David Gemmell byl britským autorem žánru heroické fantasy a patří zcela po právu k populárním a oblíbeným autorům i dnes, více než dekádu po své smrti. I když nejsem literární kritik nebo odborník na jeho dílo, jsem píšící čtenář, který u žádné knihy nesedí pro čiré potěšení z četby – jinými slovy, ať čtu cokoli, snažím se odnést si z knihy vždy maximum nad rámec dobrého pocitu z příběhu. A protože tento článek je nazván „4 skvělé věci na tvorbě Davida Gemmella“, je načase zanechat úvodu a dostát jeho názvu.

1. Uvěřitelní hrdinové

Gemmell ve svých knihách často pracuje s mužskými hrdiny, které si možná nezamilujete na první dobrou, ale naučíte se je v průběhu knihy respektovat, obdivovat a upřímně s nimi soucítit. Ať už se podíváte na legendárního sekerníka Drussa, skvělého šermíře Skilgannona, temného Tuláka nebo třeba zádumčivého Helikaóna z historické trilogie Trója, najdete u všech z nich kromě testosteronu jednu společnou proměnnou – i když mají vlastnosti, které je předurčují k velkým věcem, zároveň jim neschází velmi lidské slabiny.

Druss sice oplývá silou těla i ducha, ale je to občas unáhlený paličák, takže se nejednou dostane do průšvihu, ze kterého mu musí pomoct štěstěna nebo přátelé. Vynikajícího válečníka Skilgannona zase pronásledují výčitky svědomí, protože kdysi provedl něco neodpustitelného. I Tulák je provázený vnitřními démony kvůli své tragické minulosti (a jakkoli se dnes z antihrdinů stalo klišé, zrovna Tulák je napsaný natolik silně a uvěřitelně, že mu dokážete odpustit i ty nelidské věci, které občas udělá). A zmíněný Helikaón, trpí podobným neduhem jako další jeho historičtí kolegové Urther Pendragon nebo Parmenión – všichni se potýkají kromě nepřátel i se svou pýchou a přebujelým egem.

Díky dobře namíchanému koktejlu dobrých a špatných vlastností balancují hrdinové často na ostří nože. Nikdy nesklouznou do nudného archetypu dokonalého, leč nudného bijce, a zároveň se ale čtenář neustále musí bát, jestli kvůli svým slabostem neprovedou něco, co předznamená jejich pád z výšin. A to je dělá neuvěřitelně lidskými.

K tomu, aby si člověk dohledal zdroj autorovy inspirace, stačí zapátrat na internetu – Gemmell v roce 1986 přišel o práci, protože do románu Waylander (česky Tulák 1 – Cestou vlka, vydáno 1997, Návrat) obsadil své tehdejší kolegy novináře. I když technika zapracovávání skutečně žijících osob do příběhů nemusí sednout každému autorovi, Gemmellovi se díky ní podařilo vytvořit mnohavrstevné charaktery, s nimiž se budete bavit, napínat a dojímat i dlouho poté, co knihu dočtete.

2. Přátelství, hrdinství, vznešené ideály a tak podobně 

U těch postav ještě chvilku zůstanu. Pokud si prolistujete autorovu nejslavnější knihu, Legendu, zjistíte, že se v ní skrývá plejáda dalších sympatických osob, jejichž osudy se vám zadřou pod kůži možná ještě silněji než ten Drussův – přímý voják Hogun a kamarádský Gilad, hrabě z Bronzů Rek, který je tak trochu hrdinou proti své vůli, změkčilý gan Orrin, ve kterém se skrývá víc, než by se na první pohled zdálo, duchovní Vintar překonávající strach z vědomí blížícího se vlastního konce… Každý z nich prožívá svůj malý příběh s vlastní katarzí a pointou. S touto  mozaikovou formou vyprávění se setkáte prakticky v každé Gemmellově knize a i když nemusí být pro každého stravitelná (např. trilogie Troja je opravdu hodně rozvrstvená), nedá se jí upřít působivost.

Gemmell dokázal totiž skvěle psát nejen hrdiny samotné, ale také vztahy mezi nimi – lásku, přátelství, oddanost, věrnost… s těmito motivy se jde na dřeň. Spolubojovníci Nogusta, Bizon a Kebra z knihy Válečníci neváhali položit životy pro své poslání i jeden pro druhého, když šlo do tuhého. A asi nejsilnější byl tento motiv v Hledání ztracených hrdinů, kde je čtenář donucen být svědkem hned několika krutých scén, v nichž staří přátelé umírají proto, aby ti ostatní nemuseli – nechci nic prozrazovat, ale chvíle, v níž starý lukostřelec Finn sestupuje do nadirského tábora, patří k nejdrsnějším, ale zároveň nejsilnějším, které v knize najdete.

3. Popisy

Popisy jsou v obecné rovině trochu dvousečnou zbraní, kterou hodně autorů neumí dobře používat – buďto je nadužívají ve snaze ukázat svou slovní zásobu, nebo jimi plní stránky, protože nemají dost písmenek (anebo jsou prostě jen nešikovní a neumějí je podat záživně).

U Gemmella byla vždycky radost popisné pasáže číst. Ať už nechával hrdiny oddechnout v přírodě a přidal mezi rozhovor dva odstavce o tom, jak divoká krajina vypadá, nebo je nechával bojovat s nějakou potvorou v napínavě vylíčené scéně, dovedle to udělat tak barvitě a živě, že člověk neměl pocit zbytečné vaty. A to hlavně z toho důvodu, že autor zvládal atmosféricky korigovat tempo. Děj často cválá kupředu mílovými kroky a na zbytečné řečičky nebo slepé dějové uličky nezbývá čas. Bolehlavu u čtenáře z množství zvratů se nicméně dovedl vždy vyvarovat nějakou nenuceně podsunutou pasáží, v níž hrdinové obdivovali nové město, východ slunce nebo třeba krásnou ženu.

Kromě toho, že popisování uměl dobře použít, věděl také, kdy se mu vyhnout. Jen dvě knihy z jeho tvorby stojí samostatně (Temný měsíc a Ozvěny velké písně), ty ostatní jsou součástí ság a tématických celků, v nichž se čtenář setkává s propracovanými fantastickými světy nebo historickými reáliemi (trilogie Trója). Zatímco jiní autoři mají často tendence zabíhat do podrobností, přidávají poznámky z dějin svého světa nebo dokonce celé kapitoly a dodatky odborného textu o jazycích, rasách nebo zvyklostech národů, u Gemmella nic takového nenajdete. Pokud bylo třeba nějaký takový detail vysvětlit, obvykle ho chytře zakomponoval přímo do děje nebo schoval v dialogu, čímž posouval postavy svižně kupředu i bez toho, že by servíroval čtenáři lexikologickou vsuvku.

4. Konec

Gemmellovy příběhy jsou místy temné, drsné a hrdinové si v nich mnohdy sáhnou na samotné dno. Smrtí se tu nešetří a nemálokdy se dotkne i hlavní postavy. A pokud ne, stane se obvykle něco, co ji nezvratným způsobem poznamená. Možná teď přemýšlíte, jestli jsem masochista, když se mi takové příběhy líbí. Vždyť, co si může čtenář odnést knihy plné ohavných věcí?

Naději.

Ať už se totiž v příbězích stane cokoli, nikdy neschází katarze a pocit víry v budoucnost. Nechtěla bych vyspoilerovat Legendu nebo jiný z originálních příběhů, a tak si vezmu na pomoc trilogii Trója, kterou po autorově smrti dopisovala podle zanechaných poznámek jeho žena Stella.

Asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že v poslední knize došlo k tomu, co byste očekávali, a sice k vyplenění Tróje. Hektor s Achilleem umírají (mimochodem jejich souboj obsahoval skvělý zvrat), a stejně tak i král Priamos a všichni jeho synové. Zkáza města, triumf hrubé síly, smrt… a přesto celá kniha končí tak, že ve čtenáři zanechá dobrý pocit. I když řada postav zemřela a o některých víme, že jsou pravděpodobně mrtvé, doslov dává čtenáři vidinu nějaké budoucnosti a štěstí. Dává naději, že i přes všechny útrapy třeba některé postavy přežily. Snad. Možná…

A tak je tomu ve všech Gemmellových knihách. Padne-li hlavní hrdina, nikdy z jeho smrti nezůstane pocit marné oběti. Pokud hrdinové prohrají, vždycky se objeví jiskřička naděje, že jejich činy nebudou v kontextu čehosi většího zapomenuty.

Možná, že jsem sentimentální, ale čím jsem starší, tím víc jsem za tenhle bezpečný přístav dobrých zpráv v knihách ráda. Takže mě teď omluvte, půjdu si uvařit čaj. Čeká mě totiž znovu pár hodin čtení v přítomnosti knih jednoho z mých oblíbených autorů…

Míša

David Gemmell (1. 8. 1948 – 28. 7. 2006) byl britský spisovatel heroické fantasy literatury. Za svého života napsal přes třicet románů, nejznámějším je jeho první, Legenda (1984), který vypráví o skupině hrdinů bránících pevnost Dros Delnoch proti obroské přesile. Tuto knihu napsal na základě příběhu, který vytvořil za dva týdny poté, co mu byla mylně diagnostikována rakovina. Gemmell zemřel po prodělané operaci srdci v roce 2006 ve věku nedožitých 58 let. Jeho poslední knihu, rozpracovaný závěrečný díl trilogie Trója, dopsala podle jeho poznámek manželka Stella. V Česky vycházely jeho knihy v nakladatelství Návrat, aktuálně je v reedici vydává Perseus.