Možná se mnohým z vás bude zdát tenhle článek naprosto zbytečný. Což je v podstatě dobře, protože to znamená, že s pravopisem problémy nemáte. V poslední době jsem ovšem narazila na texty, které se vcelku triviálními pravopisnými chybami hemžily tak, že mi to skoro “vypálilo oči” – jen upozorňuji, že to nebyly pouze v rychlosti psané vzkazy, které si po sobě člověk ani nepřečte, a texty v téměř anonymních hlubinách internetu. Pokud se na tomto místě ptáte, proč jsem to rovnou neodložila a takto se mučila, odpověď je prostá: Arenga se poprvé dostala k porotcování literární soutěže.
Začněme tedy úplným základem:
K mému překvapení je výjimkou například i kohoutí citoslovce kikiriki, které je ovšem možné psát i v tvrdé variantě kykyryký.
Měkké a tvrdé souhlásky
Učivo druhé třídy – překvapivě i zde se objevují chyby (a člověk by rád doufal, že se jedná pouze o překlepy).
H, CH, K, R, D, T, N – souhlásky tvrdé, píšeme po nich tvrdé Y (výjimkou jsou cizí, přejatá a některá jiná slova)
Ž, Š, Č, Ř, C, J, Ď, Ť, Ň – souhlásky měkké, píšeme po nich měkké I (opět existují výjimky)
B, F, L, M, P, S, V, Z – souhlásky obojetné, může být tedy Y i I – kde jaké patří se člověk musí buď naučit nebo si to musí umět odvodit – tím přecházíme k dalšímu bodu.
Vyjmenovaná slova
Učivo třetí třídy. Bohužel i zde se chyby objevují, člověk by rád věřil, že opět pouze z nepozornosti či jde o skrytý záměr (autor možná u svého textu tak zíval, že dokonce zýval, a hrdina se nenechal odbít – což bylo dobře, protože by ho to nepochybně bolelo). Slova vyjmenovaná je prostě nutné se naučit – člověk je nemusí umět odříkávat jako básničku, ale musí vědět, kde jaké I/Y patří a odvodit si i slova příbuzná. Zlaté pravidlo pak je, že pokud si člověk není jistý, máme příručku s titulem Pravidla českého pravopisu a dokonce i Internetovou jazykovou příručku, které nám ochotně poradí. To je přece životní náplní příruček, aby ochotně radily, nemyslíte?
Koncovky přídavných jmen
Občas se ukáže, že i ty jsou kamenem úrazu. Pomoc je však jednoduchá: mladá a jarní. Ne, nezbláznila jsem se, alespoň v to doufám. Pokud si nejste jistí, jakou koncovku by vámi užité přídavné jméno mělo mít, dosaďte místo něj příslušný vzor – tedy mladý (mladá, mladé) = tvrdý vzor, nebo jarní = měkký vzor.
Mladý kozoroh, možná i svéhlavý.
Lépe než deset řádek vysvětlování pár příkladů:
nesmělý (mladý) chlapec x nesmělí (mladí) chlapci
svéhlavý (mladý) kozoroh x svéhlaví (mladí) kozorozi
cizí (jarní) žena, cizí (jarní) dítě, cizí (jarní) muž
Přídavná jména přivlastňovací
Ano, i v tom člověk někdy tápe a tápat není nic špatného, pokud člověk ví, jak najít správnou cestu. Oblíbenou pomůckou je nahrazení inkriminovaného přídavného jména přídavným jménem matčin.
Opět pár příkladů: námořníkovy (matčiny) boty; námořníkovi (matčini) synové; vidím námořníkovy (matčiny) syny
Pozor ale: Dám to námořníkovi. Zde nejde o přídavné jméno přivlastňovací, ale o podstatné jméno rodu mužského skloňované podle vzoru pán (Dám to pánovi.).
Shoda podmětu s přísudkem
V zásadě je to velmi jednoduché, stačí znát vzory podstatných jmen (a pokud si je neumíte odvodit, obraťte se s klidným srdcem na výše zmíněnou příručku), chyb se zde, bohužel, objevuje nemálo. Někdy samozřejmě jde o chybu způsobenou přehazováním slov ve větě a změnou podmětu, kdy u přísudku zůstane “stará” koncovka – to se může stát každému, člověk by to však měl vychytat při korektuře buď sám anebo s pomocí betačtenáře.
Takže:
Je-li podmět rodu mužského životného, píšeme I měkké.
Páni přijeli. / Pánové měli.
Muži / Páni pracovali.
Předsedové předsedali.
Soudci soudili.
Je-li podmět rodu mužského neživotného, píšeme Y tvrdé.
Hrady odolávaly přesile.
Stroje jezdily.
Je-li podmět rodu ženského, píšeme vždy tvrdé Y. (*)
Ženy věděly.
Růže voněly. / Nůše byly neseny.
Písně se zpívaly.
Kosti byly ohlodány.
Je-li podmět rodu středního, v množném čísle píšeme A. Nikoli Y – výjimkou jsou děti, oči, uši.
Oči viděly. Ale POZOR: V lese rostla vraní oka.
Děti běhaly. Oči viděly. Uši slyšely.
Tohle jsou výjimky a je prostě třeba se je naučit. Většina lidí s tím problémy nemá, to spíš člověk narazí na takové věci jako že města stály a kuřata zobaly – což je ovšem špatně. V hovorové řeči to klidně používejte, dokonce to můžete napsat i v přímé řeči, pokud vaše postava mluví nespisovně, jinak pište:
Města stála.
Moře se modrala.
Kuřata zobala.
Stavení se hroutila.
Podmět nevyjádřený
Pokud není jasné, kdo, respektive jakého rodu je původce děje, píšeme vždy měkké I. Příklad: Šli do kina. Zhlédli film a dali si zmrzlinu.
Pokud je podmět vyjádřen v předchozí větě a jedná se o stále stejné osoby, píšeme v přísudku stejné I/Y jako v předchozí větě. Např: Eva s Katkou šly do kina. Zhlédly film a daly si zmrzlinu.
Je mi líto, madam, jdu první. V pravopise není pro galantnost místo.
A co když je podmětů více? Stačí si pamatovat, pokud je alespoň jeden podmět rodu mužského životného, shoda se řídí jím (Ženy a muži soutěžili). Zkrátka: galantnost stranou, muži mají přednost.
Pokud jde o podměty rodu středního, je-li alespoň jeden z nich v čísle jednotném, píšeme v přísudku tvrdé Y. Např. Koťata a kuře běhaly.
To je vše. Pravopis má své záludnosti, ale naučit se dá. Pokud máte zájem, narazila jsem např. na stránky s jednoduchými a srozumitelnými vysvětleními (jistě, jsou pro děti, vždyť jde o učivo prvního stupně), kde je možné si látku i procvičit. Pro detailnější seznámení se s problematikou doporučuji výkladovou část výše zmiňované Internetové jazykové příručky (zejména kapitolu Složitější případy shody podmětu s přísudkem).
Takže, moc prosím, nepište se zbytečnými a hloupými chybami. Protože porotce s “vypálenýma očima” nebude schopen dostatečně ocenit jiné kvality vašeho textu.
Arenga
P.S.: Nechala jsem článek schválně přečíst své desetileté dceři, a prý dobré, prý je napsaný dostatečně srozumitelně. 😉
(*) Na zapamatování správného psaní i/y v mužském životném a ženském rodě, jsem slyšela – samozřejmě ne ve škole – jednu poměrně lechtivou mnemotechnickou pomůcku, možná ji znáte taky. 😉
Související příspěvky
Setkal jsem se s názorem, že aby člověk mohl psát, potřebuje v první řadě dostatečnou slovní zásobu. Jo, …
Během posledních měsíců se mi v pomyslném zápisníku nashromáždilo množství otázek, narážek a myšlenek, vyjádřených v diskusích zde …
Existuje jen velice málo postav, které by měly tak skvěle zvládnutou vizualizaci. Co začali naivní (a neinformovaní) ilustrátoři, …
Někdy je to naopak, od koncovky slovesa se určí zamlčený podmět. Jednou jsem narazil na text:
“Na chodnících se vytvořil led, dospělým ke zlosti, dětem pro radost. Mohly/i se klouzat.”
A ještě existuje, myslím, “oživotnění” příponou “ové” –> “hrobové se otvírali”.
A tvrdé souhlásky –> může být i měkké i, jde-li o přípony např. “ičko” či “ista” –> “brzičko”; “šachista”.
Jedna malá, nenápadná zrada (a hodně obvyklá chyba; taky jsem to mnoho desítek let nevěděl). “Eva s Katkou šly do kina” je špatně – “s” totiž není slučovací spojka, takže správně tahle vazba má být “Eva s Katkou šla do kina”… Aby “šly”, musely by to být “Eva a Katka”, “Eva i Katka”, případně – ale to se mimo básnický text moc neobjeví – “Eva, Katka”. (A jestli ten film “zhlédly” nebo “shlédly”, to radši nechám koňovi. Já bych sice automaticky napsal “s-“, jenže jakmile o tom začnu dumat, jistý si nejsem.)
Podle Internetové příručky se ve vazbě “Eva s Katkou” připouštějí oba přístupy, tady to píšou: http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=601#nadpis16
Jak jsem koupil, tak dávám dál: takhle jsem to slyšel před několika lety od brněnského Suchánka, co než se dal na nakládání knih, býval češtinářem. Ovšem ÚJČ (smutně) proslul tím, že pod záminkou, že se jazyk vyvíjí, včerejší chyby dnes toleruje, aby je mohl zítra kodifikovat…
Já jsem si to v příručce také ověřovala, že jsou možné obě varianty.
A co se týče shlédly x zhlédly, tak se přiznám, že jsem v konceptu článku taky automaticky napsala shlédly. Člověka to svádí, no… Že je to v třomto případě špatně jsem si uvědomila až po Sikarově komentáři.
Když ony chyby jsou vývoj.
Protože co je chyba? Psát to jinak, než říkají pravidla.
A co je vývoj? Psát to jinak, než určuje dosavadní zvyk.
A co jsou pravidla? Kodifikovaný dosavadní zvyk – pokud se dostatečně zamlouval tomu, kdo měl autoritu pravidla vytvářet.
Myslím, že před pár sty lety se zlobili na Husa za ta jeho nabodeníčka. A pak na Jednotu bratrskou, že místo správného nabodeníčka krátkého píše (či tiskne) jakýsi háček.
Otázkou ovšem je, které chyby jsou vývoj a které regres… Zrovna v tomhle případě to asi vskutku vývoj je. Nevím, z které podoby Pravidel vycházel dotyčný Suchánek, když jsme o tom mluvili, ona se mírně liší i jednotlivá vydání téže verse; předpokládám nicméně, že ta z roku 1957 původně používání rozvitého podmětu coby podmět násobný skutečně prostě zakazovala. Když se podívám do toho, co mám momentálně doma, sedmé akademické vydání z roku 1977 už připouští, že v některých případech to podle kontextu možné je, byť ovšem zároveň naznačuje, že kdo se tradičně přidrží jako určující té části v prvním pádu, nic nezkazí (mými slovy, opisovat co celé nehodlám). Osmé školní, které je kupodivu o rok starší, se k tomu už ale staví benevolentněji a staví obě možnosti víceméně naroveň (zato ale pečlivě rozebírá, když už někdo udělá podmět “dívky s hochy”, v jak složené větě je přísudek podle dívek a v jaké může být podle hochů).
Jinak copak nabodeníčka a háčky, ale když se okolo roku 1840 opouštěla husovská transkripce hlásek, to musel teprve být mazec!
Zkušenost se základoškolskými dětmi: kámen úrazu může být, že člověk nepozná, jestli je to podstatné jméno, nebo přídavné.
Příklad:
Mám rád kamarádovi/y knihy. — Přinesl jsem kamarádovi/y knihy.
Děcko je schopné říct: Líbí se mi knihy toho kamaráda, takže jako pán, takže komu čemu pánovi, takže měkké… A vůbec mu nedojde, kde je problém.
Kdybych to teď relativné čerstvě neviděla, nenapadlo by mě, že chyba může kořenit v takové banalitě.
Potom člověk tak nějak vzdává, že by kdy děcko dokázalo pochopit rozdíl v tom, jestli přinesu knihy kámošovi, jakékoli knihy, třeba z knihovny, ale ausgerechnet jemu, takže 3. pád podstatného jména, nebo jestli přinesu komukoli, třeba své staré matičce, čtivo od kamaráda, tedy kamarádovy knihy, ergo přídavné jméno přivlastňovací. (A když se v nich skrývá vražedný škorpion a moudrý detektiv stojí před záhadou, co včil? Možná bude kvůli íčku falešně nařčen nevrah. Možná dokonce zhyne nepravá oběť! A v případě naprosté krize ypsilonů vrah přinese knihu se škorpionem sám sobě. 🙂 )
Arengo, chci tu nekorektní poučku, prosím, prosím, smutně koukám! Klidně to napiš až po desáté večer. :-))
Vidíš, to by mě nenapadlo, že někdo špatně určí slovní druh a odtud vítr vane. Schválně to doma vyzkouším, jestli dcera rozklíčuje. Když jí občas dám nějaký příklad z matiky, protáčí panenky a těžce vzdychá, že to neeeejde, ale otázky z češtiny zodpovídá bez protestů – a většinou správně. I když dneska jsem ji nachytala na brzičko ;-), na šachistu ovšem ne.
Jelikož je po 22 hodině, přihodím i tu lechtivou pomůcku (prosím, čtěte pouze po 22 druhé hodině ;-)):
“Ženy si užily s tvrdým, muži odcházeli s měkkým.”
Hezké. (Já odhadoval, že to v ženském rodě bude něco o roztahování nožiček… Viz tvar ypsilonu.)
Čtu po dvaadvacáté a řehtám se jak kobyla! (Vyjmenovaná kobyla, prosímpěkně.) 😀
Megaprůšvih taky nastává u tvorů, kteří *neznají* spisovnou normu. Ti jsou pak zdrojem tak komplikovaných hyperkorektností a patvarismů, že by z toho člověk lezl po lustru. S oprátkou.
Přijde se na to tak, že se jim dají vyskloňovat vzory. Oni se totiž sice učí přiřadit slovo ke vzoru, ale už se občas neučí zpaměti skloňování toho vzoru, čímž to celé ztrácí na použitelnosti. (Typická megapotvornost: s pánami. Protože tam nesmí být -ma. To děcko to myslelo vážně. Na druhém stupni. Nikoli blbé děcko.)
((V té matice by mohl být zakopaný podobný velbloud nedostatečného pochopení / nadrilování základu. Koneckonců – s trochou logiky a představivosti jde celé základoškolské a většina středoškolského učiva smrsknout na malou násobilku a počítání do dvaceti. Jen se to musí správně rozkouskovat do postupných kroků a člověk musí držet v hlavě zároveň velký obraz i detail. Čímž to vlastně přestává být odlišné od stavby příběhu nebo věty. Vlastně – příklad je příběh… a ty kupecké počty v něm jsou stromy, které hrdina míjí cestou do / z dračí sluje.))
Nelogické věci já rád:
Pták měl na bidle dobré bydlo.
Zafoukal vítr a obě b_dla spadla.
Můj bratr je veselá kopa a jednou si přivedl domů kozu. Naštvala jsem se a obě ko_y vyhnala na zahradu.
Tohle má sice politický podtón, ale taky dobré:
Někteří naši ústavní činitelé b_li v roce 1989 účastníky manifestací.