Vánoce jsou za námi, a tak je čas trochu zrekapitulovat, co jsme během svátků přečetli a dostali za knížky…

Sikar

Co vše jsem přečetl? Jdeme na to!

Nic. Bude to znít hrozně, ale nic. Měli jsme jet mezi svátky k mým rodičům, kde bych si na chvíli sem tam odpočinul bez dětí a četl si, ale to se nekonalo, protože mým předkům do života zasáhla chřipka. Takže po večerech jsem doma místo ke knize sedal k počítači, abych makal. A přes den toho s dvěma prcky na krku taky moc nepřečtete. To jsou ti jako já, co čtou už jen vestoje v metru.

Z minule zmíněných komiksů jsem ještě před Vánoci přečetl vše vyjma Knih magie, ke kterým jsem se dosud nedostal. K před dvěma měsíci zmíněnému It Devours taky ne. V knihovně přibyly tři kousky. Nové vydání Hvězdných honáků, Severská mytologie a pod stromečkem na moji ženu čekal román Nezdejší. Jediné, co jsem zvládl, bylo je zařadit do knihovny.

Jenže svátky jsou už nějakou dobu fuč. Proč jsem nečetl? Četl. Cenu Karla Čapka. Letos hodnotím tři kategorie (všechny povídkové) a i z toho důvodu jsem musel ocenit, že s novým mobilem je můžu louskat kdekoliv. Nejsem závislý na papíru, ale znáte to, zvyk je železná košile, tak se bojím, aby nenastala tahle situace…

Ekyelka

Koukám, že jsme na tom téměř stejně. Tedy ne, že by mojí rodině do svátků zasáhla nemoc (ještě jiná než ta moje), ale na čtení knížek moc času logicky nebylo. I proto se mi navzdory vynucenému volnu nepodařilo splnit svůj Goodreads Reading Challenge. Uvidíme, jak se mi povede letos – první knížka už je dočtená. (A ano, jedná se o v prosinci načnuté Anno Dracula.)

Ježíšek překvapil a to tak, že velmi. Zapamatoval si totiž z jediné zmínky, že toužím po Praze temné a tajemné – a doručil ji! Samozřejmě jsem se do ní ihned pustila, protože stejně jako před lety Obecné dějiny ničení knih od Fernanda Báeze (po kterých občas sáhnu dodnes) má i tahle knížka slušný přesah na všechny strany. Zmiňuje osobnosti a události, spolky či romány i studie, o nichž jsem neměla dosud ponětí. Zároveň je psaná živým jazykem a lehkou rukou, takže zkrátka baví.

Z dalších svazků, doručených už ne pacholetem, ale fešným kurýrem, mám pochopitelně také radost, byť je to radost plánovaná: vyšlo trochu času na malou objednávku a sbírka se mi rozrostla o Trochu divné kusy 2+3 (oba díly editoval Martin Šust). K dokonalosti chybí jen první díl, ale ten holt budu muset lovit nejspíš po antikvariátech a aukcích. Ovšem i tak mám odměnu za dočtení novel Ceny Karla Čapka nachystanou; zbývá mi ještě (nebo už jen?) pět kousků a budu se moci přesunout k povídkám. Ano, letos toho hodnotím trochu víc.

V zápalu boje s prokrastinací jsem narazila nejen na své úplně první povídky (zmíněné už v našem silvestrovském článku), ale také na spoustu poznámek a příběhů. Když si nějakých dvacet a něco let vedete s přestávkami osobní deník, nashromáždí se v krabici docela slušný počet svazků. Při jejich procházení jsem objevila nejen úplně první verzi svého románu (tedy jednoho z nich) a opatrné zamyšlení, jestli by se z toho příběhu na dvanáct stran nedalo vytřískat víc než jen nepovedená povídka, ale zároveň jsem také zjistila, kolik textu se mi naopak nenávratně utopilo v elektronické Lethé. Trochu to zamrzí (dobře, víc než jen trochu, zvlášť pokud to jsou soubory obsahující desítky stran textu), ale nic moc se s tím už dělat nedá – jen zkrátka znovu sednout a psát. O což se letos chci pokusit trochu víc, aby časem v knihovničce přibylo i něco s vlastním jménem.

Cirrat

Ha. Ha ha. Ha ha hahahahahahahahaha!

Ehm.

Pardon, ale muselo to ven. Jsem na tom hodně podobně jako předchozí dvě třetinky, i když na rozdíl od nich nehodnotím momentálně nic. I já jsem dostala vytouženou knihu, pro změnu od manžela. Stationery Fever, neboli volně přeloženo Horečka psacích potřeb, představuje historii nejrůznějších věciček, které se mohou mihnout na psacích stolech, od tužek přes plnicí pera (pobavilo mě, že jsem dokázala na fotce poznat i bez popisků skoro všechna) až po sponky na papír. Snad se k ní dostanu ještě letos.

Vánoce jsme strávili částečně na cestách za rodinou, částečně jsme je prospali. Já měla ještě nějaké překlady…

No a teď mám novinky. Prý jsem moc velký workaholik, mám občas vstát od počítače a nevěnovat se tolik práci a sedavým koníčkům (taková hereze!). Budu muset vymyslet, co s tím, protože je pravda, že loni jsem se chytila do pasti touhy stihnout úplně všechno. I když peníze nebolí, rozhodně nejsou tak důležité, abych jim musela obětovat vlastní zdraví, duševní i fyzické. A prý jsem moc ve stresu, z čehož mi moc stoupá tlak.

V rámci reorganizace vlastního života jsem narazila na fajn projekt, jmenuje se (na plnou hubu) Unfuck Your Habitat, takže můžeme říct, že právě čtu jeho stránky. Je to ve své podstatě velmi jednoduchý systém, který do písmenek převádí principy nám všem dobře známé, jako že je lepší chvilku dělat trochu než nedělat nikdy nic, protože nemůžu udělat najednou všechno. Jak říkám, nic nového pod sluncem, ale občas si perfekcionista musí přečíst, že je to v pořádku, nebýt dokonalý. Pomáhá mi to dávat si do pořádku byt i hlavu. A jednou, jednou rozeberu i věci na svém psacím stole. Držte mi palce…