aneb jak vám jeden detail může pohřbít postavu.

Přiznávám, inspirací pro dnešní článek mi bylo hned několik textů, na které jsem dříve i v celkem nedávné době narazila. A ano, pokud se vám bude zdát, že jste o něčem podobném už ode mne četli, nebudete se mýlit: minimálně v tomto textu jsem už otázku využití smyslů (či spíš jejich částečné absence) lehce naťukla. Jenže možností, jak zpracovat postavu, je téměř nepřeberné množství a není na škodu si některé občas připomenout.

Nemám sice absolutní paměť*, abych mohla spatra citovat celé pasáže přečteného textu včetně stránek a poznámek pod čarou, ale něco mi v hlavě vždycky zůstane. Většinou to jsou zajímavé detaily, které se mohou jevit jako naprosto nepodstatné a nepraktické, ale nejednou jsem se už přesvědčila, že napohled zbytečná informace dodala při správném využití postavě (a občas i příběhu) další rozměr. Případně ho naopak dokonale pohřbila.

Třeba tuhle jeden text. Padla jsem na něj přes sedm různých odkazů, jak jsem v nemocnici z nudy skákala z jednoho blogu na jiný – nezapamatovala jsem si ani název povídky. Co mi však uvízlo v paměti jak rybí kost v krku, byl vlkodlak. Tedy on to měl být vlkodlak, jenže spíš to byl chudák nedovyvinutý lykantrop s pořádnou rýmou. Považte: hrdinové, oba dodrápaní od útěku skrz les a krvácející, se před proměněným vlkodlakem schovali do skříně v opuštěném domě a on je nevyčenichal. Autor popřel jeden z nejdůležitějších smyslů psovitých šelem – skvěle vyvinutý čich – a jedinou větou zlikvidoval důvěryhodnost své postavy i celého textu.

Ok, říkáte si, Ekyelkce přeletěla přes nos očividně začátečnická povídka a teď z toho dělá vědu. Ovšem jádro dnešního pudla je někde trochu jinde. Vedle očividných přehlédnutí a zásadních opomenutí, spadajících skutečně do kategorie začátečnických chyb, tu máme ještě nádherně široké pole pro páchání zcela nových kiksů, přešlapů a omylů, kterých se často dopouštíme i my déle píšící.

Zůstaňme s příklady ještě chvíli u kožoměnců: slečna podezřelá je prostořeká, svéhlavá a sarkastická kočka domácí se schopností proměny v člověka. V povídce nemá problémy v noci rozeznat, kdo se pohybuje na hradbách, vzdálených několik set metrů od jejího stanoviště, i když je zrovna v mezifázi své proměny, tedy člověk s kočičími smysly. Nač ovšem autorka zapomněla? Kočky jsou na větší vzdálenosti krátkozraké. Jejich neobyčejné oči se schopností vidět dobře i za pouhého svitu hvězd se dají využít jen částečně, rozhodně však ne na sledování vzdálených objektů. Realita přišla, hlasitě se zasmála a vyťala příběhu ukázkový políček – a vše kvůli jednomu drobnému detailu.

Takhle by se dalo pokračovat donekonečna a nejen s postavami, které mají částečně zvířecí rysy či smysly. Ve chvíli, kdy se rozhodneme postavu ozvláštnit nelidskou vlastností (bez ohledu na prostředí, z nějž si ji vypůjčíme), je zapotřebí pamatovat i na omezení, které se k ní pojí. Umělá inteligence, která s lidmi komunikuje skrz telefon či obrazovku, musela projít evoluční stezkou, na níž se naučila tato rozhraní ovládat (případně k nim získala přístup díky dodatečným programům atd.). Pokud se však vyvíjí v uzavřeném systému bez možnosti komunikace, nemá žádnou možnost se naučit komunikovat s vnějškem, případně ji ani nenapadne, že svět mimo jí známé prostředí vůbec existuje. Autor proto musí mimo jiné pamatovat i na to, že aby mohl nechat děsivou UI ovládnout svět (což je jedna z oblíbených zápletek), měl by v daném systému nechat zapojený i modem či jiné rozhraní pro kontakt s vnějškem. Divili byste se, kolikrát na to autoři jaksi pozapomněli.

Obecněji pak by se dalo hovořit o lepším zpracování základů a zdrojů. Každé ozvláštnění totiž s sebou přináší i novou várku problémů či omezení, na které je třeba pamatovat. Chcete postavu trpaslíka, silného a zemitého dle nejlepších tradic žánru? Necháte ho vyrůst pod horami, zlato mu koluje žilami spolu s krví a spává se svými oblíbenými sekerami nebo kladivy? Výborně! A jak tenhle chlapík snáší pobyt pod otevřenou oblohou, uprostřed planin či dokonce vysoko nad zemí, třeba v korunách stromů? Pokud trpí závratěmi, agorafobií, nebo aspoň jen nadává jak starý špaček, protože je to pro něj sakra nepohodlné a nepřirozené, je všechno v nejlepším pořádku. Pokud ani nehne brvou – musíte pro to mít opravdu dobré vysvětlení.

Ano, občas je složité vyhnout se určitým stereotypům. Už jen různá pořekadla a staré příměry nás svádějí k rychlým zkratkám, aniž bychom víc přemýšleli nad důsledky svých voleb. Dalším úskalím pak jsou samotné zápletky; kolikrát se vám už stalo, že kvůli příběhu jste přimhouřili oči nad nějakým nesmyslem, případně jste si ani neuvědomili jeho přítomnost? Já tehdy celou “kočičí” povídku stopla, dokud nenajdu jiný způsob, jak z patové situace vyklouznout (a pak jsem ji odložila na neurčito, protože jsem začala pracovat na jiných textech). Je to bolestivé a obnáší to spoustu práce navíc, ovšem zároveň to má i svůj přínos: další postava, kterou jsem stvořila, byla lépe promyšlená.

Že nejste zvyklí pracovat tímhle způsobem? Žádné zdlouhavé promýšlení zápletky, chystání postav a charakterů, pozadí příběhu? Naopak, sednete a začnete psát a ono se to nějak vyvrbí? Vítejte v klubu! Většinou píšu stejným způsobem, protože si to žádá momentální inspirace. Detaily mohou počkat, dokud není základ dopsaný. Nesmí se na ně ale zapomenout! Jinak se může stát totéž, co nebohému vlkodlakovi z oné povídky – uteče vám kořist.

Psaní zdar a inspiraci zvláště!

Ekyelka

 

 

---

* Chcete se zasmát, jak děravou občas mívám paměť? Už před lety mne kamarád nachytal, když mi ocitoval kus textu. Moje první reakce byla: “Hm, to je dobrý, kde si mohu přečíst zbytek?” Jeho odpověď? “Vždyť jsi to napsala.”