Očekávejte, že jakmile s psaním byť jen trochu uspějete, snese se vám na hlavu taková dost prazvláštní kritika. Víceméně budete kritizování za to, že vám to jde. Zní to podivně? Ano. Tak si to pojďme vysvětlit.

Ať už pošlete svůj text do literární soutěže nebo nakladateli/redaktorovi, podmínkou úspěchu je, že se musí dané osobě/osobám líbit. Otázka zní, co je jednodušší, zda se zavděčit jednomu člověku nebo několika najednou, ovšem pro potřeby článku to trochu ořežeme. Ať už zkoušíte své štěstí kdekoliv, stejně se v cílové rovince nakonec dělíte na dvě kategorie – jedni se umístí, druzí ne.

Jakmile se vyskytnete v první kategorii, může se stát, že se někdo, ať už z kategorie druhé nebo jen přihlížející, vyjádří, že píšete tak, abyste se líbili. Nebo použijte třeba jiná slova.

„Ty píšeš strašně líbivě, komerčně. Nejsi žádný umělec.“
„Víš, jaký je mezi námi rozdíl? Já oproti tobě píšu, co sám chci!“
„Hnus, tím stylem lézt lidem do zadku.“
„To jsi psal na objednávku, co?“

Ne všechny ty věty jsem doopravdy slyšel, ať už řečené komukoliv, ale představu jste si snad udělali.

A já se ptám – je to špatně? Otázka spíš zní, kdo tato sdělení komu říká. Jestliže jeden autor druhému, ptám se, čeho chce dosáhnout. Jeho kolega uspěl, protože píše tak, aby se to lidem líbilo. Aby čtenáři byli spokojení.

Mno. Není to tak trochu pointa, potěšit čtenáře? Dát mu něco, co chce? Tohle je věčný spor. Máme dát lidem, co chtějí, nebo se snažit, aby se jim líbilo to, co se líbí nám? Upřímně, pokud chcete psát umění pro umění, budiž. Jenže v tom případě je taky dobré prezentovat se jinak a jinde, než ve více či méně mainstreamu. Váš experimentální text může být sebekvalitnější, ale je určen pro jinou sortu čtenářů. V takovém případě je jakékoliv srovnávání s oním komerčním autorem trochu mimo.

Jinými slovy, pokud se autor snažil, aby se jeho text líbil, myslím, že udělal přesně to, co po něm chtěli nejen ostatní, ale i on sám. Ale teď si popovídejme přímo o psaní na objednávku. Nechci mluvit o lidech na západě nazývaných „ghostwriter“, kteří píší knihy pod jménem někoho jiného. Spíš se mrkněme na mírnější formy.

Za první, velmi lehkou formu psaní na objednávku považuji, když například někdo chystá sborník na určité téma a osloví vás, zda nechcete přispět. Tady máte hodně volnou ruku. Ať už je tématem místo (Afrika, nádraží, moře), bytost (drak, mimozemšťan, kočka), událost nebo časové období (středověk, první světová válka, konec světa) nebo je zadání prostě jen něco ujetého (rozteklá zmrzlina na kapotě auta, útok obřích morčat, verše recitující ptakopysk), tak snad není takový problém kolem toho vystavět příběh. Kol a kolem, podívejte se na naše soutěže. Dáváme vám žánr a téma, jinými slovy, vlastně si objednáváme povídku. Přesto máte tvůrčí svobody dost, ne?

Pak se taky může stát, že píšete povídku/román z prostředí, které vymyslel někdo jiný. Nemám na mysli fanfikce, ale sdílené světy psané více autory. Máte jasně dané prostředí, postavy a zákonitosti, kterých se musíte držet, možná taky některé body v ději, kolem nichž máte vystavět jinak zcela vlastní příběh. I tohle je psaní na objednávku.

Možná bychom mohli říct, že psaní na objednávku jsou i úpravy textu podle připomínek redaktora, které mnohdy příběh kompletně překopou.

Nejspíš by se našly i jiné věci, které bychom nazvali psaním na objednávku, ale pro kritika ze začátku článku by už tyhle byly víc než dost. Jenže víte co?

Psaní na objednávku nezabíjí vaši kreativitu. Opravdu ne. Naopak. Jste povinní dodržet nějaké téma nebo dokonce i použít postavy někoho jiného? Můžete to pojmout jako literární cvičení, zda toho jste vlastně schopni. Upřímně, trefit se do daných reálií může být dost těžké a je dobré to pojmout jako výzvu.

Pokud jste přímo osloveni, abyste něco napsali na objednávku, znamená to, že jste zaujali. Skutečně. Ten člověk, který třeba chystá sborník na určité téma, vám věří. Tuší, že máte na to stát se dobrou součástí jeho projektu. Jestliže si u vás někdo objedná text, můžete si gratulovat, i kdyby z toho nakonec nic nebylo.

Pokud vám někdo řekne, že oproti němu nepíšete tak, jak sami chcete, usmějte se a mávněte nad tím rukou. Když jsem si to vyslechl já, odvětil jsem něco v tom smyslu, že já si taky píšu, co chci. Chci psát tak, aby se čtenáři bavili, takže co je za problém?

Stejně tak psaní na téma nebo pro sdílený svět. V čem je problém, když se těch projektů prostě chci zúčastnit a těší mě, že můj text byl přijat nebo jsem byl dokonce přímo osloven?

Lidi, klidně pište komerčně. Pište líbivě, pište pro ostatní. Pokud přesně to chcete, nenechte se nikým odradit, jo?

Pište, jak sami chcete.

Sikar

Mimochodem, jako už několikrát předtím jsme i letos na Pragoffestu a chystáme pro vás pořádnou porci přednášek a workshopů. Rádi vás tam uvidíme.