To jsme se takhle jednou sešli se Sikarem a začali jsme spolu něco probírat. Už snad radši ani nevím, co to bylo, každopádně z toho vylezl nápad. Společně jsme se totiž shodli na tom, že zatímco často narazíte na rady, co dělat, abyste byli efektivnější, lepší, dokonalejší a po všech stranách vytříbenější autoři, už málokdy se dočtete od autorů o tom, že některé věci dělají těmto radám navzdory. Sikar to možná dovede uvést trochu výstižněji, tak já mu předám slovo, hm?

Hmm, vyšla na mě kurzíva. Už vidím, jak to pak po sobě budu číst s nakloněnou hlavou. Co se výše napsaného týká, mohu jen souhlasit. Jistě vám už odmalička lidé vtloukali do hlavy, co je správné, jak se co má dělat, jaký postup je nejlepší, atd. Maminka mi vždy říkala, že když se učím, mám mít kolem sebe klid. Jenže, když vyrůstáte v paneláku, který má očividně papírové stěny, nemáte klid nikdy. Není potom jednodušší si naopak pustit hudbu, která ve výsledku není až tolik rušivá?

Tak ti nevím, jestli jsi mi ten rozjezd ulehčil, ty brblo, ale dobrá, navážu. Hudba je fajn prostředek, jak se dostat do uzavřené tvůrčí bubliny a určitě se najde spousta autorů, kteří se budou dušovat, že bez pořádných sluchátek nenapíší ani čárku. Já jsem ale třeba zjistila, že mi vyhovuje určitá úroveň kreativního chaosu. Pracuju v metru a taky v autobuse a tramvaji cestou do práce, někdy v kavárně nebo čekárně u doktora, jindy zase v kleku na chodbě, když mám deset minut před začátkem jógy (malý noťásek mi hodně usnadňuje život). A kde je v tom to protiproudní rebelství? Inu, namísto ambientních playlistů nebo Rolling Stones poslouchám “Příští zastávka – Jindřišská”. Izolace netřeba.

No, tak toho bych upřímně schopný nebyl. Abych mohl psát, musím se posadit k počítači, udělat si dvacet minut klidu, naladit se na správnou vlnu… Že to vše zní jako rady, které nejsou moc proti proudu? To je pravda, ale taky si často vyslechnete, že jakmile chcete makat, máte vyrvat z počítače kabel od internetu (v době wi-fi trochu složité, že?) a nenechat se rozptylovat věcmi jako YouTube, Facebook a další stránky. A tady nesouhlasím. Zrovna YouTube pro vás může být jedním ze zdrojů hudby pro zvýšení pracovního nasazení. A pokud chcete popsat do nejmenších podrobností dejme tomu start raketoplánu, kam jinam jít, abyste se podívali, jak to vypadá?

To důležitější ale – někdy s psaním kupodivu pomáhá mít “na drátě” někoho dalšího, ideálně v tom okamžiku také píšícího. Ano, sice ve výsledku část času strávíte psaním textu do chatu místo do povídky, ale vzájemné hecování, posílání si úryvků a klidně i stěžování si, že nevíte, jak dál, pomáhá. Hlavně to stěžování. Člověk na druhé straně monitoru vám třeba nepomůže, ale už to, že mu píšete o svém problému, vám může pomoct vymyslet řešení. Druhá strana tohoto dialogu o tom něco ví, občas takhle otravuji i ji.

Otravujeme se navzájem, ne? Ale pod to, co říkáš, se klidně podepíšu. Ono to postěžování si pomáhá i třeba v tom, že ze sebe člověk odplaví pocity, kterými by se jinak zbytečně rozptyloval, a může pak psát zase s čistou hlavou.

Když už jsem načala tu čistou hlavu, napadá mě další věc, kterou bych ráda zmínila. Často se setkávám s názorem, že k tomu, aby autor byl úspěšný a literárně plodný, musí mít nějaký denní počet znaků, který napíše. I já se pokouším podle svých možností věnovat této aktivitě každou volnou chvilku, kterou si najdu, a pokud už nepíšu, příběhy si alespoň rozmýšlím. Sprcha, čištění zubů, vaření, úklid nebo pěší přesuny z místa na místo poskytují člověku skvělé prostoje, během kterých může v hlavě rozvíjet postavy a jejich dějové linie.

Ehm, tady rovnou zasáhnu. Pokud si pořídíte děti, rozlučte se se všemi plány. Tříměsíční kolika, zuby, prostě jen buzení každých dvacet minut – to jsou jen špičky ledovce. Plány na to psát každý den jsem vzdal a někdy se k tomu nedostanu klidně i měsíc. Ale víte co? Ona občas ta pauza je fajn, když ji strávíte s propiskou a notýskem na poznámky. Snad až do momentu, když v nestřežené chvíli prcek zápisník sebere a vy mezi čmáranicemi a razítky luštíte zpětně, co jste tam vůbec psali.

Koukám, že děti jsou radost. Jenže ony ty výplňové chvilky na psaní jsou stejně trochu dvojsečná zbraň. Když totiž nedokážete uklidnit rozjuchané myšlenky ani při meditaci, málem vás přejede tramvaj, protože jste snili s očima dokořán, a knížky nebo filmy si nedokážete užít, protože je pitváte do detailů jako studijní materiál, je načase zařadit zpátečku. Co myslíš, Sikare?

Ježkovy zraky, jo! Nedávno jsem se přistihl, jak v knize dokola čtu jednu pasáž a přemýšlím, proč mi nesedí, než jsem si uvědomil, že jsem místo čtení ve skutečnosti přemýšlel nad vlastním textem. Upřímně, je hezké psát každý den, ale sakra – nepřepínejte se! Občas je fajn totálně vypnout a i ten notes někam zahodit. Nebo studovat metody, jak rozbít autorský blok. Nějaké tipy na tohle, Mížo, než zase uzmu slovo?

Ta zkomolenina mého jména je cílená?! 😀

Ano. Tímhle trpí každá Míža v mém okolí. Zvykej si. A to tu není vidět, jak to vyslovuji.

Pch, mizero! No, vraťme se k autorskému bloku. Už se mi párkrát stalo, že jsem se dostala do bodu totální paniky, kdy jsem měla rozepsané tři náměty, u všech pocit, že stojí za starou belu, a múzy zmizely kamsi na dovolenou. Ten pocit je hnusný a čas od času asi postihne každého autora. A takové ty rady jako dýchat, jít se projít a dělat něco jiného mě přiváděly jen do horších a horších stavů sevřeného žaludku z vlastní neschopnosti. Na autorský blok proto aplikuju radši dvojku vína (protože dvojka vína pomůže každý problém vidět z pěknější perspektivy) a automatické psaní – prostě sednu a píšu cokoli, co mi přijde na mysl. Nemusí to být příběh, nemusí to mít hlavu a patu, nemusí to nikdy nikdo vidět, ale prostě se z toho vypisuju. Naposledy jsem zkoušela sestavit manuál k hajzlpapíru pro někoho, kdo ho nikdy nepoužíval, a byla to docela sranda…

Eh. Doufám, že si manuál převzal, aniž byste si museli potřást rukou.

Naštěstí to bylo pro imaginárního příjemce. Mám občas zvrácené myšlenkové pochody…

Někdy je lepší snad blok ani nebourat, ale nechat ho odležet. Ale jestli bych měl doporučit, co takhle se podívat na někoho jiného trpícího autorským blokem? A co to rovnou spojit s něčím dalším, co se autorům zakazuje, aby byli výkonní? Ano, sedněte k počítači a běžte si zahrát. Proč ne, když existuje klasická hra o spisovateli trpícím autorským blokem? Jmenuje se Gabriel Knight a hledá námět pro román tak zoufale, že se připlete k sérii rituálních vražd. Ať už sáhnete po originálu nebo toužíte po výroční edici s lepší grafikou (ale ne tak hvězdným obsazením), výsledek bude jasný. Pokud vás sám ten příběh něčím neinspiruje, aspoň zjistíte, že vám snad půjde blok zbourat snáz, než nasazovat krk a málem se nechat zabít. Nebo možná budete litovat, že váš autorský blok nepovede k tomu stát se lovcem přízraků, kdo ví. No, tohle byla asi trochu odbočka, že ano?

Áno. Ale možná bychom to mohli touhle pěknou odbočkou pro dnešek uzavřít. A dodat něco chytrého na konec… třeba, že ať už člověk dělá cokoli, vždycky je dobré nejen poslouchat rady někoho zkušenějšího, ale také si je přebrat a upravit po svém. Co říkáš?

Jo, je pozdě, tak to jen odkývám. Ale… hmm, nestihl jsem ti rýpnout do té dvojky vína. Příště.

Sikar & Míša