drhne, protože ačkoliv díly v něm jsou skvělé, jejich sestavení vám dělalo problémy. Nebo ještě hůř, co když to není přístroj, ale jen hromádka nahromaděných částí, o nichž doufáte, že se zázrakem změní samy na stroj?

V první řadě bych rád pohovořil o jistém téměř žánru, který mi rukama neprojde příliš často. Do soutěží takové texty lidé neposílají, ale například při sestavování sborníku Čas šelmy  jsem je četl tři během jediného dne. Ačkoliv po stránce řemeslné byly sepsané více než slušně a obsažené nápady byly zajímavé, s díky jsme je odmítli, protože to upřímně nebyly příběhy.

Říkám jim drobečkové povídky. Rozsahem jsou většinou kratší aspíš než o povídku se jedná o soubor několika textů se společným tématem. Sledujeme dejme tomu konec světa – jednou z pohledu bezdomovce v Praze, podruhé úředníka v Tokiu, potřetí tučňáka v Antarktidě. Společné téma bylo apokalypsa, jednotlivé části dějově provázané nebyly a vlastně se ani nejednalo o příběhy. Spíš jen atmosférické bonbonky, které zanechají emoce, ale o děj v nich nejde.

Takové texty rozhodně nejsou špatné. Velmi dobře by mohly posloužit třeba jako prolog k románu. Jinak se ale jedná o zmíněné součástky, které ale leží na hromádce a čekají na zapojení. Jejich samostatné využití je omezené.

Druhým příkladem mohou být texty obsahující několik příběhů a tvářící se jako jedna povídka. Mnoho z nás asi vymyslelo hrdinu, kterému věnovalo víc povídek. Důležité je ale vědět, že když příběh skončil, je vhodné soubor uložit, zavřít a další hrdinova dobrodružství psát do nového.

Občas se najde autor schopný vzít tři povídky a slepit je za sebe. Dokonce někdy i bez použití sebemenšího oslího můstku. Pak výsledek vydává za povídku.

Což o to, ony ty příběhy klidně i byly dobré. Samostatně by byly dokonce úžasné. Jenže důvod, proč jsou pohromadě, čtenáři uniká a zanechává ho ve zmatku. To nebyla povídka, to byl – a nevím, zda ten výraz existuje – povídkový mikroromán.

Když si nevím rady, prostě splácám pár slov dohromady. Z přednášek si možná takto pamatujete bájného kozoslona.

Opět, není to nutně špatně, ale já nepotřebuji znát kompletní hrdinův osud, docela by mi stačila jen jedna příhoda, která se mu stala. Takhle mám tři děje, tři součástky, které sice spojit šly, ale výsledný vynález je něco ve stylu ohýbačky na cihly. Nápad v zásadě dobrý, ale moc to nefunguje.

Nyní se dostáváme k zásadnímu problému. Někteří autoři vědí, že jsou silní v kramflecích v konkrétní části textu. Hodně lidí se opravdu vyžívá v úvodech. Jenže co myslíte, je ideální mít úvod zabírající deset nebo čtyřicet procent textu? I když úvody jsou to, co vás baví, je důležité, aby měly správný poměr oproti zbytku. Začátek je sice to, co čtenář logicky čte jako první, ale většinou se nestane, že už po přečtení prvních stránek napíše nadšené hodnocení a nezajímá ho, jak vypadá zbytek.

Nejedná se ale jen o rozsah jednotlivých částí, ačkoliv ten je častým problémem. Jde také o kvalitu obecně a mnohdy i chuť autora pracovat na částech textu, které nemá úplně rád. Věřte tomu nebo ne, ale každá povídka, kterou začínám číst, u mě má pomyslných deset bodů z deseti, které posléze ubírám za různé hříchy, a někdy zase zpětně vracím, když si autor něčím zlepší renomé. Když tedy bombastický úvod vyjde s osmi body, následovaný nudným prostředkem za šest bodů, a je zakončen závěrem bez pointy nebo klidně i bez rozuzlení (přestaňte už do soutěže o nejlepší povídku posílat první kapitolu románu!), vyjdete s průměrnou známkou a komentářem, že úvod byl úchvatný, ale zbytku povídky prostě na to tempo nevystačil dech. Mnohdy máte skoro lepší začít psát nudně a pokračovat v tom, protože tak zbytečně nenamlsáte čtenáře. Může to znít fantasticky, ale povídka celá ve stylu „hmm, docela nuda“, dostane víc bodů. Zkrátka když někoho namlsáte a pak zklamete, je to mnohdy horší.

Nejde jen o úvod, střed a závěr. Co třeba popisy? Nebo dialogy, to je jedno. Kolikrát vám rukama prošla povídka plná opravdu dobrých popisů, které dodávaly textu parádní atmosféru, jen abyste si na konci uvědomili, že se tam vlastně nic nestalo?

Takoví autoři to mají snazší. Ať už se jedná o barvité popisy, živé dialogy, ještě živější postavy a další, mnohdy uchvacují čtenáře natolik svojí silnou stránkou, takže ten nakonec ignoruje fakt, že povídka třeba neměla zrovna zajímavý děj, postavy byly bezduché nebo to celé působilo jako sice působivý, ale přece jen dort pejska a kočičky.

Tohle můžete pochopitelně udělat. Ono vám to projde, věřte mi. Našel jsem čtenáře, kterým je jedno, o čem to je, hlavně se jim musel líbit styl. Když narazíte na čtenáře milujícího silné stránky vašeho textu, můžete si gratulovat.

Problém je ten, že ne každý čtenář je takový. Spousta jich nechce jednu krásnou součástku. Raději by ten stroj, který třeba místy může lehce vrzat, a některé jeho části čouhají, jak jsou zjevně větší, ale dává dohromady smysl a dá se to číst. Pokud se však příliš soustředíte na jeden aspekt, očekávejte, že vám to dost čtenářů dá lidově řečeno sežrat. Dozvíte se třeba, že skládat slova k sobě umíte hezky, ale s příběhem je to slabší. V lepším případě.

Vážení – součástky můžou být sebekrásnější, ale i tak si vždycky nakonec ještě prohlédněte celek, zda je krásný i ten. Čtenář nemusí nutně ocenit, jak skvěle umíte vystavět dialog. Jeho zajímá celek. Čte celek, hodnotí celek. Na to nezapomínejte.

Sikar

6 thoughts on “Dobré součástky ≠ dobrý celek”

  1. Těší mě, že se tu v poslední době objevuje jeden článek za druhým, ráda si tu čtu, učím se a inspiruji 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *