Nevím ani, kolikrát jsem tu už opakoval, že pokud chcete zaujmout, je dobré být aspoň v něčem originální. Příběhů, které jsem daný rok četl už pětkrát, nadužívaných klišé a obehraných hrdinských/padoušských hlášek člověk zvládne jen určité množství. Skutečně, větu „Vím, že ho nemůžu porazit, ale aspoň to musím zkusit (, protože mi zabil bratra – volitelný dodatek) člověk skousne jen párkrát. Jenže na druhou stranu taky platí, že za každou cenu originální nápad se nemusí nutně rovnat nápadu dobrému. Mohl bych toto téma pojmout zeširoka, ale schválně se omezím jen na příšery, které mají vyděsit. Často spíš vyvolávají smích nebo rozpaky typu „A tohle nás má děsit?“
Upřímně, když dojde na potvory, s nimiž musí hrdina bojovat nebo před nimi naopak utíkat (to pak už není hrdina, ale pouhý protagonista), omezuje nás jen naše vlastní fantazie. Chcete vytvořit děsivou obludu. Nebo ne nutně obludu, nazvěme ji entitou. Výběr zkusíme ještě trochu omezit. Rád bych pohovořil o bytostech, které se mají aspoň trochu podobat lidem.
Jak toho docílíte? Dáme si pár příkladů.
– nepřirozeně vypadající oči (černé bulvy, chybějící oční víčka, ústa místo očí…)
– nezvykle velká ústa, ideálně nepřirozeně otevřená/zkroucená
– velmi dlouhé a tenké končetiny
– absence nějaké části těla, kterou lidé běžně mívají (Například ústa, celou tvář, apod. Člověk s amputovanou nohou pochopitelně ne.)
– nějaká část těla přebývá nebo je umístěná na nezvyklém místě
Mohl bych pokračovat do nekonečna. Stejně tak bych mohl vyjmenovávat různé fiktivní bytosti a říkat vám, co konkrétně z toho na nich najdete.
Racionální nebo iracionální?
Podobné věci lidi děsí, ačkoliv se jedná o strach iracionální. Je zcela přirozené bát se jedovatého hada, šelem nebo dejme tomu býka. To jsou tvorové, o nichž víme, že jsou nebezpeční. Jenže teď si představte, že jdete po ulici a zpoza rohu proti vám vykročí člověk, kterému z vrcholku hlavy vyrůstá třetí ruka.
Myslím, že by asi nadskočila většina z nás. Jenže takového člověka potkáte jen těžko, že ano? Když si ho ale představíme, tak mnoho z nás by ho považovalo svým způsobem za děsivého. Je to naprosto běžný jev, protože lidský mozek takhle funguje. Vidí něco neznámého, takže i když ví, že se nejedná o reálné nebezpečí, netuší pořádně, co si o tom myslet. (U nezvyklého počtu končetin je výjimkou Indie, tam by ho považovali za potomka božího, jak víme z mnoha případů.) Neumí si to zařadit a reaguje pocity nejistoty nebo téměř strachu.
Hurá do údolí
Víte, proč jsou lidé tak nesví z mrtvol? Byl to člověk, ale už není. Nepřirozená bledost, nebo počínající rozklad jsou základ. Tohle je ostatně důvod, proč se někteří lidé bojí klaunů. Jsou to lidé, ale působí nelidsky. Osobně se klaunů nebojím, ale nikdy jsem moc nepochopil, co je na nich veselého, spíš mi přijdou nechutní.
Tímhle se pomalu dostáváme ke strašidelnému údolí, což je dle mého názoru poměrně nešikovný překlad pojmu uncanny valley. Nebudu ho vysvětlovat, protože upřímně, česká Wikipedie obsahuje stručný článek, který pojem objasňuje více než dobře. Ačkoliv se v něm pojednává o robotech (prostě roboti blížící se vzhledem lidem působí z nějakého důvodu náhle už nelidsky podobným způsobem jako mrtvoly a klauni), dá se aplikovat i jinde. Vraťme se ale k seznamu atributů výše. Člověk s rukama až po kolena není přirozený. Je téměř lidský, ale tento detail je to, kvůli čemu nám mozek říká, že bychom si na něj měli dávat pozor. Jenže mu dejte ještě k tomu dlouhé drápy, dvě ruce navíc, na hlavu rohy, rudé oči… Začíná to být spíš přeplácané? Aby nebylo, protože právě jste údolí opustili. Tohle už prostě není člověk.
Do jednoho textu jsem vymýšlel, jak bude vypadat kyborg. Cílem bylo vytvořit postavu, která sice nemá být záporná, ale rozhodně bude na pohled zneklidňující. První varianta v zásadě zněla „víc stroj, než člověk“, ale jen co jsem to dopsal, zjistil jsem, že ta postava je doslova směšná. Nebylo v ní už nic lidského, pouze z kovu vystupovalo několik málo částí těla. To sice byl původní účel, ale nakonec jsem musel popis upravit. Je toho v něm lidského už velmi málo, ale to něco musí být vidět do detailů. Aby čtenář pochopil, že tohle není plecháč vylepšený o pár organických kousků. Tohle byl člověk a basta. Vcelku fungovalo, když některé detaily začínaly být drobátko nechutné. Tak trochu ve stylu, že se ptáte sami sebe, jak tahle věc ještě vůbec může žít, a kolik lidskosti v ní zbývá. Zkrátka, pochybnosti.
Jeden > víc
V tomto ohledu je méně někdy více. V seznamu výš by nás asi vše vyděsilo, ale dejte na jednu postavu těch bodů příliš a ztrácí efekt. Někteří autoři ví, co je dobré, ale nerozumí důvodu, proč je to dobré. Obludu můžete buď přeplácat děsivými prvky nebo si můžete vybrat jeden jediný, nenápadný.
Za opravdu velmi dobrý případ z poslední doby musím uvést věcičku nazvanou Dear David. Kreslíř Adam Ellis se začal svěřovat na Twitteru, že u něj doma straší duch malého chlapce. Děti dovedou být děsivé samy o sobě, ale tady je vše umocněno tím, že David zemřel poté, co na něj spadla skříň. Když jsem jeho fotku, na které je promáčknutá hlava, viděl poprvé, dost slušně mi přeběhl mráz po zádech.

Staženo z Twitteru odkazovaného výše. Přeji příjemné sny, mě z Davídka pořád ještě běhá mráz po zádech, jen ho vidím.
Tohle, to je ten drobný detail, který stačí. Je toho méně a o to lépe to funguje. Mimochodem, jak příběh postupuje, tak čím dál tím lepší fotky děsivost spíš ničí. Něco v našich pudech spouští i nejistota v podobě rozmazané fotky.
Tak, doufám, že jste ještě před dočtením článku stihli zanechat komentář, že ten seznam děsivých částí těla výše je plný klišé. Já jsem ho totiž mimochodem psal tak úmyslně. Vše tady už bylo mnohokrát, ale pochopitelně i klišé můžete nějak upravit a podat originálně do té míry, že to v zásadě nevadí. Někdy se až člověk diví, že i na pohled stokrát omleté téma lze nějakou drobností povznést na originalitu.
Nepsal jsem úplně na začátku také něco o tom, že originální nápad neznamená nutně nápad dobrý? Ano. Protože když vytvoříte stoprocentně originální potvoru, jaká by nikdy nikoho ani nenapadla, připravte se, že ji nemusí nikdo brát vážně. Jedním z asi nejbizarnějších záporáků, s nimiž jsem se setkal, byl sněhulák. Ne takoví jako byli v Doctor Who (ostatně, i ti mi přišli docela úsměvní). Prostě obyčejný sněhulák, toužící po dost nespravedlivé pomstě. Byl podán tak, že se mělo jednat o ztělesněné zlo, celé to bylo napsané slušně, ale já jsem se nemohl ubránit tomu, že záporák je spíš roztomilý. Sněhuláček panáček, na hlavě má plecháček, místo očí uhlíky, všude samé knoflíky…
Na neživé předměty obecně pozor. Film o posteli pojídající kohokoliv, kdo si do ní lehne, byl taky lahůdkou, u níž člověk netušil, zda se má smát nebo smát ještě víc.
Pokud to mám shrnout – buďte originální, ale přemýšlejte, zda to, co píšete, vyznívá tak, jak to zamýšlíte. Klišé se není třeba bát a vyhýbat se jim, ale rozhodně by bylo dobré to s nimi nepřehánět. Místo přeplácanosti jsou mnohdy lepší detaily.
Protože nejlepší si necháme na konec. Největší příšery jsou nakonec stejně sami lidé. Mimo jiné jsme zvyklí rozpoznávat obličeje a jejich mimiku. Všimněte si, v kolika věcech kolem sebe uvidíte obličej, ač se jedná o neživý předmět. Dejte za sebe dvojtečku, pomlčku a libovolnou závorku. Tři znaky a hle, vidíte v nich tvář. Pro vyvolání hrůzy mnohdy stačí, aby mimika neodpovídala situaci. Například když se někdo během vraždění usmívá od ucha k uchu, je nám jasné, že to asi nemá v hlavě v pořádku. Odtud pochází strach z psychopatů a dalších lidí, kteří emoce prožívají jinak nebo na první pohled třeba i vůbec. Vidíte, ani není potřeba tělesných deformací, stačí nezvyklý výraz ve tváři. Nebo naopak vůbec žádný, jako kdyby byl ten člověk v podstatě bez tváře. Ostatně, pohlédněte do tváře dejme tomu někomu pod vlivem heroinu. Viděl jsem jednou video, na němž lidé poprvé požili tuto drogu. Na pohled vypadali jako mrtvoly, ale říkali, že je jim neuvěřitelně dobře a mají vše, co potřebují. Tenhle nesoulad vzhledu a řeči mě upřímně dost děsil.
Emoce jsou obecně důležité. Nejděsivější jsou živí lidé. Emoce, které má příšera ve čtenáři vyvolat, nejlépe vyjádříte přes postavy, které s ní jednají přímo. Nepopisujte, jak je bubák strašlivý. Nechte radši postavy, ať z něj šílí strachy.
Sikar
Dvojtečka, pomlčka atd. – já v tom nikdy tvář neviděl (a nevidím). Protože je to obrácené o devadesát stupňů, několik let – dokud mi to někdo nevysvětlil – jsem naprosto netušil, proč lidi to typografické smetí do textů cpou… Taky si můžete všimnout, že to dodnes odmítám používat.
Jinak naprostý souhlas, “lehce nelidské” je vždycky znepokojivější než “člověku nepodobné”. Pouze míra, co na koho jak působí, bude asi u každého maličko jiná… Příklad: Ve Weissově “Domě o 1000 patrech” se na jednom místě vyskytuje skupinka prapodivných řemeslných vrahů. Jeden z nich, Garpona, zabiják dýkou, je bezruký a při řeči tou dýkou žongluje – nohama. Ten mi připadal vždycky prostě bizarní, nic víc. Další z nich je ale slepec se sešitými očními víčky – a tenhle detail mi, sám nevím proč, připadá děsivý jako máloco… (Akorátže Weiss hned v další větě dotyčnému slepci přidal na spáncích přišroubované periskopky, čímž z něj obratem udělal figuru vyloženě komickou. Takhle to funguje.)
Něco je děsivé – něco odpuzující.
Oči bez víček jsou děsivé.
Plíseň ve tváři je odpudivá.
Horor jsem zkusila napsat jednou – na výzvu tady Triumvirátu. A zjistila jsem, že nejvíc jsem se asi bála já při psaní, protože mám živou představivost, ale na papír ji prostě dát nedokážu. Takže jsem horor vlastně nenapsala, sepsala jsem tři jakžtakž splácnuté příběhy s mírným nádechem neskutečna, tipla bych si. Obávám se, že horory nebudou moje parketa. Stokrát líp mi jde humor. Ono horor se myslím mnohem líp zfilmuje, než napíše. Bafnout z papíru holt moc nejde. Teda aspoň mně. Vlastně i já sama horory klidně přečtu, ale dívat se v televizi nebo v kině na ně nedokážu, nemám to ráda. Nejsem z těch, co se rádi bojí, to bude asi i důvod, proč prostě horor nenapíšu, kdybych se rozkrájela.
Jsou (přinejmenším) čtyři druhy horroru. Lekací (skvělým příkladem je třeba první Vetřelec) – ten se opravdu napsat nedá, jak píšeš, z papíru to nebafá, to je výlučně filmová záležitost. Čvachtací (filmařskou hantýrkou gore nebo splatter) – zahrnuje spoustu krve, vnitřností a ošklivého umírání; to napsat lze, a docela snadno, jenže výsledkem začasté bývá jenom snůška nechutností… No a potom atmosférický a psychologický. Tyhle dva se dosti často překrývají a napsat je dobře, to už je opravdu vysoká škola (a málokomu je to dáno). Nicméně hodně humoristů si občas zrovna do těchhle dvou subžánrů s radostí odskakovalo: Ambrose Bierce, H. H. Munro – Saki, Roald Dahl… Takže neházej flintu do žita. (Záleží ovšem na tom, jaký typ humoru děláš. Všichni tihle pánové byli i v humoru silně sarkastičtí.)
Hm, tak sarkasmus asi není zrovna to, co by mi šlo nejlíp. Jinak Dahla miluju, jeho povídky jsou fakt super. Můj humor je spíš laskavý, určitě ne postavený na “řachandách” typu vulgarit a podobně. Prostě spíš jen takové úsměvné povídání – viz Cesta za snem v Žoldnéřích 2017. Psychologický a atmosférický horor je právě to, čeho se nejvíc bojím. Když v kině teče krev až do první řady, tak jsem v klidu. Ale náznaky, hudba… uf. To samé v knížkách. Takový Kulhánek, kde stříká krev na kterékoliv stránce, je pohoda. Ale mrazivé horory typu To… no. Klauny nesnáším, od dětství, v cirkuse mi přišli už jako dítěti naprosto šílení těma namalovanejma rudejma pusama.
Aha. Cesta za snem, kde na hereckou tlupu nikdy neprší, ba ani drábové ji po průšvihu nepronásledují dál než na hranice města… (To nevyčítám, celkové ladění příběhu to takhle vyžadovalo; jen mi při čtení pořád tanulo na mysli, jak podobné putování popisuje třeba Gautier v Kapitánu Fracassovi.) Tak to půjde těžko, od takového přístupu je k horroru fakt daleko. (I když… Zrovna Dahl a některé jeho dětské knížky…)
Miluju lehké bizarnosti. Výraz očí, který neodpovídá emocím zbytku obličeje. Přehnaně lesklá pokožka – jako pleš, ale všude. Nebo hlas, který je asynchronní k pohybu rtů.
Čisté uncanny valley.
Co do nechutnosti a děsivosti je nejlepší nechat pracovat čtenářovu fantazii. V jednom boji jsem chtěla popsat, jak padouch zemřel pádem na bodce. Místo popisování, co odkud a za jakých zvuků vyteklo se jako nejúčinnější nakonec ukázalo napsat, že hlavní postava, která toho byla svědkem, raději jen rychle odvrátila hlavu a zavřela oči :).
Myslím, že u hororu je důležitá ještě jedna důležitá věc, která tu zatím nepadla – uveritelnost. Čtenář musí uvěřit, že podobný příběh se (mu) opravdu zítra nebo pozítří může přihodit. Proto mě nechávají chladným vsichni upíří a chodící mrtvoly a cthulhu a mystická tajemství milion let do minulosti – tedy chladným mě nemusejí nechávat, může mě to i zaujmout jako dobré a dobře napsané příběhy, ale bát se nebudu, protože prostě vím, že ty motivy jsou ptákoviny, a neztotoznim se s tím. Pro mě je\byl nejlepším autorem hororu, jakého znám, Ray Bradbury – z jeho povídek zamrazi právě proto, že si člověk podobnou situaci dovede reálné představit…
Ještě děsivější než skoro-lidi mi připadají skoro-děti. Zvláště, jsou-li prezentovány jako nositelé zla. Tam se mi totiž k popsanému strachu přidává ještě jakýsi blok proti nim něco podniknout – přece hrdinové neublíží dítěti… Proto mi přišli tak strašidelní tokoroti (Toulavý duch od M. Paverové), kteří byli démony užavřenými v těle malého dítěte. A ten jejich smích, kdykoli se pokusili nekoho zabít…
Já se v poslední době nejvíce bála, když jsem poslouchala rozhlasovou hru od Zdeňka Svěráka Podzemnice olejná. O úplně obyčejném domě, kde za novými nájemníky přijde správce a začne je poučovat, co mají a nemají dělat. On byl na první pohled jen otravný funkcionář, ale drobné náznaky dávaly tušit, že se budou dít věci. A taky se děly. Když se nájemníci rozhodli porušit první z příkazů, tak jsem se bála, že jsem musela poslech přerušit. Myslím, že nejděsivější je to, co už bylo řečeno, snadno si představíme, že se to může stát i nám.
Podle literární teorie jsou 3 typy strachu. 1. Strach z bezprostředního ohrožení a nebezpečí (padající skála, jedovatí hadí nebo třeba drápy), 2. Strach spojený s pocitem hnusu a znechucení (krev a další tělní tekutiny, deformovaná kůže politá žíravinou, plísně, červi rozežírající maso zaživa apod.) a 3. Strach z nejistoty, neznámého a nepřirozeného (chybějící mimika, masky zakrývající obličej, tělesné deformace – to jsou třeba ty třetí ruce, sešité oči, ale třeba i nemoci, viz video Obey the walrus, ale zrovna tak i černá tma, ve které člověk nevidí kolem sebe nebo odstavené auto svítící v noci uprostřed lesa – to jsem osobně zažil a málem jsem si nasral do kalhot, hned mě napadli představy různých vrahů, co zakopávají oběti a ve spěchu ani nestihli vypnout světla).
Pravý horor vznikne, když autor dovede zapojit všechny tři typy strachu najednou. Jedním z prvních autorů, co tohle dokázal prakticky spojit, tak byl Poe, ale jenom někde (třeba v Berenice, asi i přímo v Jámě a kyvadlu) a při dnešní konkurenci nám to může připadat relativně soft. Taky relativně soft formou, ale celkem úspěšně to je použito i ve spoustě creepypast, které si člověk může najít volně na internetu a za sebe je vcelku doporučuji, pokud si někdo chce nastudovat, jak psát (v některých případech spíš nepsat) horor.
S obludami nemávam vo svojej tvorbe príliš dočinenia. Výnimkou je však môj úplne prvý románový rukopis, ktorý sa akurát snažím kriesiť z mŕtvych. Vďaka za článok, je dobrý na zamyslenie, akým smerom by sa mala vizáž mojich netvorov uberať.