Lidé jsou různí a stejně tak různí jsou i hrdinové v příbězích. Liší se fyzickými parametry, vzorci chování, zvyky, motivacemi a také třeba způsoby vyjadřování. A právě tomu poslednímu se dneska podíváme na zoubek. Jak hrdinové mluví, jak s tím můžete pracovat a na co si dávat pozor?

V první řadě bych ráda čtenáře odkázala na jeden starší článek Triumvirátu. Cirrat se k této problematice vyjadřovala v tomto článku, opakování je ale matka moudrosti, takže si dovolím přidat pár dalších postřehů i za sebe a také za Sikara, který mi poskytl k tématu pár poznámek.

Ve skutečném životě se setkáte s různými způsoby vyjadřování dnes a denně. Můj šéf je Slovák, takže „Miška, prosím ťa, vytlač mi to“* už mě dávno přestalo lekat. Kdykoli někde v Praze zahlásím „tuta“ (zcela legitimní tvar ukazovacího zájmena v kraji mé domoviny), je to kvitováno halasným: „Jé, ty jsi ze z Plzně!“ (což já následně kvituji vulgaritou, protože „ze z Plzně“ je zločin proti češtině). Při hovoru s kamarádem-cizincem bez potíží ignoruji, že občas komolí nějaká slova, a u dalšího, který koktá, vždy trpělivě čekám, až se vysloví. Jsou to běžné součásti života, nad kterými člověk nijak zvlášť nepřemýšlí.

Na první pohled pak může vypadat jako dobrý nápad přidat něco takového i do vlastního textu a najde se celá řada dobrých argumentů, proč použít rozdílné nebo specifické vyjadřování postavy. Mluva může sloužit jako prostředek odlišení kast, společenských vrstev, národů nebo dokonce celých ras. A řečové vady zase mohou hrdiny ozvláštnit a dodat jim větší hloubku. Kde je tedy ten zakopaný pes? 

Vady řeči

Vady řeči mohou být různé a zatímco některé do textu nepromítnete (ráčkování, zvláštní intonace nebo přízvuk), jiné přidáte naopak velmi snadno (koktání, breptání, šišlání, vynechání písmen). Autoři je často využívají k tomu, aby uvedli na scénu neurotickou nebo komickou postavu, na čemž v podstatě není nic špatného. Kde už ale vidím problém, je využívání vady řeči samoúčelně.

Pokud máte postavu, které se chystáte dát nějakou vadu řeči, zamyslete se nad tím, jaký primární důvod by to mělo mít. Bude koktání hrdinova pomocníka podstatné pro děj, nastane díky němu nějaký zásadní zvrat (např. díky zakoktanému opakování nějakého písmene se postavě podaří odemknout tajné dveře)? Je šišlání spjato s hrdinou natolik, že je jeho neoddělitelnou charakteristikou (tak jako např. u Gluma)? Je příslušná vada řeči předmětem příběhu (např. hrdina se zbavuje breptavé kletby)?

Možná si říkáte, proč to tolik řeším, ale on je ten důvod docela jednoduchý – textová anomálie může čtenáře velmi snadno otrávit. Lidské ucho snese podstatně víc než psané slovo. V mluvené řeči běžně používáme parazitní slova a různé výplňové zvuky, které se ale do přepsaného textu nedostanou. Autoři je často očišťují, protože by čtenáře rušily od jádra textu. Nikdo prostě nechce číst dvacetkrát za sebou „jakoby“ nebo „hm-hm“. A stejně tak rušivě působí i vady řeči. Pokud hrdina každé slovo začínající písmenem „P“ musí vykoktat, začne to čtenáře dříve či později obtěžovat, i když by to v mluvené řeči bez potíží přešel.

S vadou řeči v textu se tedy můžete popasovat několika způsoby – zahrnout ji v plné její šíři a doufat, že vám to projde (zeptejte se ale třeba takového Dana Tučky, jaký on má názor na takovou postavu poté, co si jednu napsal v Umrlčím tanci). Druhou možností je úplně ji vynechat, protože zjistíte, že není pro postavu určující. A pak je tady zlatá střední cesta, i když je to trochu podvod na čtenáři. Vadu v řeči můžete zmínit, třeba i opakovaně, ale z dialogu ji vynechat. Může to vypadat například takto:

S koktáním:

„Proč bys něco takového dělal?“ zeptala se ho.

Zamračil se. „P-p-p-protože m-m-m-musím!“

Bez něj:

„Proč bys něco takového dělal?“ zeptala se ho.

Zamračil se, ale nakonec přece jen vykoktal odpověď: „Protože musím!“

Cizinci 

Pokud si do příběhu pozvete cizince, můžete se s ním v textu dobře vyřádit. Odlišná národnost nebo rasa přímo svádí k tomu, aby hrdina používal cizojazyčná slova, která ho odliší od ostatních. Asi nejznámějším příkladem něčeho takového je Hercule Poirot Agathy Christie, jehož občasné „mon Dieu” či „parbleu” patřilo k jeho postavě stejně nedílně jako ikonický knírek nebo šedé buňky mozkové. Příklady cizího jazyka v textech najdeme ale ve spoustě dalších knih a není to nutně jen francouzština – třeba za první republiky v nás vycházela celá řada knih, v nichž překladatelé ponechávali hrdinům některá anglická slova (např. postavy v knihách Edgara Wallace velmi rádi chodí na „lunch“).

Přemýšlela nad tím, proč jako čtenáři přistupujeme na to, že je v textu občas nějaká cizojazyčná věta nebo výraz, a uvedu-li to na příkladu zmiňovaného Poirota, napadlo mne následující:

1. Poirot je francouzsky mluvící Belgičan žijící v Británii a cizojazyčné fráze dotvářejí jeho postavu. Cizí jazyk je tu použit jako koření – čtenář díky němu lépe vnímá původ, pozadí i myšlenky postavy (Poirot občas impulzivně vykřikuje ve francouzštině, když si uvědomí důležitou informaci)
2. Francouzština je jazyk snadno dohledatelný a řada čtenářů ho ovládá, takže si zvládne cizojazyčné pasáže přeložit
3. V těchto pasážích není skryto nic zásadního pro děj a pokud ano, čtenáři je to obratem přeloženo
4. Málokdy je francouzština použita ve větší míře než jedna dvě věty, často se jedná spíše o samostatné výrazy jako „mon ami“ nebo “eh bien“

Myslím si, že všechny čtyři body jsou ve své podstatě univerzálně aplikovatelné. Potíž může nastat, píšete-li postavu, která hovoří jazykem, který jste vytvořili nebo který není univerzálně známý jako angličtina či francouzština.

V takovém případě je vhodné omezit používanou škálu cizích výrazů na minimum, najít a opakovat takové, které budou charakteristické pro vašeho hrdinu (určitá forma výplňového slova nebo oblíbené fráze) a držet se slov, která jste buď již vysvětlili v textu (např. slova jako „khal“ a “khaleesi“ ve Hře o trůny akceptujeme jako čtenáři bez problémů, protože nám byla vysvětlena jako určitý společenský titul), nebo která čtenář alespoň pochopí z kontextu (např. „Řekl jsem mu, že si tu svou nabídku může strčit do tasku!“ – nemusíte vědět, co přesně anatomicky tasku** je, ale asi tušíte, že oko to nebude).

Může samozřejmě nastat situace, kdy budete potřebovat, aby vaše postava přepnula z češtiny do svého rodného jazyka, a tady už se dostáváme trochu na tenký led. Pokud se vám to stane ve scéně oddělené od zbytku textu, není to problém – celou scénu napíšete v češtině a buď čtenáři naznačíte, nebo sám pochopí, že hrdina mluví svou mateřštinou. Jediné, s čím se musíte potýkat, je pak ta dříve zmíněná tasku, kterou najednou budete muset „přeložit“ do běžné češtiny a tím pádem vám tak nevyzní.

Jakmile ale potřebujete, aby postava skutečně byla bilinguální v jedné scéně, může to být celkem oříšek. Jak totiž naservírujete čtenáři klasickou češtinu a do toho ještě vymyšlený jazyk tak, aby rozuměl obojímu a vy jste nemuseli dělat hvězdičky s vysvětlivkami? Zkuste na to jít třeba tak, jako Terry Pratchett v knize Hrrr na ně! – jednoduchým grafickým odlišením klačtiny v textu mluvili Klačané tak, že čtenář rozuměl všemu, třebaže postavy ve scéně nikoli. Dopředu nicméně podotýkám, že pokud se k tomuto postupu uchýlíte, vydavatel nebo nakladatel vás dost možná sežere zaživa, pokud se bude v textu muset potýkat s vícero fonty – zvažte proto, jestli by vám nepostačila obyčejná kurzíva.

Do čeho se pak u cizinců můžete pustit ještě nad rámec cizího jazyka samotného, jsou různé formy lámané češtiny a omylů, zkomolené větné stavby nebo slov. V podstatě pro ně platí velmi podobný přístup jako k vadám řeči: zvažte, zda je to opravdu nutné, ať pak nenaštvete své čtenáře tím, že postava mluví jako Yoda. Pokud už ale s něčím takovým začnete, nezapomeňte v tom i pokračovat – například v knize Phulova rota je postava, která mluví lámanou angličtinou, v českém překladu z toho pak být mluvení jako toto. Na začátku své první scény nicméně mluvila normálně a až když se na to upřela pozornost, přepnula do lámané řeči. Jinými slovy, práce s postavou nebyla v překladu od počátku konzistentní a u čtenáře to pak vyvolalo akorát zvednuté obočí.

A poslední poznámka na okraj: pokud píšete cizí jazyky, je potřeba být si opravdu jistý v kramflecích, abyste nepoužili nějakou frázi, která v daném jazyce zní jinak, nebo se třeba používá v jiném významu, než jste si mysleli.

Nářečí

To nejlepší (nejhorší) na konec. Abych se přiznala, nejraději bych k psaní dialektů napsala jednoduché: „Kill it with fire“ a tím to uzavřela, ale bohužel jsem si na sebe upletla bič v podobě tohoto článku a teď se s tím budu muset poprat.

Takže psaní nářečí. Asi jste pochopili, že nejsem velký fanoušek. Důvod je jednoduchý – jen málokdy to totiž autoři umí tak, aby to bylo dobré jako třeba Kantůrkův překlad Nag Mag Fíglů. Zatímco cizince v textu zvládne slušně nafingovat ledaskdo, na to, abyste přesvědčivě a konzistentně napsali postavu hovořící od první věty do poslední nějakým dialektem, potřebujete zatraceně dobré podklady a jistotu v tom, co děláte.

Nářečí totiž neznamená, že na začátek věty napíšete „tož”, místo „se” použijete „sa” a zamnete si ruce, jak dobrou práci jste to odvedli. Rychlé zapátrání na internetu vám prozradí, že na území naší republiky rozlišujeme čtyři velké skupiny nářečí: českou, středomoravskou, východomoranskou a slezskou. Každá z nich má specifické projevy jako změna „ý“ na „ej“, předřazování „v“ slovům začínajícím na „o“ a pak třeba taková ta sprostá slova jako spodoba znělosti, která se člověk učil na střední škole, ale nikdy pořádně nepochopil, o čem že to vlastně je. Těchto znaků je celá řada, a liší se často oblast od oblasti. Navíc samotné znění slov je ještě procházka růžovým sadem, protože v každém nářečí se setkáte se specifickými výrazy (např. tramvaj vs. šalina, vošouch vs. bramborák) nebo dokonce slovy, která mají posunutý význam (z vlastní zkušenosti boj o buchtu: u nás doma bylo všechno koláč bez ohledu na tvar, ale můj kamarád z Moravy šílí, protože koláč je přece kulatý a na plech se dělá buchta). A to se bavíme jen o nářečích, která skutečně existují a ne o situaci, kdy se rozhodnete vymyslet si nějaké vlastní.

Jak vidíte, napsat postavu hovořící nářečím prostě není žádná legrace. Ono se to na první dobrou může zdát snadné a vlastně i docela zábavné, jenže s přibývajícími dějovými linkami, dialogy a postavami začne být pro autora stále těžší přepnout se do hlavy té jedné „jiné“ postavy, a to zejména tehdy, když autor není v příslušném dialektu kovaný. Stačí pak chvilka nepozornosti a v textu vznikne bizár, jako když komická vedlejší postava sebevědomě žvaní moravským dialektem, aby o dvě stránky později najednou zničehonic přepnula do spisovné češtiny. Čtenář je pak okamžitě zmaten. Proč to postava udělala? Má její dialekt nějaký skrytý význam, nebo si autor jen nezkontroloval, jak postavy mluví? Zároveň to nemusí být nutně hned tak nápadná věc jako přepnutí do spisovné češtiny, ono stačí jen pár písmenek. Pokud máte například postavu, která všechna slova začínající na „o“ vyslovuje s „v“ na začátku, šťouravý čtenář (ano, já) si může na tuto odchylku dávat pozor a omlátí vám pak o hlavu, když to „v“ jednou vynecháte.

Pokud se pustíte do dialektu, který perfektně neovládáte, může se vám stát, že se vám člověk z příslušného regionu vysměje. Stejně tak to ale platí pak i naopak – jestliže sami mluvíte nějakým nářečím, hlídejte si opravdu pořádně spisovnou češtinu. Sikar si třeba pamatuje Brňáka, který si ani neuvědomoval, že vypravěčské části textu, které se snažil psát spisovnou češtinou, obsahovaly věci jako „rozhodil ruky“.

A nakonec, dokonce ani když zvládnete napsat nějaký dialekt perfektně, čistě a bez nejmenší chybky, nemusíte mít vyhráno. Před časem jsem četla celou jednu povídku napsanou v ich formě v jakémsi moravském dialektu. Jsem rodilý Plzeňák, takže mám blíž ke spisovné češtině, než moravštině, a právě v tomhle textu se ukázalo, jak velká potíž to může být. I když mi nevadí číst třeba ve slovenštině, v tomhle příběhu jsem se soustředila na vše okolo, jen ne na děj. Nářeční výrazy mě z něj vytrhávaly natolik, že jsem se nedokázala vůbec začíst.

Psát postavy, které hovoří jinak, je prostě fuška. Pokud tedy nechcete, aby vaše dílo byla prachstrostá fušeřina, nepodceňujte řádnou přípravu. A máte-li nějaké zkušenosti s tímhle tématem, budu fakt ráda, když se o ně podělíte v komentářích. Já osobně jsem si totiž na zmíněných tématech solidně vylámala zuby, tak by mě zajímalo, jak se s ním popasovali další autoři 🙂

* Pro ty, kdo nevědí – znamená to, že chce šéf něco vytisknout.  

** Před časem na jedné besedě s autory zazněla myšlenka, že existující jazyky, zejména ze skupiny těch ugrofinských, jsou dost dobrým základem pro nějakou vlastní řeč v textu. Slovo „tasku“ (v té větě by mělo být možná spíše použito ve tvaru „taskuunne“) jsem si tedy vypůjčila právě z jednoho takového jazyka. A trochu jsem vás podvedla – nic anatomického to není. Ale pokud by se jednalo o nějaký vlastní vymyšlený jazyk národa, klidně by být mohlo – jak jsem psala, důležitý je kontext 😉

Míša