Aneb kolik jazyků umíš, tolikrát se můžeš splést.

Začínající autoři to mají těžké. Nosí v hlavě ten jediný úžasný-a-zaručeně-originální příběh, jenže místo obdivných výkřiků ze zástupu čtenářů se musejí vyrovnávat s nástrahami psaného slova, o kterých dosud neměli nejmenší tušení, o vedení příběhu a logice a dalších věcech ani nemluvě. Zkrátka na ně neustále číhá nějaké nebezpečí, ať už je to shoda podmětu s přísudkem nebo třeba samovolně se měnící jména, pohlaví a rasy postav (osobní čerstvý zážitek coby čtenáře; kdyby to nebylo tak matoucí, je to skvělý fantastický prvek!). Není proto divu, že své první pokusy páchají primárně v mateřském jazyce – který přeci tak skvěle znají, vždyť ho denně používají!

Opravdu?

Ani my “odrostlejší” to nemáme snadné. Teorie tvorby příběhu, postav i světa zvládáme, dokážeme se vyhnout většině klišé (nebo je naopak s gustem zapracováváme do děje), korektura pro nás není sprosté slovo. Máme načteno a naposloucháno či nakoukáno nespočet příběhů, dokážeme zasvěceně diskutovat o psaní celé hodiny. A potom se – v lepším případě – přistihneme, že naše postava náhle mluví stylem mistra Yody, aniž by k tomu byl důvod. V horším případě nám to omlátí o hlavu naše bety a v tom úplně nejhorším třeba redaktor nebo porotce literární soutěže.

Anglický slovosled v české větě. Špatně zvolená přivlastňovací zájmena, případně jejich nadbytek. Zapomenutá zvratná zájmena! Patvary slov, které nejsou ani české, ani anglické (dosaďte i další jazyky, pokud jste se s tím už setkali). Popletené pojmy s dojmy (violin skutečně neznamená violu, autore!). Mého otce pantofle místo otcových pantoflí.

Myslím, že není potřeba pokračovat dál. Především autoři, kteří aktivně používají víc než jeden jazyk, si nejspíš právě vzpomněli na vlastní výpotek zauzlovaného mozku (všem se nám to občas přihodí). Ono je to celkem pochopitelné: pokud část dne používáte cizí jazyk, setrvačností v něm zůstanete nevědomky „ponořeni“ i poté, co se rozhodnete přejít do mateřštiny. Je to dáno celou sumou okolností: nedořešené pracovní otázky, zadané úkoly, které je třeba vyřešit, podvědomí navíc ještě zpracovává zážitky z daného dne, kolikrát se k tomu přidá i nějaký ten film nebo seriál v originálním znění…

Mozek je sice skvělý a neskutečně výkonný orgán, ale není to stroj. Zatímco třeba klávesnici přepnete jediným příkazem z dané sady znaků do jiné, mozek běžného člověka to takhle jednoduše nezvládá, pokud není trénovaný. A přiznejme si to: kolikrát si v zápalu tvoření ani neuvědomujeme, jaké píšeme nesmysly, natož abychom si všímali ještě formální stránky textu.

Jenže zatímco gramatické chyby jsme naučení vyhledávat, případně je vůbec nedělat (v případě těch šťastnějších), problém s ovlivňováním vyjadřovacího stylu cizími jazyky bývá často opomíjený. Kolikrát se vám už stalo, že jste část textu přečetli sedmkrát, desetkrát, aniž vás trklo, že máte špatně koncovku? Případně že slovní obrat, který jste použili, je otrockým překladem z jiného jazyka, zatímco v češtině lze použít mnohem vhodnější výraz?

Pokud jste si právě uvědomili, že angličtinu jste se nikdy neučili, němčina vám zní jako ošklivý zánět průdušek a francouzsky zvládnete maximálně tak „pommes frites“ (vysloveno včetně dvojitého „m“) a jste tedy z obliga, protože tenhle problém se vás netýká – máte smůlu. Týká. V dnešní době je mnohem více lidí zvyklých komunikovat dvěma a více jazyky, ovšem tím se zvyšuje i riziko přenesené intoxikace. Je to jako s bacily: můžete být zdraví, ale potkáte přenašeče a lup ho, už vaše postavy bojují s nutkáním říkat třeba mýting místo schůze* a podobně.

Co se dá s tímhle problémem dělat? Existuje nějaké pravidlo, které nám pomůže se mu vyhnout, případně ho aspoň eliminovat? A je třeba se tím vůbec zabývat, když se jazyk stejně pořád vyvíjí a přizpůsobuje společnosti, která ho používá?

Popravdě já osobně mám štěstí, že veškerá moje komunikace v jiném než českém jazyce je čistě dobrovolná. Mohu tedy na celé dny „vypnout“ angličtinu (pochopitelně spolu s internetem, protože cizojazyčné články tvoří minimálně polovinu toho, co si ve virtualitě denně přečtu) a soustředit se čistě jen na češtinu. Kdo však takové možnosti nemá, nezbývá mu než pamatovat při korekturách mimo jiné i na tenhle problém.

To nezní moc povzbudivě, že? Holt ne vždy je tvorba jen o nápadech a inspiraci. Přejímání cizích vlivů se dá omezit „vyrovnávacím“ kontaktem s čistým jazykem. Tím mám na mysli několik různých věcí:

• je vhodné věnovat pozornost kvalitě překladů, pokud není vaše znalost cizího jazyka natolik rozvinutá, abyste si troufli na četbu originálů. V dnešní době najdete na sociálních sítích nejrůznější čtenářské skupiny, kde vám ochotně poradí.
• zajímejte se trochu víc o mateřský jazyk. Konec konců ho používáte ke komunikaci se čtenářem, k vyjádření svých největších fantazií a bláznivých nápadů, takže je vhodné tento nástroj udržovat funkční a provozuschopný. Nemusíte rovnou louskat literárněvědné studie, ale populárně naučné knihy, případně eseje věnující se psaní a jazyku (i v obecné rovině) vás řemeslně posunou mnohem dál než další díl oblíbené fantasy ságy.
• přemýšlejte o svém stylu, nebojte se ho obměňovat a vyvíjet. Skutečně musíte každou přímou řeč uvozovat slovem „řekl“? Nejsou vaše oblíbené několikanásobné přívlastky spíš na překážku? Hrajte si!

Je toho samozřejmě mnohem víc, co se dá dělat. V prvé řadě však nespoléhejte na svůj dojem, že vy přeci tenhle problém nemáte. Může to být pravda a nemusí, takže se nestyďte případně zeptat svých bet, jestli je třeba tenhle obrat nebo tamto slovní spojení v pořádku. Konec konců nikdo nejsme neomylní.

Psaní zdar!

Ekyelka

 

---

*Samozřejmě se bavíme o případu, kdy jde skutečně o nevědomé zavlečení cizího výrazu, ne o styl.