• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Leden 2018
Po Út St Čt Pá So Ne
« Pro   Úno »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Prázdninové psaní Triumvirátu 2019 – výsledky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Skutečně chcete psát?
  • Trnitá cesta k vydání knihy
  • Z knihovničky Triumvirátu | listopad 2019
Nejnovější komentáře
  • Jergon: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Adhara: O (ne)splněných očekáváních
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Jana: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Jana: Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Tak trochu vedle

4 skvělé věci na tvorbě Davida Gemmella

26.1.2018
-
Publikováno Míša

David Gemmell byl britským autorem žánru heroické fantasy a patří zcela po právu k populárním a oblíbeným autorům i dnes, více než dekádu po své smrti. I když nejsem literární kritik nebo odborník na jeho dílo, jsem píšící čtenář, který u žádné knihy nesedí pro čiré potěšení z četby – jinými slovy, ať čtu cokoli, snažím se odnést si z knihy vždy maximum nad rámec dobrého pocitu z příběhu. A protože tento článek je nazván „4 skvělé věci na tvorbě Davida Gemmella“, je načase zanechat úvodu a dostát jeho názvu.

1. Uvěřitelní hrdinové

Trilogie Trója – spousta lidí ji považuje za slabší, mě osobně se líbila, protože si v ní člověk může prohlédnout pestrou paletu postav

Gemmell ve svých knihách často pracuje s mužskými hrdiny, které si možná nezamilujete na první dobrou, ale naučíte se je v průběhu knihy respektovat, obdivovat a upřímně s nimi soucítit. Ať už se podíváte na legendárního sekerníka Drussa, skvělého šermíře Skilgannona, temného Tuláka nebo třeba zádumčivého Helikaóna z historické trilogie Trója, najdete u všech z nich kromě testosteronu jednu společnou proměnnou – i když mají vlastnosti, které je předurčují k velkým věcem, zároveň jim neschází velmi lidské slabiny.

Druss sice oplývá silou těla i ducha, ale je to občas unáhlený paličák, takže se nejednou dostane do průšvihu, ze kterého mu musí pomoct štěstěna nebo přátelé. Vynikajícího válečníka Skilgannona zase pronásledují výčitky svědomí, protože kdysi provedl něco neodpustitelného. I Tulák je provázený vnitřními démony kvůli své tragické minulosti (a jakkoli se dnes z antihrdinů stalo klišé, zrovna Tulák je napsaný natolik silně a uvěřitelně, že mu dokážete odpustit i ty nelidské věci, které občas udělá). A zmíněný Helikaón, trpí podobným neduhem jako další jeho historičtí kolegové Urther Pendragon nebo Parmenión – všichni se potýkají kromě nepřátel i se svou pýchou a přebujelým egem.

Díky dobře namíchanému koktejlu dobrých a špatných vlastností balancují hrdinové často na ostří nože. Nikdy nesklouznou do nudného archetypu dokonalého, leč nudného bijce, a zároveň se ale čtenář neustále musí bát, jestli kvůli svým slabostem neprovedou něco, co předznamená jejich pád z výšin. A to je dělá neuvěřitelně lidskými.

K tomu, aby si člověk dohledal zdroj autorovy inspirace, stačí zapátrat na internetu – Gemmell v roce 1986 přišel o práci, protože do románu Waylander (česky Tulák 1 – Cestou vlka, vydáno 1997, Návrat) obsadil své tehdejší kolegy novináře. I když technika zapracovávání skutečně žijících osob do příběhů nemusí sednout každému autorovi, Gemmellovi se díky ní podařilo vytvořit mnohavrstevné charaktery, s nimiž se budete bavit, napínat a dojímat i dlouho poté, co knihu dočtete.

2. Přátelství, hrdinství, vznešené ideály a tak podobně 

Legenda mě z drenajské ságy bavila asi nejvíce, hned v závěsu za ní jsou pak Kroniky o Drussovi.

U těch postav ještě chvilku zůstanu. Pokud si prolistujete autorovu nejslavnější knihu, Legendu, zjistíte, že se v ní skrývá plejáda dalších sympatických osob, jejichž osudy se vám zadřou pod kůži možná ještě silněji než ten Drussův – přímý voják Hogun a kamarádský Gilad, hrabě z Bronzů Rek, který je tak trochu hrdinou proti své vůli, změkčilý gan Orrin, ve kterém se skrývá víc, než by se na první pohled zdálo, duchovní Vintar překonávající strach z vědomí blížícího se vlastního konce… Každý z nich prožívá svůj malý příběh s vlastní katarzí a pointou. S touto  mozaikovou formou vyprávění se setkáte prakticky v každé Gemmellově knize a i když nemusí být pro každého stravitelná (např. trilogie Troja je opravdu hodně rozvrstvená), nedá se jí upřít působivost.

Gemmell dokázal totiž skvěle psát nejen hrdiny samotné, ale také vztahy mezi nimi – lásku, přátelství, oddanost, věrnost… s těmito motivy se jde na dřeň. Spolubojovníci Nogusta, Bizon a Kebra z knihy Válečníci neváhali položit životy pro své poslání i jeden pro druhého, když šlo do tuhého. A asi nejsilnější byl tento motiv v Hledání ztracených hrdinů, kde je čtenář donucen být svědkem hned několika krutých scén, v nichž staří přátelé umírají proto, aby ti ostatní nemuseli – nechci nic prozrazovat, ale chvíle, v níž starý lukostřelec Finn sestupuje do nadirského tábora, patří k nejdrsnějším, ale zároveň nejsilnějším, které v knize najdete.

3. Popisy

Gemmell si často vyhrává i s netradičním pojetím tradičních témat – třeba v Králi duchů najdete krásné kulisy artušovské Británie

Popisy jsou v obecné rovině trochu dvousečnou zbraní, kterou hodně autorů neumí dobře používat – buďto je nadužívají ve snaze ukázat svou slovní zásobu, nebo jimi plní stránky, protože nemají dost písmenek (anebo jsou prostě jen nešikovní a neumějí je podat záživně).

U Gemmella byla vždycky radost popisné pasáže číst. Ať už nechával hrdiny oddechnout v přírodě a přidal mezi rozhovor dva odstavce o tom, jak divoká krajina vypadá, nebo je nechával bojovat s nějakou potvorou v napínavě vylíčené scéně, dovedle to udělat tak barvitě a živě, že člověk neměl pocit zbytečné vaty. A to hlavně z toho důvodu, že autor zvládal atmosféricky korigovat tempo. Děj často cválá kupředu mílovými kroky a na zbytečné řečičky nebo slepé dějové uličky nezbývá čas. Bolehlavu u čtenáře z množství zvratů se nicméně dovedl vždy vyvarovat nějakou nenuceně podsunutou pasáží, v níž hrdinové obdivovali nové město, východ slunce nebo třeba krásnou ženu.

Kromě toho, že popisování uměl dobře použít, věděl také, kdy se mu vyhnout. Jen dvě knihy z jeho tvorby stojí samostatně (Temný měsíc a Ozvěny velké písně), ty ostatní jsou součástí ság a tématických celků, v nichž se čtenář setkává s propracovanými fantastickými světy nebo historickými reáliemi (trilogie Trója). Zatímco jiní autoři mají často tendence zabíhat do podrobností, přidávají poznámky z dějin svého světa nebo dokonce celé kapitoly a dodatky odborného textu o jazycích, rasách nebo zvyklostech národů, u Gemmella nic takového nenajdete. Pokud bylo třeba nějaký takový detail vysvětlit, obvykle ho chytře zakomponoval přímo do děje nebo schoval v dialogu, čímž posouval postavy svižně kupředu i bez toho, že by servíroval čtenáři lexikologickou vsuvku.

4. Konec

Pokud zvládáte angličtinu, vřele doporučuji číst v originále

Gemmellovy příběhy jsou místy temné, drsné a hrdinové si v nich mnohdy sáhnou na samotné dno. Smrtí se tu nešetří a nemálokdy se dotkne i hlavní postavy. A pokud ne, stane se obvykle něco, co ji nezvratným způsobem poznamená. Možná teď přemýšlíte, jestli jsem masochista, když se mi takové příběhy líbí. Vždyť, co si může čtenář odnést knihy plné ohavných věcí?

Naději.

Ať už se totiž v příbězích stane cokoli, nikdy neschází katarze a pocit víry v budoucnost. Nechtěla bych vyspoilerovat Legendu nebo jiný z originálních příběhů, a tak si vezmu na pomoc trilogii Trója, kterou po autorově smrti dopisovala podle zanechaných poznámek jeho žena Stella.

Asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že v poslední knize došlo k tomu, co byste očekávali, a sice k vyplenění Tróje. Hektor s Achilleem umírají (mimochodem jejich souboj obsahoval skvělý zvrat), a stejně tak i král Priamos a všichni jeho synové. Zkáza města, triumf hrubé síly, smrt… a přesto celá kniha končí tak, že ve čtenáři zanechá dobrý pocit. I když řada postav zemřela a o některých víme, že jsou pravděpodobně mrtvé, doslov dává čtenáři vidinu nějaké budoucnosti a štěstí. Dává naději, že i přes všechny útrapy třeba některé postavy přežily. Snad. Možná…

A tak je tomu ve všech Gemmellových knihách. Padne-li hlavní hrdina, nikdy z jeho smrti nezůstane pocit marné oběti. Pokud hrdinové prohrají, vždycky se objeví jiskřička naděje, že jejich činy nebudou v kontextu čehosi většího zapomenuty.

Možná, že jsem sentimentální, ale čím jsem starší, tím víc jsem za tenhle bezpečný přístav dobrých zpráv v knihách ráda. Takže mě teď omluvte, půjdu si uvařit čaj. Čeká mě totiž znovu pár hodin čtení v přítomnosti knih jednoho z mých oblíbených autorů…

Míša

David Gemmell (1. 8. 1948 – 28. 7. 2006) byl britský spisovatel heroické fantasy literatury. Za svého života napsal přes třicet románů, nejznámějším je jeho první, Legenda (1984), který vypráví o skupině hrdinů bránících pevnost Dros Delnoch proti obroské přesile. Tuto knihu napsal na základě příběhu, který vytvořil za dva týdny poté, co mu byla mylně diagnostikována rakovina. Gemmell zemřel po prodělané operaci srdci v roce 2006 ve věku nedožitých 58 let. Jeho poslední knihu, rozpracovaný závěrečný díl trilogie Trója, dopsala podle jeho poznámek manželka Stella. V Česky vycházely jeho knihy v nakladatelství Návrat, aktuálně je v reedici vydává Perseus. 

david gemmell
dobrá kniha
fantasy
knihy
Míša
26.1.2018
Email
2 komentáře

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Krátce z domova, Nezařazené, Tak trochu vedle

Pochybujte

21.11.2014
-
Publikováno Cirrat

Přerušuji své nepravidelné vysílání o postavách, abych sem z důvodu časové plísně hodila krátkou úvahu. Foto v …

Číst více
21.11.2014
Publikováno Cirrat
Tak trochu vedle

O vypravěči

19.5.2016
-
Publikováno Ekyelka

Přemýšleli jste někdy během psaní či dokonce ještě před samotným začátkem, v jaké formě svůj příběh odvyprávíte? Zda …

Číst více
19.5.2016
Publikováno Ekyelka
Tak trochu vedle

O kresbičkách

6.1.2016
-
Publikováno Ekyelka

Dnes nečekejte žádné rozsáhlé encyklopedické dílo. Ani přísně objektivní text. Spíš jeho opak: aneb co se stane, když …

Číst více
6.1.2016
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Negativní zpětná vazba
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Knihy pro snazší tvorbu

2 Komentářů

4 skvělé věci na tvorbě Davida Gemmella.
  1. Tlustý zlý strýc Leonard
    26.1.2018 @ 14:27
    -
    Odpovědět

    První část tohohle článku mi připomněla rok 1990 a ustavující schůzi (dávno uhynulého) Komiks klubu československého… Vláďa Veverka, otec zakladatel, tam tehdy měl obsáhlou přednášku o historii amerického komiksu a mimo jiné mluvil o tom, že Stan Lee nastartoval to, čemu se později začalo říkat “zlatý věk komiksu” (a současně i vzestup nakladatelství Marvel), když začal vytvářet superhrdiny, kteří každý měli nějaké omezení (Spider-man je v civilu opovrhovaný šprt s věčnými milostnými problémy, Daredevil slepec, Thor mrzák o holi, atd.)… V principu jednoduchá finta, ale zdaleka ne tak samozřejmá, jak se zdá.

  2. Jeremiáš
    27.1.2018 @ 14:12
    -
    Odpovědět

    Dodnes si živě pamatuji úplný konec Tulákovy série, i když už jsem základní dějovou linku víceméně zapomněl. Kdyby něco podobného napsal průměrný autor, tak z toho vyleze klišé, nebo se bude aspoň čtenář cítit citově vydírán. U Gemmela mě to ale naprosto dostalo.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
4 skvělé věci na tvorbě Davida Gemmella | Triumvirát