Kapesní kryptonit

aneb zadní vrátka nejen pro vaše záporáky

Možná jste na to už také narazili. Čtete novelu nebo román, hlavní postava je sympatická a vtipná, probíjí se světem a nástrahami, které před ni autor postavil, a v rytmu tanga (swingu či rovnou válečných bubnů) hladce protančí dějem k nevyhnutelnému závěru. Na kůži ani škrábanec. V jedné ruce půlku princezny a ve druhé klíče od královské pokladnice. A vy si říkáte: kde je sakra aspoň trocha napětí a strachu o jeho/její další existenci?

Někdy to ani není takhle okaté. Teprve při pořádném rozebrání textu a příběhu vám dojde, že s danou postavou není až tak úplně všechno v pořádku. A někdy do vás musí strčit někdo druhý a ukázat prstem, že jste si – v případě, že za zrod takové postavy můžete právě vy – napsali malého nezničitelného supermana.

Přiznávám, že já takové problémy (a postavy) mívám opakovaně a od samého počátku, co píšu vlastní příběhy. Dalo mi to víc než dostatek indícií, jak toho zmetka vystopovat:
– nezáleží na pohlaví (třebaže u mne převažují ženy – hádejte proč). Ať už v rámci pouze svého genderu nebo s překračováním jeho hranic je postava v mnohém natolik výjimečná, že klasické překážky a retardéry u ní nefungují. V mojí první novele* to např. byla hrdinčina mutace po zásahu mimozemským jedem. Už jen tohle z ní udělalo bezmála nejvyšší článek potravního řetězce a nemusela si lámat hlavu se silnějšími protivníky jakéhokoliv pohlaví a rasy. Ano, krvácela a dala se zranit, ale rychlejší a přizpůsobivější zkrátka přežila každý souboj. Nuda, že?
– často se přidají i vnější „ochranné“ aspekty: síla a množství peněz, mocný ochránce, pravidla samotného světa a status vaší superpostavy, těch možností je opět velice mnoho. Co v mém příběhu? Správně, nestačí mít skvělého zabijáka, uděláme z ní rovnou císařovnu! Však proč to dávkovat po kapičkách, že?
– postava něčím vyčnívá nad ostatní. Intelektem, silou, schopnostmi, rychlostí, zkušeností. Součet či kombinace těchto aspektů z ní činí právě supermana dokonce i na úkor jí samé. U mojí postavy to byla schopnost využívat sílu krystalů, ke které neměl nikdo jiný přístup, a způsobem do té doby nemyslitelným.

Jedním slovem moje první hlavní postava byla nezastavitelná. Potýkala se s ohromným množstvím problémů, ale že byste aspoň na okamžik zapochybovali, že přežije do další stránky? Ani náhodou.

Od ovládnutí celého univerza mou postavu držel zpátky jen vysoký morální kredit, což byla jediná kotva a omezení, které jsem jí tehdy nevědomky věnovala. Jinak zkrátka mohla cokoliv (a hodně často to i dělala, holt prvotina), aniž by se ptala na svolení, nebo brala ohledy na ostatní.

Říkáte si: co je na tom špatného? Pokud to v textu funguje, proč si zatěžovat hlavu a hledat chyby? Jenže celý tenhle konstrukt se kousl do vlastního ocasu: zatímco některé problémy moje císařovna vyřešila pohybem ruky (v několika případech doslova, ona ruka zakončená extra ostrým mečem má něco do sebe, co se pádnosti argumentů týče), jiné eskalovaly do mezihvězdné války, protože zkrátka císařovna a její morální kodex. Na první pohled všechno logicky fungovalo, ale jakmile do toho v nakladatelství kopli… Nu, rozsypalo se to.

Navíc když se na novelu dívám dnešním pohledem a optikou všech dosud získaných zkušeností, navzdory všem svým projevům, emocím a slzám je císařovna v určitých ohledech mnohem méně lidská než všichni emzáci a podivnosti, co jsem jí poslala do cesty. Chybí jí onen pověstný kryptonit – věc, která ji činí zranitelnou.

Můžete mít sebesilnější postavu, jak vyžaduje příběh či okolnosti zápletky, vždy je ale třeba pamatovat na nějakou její funkční slabinu. Jedinou výjimku tvoří bohové, ovšem i to je občas diskutabilní (opět: záleží na daném příběhu a univerzu). Všichni ostatní? Nezranitelný rek bez bázně a hany, s křišťálově jasným myšlením, neochvějným morálním kompasem, nepodplatitelný, nezabitelný a kdoví co ještě – je zkrátka nudný. Chybí tady možnost ztotožnění se čtenáře s postavou, díky čemuž se příběh dostane na mnohem osobnější rovinu.

Jen si to přiznejte, kolikrát jste neodložili knihu dlouho do noci jen proto, abyste se ujistili, že váš miláček přežije aspoň do další kapitoly? A přesně tohle v případě supersilné postavy bez kryptonitu chybí. Může a občas to také bývá zábavné čtení, ale tenhle prvek se zkrátka do směsi nedostane, třebaže se ho budete snažit přidat násilím. O to je to potom horší, postava může v danou chvíli sklouznout k pozérovi, idiotovi nebo náfukovi, aniž byste to měli v plánu.

Co by mohlo takovým kryptonitem být? Stejně silný či silnější (početnější, lépe vybavený etc.) nepřítel, limity vlastního fyzického těla, zákonitosti a zákony daného světa, těch možností je nespočet. V prvé řadě je třeba se vyhnout placatosti postavy a namíchat její charakter z dobrých i zlých vlastností. Dodat jí psychické zábrany a případně i bloky.

Zároveň není třeba tyhle slabé stránky ukazovat hned. Nemusíte vystavit hrdinovu slabou stránku na odiv hned na první stránce. Stačí ji mít někde uschovanou, ale pěkně po ruce, nechat ji občas pomyslně problesknout. Pokud tak totiž neučiníte a naráz kryptonit vytáhnete z kapsy, když je ho nejvíc potřeba, je to přesně to, před čím jsme vás už několikrát varovali. Tahání králíků z klobouku. Vnášení mocných artefaktů do příběhu bez zjevné souvislosti. A podobně. Zkrátka to zase nebude fungovat.

Většinou stačí jedno, dvě naznačení. Máte v plánu poslat proti hrdinovi přerostlé zmutované vícenohé monstrum? Ono drobné otřesení, zhnusení, případně rázný zákrok srolovanými novinami, když nějakou dobu před samotným střetem hrdina zahlédne na záchodě pavouka, může leckomu napovědět, jak se později bude chovat v případě střetu s něčím podobným. A zároveň, co ho děsí, čeho se bojí, či co se mu hnusí. Samozřejmě to nemusí být až takhle okaté, těch možností naznačení a „připravení“ půdy je nespočet.

Pamatujte však především na samotný kryptonit. Nejde o kus šutru, co spadl z nebe, aspoň ne v našem případě. Naopak – jeho podstata musí mít pevný základ v samotné postavě, jejím charakteru. To, čeho se nejvíc obává, co ji nejvíc zraňuje, ochromí, rozloží na protony. Dávné chyby, výčitky, strachy, nesplacené dluhy jakéhokoliv charakteru – většinou bývají tyhle věci mnohem zákeřnější než pověstný zelený šutr. A mnohem snáze se dá jejich účinek pochopit než vliv kryptonitu na Supermana (v čemž mám třeba já dodnes pár nevyjasněných otázek).

Hodně štěstí se sbíráním kamínků i samotným psaním.

Ekyelka


* Novela, která je… stále v šuplíku. Už spoustu let, protože se mi tehdy z nakladatelství vrátila s nabídkou, která se sice neodmítá, ale na kterou tehdy nebyly kapacity ani čas. A děkuji pěkně za optání, novele se v šuplíku daří naprosto skvěle. 😉

One thought on “Kapesní kryptonit”

  1. No, když jsme u toho Supermana a všeobecně u superhrdinů, tak bych rád poukázal na faktor nezabitelnosti a to nejen u klaďasů, ale i u záporáků. Všechny (nebo přinejmenším většina) eposy o superhrdinech jsou plus mínus na jedno brdo +-. Máme superhrdinu, který se na první pohled prostému člověku zdá jako nicka, šprt nebo chudák a buď je to jenom maskování a nebo tací byli, než se přihodilo XY, a stalise z nich mistři světa (Steven Rogers, Peter Parker, Barry Allen, Clark Kent…)
    Pak tu máme padoucha, kterému je ukřivděno. Většinou je silnější než superhrdina a ten s ním má problémy. Velké problémy, ale nakonec ho porazí. Ano porazí, ale většinou ne zabije, jelikož je to dobrák viz Batman a jeho krédo: nezabiješ.
    Porazit padoucha přece stačí, ne? Hrdina zvítězil, zachránil svět a všichni jsou šťastní. A tím pádem je padouch ještě víc na*ranější a je tedy důvod proč neudělat dvojku.
    Říkáte si asi: „Ale občas padoucha zabijou.“
    Ano zabijou, ale jakým způsobem? Takovým, že existuje minimálně 6 způsobů, jak se může vrátit mezi živé. A to platí, i pokud náhodou zemře hrdina.
    A co tím chci říct: Je dobré umět (dobře) zabíjet hlavní postavy…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *