Než jsem začal článek psát, prolétl jsem očima naši knihovnu poličku po poličce a počítal trilogie. Když jsem vynechal komiksy, došel jsem ke konečnému číslu devět. (Rád bych upozornil, že trilogii v pěti dílech Stopařův průvodce po galaxii jsem taky vynechal.) Čekal jsem trochu víc, ačkoliv některé možná vznikly tak, že v devadesátých letech česká nakladatelství ráda tlusté knihy rozsekávala na víc celků. Jenže teď se podívejme na trilogie ne z hlediska čtenářského, ale autorského, ano?
Osobně, když narazím na profil/stránky začínajícího autora, velmi často se dozvím, že právě píše trilogii. Je pravda, že spousta lidí začne velkým románovým soustem, místo aby myslela na povídkové jednohubky, ale trilogie, to je slavnostní oběd, polévka, hlavní jídlo a dezert k tomu. Sousto velké na napsání i případné vydání.
Vydání je to, oč podobným autorům jde. A mám pro ně radu – začínejte s málem. Pokud před nakladatele předložíte tři knihy, tak jste mu zavařili na problém. V takovém okamžiku by se vám možná i vyplatilo říkat, že se ve skutečnosti jedná o jedinou tlustou knihu. Představte si, že nakladatel se tedy rozhodne riskovat a první díl vydá. Je celkem běžným jevem, že první knihy se prodá trochu víc, než zbylých dvou, protože to zkrátka ne všem přijde až tak dobré.
Jenže co dělat, když se rozprodalo tak málo, že není ekonomické vydávat další díl? Takhle u nás dopadlo mnoho zahraničních sérií. Vyšel jeden nebo dva díly, ale neprodávalo se to dle očekávání, takže na překlad dalších nedošlo. Jaké šance má neznámé jméno v našem malém českém rybníčku? Buďme upřímní, ale když se jmenujete Neff, tak vám to Milénium vydají spíš, než když se jmenujete Pepa Začátečník.
Nakladatel si prostě takový risk dovolit nemůže. Radši pro něj napište knihu, která se vejde do jednoho svazku.
Ostatně, jmenujte mi nějakou trilogii. Kolik z vás řeklo Pán prstenů? Chcete zajímavost? Povšimněte si, že ty tři svazky jsou rozdělené na šest knih. Tolkien to chtěl původně vydat jako jediný svazek, ale nakladatel mu řekl, že takhle tlustá bichle se bude špatně prodávat. Jinými slovy jedna z nejznámějších trilogií vůbec neměla být trilogie. Fór, co?

Dáme si malý kvíz! Která z těchto trilogií u nás později vyšla jako jedna kniha? Je to chyták, protože ji vydali pod jiným názvem. (Zpětně se stydím, že jsem to nezkontroloval a Tolkiena seřadil špatně. Vlastně i Pratchetta…)
Krom toho, vždy můžete narazit na čtenáře jako jsem já, který si klidně nějakou dobu počká a pak si koupí celou trilogii najednou. Ale jen pokud je dle všeho vážně dobrá! Člověk má čas sledovat reakce lidí a usuzovat z nich, zda se to s každou další knihou nehorší. Tohle je důvod, proč jsem neviděl nikdy seriál Ztraceni.
Pokud mohu použít kromě těchto objektivních argumentů ještě subjektivní náhled na věc, trilogie jsou klišé. Prostě a jednoduše, dělit příběh automaticky na tři díly je věc, která sice na první pohled zaujme, ale upřímně jsem raději za díly dva. To je podobné jako říkat svému vícedílnému příběhu sága. Hezké slovo, že? Ale série nebo cyklus obvykle zní seriózněji. Dneska je ságou nazýváno kde co.
Podívejme se ale na největší problém trilogií, který obvykle trápí i profíky. Není tomu tak ani náhodou vždy, ale bývá to časté. Říkám mu syndrom druhého dílu.
Každý příběh má úvod, závěr a něco mezi tím. Vidíte, tři položky! Proč z toho tedy neudělat trilogii? Upřímně, anatomie běžné trilogie je následující:
První kniha
Nadupaná. Jsou nám představeny reálie a postavy, rozjíždí se příběh, čtenář je natěšený, co bude dál.
Druhá kniha
Příběh pokračuje, ale autor ví, že ho nesmí ani náhodou ukončit. Stejně tak je mu jasné, že pointu, překvapující odhalení, ohňostroj a tisíc slonů tančících kankán si musí nechat až na závěr. Jinými slovy, druhý díl má někdy trochu hořkosladkou příchuť velkého množství nadnesených otázek, nedostatku odpovědí a vycpávky.
Třetí kniha
Velké finále. Odhalení, zrady, vyvrcholení, sloni se staví do řady.
Nazval jsem před chvílí trilogii slavnostním obědem? No, tak mi věřte, že polévka je zachována, dezert taky, ale místo hlavního chodu často dostanete suchou rýži.
Syndrom druhého dílu je nebezpečný. Ale pro autory je dost lákavý. Prvním dílem čtenáře přiláká. Jsou zvědaví, chtějí druhý díl. U toho usoudí, že se v něm vlastně nestalo nic zásadního. Jenže upřímně, vědí, že třetí díl příběh ukončí, takže si ho koupí taky. Opakuji, tohle se týká velkých jmen, nesnažím se popřít první polovinu článku.
Co říct závěrem? Jste začátečník? Napište radši jednu knihu, ne hned tři. Jste profík? Hele, neflákejte druhý díl, jo?
Sikar
No, “Pán Prstenů” (jak jsem se kdysi dozvěděl) není trilogie, ale triptych.
Jsem z toho zmatený.
Mám problém vymyslet jeden příběh, natož ho natahovat do trilogie.
Vezmi si příklad z A. Jiráska – chce to trpělivost:
F. L. Věk (s podtitulem „obraz z dějin našeho národního probuzení”) je pětisvazkový historický román Aloise Jiráska. Autor ho začal psát roku 1887 ještě za svého pobytu v Litomyšli a první díl publikoval v roce 1888. Další svazky napsal již v Praze a pracoval na nich řadu let; teprve v roce 1906 byl publikován závěrečný pátý díl.(Wikipedie).
Tlusťjochovi: Nedivím se. Ten, kdo to tvrdil, zjevně sám potřeboval šnuptych… Totiž kapesník. Mokrý. Na čelo.
Obecně: Pojďme si trochu ujasnit pojmy, ano? Může se stát, že budete mít v řadě tři související knihy jednoho autora, a přesto to trilogie nebude. Jsou totiž celkem čtyři možnosti:
a) román příliš tlustý, aby vyšel pohromadě, a proto rozdělený do tří dílů. Tedy právě i případ Pána prstenů… Vžilo se říkat něčemu takovému trilogie (a vlastně zrovna o takových je i Sikarův článek). ale ve skutečnosti to pravá trilogie není. Je to prostě TROJDÍLNÝ ROMÁN, jenom jeden.
b) pravá TRILOGIE, to jest trojice románů, na sebe přímo navazujících, leč každý samostatně ukončený. Typický příklad: Sienkiewiczovo “Ohněm a mečem”, “Potopa” a “Pan Wolodyjowski”.
c) TRIPTYCH. Původně termín výtvarný, značící trojdílnou, obvykle oltářní malbu. (Znáte to, uprostřed obraz stvoření světa, nalevo zvlášť nebe, napravo zvlášť peklo. To je triptych.) V literatuře to znamená trojici románů (povídek, novel), které se navzájem doplňují, leč nemusí mít nutně společné hrdiny, a když na to přijde, ani svět. Spojuje je – kromě autora a jeho záměru – především téma. (U Tolkiena – když už – lze za triptych označit trojici Hobit, Pán prstenů a Silmarillion, nikoli však PP samotného.)
d) knihy, jež na sebe navazují, každá je uzavřená, leč autor seká prostě další a další, bez úmyslu v dohledné době skončit. (Třeba můj vlastní Dobrodruh, že. A mnohé jiné.) Ano, ve chvíli, kdy jsou na světě tři, lze to s odřenýma ušima přechodně nazvat trilogií, jenže čtvrtá už z toho udělá kvadrilogii, pátá pentalogii atd… Přičemž ve skutečnosti to není ani jedno. Tohle, prosím, je SERIÁL, nic víc a nic míň.
To jenom, aby bylo jasno, howgh, domluvil jsem.
Aha, nedomluvil. Musím se opravit – ne “kvadrilogii”, nýbrž “tetralogii”. (Mně se to nezdálo, už když jsem to psal. Jenže jak je to správně, vzpomněl jsem si až v posteli.)
Někdy je příběh tak rozsáhlý, že prostě nevidíš jinou možnost než ho rozkouskovat na více částí. V tom případě bude trilogie asi na místě. Nebo ještě lépe nějaké jiné zajímavé číslo, když je trojka takové pohádkové klišé… jen aby to pak mělo hlavu a patu.
Moc zajímavý článek!
Další pohádková čísla jsou 7, 9 a 12.
Taková dvanáctidílná trilogie, protože to autor měl moc dlouhý, to by teprve byla jízda 😀
Už jsem se dočetla, že je triptych vysvětlen :). Jinak je pravda, že se sériemi knih se roztrhl pytel. Já před časem dostala postupně tři díly série knih o Rogeru Mac Clintockovi – Pochod vnitrozemím, Pochod k moři a Pochod ke hvězdám. Svižné čtení a – čtvrtý díl u nás už nevyšel. Vzhledem k tomu, že třetí část vyšla v roce 2003, nevím nevím, zda se někdy dozvím, jak to s Rogerem vůbec dopadlo. Což mě teda štve víc než co jiného. Série, kde je příběh v každé knize uzavřený, budiž. Trilogie na sebe navazující, budiž. Ale když už je příběh roztažen přes x knížek, tak já bych prosím ráda dočetla až na konec. To je jako by Pán prstenů skončil po páté knize. Grrr.
Trilogie či triptych, to se ještě dá zvládnout. Ale díla delší, ne tedy seriály, které se dají číst samostatně, ale ty, kdy k dalším dílům musím znát ty předchozí, ty vážně nemám ráda. rozhodně jako čtenář dávám přednost třeba i tlustému románu, který je ukončený a na jehož rozluštění nemusím čekat deset let. U takových se mi většinou stává, že mě přestanou bavit v půlce.
Já mám zase zkušenost typu “trilogie z nouze ctnost”. Stalo se mi to už dvakrát, že to, co jsem napsala, bylo na jednu knihu moc objemné, proto nezbylo, než to rozdělit na tři. Bylo nutné “nacpat” do prvního svazku tři díly, do druhého dva, do třetího taky dva, přičemž dominantní epizoda každého dílu byla na konci uzavřená, ale celý komplex příběhu se prostřednictvím těch dílů dějově posunoval dál. Ale přesto je to pořád jeden slohový útvar – nebylo to primárně plánované jako trilogie. A to Leonardovo rozdělení s mou zkušeností docela koresponduje. Takže ne všechno, co se tváří jako trilogie, je trilogií:))
Kdyby to šlo, vydala bych všechny díly pohromadě v jednom termínu, ať už v jednom tlustém svazku nebo nasekané, podle hesla “Nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě”. Jako čtenář se totiž sama můžu ukousat netrpělivostí, když něco, co se mi líbí, vychází postupně a musím čekat půl roku nebo rok, než vyjde další díl.