Opět jednou zdravím a začínám předmluvou. Broga, autora následujícího článku, můžete znát v první řadě z komentářů tady na stránkách, ale pro mě osobně je důležité, jak jsem se s ním seznámil já – v třetím ročníku Dračího řádu skončil první v kategorii fantasy. To jen abyste věděli, že když se zmiňuje o jedné své povídce, je velice skromný. No nic, pustím ho radši ke slovu. Znovu si přečtěte nadpis, protože jsem tímhle odstavcem dost ošklivě narušil tempo článku.

Sikar

Stručný dovětek by zněl: „… když povídka není jen o konci.“

Což je samo o sobě docela nicneříkající, a tak se na to zkusíme podívat trochu podrobněji a s konkrétními příklady. Snad vás ještě neomrzelo, že Triumvirát často využívá příklady z Dračího řádu, protože i já při tvorbě tohoto článku vycházel z „Dračáku“. A to jak z pozice porotce, tak z pozice soutěžícího.

Obecně se sluší říct, že předvídatelný konec vůbec nemusí být chyba. Existuje spousta žánrů, kde se nepídíme jako čtenáři po tom, k čemu došlo, ale jak k tomu došlo. Detektivky a horory jsou toho zářným příkladem. Nedávno jsem četl Řbitov zvířátek od Stephena Kinga. Snad od druhé strany jsem věděl, čím skončí každá jednotlivá část knihy. A rozhodně to pro mě nebyl důvod, abych knihu odložil. Nebo abych ji po dočtení vnímal jako méně kvalitní. Právě proto, že mě zajímalo, jak přesně ke všem těm hrůzám došlo. A jak o nich přemýšlely postavy. A jak všechno dění King, jakožto mistr hororů, popsal. Konkrétně (A teď pozor spoiler pro všechny, kdo nečetli nebo neviděli! Přeskočte na další odstavec!) jsem věděl, že někdo z rodiny, pravděpodobně Gage, bude oživen na indiánském hřbitově a nevrátí se tak docela normální. Chtěl jsem vědět, co k jeho oživení rodiče přivede. A jaký přesně (krom nebezpečný) Gage bude, až se vrátí.

A podobně to vidím u povídek v Dračím řádu. Párkrát jsme se s porotci bavili o tom, že je nějaká povídka hodně předvídatelná. Ne vždycky mi to ale vadilo.

Jedna povídka v letošním „Dračáku“ čtenáře vlastně hned na začátku seznámí s faktem, že hlavní postava je rituálně vraždící monstrum, které se chystá provést svou rituální vraždu. Pak ale povídka prakticky vůbec nepředstavuje, jak postava chytila svou nynější oběť a jak ji zavraždila (byť tím končí). Vysvětluje nám, jak se hlavní postava tímhle monstrem stala, proč to musí dělat a jak se ohledně toho cítí.

Další povídka mne sice vůbec nepřekvapila koncem, ale zato mě pravidelně překvapovala průběhem situace. Bod A s bodem Z byly očividné, spoustu bodů mezi nimi jsem vůbec nečekal. Opět si pomůžu příkladem (a omlouvám se všem, kterým bude trochu spoilovat). Hororový film Sinister nám vůbec nepředstavuje nový koncept – rodina se nastěhuje do domu, kde se vraždilo, dům na ni působí tísnivým dojmem, a nakonec rodina po spoustě děsivých věcí – poměrně očekávaně – zemře. Jenže to ještě neznamená, že víme, proč rodina zemře, co přesně k tomu vede a jak se to stane. Že chápeme význam těchto smrtí a jejich vliv na konec. Přesně o těchto věcech Sinister je. A v průběhu nás několikrát překvapí – možná spíš šokuje – jejich vysvětlením.

Poslední „očekávatelný konec“, který vám představím, je můj vlastní. V Dračím řádu před pár lety jsem uspěl s povídkou Hlína. Poměrně častý komentář u ní byl, že se její konec dal čekat. Myslím, že je to tím, že daní porotci nebyli dostatečně pozorní (což je téma, kterému se hodlám věnovat v dalším článku). Proč?

Hlína svým koncem doslova začíná. Hrdina se chystá sám sebe zabít kvůli něčemu, co provedl. Potom čtenáři představím, co hrdina vlastně provedl a jak se na něj přenesla jistá kletba. Až posléze opět dojdeme do momentu, kdy se postava chystá spáchat sebevraždu. A povídka končí větou, kdy tak zkouší učinit. Už čtenáři neříkám, zda se to hrdinovi povede. Záměrně říkám „zkouší“. Kdo totiž povídku četl pozorně, mohl si všimnout, že prokletí předchozímu nositeli bránilo zemřít. K očekávanému konci tedy vlastně nedojde.

Předvídatelný konec tedy může být i vaše výhoda. Pokud necháte čtenáře věřit, že opravdu sledujete nějaký zjevný konec, můžete ho pak hodně překvapit. Zvlášť když někde v průběhu naznačíte, že se konec dá vyložit úplně jiným způsobem. Hodně s tímhle konceptem pracuje třeba film Inception. Nebo filmy, ve kterých je nějaký pouze naznačený plot twist – jako například Hvězdné války a teorie o Darth Jar Jarovi. Zkrátka filmy či knihy, které nechávají na vás, jak jejich význam a konec pochopíte.

Abych se tedy vrátil ke stručnému dovětku ze začátku článku: „Předvídatelný konec není chyba, (1) když barvitě a zajímavě pracujete s průběhem příběhu, (2) když se děje něco nečekaného kousek před koncem, (3) když jste si předvídatelnosti vědomi a pracujete s ní.“

Těch možností je pochopitelně vícero. Podstatou všech ale je, že i když se očekávatelného konce nemusíte bát, je třeba si ho být vědom a pracovat podle tohoto vědomí s vaším dílem.

Brog