Onehdy jsme napsali o tom, jaké radosti a překážky nám do naší spisovatelské tvorby přináší rodičovství. Během toho jsme narazili i na téma dětských knih, tedy knih, které čteme dětem a s dětmi – a zjistili jsme, že je to téma natolik nosné, že vydá na samostatný článek. Během vymýšlení osnovy jsme pak narazili na další přidružená témata, která se týkají dětské literatury, příběhů pro děti a vztahu (a budování vztahu) dětí a knih. Takže: tady to máte!

A: Kdy jsme začali naší dceři číst, si úplně přesně nevybavuji, ale bylo to určitě v miminkovském období, v době, kdy ještě ležela převážně na zádech. Jedna z těch prvních knih byla Říkadla od Josefa Lady. Velké obrázky, rytmické, jednoduché texty – ideální. Dcera knihu milovala, říkadla fungovala i v případě, že jsme ji potřebovali utišit na výletě v lese. Což byl nezapomenutelný zážitek: scházíme z kopce, dítě neseno manželem a já hlasitě recituji říkadla typu Ten náš Azor, prosím vás, onehdy i husy pás… fungovalo to, jakmile jsem přestala, spustila ona. Řev, jímž plašila lesní zvěř, byla-li tam nějaká. Naší malé bylo tenkrát sedm měsíců. Knihu máme dodnes, už mnohokrát lepenou. Většinu říkadel umíme stále zpaměti.

K prvním knížkám patřila u dcery i obou synů také leporela. Klasická zvířátková nebo s jinými jednoduchými obrázky, případně písničkami, ale máme i celou sadu leporelových knížeček s klasickými pohádkami: Perníkovou chaloupku, Červenou Karkulku, Jak šlo vejce na vandr, O koblížkovi, Smolíčka a tak dále. Příběh je krátký, už roční dítě udrží pozornost, zvlášť, když se bere spíš jako berlička pro rodiče, kteří vyprávějí a délku pohádky přizpůsobují aktuální situaci.

U nejmladšího máme nově i hmatovou knížku. Krátký příběh, velké jasné obrázky a navíc si může pohladit ovečku (a nejen ovečku). Zajímavé bývají i knížky zvukové, nemyslím tím pískací klasiku pro nejmenší, i když i ty dokážou malé dítě občas slušně zaujmout, ale knihy, kde se dají po stranách nebo dole mačkat tlačítka s různými zvuky – např. zvířat nebo dopravních prostředků. Problém ovšem je, když začnou docházet baterky. Máme takhle doma knihu s farmářem MacDonaldem a jeho farmou, které ovšem přezdíváme “zvuky střelby a sténání raněných” (zvlášť prasátko, kuřátko a pejsek jsou v tomto velmi povedení).

S: U nás jsme začali někdy okolo půl roku. Tuším, že jednou z prvních knih bylo Hrubínovo Kuřátko a obilí, po kterém starší syn sáhne rád ještě dnes. Kratičký příběh o mláděti kura domácího pro něj asi má dodnes svůj půvab, protože obilná pole, pracující kombajny a přeměna mouky na těsto ho zajímají ve všech podobách (skutečně, máme doma skoro pořád čerstvé perníčky, jak chce neustále válet těsto a vykrajovat). Je to vydání, ze kterého četli ještě mé ženě a bohužel se v jeho péči už jedna stránka přetržena vejpůl musela lepit. Zkrátka nepochopil, že se knihou těžko listuje, když na ní sedí. Už jsme pro jistotu v antikvariátu našli ještě jednou to samé vydání, jen zde je na začátku knihy dětským písmem napsáno JE TO MOC HESKÁ KNÍŽKA <podpis>.
Někdy kolem toho půl roku jsem mu začal číst i delší příběhy. Většinou já seděl v křesle, zatímco on se batolil kolem. Chvílemi na mě ale skutečně soustředěně hleděl a poslouchal. Občas si četl taky – okusoval gumové žvýkací knížky.

A: No, když dítě okusuje jenom gumové nebo ty miminkovské látkové knížky, je to ještě dobré…

S: Za zábavný fakt považuji, že první kniha, kterou jsem mu četl, byla od Vlada Ríši. Kdo to neví, tak tenhle scifista před pár lety vydal pohádku Stříbrný paprsek, kterou kdysi napsal pro své děti. Musím říct, že leporela s pohádkami jsme doma snad ani nikdy neměli. S básničkami ano.
Později se čtení přesunulo před spaní, pak bylo vystřídáno vyprávěním pohádek ve tmě, aby usnul. V současné době doopravdy písmenko po písmenku ani nečteme, to naše pometlo nevydrží na stejné obrázky na stránce koukat dlouho. Spíš vyprávíme spolu s knížkou. Perfektním kompromisem jsou v tomto ohledu komiksy. Zkompletoval jsem kvůli tomu klasiky svého dětství jako Kocoura Vavřince, Seka a Zulu a ze současné komiksové tvorby si synek dost oblíbil Kláru Smolíkovou. Viktorku a vesmírná dobrodružství máme dost ošoupanou a Na hradě Bradě nebo Medvídek Lup jsou uchránění jen tím, že jsou v tvrdých deskách.

A: My jsme si takhle zkompletovali Čtyřlístky. Dali jsme dohromady moje a manželovy a pak sehnali některá starší čísla, která nám chyběla, máme teď kompletní řadu od čísla třináct někam skoro do tří set.

S: Otec má doma někde bez desek první tři čísla, plus pár dalších z první dvacítky… Ale asi nedá, obávám se.

A: Komiksy jsou fajn. A pro nejmenší děti taky knížky, kde na stránce převažuje obrázek a textu je jen pár řádek, případně jsou některé knihy doplněné odklápěcími okénky nebo různými hýbacími prvky (minule jsme v knihovně půjčili vcelku legrační knihu Co je to hovínko?, oblíbená je u nás i série Jak to žije v… nebo knihy z řady “Už vím proč” určené pro dvou až čtyřleté čtenáře – např. Pozor, svítí červená). Tam lze docela dobře přizpůsobit to, co přečteme či vyprávíme aktuální pozornosti dítěte (a aktuální únavě rodiče ;-)). I když u nás je to v současném období tak, že nejstarší už si čte sama (o tom níže), prostřední v pohodě zvládá dlouhý blokový text a nejmenší je nejspokojenější, když u ukazování obrázků děláme hodně zvuků (zvířata, dopravní prostředky a tak). Když s manželem dětem čteme, většinou je to i spojené s nějakou, alespoň malou dramatizací. Nejen zvuky, ale zpravidla i měnění hlasů. Zvlášť můj muž to má u některých knih dost vypilované a třeba různé mašinky z knížek o mašince Tomášovi mají u nás každá svůj vlastní hlas a intonaci.

S: Jé, knihy s odklápěcími okénky. Těch máme doma taky pár, různých naučných od dinosaurů po vesmír. Synátor je miluje a pravidelně v knihovně půjčujeme další.
Ano, když obrázek převažuje nad textem, pomáhá to i v tom, že na žádné stránce nezůstáváme moc dlouho a prckovi nedojde trpělivost. Ale už mi prochází i knihy, v nichž je obrázek jen jednou za několik stránek. Příkladem budiž Petiškův Birlibán. Toho vyprávíme tak jednou do týdne a zdá se, že příběh pro dítě natolik poutavý, že mu nevadí pro něj “prázdné” stránky. (Mimochodem, tuhle knihu musím číst vždy já. Žena není schopná vyslovit hrdinovo jméno Birlibán.)
Co se týká dramatizace, tady jsem zatím ve stádiu experimentů, protože někdy začnu strašně přehrávat a z čtení je fraška. Na druhou stranu, syn to pak trochu napodobuje, a když začíná vymýšlet vlastní příběhy, dost jasně odlišuje, co kdo říká. A pod pojmem příběhy nemyslím nutně, že si hraje a dává jednotlivým zvířátkům hlasy. On popadne knihu (ještě nedávno občas i vzhůru nohama) a začne nahlas “předčítat”. Ze začátku to sice byly příběhy typu “Ponorka jela na ryby. Chytat. Tímhle háčkem. Konec.”, ale zápletky začínají houstnout. Zrovna nedávno jsem byl svědkem epického vyprávění o hasičích, kteří jsou během akce sužování blesky a duchy. Hlavní je ale jedno – pochopil, že knihy obsahují příběhy a ačkoliv číst neumí (ač už poznává všechna písmena a některá slova), chápe čtení jako normální součást života.

A: A o tom to celé je: aby dítě přijalo čtení a knihy jako nejen normální, ale dokonce žádanou součást života. Abychom dětem nějak dokázali předat to, že rádi čteme a máme knihy rádi. Nicméně pokud děti vyrůstají v domácnosti, kde je odhadem zhruba tak dva tisíce knih (někdy si udělám čas a spočítám to přesně), musí to na nich zanechat nějaké stopy.

S: Dva tisíce jich tu asi nemáme (kam bychom to dali?), ale hezkých pár set se jich tu taky najde. Knihovna zabírá celou jednu delší zeď obýváku, plus kluci mají v pokoji vlastní menší knihovnu. Vlastně si hrají vždy v okolí knih a někdy i přímo s knihami. Mladší je vyhazuje z police a hodně měl spadeno na Hamleta v klingonštině, který musel putovat o polici výš.
Hlavní je ale fakt, že starší nejen že má knihy rád, ale často jde ke své knihovně a dožaduje se zvednutí, aby si vybral něco ke čtení. Knihy považuje na rovnocenný zdroj zábavy s hračkami, hřišti atd. Ostatně, on je obecně nějaký podezřele kulturní, taky vyžaduje, aby se pouštěla hudba a vybudoval si jistou závislost na Jethro Tull. Diskotéku máme mimochodem hned vedle knihovny.

A: Tak se mi zdá, že to u vás chodí hodně podobně jako u nás. Akorát my máme v obýváku knihovny po obou delších stěnách, takže naše děti jsou knihami doslova obklopené, o jejich vyhazování z polic také něco vím a knihovnička v pokojíčku už praská ve švech. Taky jsme některé knihy už stěhovali do vyšších poloh. Další přeskupení přišlo, když se dcera naučila číst, ne že bychom měli doma nějakou závadnou literaturu, ale některé knihy pro malé zvídavé holčičky přece jenom vhodné nejsou, že.
Taky si samozřejmě všímají toho, co čteme my. Když se narodil nejmladší, měla jsem během těch několika hodin denně, kdy jsem kojila, docela dost času na čtení. Přečetla jsem tehdy část z knih, na které jsem předtím neměla čas, mimo jiné všechny Žoldnéře fantazie, co jsme měli doma (2010-2014), Ekyelka nám pak z Coniáše přivezla další dva svazky (2015, 2016). Děti se na ně nadšeně vrhly jako první (již poučeny, že se sborník nejmenuje Žongléři, ale Žoldnéři fantazie), předně zkoumaly obálky, syn, tehdy tříletý pravil: “Ukaž ty Žoldneži, hmm, ta paní se mi líbí.” Šlo o obálku 2015 – dobře si ji prohlédněte –, takže jsem se samozřejmě ujišťovala, jestli se mu ta paní opravdu líbí… Také v té době docela bezpečně poznal logo Strak na vrbě (“To je ten stlomeček.”).
Co se týče naší místní veřejné knihovny, naše děti tam chodí skoro jako domů, dcera byla kdysi nejmladším registrovaným čtenářem (v 16 měsících), kluci jsou do knihovny voděni (vozeni) skoro od narození. Knihovna je naštěstí menší a velmi komorní, tak tam snad ani moc nerušíme, každopádně děti jsou tam naprosto suverénní, přesně vědí, kde co kde je a dokonce i náš starší chlapec (4,5) je schopen si zcela samostatně náklad knih vybrat (opravdu náklad, naštěstí jezdíme do knihovny s kočárkem), nejmenší by si samozřejmě také rád “vybral”, ale tomu to z pochopitelných důvodů nedovoluji.

S: Veřejná knihovna! Pobočka Městské knihovny v Praze na Lužinách je poměrně velký a vzdušný prostor (poznámka pro čtenáře – sledujte nás, nejspíš se na téhle pobočce od nás letos dočkáte nějakých přednášek a podobných akcí. Aby ne, když bydlím deset minut pěšky daleko), který je hned vedle dětské herny. Žena občas vzala prcka tam, aby se vyřádil, a cestou pryč se stavila v knihovně. Stručně, tolik knih na jednom místě mu zjevně vyrazilo dech a ode dvou let si taky jde vždy aktivně něco vybrat. Jsou tam spolu pečení vaření a knihovníci si je pamatuji a je znát, že takhle malého “čtenáře” tam vidí rádi.
Ze začátku jsem se trochu obával, jak ponese fakt, že si vybral knížky a následně mu budou sebrány, ale už od začátku je mu zjevně jasné, jak to funguje. Asi pomohl i argument, že kdyby chtěl, může si je půjčit znovu.

A: Ano, slib, že si může půjčit znovu, a také připomenutí, že i jiné děti by tu knihu rády.

S: Hmm, jak děti vnímají, co čteme my. S těmi našimi draky si člověk doma číst nemá kdy, ale co se naší knihovny týká, tak ten starší tam má několik oblíbených svazků, které ho zaujaly obálkou, u nichž předstírá, že si je čte. Vede u něj Robin Hobb, Garth Nix a polička s knihami ke Star Treku (prostě obrázky raket, že ano). Co je ale hlavní, často mu říkám, že až se naučí pořádně číst, tak si tam může brát, co bude chtít.
Až na tu tebou, Arengo, zmíněnou nevhodnou literaturu. Myslím, že některé hororové komiksy budu dlouho tajit, protože z nich mají noční můry i dospělí. A pak taky na tu sérii, kde jednou postavou je bývalá prostitutka. A… No vidíte, jak někdy u nás člověk narazí na zažitý stereotyp, že komiks je médium pro děti?
Hlavní ale je, že už prcek poznává písmenka a občas už díky tomu i přečte sem tam nějaké slovo. Dost jsem zvědavý, až si začne opravdu sám číst. S tím máš ale víc zkušeností ty, že ano?

A: Jasně, dcera je ve čtvrté třídě, takže číst už umět musí. A se vší hrdostí pyšné matky přiznávám, že je vášnivou čtenářkou. Začnu ale od začátku. Když nastoupila do první třídy, uměla nějaká ta písmenka jako průměrný předškolák, číst ještě ne. Dozvěděli jsme se, že v naší škole se čtení učí genetickou metodou. Ta spočívá v tom, že děti neslabikují, ale učí se číst po jednotlivých písmenech. Nejdříve pouze velká písmena, když je zvládnou všechna, učí se malá písmena. Vypadá to nějak takhle: O – T – A = OTA. Jelikož sama jsem ve škole slabikovala jako všechny děti mé generace, byla jsem k tomu poměrně skeptická. Výsledek mne ovšem přesvědčil naprosto dokonale, genetická metoda mne nadchla a nyní jsem jejím vášnivým zastáncem. Po dvou měsících ve škole dcera četla nápisy na obchodech. O Vánocích uměla přečíst jakýkoli text napsaný velkými písmeny, do konce prvního pololetí na to ve škole nabalili malá písmena – a moje dítě umělo na konci prvního pololetí první třídy číst. Ze začátku četla samozřejmě kratší texty (i ty výše zmíněné Čtyřlístky), mám také moc hezkou vzpomínku, jak jsme byly o Velikonocích na Bílou sobotu samy doma, já jsem dělala koláčky a ona seděla v kuchyni u stolu a četla mi nahlas z notebooku interaktivní knihu od Nivey (ano, Nivey, toho krému, to není omyl – Nivea má na svých stránkách interaktivní knížku pohádek – je sice trochu reklamní, ale osobně se mi zpracování moc líbí a myslím, že pro začínající čtenáře je to skvělá věc). Svoji první opravdovou tištěnou knihu přečetla naše dcera v květnu, tedy ještě před koncem první třídy. Možná si vzpomeneš, jak jsem se ti v roce 2015 na Fénixconu chlubila, že dcera (tehdy jí bylo osm a byla ve druhé třídě), má přečtených 35 knih.

S: To je už taková doba? Jen tady vpadnu s tím, jak jednou spolužák ze střední říkal, že na základce měl spoustu času na čtení a přečetl snad celých 40 knih. Považoval to za hrozně moc. Drobet nechápal můj a kamarádův údiv, proč je to v osmnácti letech málo. Rád bych, aby mé děti nebyly jako on.

A: Když jsem přemýšlela o tom, co děti ke čtení přivede, je to jednak asi to, jak jsou zvyklé s knihami žít, co vidí doma, jestli vidí aspoň občas rodiče s knihou, jestli jsou jim knihy prezentovány jako něco skvělého a lákavého. U nás možná hraje jistou roli i to, že nevlastníme televizi (nechceme), čas pobytu na počítači mají děti dost limitovaný, dcera nevlastní chytrý mobil nadupaný hrami, ale starý tlačítkový, kde si zahraje maximálně hada (a do prosince měla telefon zcela bez her). Ale hlavně ji čtení prostě baví. Aktuálně má rozečtenou 440. knihu – pokud jsem tedy něco neopomněla zapsat (mimochodem, když jsme tenhle článek začali krátce před Vánoci psát, to číslo bylo 409). Na doporučení paní učitelky, kterou měla dcera v první třídě, jsem jí totiž zavedla sešit, do něhož jí přečtené tituly píšu. V roce 2015 teprve číst začala, od května do prosince nicméně zvládla 46 knih. V roce 2016 přečetla 240 knih – pravda, některé byly dost jednoduché a relativně krátké, ale vzhledem k tomu, že byla ve druhé a třetí třídě, to bylo adekvátní. Nejoblíbenějšími tituly té doby byla série o vílách od Daisy Meadows (doma důvěrně přezdívané vílušky) a série o malých baletkách od Darcey Bussell, z českých autorů četla mj. Martinu Drijverovou, Ivanu Peroutkovou, Lenku Rožnovskou, Petru Braunovou, Ivonu Březinovou, Danielu Krolupperovou. Ze známějších zahraničních jmen např. Astrid Lidgren, Enid Blyton, Jacqueline Wilson. V roce 2017 dcera přečetla “jen” 128 knih – což není tím, že by četla méně, ale tím, že se pouští do náročnějších a tlustších svazků. I když dodnes občas ráda sáhne i po těch útlejších (= do stopadesáti stran, s více obrázky, případně větším řádkováním a/nebo většími písmeny), kterým přezdívá “dezert po večeři”. V loňském roce taky začala víc číst fantasy (i když ona hranice mezi pohádkou a fantasy pro mladší čtenáře je někdy docela tenká), velice oblíbené jsou knihy od Holly Webb, jejíž knížky začala číst na doporučení kamarádky – to mi přijde opravdu báječné, když si děti navzájem doporučují knihy a o knihách se spolu baví, vyprávějí si o nich a berou to jako plnohodnotné téma k hovoru. Přečetla také mj. celou Narnii a prvních pět dílů Harryho Pottera a spoustu dalších, dokonce vyhledává knihy o více dílech (aktuálně má rozečtenou sérii Sedmý smysl od Ilky Pacovské a Alenku z planety Země od Kira Bulyčova). Některé knihy dceru ovšem úplně minuly – základní podmínkou, aby se jí kniha líbila a bavila ji, je totiž alespoň jedna výraznější dívčí hrdinka, na klasické pohádky moc není a knížky o zvířátkách nečte vůbec (pokud tam tedy zároveň není i ta dívčí hrdinka). Čas na čtení si je schopná najít kdykoli i kdekoli, nosí si knížky do školy, čte v autobuse, někdy i při chůzi – ano, zní to strašně ideálně, ale odvrácená strana je, že si čte, i když si číst nemá, když na to objektivně čas není (“Dělej, odcházíme, co tam zase děláš? Jak to, že ještě nejsi oblečená? Ty sis četla?!” – podobné věty jsou u nás pravidlem) nebo když má dělat něco jiného (typicky uklízet, někdy i úkoly, onehdy kvůli čtení při snídani nestihla autobus do školy).
Už někdy v té druhé třídě přišla chvíle, kdy jsem zjistila, že četbu naší dcery nestíhám. To tempo bylo prostě tak rychlé, že jsme s manželem nezvládli držet krok – ideál, že budeme číst knížky, které neznáme, abychom jednak věděli, co naše dítě čte (ono je to někdy i docela potřeba, osobně si totiž nemyslím, že by např. v knize doporučené od devíti let měla jedenáctiletá hlavní hrdinka řešit, jestli se má s klukem “líbat s jazykem” – nic proti tomu samozřejmě, ale myslím, že všechno má svůj čas), jednak proto, abychom si o tom mohli popovídat. Něco čteme, já nebo manžel, ale abychom přečetli všechno, to jsme dávno vzdali. Ovšem ta chvíle, kdy vám dítě začne knížky doporučovat (“To je skvělý, to si rozhodně musíš přečíst! Prosím, prosím, přečti si to!”), je úžasná. Díky dceři jsem takhle objevila Veroniku Válkovou a její sérii o Báře a Kouzelném atlasu – vřele doporučuji, tuhle sérii si užívám čtyřikrát: jako rodič, čtenář, autor a v neposlední řadě i jako historik. Povídat si s dítětem o přečtených knížkách je taky skvělé (včetně kritiky) – ale jak jsem psala výše, nestíhám všechno (nicméně abych byla upřímná, některé tituly mě zase tak úplně nelákají ;-)).
Dcera je nejstarší z našich dětí, zatím jediné, které umí číst, a občas předčítá nahlas (a čte moc pěkně, jen ji občas musím upozornit, ať zpomalí) svému prostřednímu bratrovi (nejmenší je zatím spíš na to ukazování, doprovodné zvuky a rychlé prolistování knížky) – někdy ji poprosíme, někdy mu čte sama od sebe. Samozřejmě mu čte to, co chce ona (tedy příběhy převážně o dívčích hrdinkách), ale synovi to nevadí. Osobně mně tyhle chvíle až tak nějak dojímají, když slyším, jak mu čte.

S: Jdu zamáčknout slzu a doufat, že u nás to bude podobné. Zatím to tak i vypadá. Snad až bude starší prcek knihy číst pěkně celé bez nás, přečte jich víc a trochu víc v “dospěláckém” stylu. Zkrátka, škoda, že děti občas nevnímají, že dospělý většinou knihu přečte jednou a pak na ni třeba pár let znovu nesáhne. Asi víš, na co narážím…

A: Že by i tohle u vás bylo jako u nás? Dcera, když byla malá, si něco oblíbila, a pak byla schopná vyžadovat tutéž knihu stále dokola. Desetkrát, dvacetkrát klidně i vícekrát. Ne, nepřeháním. Okolo tří až čtyř let u nás frčely různé knihy o Medvídkovi Pú (ne ten klasický, ale Disney verze) – vypěstovala jsem si tehdy dokonce dovednost, že jsem četla /dokonce s dramatizací/ a přitom myslela na něco jiného – protože když už to člověk četl už po třicáté… Určitým způsobem to s dcerou roste, protože se ráda vrací ke knihám, které už četla a ráda si je přečte znovu – i když dvacetkrát tedy už ne a někdy si čte jen některé pasáže, jen tak pro radost. Starší syn je v tomhle úplně jiný – knížku přečteme jednou, hodně oblíbené dvakrát, třikrát, ale ne víc. Pak už chce objevovat něco jiného, chce další podněty, nový příběh, který ještě nezná, nové hrdiny, s nimiž se může skamarádit.

S: To mi připomíná, když mi žena řekla, že některé příběhy například z výše zmíněné Viktorky odříkávám s dost nepřítomným výrazem a zjevně i stejnými slovy, jako kdybych je měl na záznamníku v mozku. Aby ne, když je umím jako básničku. Pardon, pokračuj.

A: Ono to opakování nebylo až tak marné ve chvíli, kdy jsme přišli na to, že dceři můžeme oblíbené příběhy nahrát – ne, že bychom přestali číst, ale v době, kdy už po obědě nespala, jsme se snažili, aby dodržovala aspoň nějaký odpočinek, takže jsme zavedli, že si bude ideálně v posteli poslouchat “mluvené slovo” – tedy pohádky z CD. Ovšem co konkrétně? Měli jsme tehdy doma tak jednu nebo dvě audioknihy pro děti a z nich jednu nechtěla – byla tehdy dost konzervativní a držela se toho, co znala. Tak mne pak napadlo, že prostě sami načteme to, co má ráda – konkrétně to tehdy byly příběhy s mašinkou Tomášem. Fungovalo to báječně. U syna později tolik ne. Poslechl si to maximálně pětkrát, veselý, že mluví maminka nebo tatínek, občas u toho usnul, ale pak už mu to stačilo. Ale abych se vrátila k tomu, co jsem naťukla výše, totiž ke kamarádům z knížek: postavy z některých knih u nás doma totiž doopravdy ožívají a stávají se novými, virtuálními kamarády našich dětí. Děti o nich chtějí vyprávět, i když knihu dočteme, vymýšlet další příběhy, někdy i takové, do nichž jsou samy integrované – zkrátka někdy stačí, když některý knižní hrdina jednou promluví, a už to jede. Když jsme četli s dcerou Neználka, kamarádila se s malíčky a vžívala se do jejich dobrodružství, hrála si, že je Neználek a můj muž byl všichni ostatní, mimo jiné i Všeználek, což vedlo jednou k dost komické situaci, kdy ji vedl do školky a ona na něj přes půl ulice halekala “Všeználku”. Také jsem v té době během cest do školky na pokračování odvyprávěla “fan fikci” s názvem Neználek ve Skleněném městě. Nebo když jsme četli kocoura Modroočka, tak pak jako chodila do domu v jedné ulici, kde bydlely kočky z knížky, a kam mohly chodit jen malé děti a ti, které pozvou. Když se pak došlo na konec té ulice, byl tam Stokorcový les, takže naše dcera šla nejdříve ke kočkám a potom s nimi za medvídkem Pú a Prasátkem. Poslední dva jmenovaní spolu s dalšími obyvateli Stokorcového lesa u nás ostatně žijí dlouhodobě a to včetně Kryštůfka Robina (jehož původní charakter ovšem podlehl jistému vývoji a byl poněkud pozměněn). Ten je virutálním kamarádem našeho syna, jenž s ním s oblibou soutěží – pro rodiče skvělé, protože stačí říct: “Kryštůfek Robin se už obléká, budeš dřív než on? Kryštůfek Robin už uklízí, ale moc mu to nejde, předeženeš ho?” Případně promluví “sám Kryštůfek”, protože tohle je u nás vyžadováno, aby kamarádíčci mluvili. Když nic nezabírá, tohle funguje jako motivace spolehlivě. Aspoň zatím.
Takže, milí autoři knih pro děti, vězte, že vaši literární hrdinové občas skutečně ožívají. A někdy to není limitované jen předškolním věkem.

S: Dobře, tohle si musím zapamatovat, soutěžit v čištění zubů se bude i tady! U nás se zatím takhle imaginární kamarádi neobjevili, ale teď nám jsou často rozdávány role. Zjevně se staršímu prckovi v jednom dílu kocoura Vavřince líbí část odehrávající se v muzeu, kdy se zvířátka rozhodnou pro svoji bezpečnost ozbrojit husitskými zbraněmi. To jsme si vyslechli, že máma je fenka Otylka a má cep, já kozlík Spytihněv a mám kopí… Docela nás překvapilo, že sám byl prasátko Mojmír a hrdinskou úlohu kocoura Vavřince ponechal malému bráškovi.

A: Role se u nás tedy zatím nerozdělovaly a nevím, jestli to ještě přijde. Přece jenom, mladší odkoukávají od starších – ale třeba nás “batole” překvapí.

S: Tak zrovna včera nám byly opět rozdány role. Běhali jsme po bytě, přičemž synek byl mlsný pterodaktyl Inocenc, kdežto já strašlivý tyrannosaurus Bohoušek. Kupodivu nikdo nebyl brontosaurus Puňta. Je zajímavé, že ho oproti hlavním hrdinům zaujala vedlejší postava a další, která byla snad jen v jediném dílu. Stejně tak někdy člověka překvapí, které knihy dítě zaujmou, a na jaké se podívá jen vzácně. Pokud bychom měli věřit zákonu schválnosti, potomek si zaručeně oblíbí knihu, která leze dospělému na nervy a chodil by kolem ní obloukem. Ještě štěstí, že na výběr četby má rodič vliv a může tak ovlivnit, co se dítku dostane do ruky. To pak nastane spousta nostalgického objevování, co se nám samotným líbilo před dvaceti lety.

A: Ehm, spíš před třiceti… No nic ;-). Každopádně, když má člověk děti – nemusejí být ani vlastní, synovci, neteře a děti přátel vám udělají stejnou službu, pokud jim budete číst – vrátí se spolu s nimi k mnoha dětským knihám, které četl kdysi, mnohdy se na ně dívá novýma očima a zjišťuje, jak jsou vlastně skvělé a skvěle napsané.

S: Někdy je ten návrat ale trochu rozčilující. Jedna moje oblíbená dětská encyklopedie, kterou jsem jako malý miloval, bohužel není tak skvělá, jak jsem si ji pamatoval. Tvrdí v ní například, že had nemá kosti. Na druhou stranu jsem ale například po letech zjistil, že Čapkovo Devatero pohádek je geniální dílo. Hlavně samotná velká pohádka o královské rodině a kočce je unikátní tím, že každá kapitola je napsaná jako kdyby z jiného pohledu a jinak a přesto je pohádka velmi konzistentní.

A: Já takhle docenila kocoura Mikeše. Zejména tedy jazyk, jímž je kniha psaná – což v ještě větší míře platí pro Pejska s kočičkou. Člověk taky objevuje knihy nové, které za jeho dětství ještě vůbec nebyly nebo nebyly přeložené.

S: Plus spousta věcí vychází znovu a v krásných upravených vydáních! Salátová z mého dětství zachovávám, ale přece jen, třeba křídový papír je v rukou dítěte větší jistota.

A: Zkrátka číst dětem, číst s dětmi a později vidět, jak děti čtou, je radost! A myslím, že tím bychom to dnešní povídání mohli zakončit.