Vítám vás u dalšího článku s drobečky, které na vlastní článek nevydají. Jaké tři máme tentokrát? Dědictví, skloňování jmen bohů a něco o ne úplně dobrých překladech. Nebudu zdržovat, jdeme na to. Tentokrát jsme pro vás drobečky nachystali ve dvou, abychom měli článek rychleji.

Drobeček první: Dědictví (Sikar)

Sem tam povídka začíná tím, že hrdina něco zdědí. Normálka, to se děje běžně. Nemůžu moc mluvit do vymyšlených světů, minulosti nebo budoucnosti, ale poměrně často se ve vašich příbězích dědí v naší současnosti. Ten proces tam někdy probíhá tak, že i laik se možná podivuje. Ačkoliv dědické řízení je složitější proces, řekl jsem si, že vás seznámím alespoň se základy. Sice jsem dělal zkoušky z této problematiky před pět lety a zákony se mezitím trochu změnily, ale základ je stále stejný. Tady máte pár bodů. Předem bych rád řekl, že se jedná skutečně jen o základy, které stačí pro sepsání příběhu. Pokud toto čte nějaký notář, omlouvám se mu, ale detaily běžný autor asi nevyužije.

1. K notáři je jako první pozván ten, kdo vypravoval pohřeb. Nemusí se jednat o příbuzného. Příbuzní ani nemuseli žádní být a pohřeb vypravil dejme tomu obecní úřad. Pokud po sobě nechal mrtvý minimální majetek, myšleno, že nevlastnil nemovitosti, automobil nebo například neměl ani účet v bance (u lidí v důchodovém věku stále kupodivu běžné), řízení lze v této chvíli klidně ukončit. Zkrátka, staré vybavení bytu, oblečení a zanedbatelná hotovost nestojí za další papírování. Dostává je automaticky výše zmíněná osoba vypravující pohřeb. Pochopitelně může vše poté nechat příbuzným, pokud nějací jsou.

2. Je několik takzvaných dědických skupin ze zákona (viz např. zde), ale vás zajímá, že jako první dědí manžel/ka a děti. Neexistuje, aby byl k řízení pozván například vnuk, ačkoliv dítě zemřelého, vnukův rodič, stále žije. Dostavit se může, pokud mu skutečný dědic dal plnou moc a on jedná jeho jménem. Není ale možné, aby dědic ze zákona o řízení nevěděl.

3. I za předpokladu, že ponechal zemřelý závěť nebo například někoho vydědil, musí se dostavit i dědici ze zákona (pochopitelně dohromady s těmi podle závěti), kteří dle poslední vůle nedědí, stejně jako vyděděná osoba. Důvodem je, že se musí k dané listině vyjádřit, zda s ní souhlasí. Pokud nesouhlasí, jsou z toho soudní tahanice. Opět, pokud jste dítětem zemřelého, ale podle závěti nemáte nic dostat, stejně musíte o řízení vědět.

4. V dnešní době se dají informace o dědicích a majetku získat velmi snadno, ale dřív se sem tam na něco zapomnělo. Nedivte se, když se padesát let po smrti najde ještě někde jedna šestnáctina bezvýznamného pozemku. Případ je pak nutné opět otevřít a projednat. Pokud mezitím umřely třeba tři generace dědiců, bývá s tím víc práce, než s původním dědictvím.

5. Notář vám po ukončení řízení obvykle nepředává osobně žádné předměty, ani například klíče od bytu. V absolutní většině případů mu rukama neprochází vůbec žádný majetek, pouze informace o něm. Dědici zpravidla přístup do bytu/domu mají, problém bývá spíš s přístupem k účtům.

Myslím, že tohle je základ, který by vám mohl stačit, abyste si udělali aspoň částečně představu o tom, jak se dědí. Takže, když váš hrdina zjistí, že záhadně dědí po někom, koho ani neznal, zamyslete se nad tím, zda by to bylo doopravdy až tak jednoduché, jak si to představujete. Nechte ho dědit ze závěti a mrtvý nesmí mít VŮBEC ŽÁDNÉ žijící příbuzné. Pak to dává smysl.

Drobeček 2: Skloňujeme bohy (Míša)

Skloňování je v češtině občas docela zajímavé, protože stejné slovo může mít různý tvar na základě svého významu a životnosti. Pro příklad nemusíme chodit daleko – stačí zvednou hlavu k obloze. Slunce i Měsíc se skloňují celkem bez potíží, trochu větší oříšek mohou ale představovat názvy planet. Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun… ty všechny vycházejí ze jmen bohů a dalších mytologických postav. A zatímco postavu římského boha války Marta byste si v samotném příběhu s rudou planetou spletli asi stěží, na papíře se vám to poplést může. Pokud vaše postavy odpálí něco na Jupiteru, bude výsledkem výbuch. Pokud odpálí něco na Jupiterovi, bude výsledkem buď hodně nakrknutý bůh nebo naopak čtenář. Hlídejte si tedy, jestli je podstatné jméno životné nebo ne a pokud si nejste jistí, jaký tvar použít, poraďte se s Wikipedií.

Drobeček 3: Ztraceno v překladu (Míša)

Narazili jste v knize na nějaké slovo nebo spojení, které vás zaujalo, rozšířili jste si obzory a máte chuť je rozšířit i někomu dalšímu ve vašem příběhu? Tak pozor na to, protože to nemusí být tak úplně jednoduché, jak by se na první pohled zdálo.

Před časem jsem v jednom textu narazila na slovo loktuše. V příběhu bylo naznačeno, že se jedná o pokrývku hlavy, která byla dále v ději jednou zaměněna za slovo čapka, takže jsem nabyla dojmu, že se prostě jedná o jiné synonymní slovo. Protože mi to ale nedalo, slovo jsem si vygooglila – a hle, loktuše už se ukázala být jako podstatně specifičtější pojem než čapka. Kolektivní moudrost internetu mi prozradila, že loktuše je buďto velmi velký šátek nebo tzv. trávnice, která se dříve používala na přenášení sena nebo trávy – k tomu mi Wikipedie prozradila, že se jedná o „čtverec z pytloviny o rozměrech cca 1,5 x 1,5 m, který má v každém rohu popruh”. A pak je to tedy také vesnice v Mírové pod Kozákovem, ale to už jen tak na okraj. V každém případě to, co ve mě zanechalo dojem kloboučku nebo čepičky, se ukázalo být jako něco o poznání rozdílného.

Obdobně jsem zvedala obočí, když jsem v jedné knize narazila na slovo dlak. Kdyby se jednalo o přímou řeč nebo příběh v ich-formě, asi by mi to tolik nevadilo, nicméně toto slovo bylo použito opakovaně a to v obyčejných popisných pasážích. Proč mi to tolik vadilo? Kvůli etymologii slova – dlaka totiž znamená srst, respektive kůže se srstí. Vlkodlak je tedy složenina značící, že se jedná o „toho, kdo má vlčí kůži”. Funguje to i na další zvířátka: medvědodlak, liškodlak, pandodlak… Jenže jak označit tyto tvory souhrnně, když se vám jich v textu vyskytne víc a jsou různého typu? Ten první instinkt, který by tam cpal onoho dlaka z knihy, je mylný. Měli byste totiž sáhnout po další krásné české složenině – kožoměnci.

Do třetice jsem pak na tuto situaci narazila ještě v jiné knize, tentokrát mi ale bylo hned jasné, odkud vítr vane. Hrdinka měla nepříjemný pocit, že jí „někdo prošel po hrobě“. Zajímavé úsloví, co? Takové neznámé, ne úplně české, skoro jako když „someone walked over my grave“? Ano, ten někdo, kdo hrdince prošel po hrobě, byl překladatel, který doslovně přeložil anglický idiom.

Všechny tři uvedené příklady jsou překlady. Když jsem pak šla cíleně po originálech, nestačili byste se divit, co jsem našla. Pro headscarf je loktuše v intencích překladu v pořádku, ona matoucí čapka už nicméně ne. A ten dlak byl v originále werewolf, tedy prachsprostý vlkodlak, u něhož se překladatel jen snažil být originální.

Potíž je v tom, že pokud odvede překladatel mizernou práci, ne vždycky má člověk dost načteno nebo oplývá natolik širokou slovní zásobou, aby tušil, že je použitý výraz nevhodný případně rovnou chybný. A pokud se mu zalíbí nebo ho zaujme, má pak tendci použít ho dál. Když to bylo v tištěné knize, tak to přece musí být v pořádku, ne? Pozor na to – nemusí. Když tedy najdete cize nebo originálně znějící slovo, kterému úplně nerozumíte, doporučuji vypsat, googlit nebo konzultovat s někým moudřejším, kdo vám poradí, co přesně znamená a jak ho použít bez toho, abyste byli za hlupáky.