Není to pocestný? Je to pocestný! Ano, zase jsme jednou ukecali Pavla Bareše, aby nám napsal článek, tentokrát o svém egu. Takže bez dalšího zdržování, tady ho máte… 

Míša

Aneb příběh ze spisovatelova života o tom, jak je důležité si před psaním udělat pořádný výzkum – a o tom, jak je někdy ještě důležitější si ho radši nechat pro sebe.

*

Můj přítel, kolega a životní vzor Míla Linc mě naučil dvě velice důležité věci: při každé příležitosti pochlebovat důležitým lidem (už jsem zmiňoval fenomenální estetické kvality jeho plnovousu?) a při ještě každější příležitosti si na sebe dělat reklamu. Což je důvod, proč se teď dozvíte následující dvě věci: za á, Mílův plnovous je na dotek hebký jako mech skropený ranní rosou. A za bé, tenhle článek jsem dal dohromady v pauzách mezi zoufalým bušením hlavou do klávesnice při psaní pokračování své knížky Projekt Kronos, která mi vysloužila mj. taková přízviska jako „nový originální hlas v české fantastice“ (od jednoho z lidí, kteří ji redigovali) a „zvrácený prase“ (od jednoho z lidí, kteří ji četli) a kteroužto vám tímto naprosto nezaujatě doporučuji k přečtení. Čímž bychom měli z krku tu reklamu – Míla by byl myslím hrdý – a teď si pojďme říct to opravdu důležité:

Proč že jsem to tedy mlátil hlavou do té klávesnice?

I.

Někdy tou dobou, kdy jsem vymýšlel zápletku pro druhý Projekt Kronos, jsem viděl film Trance od režiséra Dannyho Boyla. James McAvoy v něm ztratí kradený obraz a Rosario Dawson se z něj pomocí hypnózy snaží vytáhnout, kam ho založil. A vlivem McAvoyových neodolatelných kukadel a Boylovy klasicky Boylovské režie mi bylo hned po dokoukání jasné, že ve dvojce Krona prostě potřebuju scénu s hypnózou.

Ono to upřímně nevypadalo jako žádný problém. Měl jsem tam postavu se ztrátou paměti a měl jsem tam postavu s titulem z klinické psychologie, to se přece muselo dávat dohromady samo, že?

To víte, že ne. Vždyť kdyby ano, nepořizoval bych teď novou klávesnici.

Než se do toho pustíme, měl bych vám sdělit dvě věci. První z nich je, že Trance mám opravdu rád. Líbí se mi, jak vizualizuje interní myšlenkové procesy postav pohroužených v transu, jak hypnózu využívá k budování příjemně překvapivé detektivky a že je prostě tak jako hezky psycho. Zároveň ale taky vím, že filmová hypnóza v Trance toho má s hypnózou praktikovanou ve skutečném světě asi tolik společného jako ropa s Coca-colou ZERO. Tj. něco ano, ale nejspíš ne tolik, kolik si myslíte.

Druhou věcí je, že i když píšu žánrovky, moje přefouknutá hrdost mi přikazuje klást absurdní nároky na realističnost všeho, co do svých knížek píšu. Takže když potřebuju do svojí scifárny regenerační injekce, píšu kamarádům-vědcům, aby mi je laskavě vymysleli; když se rozhodnu, že chci scénu s hypnózou, píšu kamarádům-psychologům, jak by na místě mého hrdiny postupovali oni. A když si má ten samý hrdina o hodinu později zaplatit prostitutku, otevírám v prohlížeči anonymní okno.

Abych si zkontroloval ceníky, pochopitelně.

Tím chci zkrátka říct, že jakkoli mám Trance rád, bylo mi od začátku jasné, že ho nemůžu brát jako šablonu. Že jestli mám mít ve svojí knížce hypnózu, bude muset být napsaná tak, že si u toho i vyštudovaný terapeut zamručí uznalé „Hmmmm.“

Což pochopitelně znamenalo onen výše zmíněný výzkum.

II.

Universum tomu tak naštěstí chtělo, že mám jednoho takového vyštudovaného terapeuta v rodině, a tak měl můj „výzkum“ podobu několika posezení s mým starším bráškou a stádečkem kozlů jedenáctek, doplněných o přečtení knížky Hypnotické světy od Miltona H. Ericksona, kterou mi půjčil. A hnedka zkraje jsem došel k několika nemilým objevům.

Předně, navzdory všemu, co mě Rosario Dawson s James McAvoyem naučili, hypnóza není ani trochu vhodný prostředek k dobývání zapomenutých vzpomínek. Devět z deseti zodpovědných terapeutů by něco takového se svými pacienty nejspíše úplně odmítlo zkoušet. Což je moc pěkné, ale já – chci – svoji – scénu – s hypnózou, takže… se to… prostě nějak opíše, souhlas? Souhlas. Druhým zádrhelem (poněkud očekávatelným) bylo, že když chcete realisticky popisovat, jak subjekt zhruba hodinu upadá do transu, nejspíše do stavu nevědomí přivedete i svého čtenáře. Ale nevadí, trochu ty scény „nastříháme“, časový skok sem, časový skok tam, sazeč mě bude nenávidět za tu kadenci enterů, ale co bychom pro umění neudělali…

A pak přišel ten opravdový problém.

S bráškou jsme se totiž shodli, že v rámci zachování realismu i dynamiky scény bude nejlepší, když má hypnotizující postava uvede svého pacienta do transu pomocí tzv. handshake induction neboli indukce transu podáním ruky. Dám vám teď chvíli, abyste si vygooglili, jak taková handshake indukce vypadá – nebo víte co, mrkněte se třeba na tohle video; jedno z těch, které jsem při psaní použil já. 

A teď mi řekněte: nepřipadá vám to jako naprostá fantasy?

Samozřejmě, možná máte s hypnózou vlastní zkušenosti a nedělá vám problém přijmout fakt, že vás někdo katapultuje do transu tím, že vám „prostě zvedne ruku před obličej“. Ale jak já to viděl, právě jsem se ve své honbě za přísně realistickým pojetím hypnózy dostal do popisování techniky, která je sice ve světě hypnoterapie naprosto běžná, ale pro většinu mých čtenářů bude působit mnohem absurdněji, než James McAvoy zuřivě trhající na kusy zakrvácenou krabičku kleenexů.

(A právě jsem upřímně ztratil přehled o tom, jestli tu dělám reklamu sobě, nebo Dannymu Boylovi.)

Pochopil jsem, že jsem se sám zahnal do slepé uličky, ale odmítal jsem to vzdát. Moje mise byla jasná: musel jsem tuhle scénu udělat pro všedního čtenáře věrohodnou.

III.

Touhle dobou už jsem ve výzkumu téhle jediné scény utopil ne pouhé hodiny nebo dny, ale celé týdny, takže vyškrtnout ji zkrátka nepřicházelo v úvahu. Měl jsem ale plán.

Poté, co jsem si o handshake induction načetl dostatek informací, jsem ji neměl problém považovat za sice fascinující, ale naprosto uvěřitelnou věc. Heuréka, musel jsem zkrátka čtenáři předat dostatek doplňujících informací, aby na tom byl stejně!

A ano, taková hromada expozice nasázená mezi řádky by jistě úplně zbořila dynamiku scény, ale už v prvním Kronovi jsem pro tyhle účely používal poznámky pod čarou a místo neschopnosti procpat expozici do textu jsem je prodal jako svůj „osobitý styl“, takže „Chachá, mám vyhráno!“ myslel jsem si.

A nacpal jsem to tam všechno. Katatonické pohyby ruky, teorii práce s rezistentními subjekty, detailní popis těch asi deseti dílčích pohybů, ze kterých se ten kouzelnický trik s podáváním ruky skládá; zkrátka všechno, co jsem se při svém výzkumu naučil a co mě při něm tak fascinovalo – a všechno navíc slovo od slova z učebnic a příběhů opravdových psychologů, žádné výmysly, žádná fantazie, jen tvrdá data a ryzí pravda, bejby. Cítil jsem se jako král, vnášející realismus do příběhu o nadlidech, kteří umí ovládat silou vůle celá města. A pak jsem si oprášil ramena, poslal kapitolu svým betareaderům a dmul se pýchou nad tím, že mám ve své knížce krutěrealistickou hypnoscénu.

A jak je vám nejspíš už dávno jasné, byla nejen krutěrealistická, ale především krutěnudná.

Protože jak se ukázalo, poznámky pod čarou jsou dobrým pomocníkem pro odklízení expozice, která se vám jinak nevejde do textu. Ale ne, když jich máte deset na třech stránkách.

IV.

Tu scénu jsem ještě pořád úplně nedokončil. Onu džungli poznámek pod čarou jsem trochu prosekal, ale už teď je mi tak nějak jasné, že se časem budu muset vrátit a sekat dál. Protože jakkoli to mé autorské ego bolí, většinou je čtenář více zvědavý na příběh, který pro něj máme. Ne na to, kolik faktoidů jsme si načetli, když jsme ten příběh psali.

Pořád si upřímně ještě nejsem jistý, jak před čtenáře předložit popis indukce podáním ruky, aniž by si myslel, že si z něj dělám dobrý den; ale už vím, že ať už to udělám jakkoli, hlavní bude, aby u toho čtenář neusnul a ne, abych vypadal jako nejchytřejší Honza v místnosti. A pořád ještě nevím, jak opravdu neprůstřelně obejít to, že se vystudovaný psycholog rozhodne tahat z pacienta potenciálně traumatické vzpomínky během transu, čímž bych obhájil samotnou existenci celé té scény, ale…

Huh.

Počkat. Nemysleli jste si náhodou, že pointou tohohle článku bude, že jsem tu scénu musel vzdor veškerému srdcebolu smazat celou, že ne?

Protože hej, jak už jsem říkal: já – chci – svojí – scénu – s hypnózou.

… no, možná se mám co do práce se svým egem ještě co učit.

Ale abych vás o závěrečnou pointu neochudil úplně, zde je mé skromné doporučení: dělejte si výzkum. Pořádně a pečlivě. Pomůže to vám i vašim výtvorům, i kdyby jen v nicotných detailech, ohromným způsobem.

Jen… no… jen nemějte pocit, že ho nutně musíte cpát i svým čtenářům.

Pavel Bareš