Opět tu máme hosta. Tentokrát ale hosta skutečného, nebude se jednat o stálejší spolupráci. Tady na stránkách ho možná znáte z komentářů jako Tlustého zlého strýce Leonarda, ale jinak je známý jako Leonard Medek. Jestli ho neznáte, tak byste si asi měli honem doplnit vzdělání a dát si sami pár za uši. Ano, napsala pro nás velká ryba, tak pěkně sedněte do kruhu kolem a poslouchejte.

Sikar

Původně jsem (inspirován nedávným Míšiným článkem o dvojsmyslech) chtěl napsat pojednání o kletbách, nadávkách a vulgarismech. Kdoví, třeba je ještě někdy napíšu, leč jak jsem si to sumíroval v hlavě, došlo mi, že jedna nutná poznámka pod čarou vydá na vlastní stať. Tak tady to je.

Vzpomínáte? Takhle nějak nás to učili ve škole: “Čárkované ú se píše vždy na začátku slov (např. ústa, ústav, úsměv), uvnitř slov pak ve slovech složených (např. trojúhelník, neúspěch) a ve slovech cizích (např. iglú, ghúl). Jinak se uvnitř slov píše kroužkované ů.” Jednoduché, nikterak složité pravidlo. Jenomže jednou ze zajímavých vlastností češtiny je i to, že z každého pravidla existují nějaké výjimky, a tak tu máme i ryze česká slova, ve kterých se (zdánlivě protismyslně) píše čárka nad “u” i uvnitř. Pravděpodobně jich bude víc, z hlavy si vzpomínám na dvě – ocún a čúrek. A jsme u toho.

Cožpak ocún, tam je to jednoduché. Věřte nevěřte, je to slovo složené: pochází ze zapomenuté předložky ot, značící opakování (přežila také ve slově otava) a základu jun, znamenajícího mládí, tedy ocún je prostě “znovu mladá rostlina”. (Kvete oproti jiným kytkám pozdě, to je, oč tu běží.) Ale čúrek? Jak ten k tomu přijde, že jako jediný příslušník celé čeledi slov se stejným slovním základem má jako jediný čárku nad u?

Inu proto, že je to slovo hodně staré. A proto, že svrchu citované pravidlo je pouze složitým obepisem pravidla mnohem prostšího. “Kroužkované ů se píše všude tam, kde ve staré češtině bývala dvojhláska uo,” tak by se to mělo říkat. Stejně jako háčky nad měkkými sykavkami, je to jedno z těch písařských urychlení, které si vymyslel Jan Hus, když zjednodušoval spřežkový pravopis. A zatímco vůl býval vuol a průvod kdysi pruovod, čuorek nikdy neexistoval, vždycky to byl čúrek. Co pak se týče slov příbuzných, jako jsou čůránky, čůrat a – dámy prominou – čůrák, tak ta… Hm… Ta totiž vlastně taky neexistují. Pořád.

Neboť, a v tom tkví ta obezlička, chcete-li je napsat správně a spisovně (a to včetně onoho vulgárního označení pánského přirození), musíte psát krátce: čuránky, čurat… atd. Je to tak proto, že dlouze se vyslovují teprve docela čerstvě, teprve posledních několik desítek let, a tuším, že ani ne všude. Ověřené to nemám, leč odhaduji, že v některých oblastech Moravy krátká výslovnost dosud trvá… Podstatné je, že pravopisná pravidla ono prodloužení dosud nevstřebala. Takže kroužek nad u v daných slovech nemá co dělat, tečka. A co s tím? Tedy, jestliže tam slyšíte dlouhé “ů” a při psaní krátkého se vám kroutí prsty u nohou? Moje rada je prostinká: zkrátka se těmto slovům vyhýbejte. Jak v psaném textu (kromě velmi vypjatých dialogů to bude jedině ku prospěchu věci), tak v mluvené řeči. (To už s literární tvorbou nijak nesouvisí, avšak trvám na tom. Ledaže byste si chtěli pěstovat image sprosťáka – to už je pak vaše volba, nicméně nechtějte po mně, abych vám ji schvaloval.)

* * *

Tak, svrchupsaná část článku byla onou zmíněnou nutnou poznámkou pod čarou; problém ú/ů má ale i jiné aspekty. Mohli jste si všimnout, že jsem na začátku jako ukázku cizího (přejatého) slova zařadil slovíčko ghúl. Měl jsem k tomu důvod. Dosti často se totiž objeví pitomec, který píše ghoul (ano, tak je to anglicky, leč není důvod, proč to tak psát v českém textu), a co hůř, dosti často se objeví i pitomec, který napíše ghůl… K čemuž už není důvod vůbec žádný. Vůbec, nesvatá trojice ghůl, vampír a trol jest čímsi, co s oblobou označuji za “nestvůry v říši monster”. Ano, já vím, že trol je – na rozdíl od těch druhých dvou – přípustný, ale stejně ho nemám rád. Taky vím, že vampýr je češtinská zvláštnost, zavedená nejspíš Janem Nerudou, a že přetrvává čistě díky zvykovému právu. Ale přetrvává. Takže chcete-li mi (a porotcům soutěží všeobecně) udělat radost, buďte tak laskavi a pište ghúl, vampýr a troll, ano?

A buďte přitom opatrní při práci s hromadným opravovačem textu. Toto je perlička z dávných časů: V prvním vydání jednoho svazku Eddingsova Tamuli si tehdejší nakladatel do poslední chvíle nebyl jistý, jestli chce v knize mít troly nebo trolly. Nakonec se rozhodl pro druhou variantu a všechna trol nahradil za troll. Výsledek? Hotová vytištěná kniha se hemžila úžasnými slovesy kontrollovat a patrollovat…

A ještě jedna perlička, respektive smutný příběh o tom, co se může stát. Možná se divíte, jakto, že když tak brojím proti ghůlům, v prvním vydání mého vlastního Conana a Studny ghúlů byli psáni právě tak? Nuže vězte, že tehdy před jedenadvaceti lety jsem věděl o záludnostech českého jazyka mnohem méně než dnes (člověk se učí za pochodu) a o ghúlech jako takových koneckonců taky, ale takový trouba, abych psal ghůl s kroužkem, jsem nebyl. Kdo to zmršil, byl grafik, který dělal obálku – a nakladatel, když jsem jej na to upozornil, než aby se s ním hádal a nutil jej udělat práci znovu, raději šel cestou menšího odporu a vyměnil všechna ta “ú” v už zkorigované sazbě… Čerti mě brali, když jsem pak držel vytištěnou knihu v ruce a zjistil, co mi dotyčný provedl. Jenže už se s tím nedalo nic dělat.

* * *

Leč zpátky k těm zatraceným kroužkům. Ať už aplikujete kteroukoli podobu pravidla, kam kroužkované “ů” patří a kam ne, výsledek by měl být stejný. V cizích slovech (kromě skloňovacích a přivlastňovacích koncovek) prostě nemá co dělat. (Vlastně i oblíbený novotvar “gůglit” je zvěrstvo, když už jsme u toho…) Plyne z toho jeden drobný háček, který si ovšem ne každý psavec uvědomí – a týká se právě nás všech, kteří pácháme fantastiku. Občas si totiž některý z nás usmyslí, že nějakou fiktivní rasu, mimozemšťana či božstvo obdaří jménem, ve kterém bude dlouhé ú. Nic proti tomu, ale POZOR! – takováhle jména jsou také cizí slova! Takže máte-li dejme tomu temného boha, který se bude jmenovat Mortúvar, anebo mimozemský národ Pfúlů, musí to být Mortúvar a Pfúlové, nikoli Mortůvar a Pfůlové… Nemělo by se stát (ač bohůmžel stalo), že si jistý tvůrce počítačové hry (nebudu Jindru jmenovat, stejně všichni víme, o koho jde) v mladické nerozvážnosti vymyslel boha jménem Vůnoš, a když pak začal ze světa téže hry psát romány, nezbylo, než kvůli kontinuitě zachovat i toto jméno. Tady už se s tím nic dělat nedalo, ale věřte, pokaždé, když jsem na to narazil, moje korektorské já dostávalo kopřivku… (Něco jiného by bylo, kdyby to byl “Vůněnoš”. To už pak není jméno, nýbrž české přízvisko, tam by to bylo v pořádku.)

Takže na tohle bacha. A to je pro dnešek všechno, můžete mne kamenovat…

Leonard Medek (Tlustý zlý strýc Leonard)