Umytá okna, přeskládaná skříň, byt vypiglovaný tak, že v něm není ani zrno prachu, knížky srovnané podle velikosti, propisky od nejtmavší k nejsvětlejší. A na monitoru počítače místo texťáku Facebook. Co to znamená? Ano, přišla bída na kozáky aneb posedla nás ta nejhorší autorská nemoc. Prokrastinace. Ale protože píšeme fantastiku, tak samozřejmě víme, jak se s takovou potvorou poprat, že…

M: Tak pojďme si udělat kolečko a navzájem se přiznat – kdy naposledy jsme místo vytyčeného psaní dělali něco jiného, protože přišla lenora? Já se přiznávám bez mučení, už dva večery po sobě místo práce na knížce dělám na Triumvirátu.

A: Kéž bych v rámci prokrastinace aspoň uklízela… to by aspoň mělo nějaký smysl, viditelný výsledek, užitek pro rodinu…

S: Mno. Většinou nad psaním večer mávám rukou, protože jsem spíš už unavený, nemám sílu a vím, že by to nebylo díky tomu ono, což je podle mě dobrý důvod k tomu radši odpočívat. Ale jo, lenora se taky vyskytne. Zrovna před časem jsem si sliboval, jak se bude makat, ale tři dny po sobě jsem se přistihl, jak skládám nový kovový model, pročišťuji si dokumenty, přebírám papíry na stole…

A: To jsou aspoň pořád užitečné činnosti. Já většinou sklouznu k tomu, že si zkontroluju maily, prohlídnu jisté diskuzní fórum, kouknu se na oblíbené stránky na netu, kouknu se na jiné stránky na netu, a ještě na další stránky na netu – a to ani nemám Facebook. Prostě často sklouznu k tomu, že čtu blbosti. Někdy to omlouvám tím, že “čerpám” – to když nečtu úplné blbosti, ale něco poučného (onehdy jsem třeba četla… no, vlastně to nebudu prozrazovat, kdybych tu povídku posílala do soutěže, aby si někdo nedomyslel). No a pak si dám další kolečko: zkontroluju maily, prohlídnu, jestli něco nepřibylo na nejmenovaném diskuzním fóru, prohlídnu si zpravodajství… Je to hnus, přátelé!

S: Takovéhle jsem to dřív míval taky, ale s narůstajícím nedostatkem času jsem omezil množství sledovaných webů, kanálů na YouTube apod. na… zhruba deset procent, co dřív?

A: To je právě ten problém. Kolik myslíš, Sikare, že mám “volného” času. S dvěma malými dětmi a třetím jdoucím pomalu do puberty?

S: Odhaduji, že je někde v záporných hodnotách.

A: 🙂 Ono to zase tak hrozné není. Ale zkrátka času je málo a nezřídka dělám něco na úkor něčeho jiného (nejčastěji spánku). Proto ten povzdech, že kdybych aspoň uklízela. A proto mne tolik štve, když ten vyšetřený čas promrhám. Ale je fakt, že když se cítím v opravdovém časovém presu, moje pracovní nasazení kupodivu stoupá.

S: Času není nazbyt, takže se ho člověk snaží využít. (Někdy lituji, že jsem jím dřív tak mrhal. Třeba ten spánek. Já dřív spal tak zbytečně moc!) Znám. Jenže ne vždy to vyjde.

A: Jsou důvody, kterým říkám objektivní – kdy to prostě opravdu nejde, aby člověk psal. A samozřejmě je spousta věcí, které se prostě udělat musí a samy se neudělají. To není prokrastinace.

M: Spal zbytečně moc? Jo, taky jsem spávala víc než osm hodin. Ale pak jsem začala vypomáhat s Triumvirátem, nabalily se mi nějaké projekty, betování… Takže už asi dva měsíce jedu na režimu 4 – 5 hodin spánku, jak to zrovna vyjde, a zatím je to fakt paráda. Stíhám strašně moc, i když mám občas stavy jak radioaktivní křeček v bubnu, teda… Ale zpátky k té prokrastinaci – co ty Eky, jak to vypadá u tebe? 🙂

E: Chcete momentální stav nebo obvyklý? Protože kvůli zdraví se teď musím “šetřit” (ať to znamená cokoliv), takže bych teoreticky měla neskutečnou fůru času na psaní. Jenže: rozpletené, rozháčkované dárečky. Dopisy, jejichž napsání jsem odkládala už příliš dlouho. Jé, hele, tuhle knihu jsem ještě nečetla! A tamten komín taky ne! Ok, tak zpět, budeme zodpovědné ekyelky, sedneme a napíšeme aspoň půl kapitoly, takže se zapne počítač a – Pinterest!

S: Pin… Další pojem, který pro jistotu radši neznám.

E: Sikare, buď rád a modli se, abych nebyla dostatečně poťouchlá, abych ti ukázala jeho propasti a hlubiny. Protože co najdeš tam, to se snažíš pak převést (mimo jiné) často i do psaní. Ovšem to vyžaduje další studium a brouzdání (a třeba já se hodně často přistihnu o pár hodin později, že místo psaní páchám nový náhrdelník a podobně).

A: Je pravda, že někdy člověk i v rámci dohledávání různých reálií občas dost nechtěně zabloudí. Zkrátka dohledávám, dohledávám, nastudovávám… no a najednou prokrastinuji.

E: Tohle je spíš hodně cílené, Pinterest je jedna z mála stránek, které se mi otevřou ihned po spuštění prohlížeče. Původně to bylo kvůli inspiraci, ale trošičku se to zvrhlo.

S: Ne, ne, ne, ne, ne. Jakmile něco vypadá, že je to žrout času, který nemá konce, obvykle danou věc hned mažu. Je to tak lepší. To je správný boj proti prokrastinaci!

A: Já se takhle snažím odolávat Facebooku (který stále nemám). Ale je pravda, že se začínám občas cítit trochu sociálně vyloučená. Což mi přijde teda smutné.

S: Facebook se dá zvládnout. Jen ho člověk nesmí číst a psát tam. Já osobně něco napíšu tak jednou do týdne a na hlavní stránku ani nekoukám, někdy mám pocit, že bych tam stejně zahlédl něco, co by mě stálo další trošku mého duševního zdraví. V zásadě tam lezu kvůli stránce Triumvirátu, jak mám někdy pocit.

M: To je ale přece dobrý důvod, ne? A popravdě, možná buďte rádi, že na sociálních sítích jen prokrastinujete a nemusíte s nimi pracovat – já jsem z nich totiž kolikrát tak přehlcená, že pak ani nemám chuť na nich nic dělat…  

E: Hele, to zní jako přirozená imunita!

A: Ale to je taky někdy řešení, to přehlcení. Když je člověk sytý, necpe se dortíkama.

M: Řešení možná, ale rozhodně ne žádoucí – já pak prokrastinuju tím, že šúruju byt, z čehož prostě inspiraci nenačerpáte, ani kdybyste se zbláznili.

A: To v mém případě není pravda. Třeba zrovna dneska během mytí nádobí mi běžely hlavou věty dalšího článku. Víš, kolik jsem toho už vymyslela a naplánovala během různých domácích prací?

M: Nevím. U mě totiž kreativitu nic nezabije spolehlivěji, než když žehlím už pátou košili…

A: Nežehlím 🙂 Sušička.

M: Ach! Závidím. Ta se mi do bytu nevejde…

E: Úklid a podobné kratochvíle si nechávám na období nespavosti. Když mám psát, většinou to skončí plánováním nějakého nového výrobku, testováním materiálů (rouna, česance, příze, rokajl, dráty, kameny…) nebo hrabáním v nasyslených zásobách, že bych něco nového začala a čekám na inspiraci.

S: Myslím, že první bod programu – přiznání si, že čas od času prokrastinují všichni – máme splněný. Já jsem totiž zjistil, že u mě prokrastinace vypadá opravdu příšerně – víceméně zírám do obrazovky a marně přemýšlím, jestli se mi chce dneska večer něco dělat. Sem tam kouknu na nějaké stupidní a pro mě nostalgické video nebo článek, ale dohromady neudělám nic.

A: Ano. Základní předpoklad úspěšné léčby je, že si člověk přizná, že má problém.

E: To přece není žádný problém. Jé, hele, klubíčko!

M: Ne! Nech to klubíčko! Píšeme článek! Žádné prokrastinování nebude! Eky! Eky?

E: Jsem stále tady a multifunkční! Jen jsem potřebovala přesunout nějaké kostlivce z jedné skříně do druhé a Julls mi chtěla ukrást klubíčko od náhrdelníku a vůbec.

M: Dobře. Tak když jsi tedy tady a multifunkční tak se pojďme od přiznaného problému přesunout k řešení. Jak s prokrastinací bojovat?

A: Já se snažím psát každý den – a dala jsem si určitý limit, kolik minimálně znaků za den napsat. Mám sešit, kam si píšu, co jsem daný den udělala a kolik jsem toho napsala. Možná to zní ujetě, ale fakt mi to pomáhá, vést si takovou statistiku. Na konci měsíce si to pak sama pro sebe vyhodnotím – co jsem psala, kolik jsem toho zvládla, co mám hotové a tak. Když jeden den své vytyčené znaky nenapíšu, přesouvají se mi jako “manko” do dalšího dne. Momentálně jsem opět v mínusu deset tisíc. Důležité pro mne ale je, jak jsem na tom v delším časovém horizontu.

E: Mně paradoxně pomáhají přátelé na chatu. Musím psát? Jo, samo se to nenapíše. Kdo je online? Fajn, jde se probírat psaný úsek, plány – a co je nejdůležitější, postují se zvlášť vypečené kousky textu (pokud se jedná o příběhy, články zuřivě datlím pokud možno bez přístupu k síti, aby měly hlavu a patu). Protistrana chce pochopitelně víc, povzbuzuje, vyptává se, poukazuje na případné díry nebo nesmysly a text úspěšně přibývá. Ovšem poslední měsíce jsem značně zaostala. Únava a tak.

M: Přátelé na chatu. Hmmm… Sikare? 😀

S: Jojo, moct se s někým hecovat po internetu mi pomáhá taky. A vzájemně si nadávat ať už za cokoliv, třeba “Proč tohle nenapadlo mě?”

A: No, mne hecují ta moje “červená čísla” 😀

M: Arengo, to by mě tedy spíš deptalo…

E: Tenhle systém se mi vyplatil u NaNoWriMa. Abych měla na konci listopadu 50 000 slov, propočítala jsem, že musím denně napsat nějakých 1800 a zapisovala jsem si to poctivě do tabulky. Ale u “normálního” psaní to nefunguje, tam spíš zabírají uzávěrky.

S: Červená čísla… Zkoušel jsem si dávat různé limity. Dvě napsané stránky povinně denně vedly k tomu, že jsem měl spoustu stránek o ničem. Různé pozitivní motivace typu “za každou stránku si smíš dát cukříček” vedly k tomu, že jsem neměl na cukříček už nikdy chuť, atd. Jakmile jsem si z toho udělal povinnost, vždy se mi to nějak vymstilo. Pak přišly takové věci jako tříměsíční kolika a prořezávání zubů a jakékoliv plány jsem plnit nemohl, ani kdybych se na hlavu postavil. V současné době jsem najel na systém “makej, pokud můžeš”, protože z psaní se pro mě stala tak vzácná činnost, že vnímám málem jako odměnu, když mohu.

A: To jsou ty objektivní důvody. Pokud to fakt nejde, tak to fakt nejde. To taky není prokrastinace. Navíc pokud třeba dvě hodiny upravuji a dočišťuji nějaký text, pak samozřejmě nepředpokládám, že napíšu dalších dva tisíce nových znaků. Člověk musí znát své limity.

E: Protože se taky může stát, že když se nutíš, tak akorát vyhoříš.

M: Popravdě, jak vás tak poslouchám, tak si říkám že je možná dobře, když to nepřeháním. Já sice píšu denně, ale jenom, když to jde. Pokud mám zásek nebo fakt nechuť, prostě se věnuji jiným textům nebo činnostem, co souvisejí se psaním – Triumvirátu, betování, nějaké literatuře faktu, ze které si dělám výpisky, nebo třeba literárnímu cvičeníčku, které na nic neaspiruje a slouží mi čistě pro pobavení.

E: Vícero textů v různém stádiu rozepsání. Takhle se většinou snažím vymotat z kolečka “teď ne, za chvilku, protože tohle mi nejde”. Nebo se začne jiná kapitola, teď z kraje románu to zatím jde téměř samo.

A: Pokud mám někde zásek, tak se ho buď snažím vyřešit, nebo si napíšu něco “bokem”. Naposledy to byla mikropovídka o Másle. Prostě se snažím psát – cokoli. Přesně jak říká Eky: udržovat se v módu psaní. Jakkoli.

S: Tak! Psát něco bokem je skvělá věc. U jedné povídky mám teď zásek jak blázen (plánoval jsem ji tak moc, až jsem ji přeplánoval) a tak jsem začal dělat na něčem jiném a ono to jde.

E: A ještě jedna věc skvěle pomáhá: když se čerstvě vrátíte z nějakého conu nebo workshopu!

S: Hmm. Kde jsem já naposledy byl, hm… Tyhle akce mě neskutečně nabíjí, ale prostě se tam už nedostanu tak často, jak bych nejen chtěl, ale i potřeboval.

A: Já se aktuálně nedostanu vůbec nikam.

M: Jo, cony jsou fajn. Pokud se z nich tedy člověk nevrátí s šílenou kocovinou…

E: To se mi ještě nestalo. Vrátit se z conu s šíleně naditým kufrem (knihami) nebo s šíleným nadšením (kterýkoliv con), to ano. Ale důležité je udržet si v paměti co nejdéle to nadšení ze sdíleného bláznovství.

M: Tak já se z conů vracím samozřejmě s tím nadšením, to beze všeho. Naposledy jsem se vrátila s nadšením, kocovinou a mečem, takže akce dobrá. Ale to už odbíháme…

E: Myslím, že tuhle hlášku stojí za to vyšít na polštář!

M: Kterou, “nadšení, meč a kocovina”? No zní to skoro jako pokřik do boje, tedy… 😀

S: No vidíš, když já chtěl slavit kvůli conu, na kterém jsem nebyl, měl jsem po ruce dvě plechovky hnusného piva (Stará studánka…), protože tomu majitelka onoho penzionu nerozumí a kupuje blivajzy, které rozdává zdarma. To kocovina nehrozila.

M: Fuj, z hnusného piva bych se kocoviny bála. Já měla hnusné víno a taky to podle toho pak dopadlo… No, ale pojďme se vrátit k prokrastinaci 🙂  

E: Počkej, jen co dotáhnu kufr s bavlnkami… Ok, dělám si legraci, celou dobu tu sedím, háčkuju a sleduju vás. A popravdě: nepomohlo mi nikdy žádné “osvědčené” zaříkadlo ani opatření, vždycky jsem se musela sama přinutit. Vědomě si říct “nechej všeho, máš práci!”

A: Je to otázka vůle. U nás doma se taky používalo hezké “české” úsloví mít sitzfleisch (nebo sicflajš? 😉 zkrátka si věci “vysedět” (což lze brát obrazně, protože třeba já poslední dobou často píšu i vleže). Další dobrý způsob je být někde, kde člověk nemá to “pokušení” – na podzim jsem např. dvakrát čekala asi hodinu na ORL, kde není wi-fi. Mohla jsem buď tupě zírat do zdi nebo psát. Po pravdě mi vůbec nevadilo, že tam čekám tak dlouho, klidně bych čekala i déle, byl to plodně strávený čas. Podobně jsem párkrát psala v autobuse. Docela tedy chápu, proč třeba někdo nepíše doma, ale v jiném prostředí, kde nemá tolik těch rušivých elementů jako třeba internet, ledničku a nutkání k přeskládávání a uklízení různých věcí.

M: Hele v tom busu nebo tramvaji cestou do práce já píšu denně cestou do práce, z práce! A popravdě, vůle je jedna věc, ale mně se třeba osvědčily i přímo fyzické připomínky toho, že bych měla dělat. Když mám výjimečně volný víkend na psaní, nastavuji si na mobilu budík, který se mi po hodině připomíná. Jakmile mě pak přistihne právě v tom bodě, kdy zevlím v kuchyni s rukama ve dřezu nebo bezcílně scrolluju Wikipedií, je to dobrá upomínka toho, že jsem utekla od původního cíle a měla bych se zase vrátit k psaní.

S: Ach ano, sladké volno. Na jaře byl prodloužený víkend a já byl po celou dobu sám doma. No a co, že jsem si každý den dělal dost dlouhou procházku, komplet odehrál dvě adventury a obecně se trochu poflakoval, to vše byl odpočinek a ten je taky nutný. (Snad jen ty procházky byly částečně pracovní, vymýšlel jsem při nich nový text.) Ono jakmile najednou ten čas byl, nakonec jsem u toho psaní strávil každý den pěkných pár hodin a stránky přibývaly, protože co dělat jiného? Nic nespěchalo, měl jsem celé tři dny, takže mi ani mozek nenašeptával, že už je půl desáté večer, jsem unavený a stejně nemá cenu nic začínat. Prokrastinace neměla šanci. Škoda, že podobných dní mám už velmi málo, ačkoliv sám doma, ač jsem chodil do práce, jsem byl letos dobře tři týdny. To se to pracovalo.

A: Tři dny… tři týdny… ach! 😉 Mým malým drahokamem bylo v září jedno odpoledne, kdy mi nebylo dobře, mohla jsem vlézt do postele a muž vzal všechny tři děti k babičce. Na druhou stranu, naše děti chodí spát relativně brzy a o “poledním klidu” se odpočívá – aspoň většinou.

Ono je to celé vlastně o tom, že člověk musí využívat ten čas, který má, a nedovolit prokrastinaci, aby mu ho sežrala.