• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Únor 2018
Po Út St Čt Pá So Ne
« Led   Bře »
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Zážitky

Zážitky: Jak si v Itálii objednat pivo

20.2.2018
-
Publikováno sikar

Nedávno jsme se dívali na náš Facebook a hle! Bylo vás tam pět set. Nač vám tedy nedat odměnu? Tato rubrika bude něčím, díky čemu se může blýsknout každý, kdo má zájem. Zážitky není nazvaná náhodou. Přesně o to v ní totiž půjde – o nejen naše, ale i vaše zážitky. Takové, které mohou ostatním pomoct s reáliemi, atmosférou nebo chováním postav. Všichni jsme snad za svůj život byli na nějakém zajímavém místě nebo zažili nezvyklou situaci, u které nás napadlo, že tohle nezažít, tak bychom netušili, že je to takhle. Mnohdy se jednalo o dost silnou inspiraci a museli jsme to vpašovat někam do textu. Nemusí se ovšem nutně jednat o něco velkého, klidně jen takové drobnosti. Jako například hned první zážitek ode mě. Co se stane, když si v Itálii objednáte pivo?

Itálie je zemí vína, nikoliv piva, to je bez debat. Už za dob Římské říše v ní bylo víno nápojem spořádaného člověka a pivo se těšilo oblibě spíš mezi vojáky daleko na severu, kde víno prostě nerostlo. Dost se to odráží i na nabídce. Po nahlédnutí do nápojového lístku jsem viděl mnoho položek u vína, ale pivo bylo shrnuto jedinou položkou, která zněla opět jen pivo. Bez udání značky a dokonce i objemu. U vedlejšího stolu si hosté pivo objednali. Dostali lahvový Heineken v třetinkových lahvích. Stejnou objednávku udělali i následující dva dny a málem jsem se smál, když ten třetí den dostali už ne lahve, ale plechovky. Vypili jim zásoby na půl roku?

Když se restaurace chlubí vývěsním štítem s logem piva, očekávejte dost často právě Heineken nebo Guiness, jinými slovy velké značky známé po celém světě. Jakmile štít nevidíte, optáte se anglicky číšníka přímo a ukáže se, že mají italské pivo, očekávejte, že ho dotaz na značku za prvé zmate a za druhé ji přizná poměrně váhavě. Skoro jako kdyby se Italové za například svoje Birra Moretti styděli. Očekávají, že cizinec bude chtít radši značku, kterou dobře zná, protože ji najde kdekoliv? Tady je dobré na rovinu říct, že toto pivo už také spadá pod Heineken, ale upřímně, to i mnohé české značky. Moretti je jinak pivo původně od sládka, který se řemeslu učil v Plzni. Dle mého subjektivního názoru není zlé, ale jižní národy do sladu cpou věci jako rýži nebo v tomto případě kukuřici, což se odráží na pro český jazyk divně nasládlé chutí. Obecně mimo naši zemi najdete někdy podivné příchutě. Pamatuji si na historku od Míly Lince, jak jim bylo v Nizozemí (nebo v Belgii? Míló!) nabídnuto nejprve malinové a pak čokoládové pivo a museli místním vysvětlit, že by raději chtěli nějaké bez příchutě. Mimochodem, Poláci si do piva dávají šťávu. Prostě jiný kraj, jiný mrav, ne všude to v hospodě vypadá jako u nás.

Zmínil jsem před chvílí, že na nápojovém lístku nebyl udán objem. Číšník se po mé nadšené reakci, že Moretti si dám, opět velmi opatrně optal, zda mi nevadí, že se jedná o 0,4 litru a rukama naznačil obří kyblík. Touha říct mu, že jsem Čech a objednat si nejméně čtyři, byla obrovská. (Pozor, v některých částech Evropy je velké pivo třetinka a malé dvojka!) Problémem tu ale je cena. Za pivo dáte běžně tři eura, což je mimochodem ještě docela slušné. Běžné české posezení v hospodě by se vám tam na naše poměry docela prodražilo. Oproti tomu kopeček zmrzliny byl za euro, ale když jsem si objednal dva, byl jsem zděšen tím množstvím. Zatímco v české cukrárně většinou po nabrání do lžíce ještě zarovnají okraj, abyste zmrzliny dostali co nejméně, Ital vyrobil obrovskou kouli… a pak ještě jednu. To byl teprve první kopeček. Jinými slovy dva italské kopečky byly jako nějakých osm až deset českých. A když se nacpete zmrzlinou, asi už na pivo nemáte chuť a ušetříte…

Když si chcete koupit lahvové, je Čech rázem spokojenější. Chtěl jsem otci dovézt z cest jedno Moretti (aby si zavzpomínal, jak ho tam pil před nějakými dvaceti lety), přičemž jsem u regálu rychle prošel kolem lahví s objemem 0,33 litru a šel rovnou k těm s 0,66. Tento fakt člověka docela potěšil, ačkoliv je jasné, že tohle je z pohledu místních asi množství pro dva kamarády na celý večer. To je další fakt, který mi zase řekl švagr, dost často pobývající ve Francii. Pivo stojí nehorázné peníze, ale opravdu je zvykem ho upíjet klidně celý večer. To pak člověk chápe tu cenu, aby se to vůbec vyplatilo prodávat. U nás za jeden večer vypijeme o dost víc a za stejné peníze. Na čem by tedy s českými cenami vydělávali francouzští hospodští?

Informací poměrně dost, ne? Ale hlavní byla číšníkova reakce ve spojitosti se značkou a objemem. Byl jsem tehdy sice dost omezen rozsahem a škrtal, kde jen mohl, ale přesto se do povídky Dům u moře číšník a pivo dostali, byť jen v pár větách.

 

Indiánským během je to do vesnice chvilka. I tak ale uvažuji, že bych si koupil nebo půjčil kolo.

Posadil jsem se na zahrádku malé hospůdky, objednal si oběd a také pivo. Birra Morreti, zdejší, co chutná skoro jako plzeňské. Číšník se mě ptal, zda nevadí, když to bude nula čtyřka. Jestli to není moc.

Na protest jsem si dal čtyři, i když tři eura za pivo jsou drasťák. Italské restaurace nejsou na našince stavěné. Ale žijte skoro rok maximálně na saké, co se pije po miniaturních mističkách. Pak sáhnete po čemkoliv jiném.

Pil jsem čtvrtou sklenici ostudných rozměrů a pomaličku na mě přicházel stesk po domově. Až to tady rozlousknu, musím si vzít volno.

Najednou prošla po ulici. Ta černovláska z rána. Dřív jsem ji slyšel, než viděl, protože měla na rukou snad pět kilo náramků. Ačkoliv čtyři či spíše tři a kousek piva měla ve zdejším vedru už vliv, nestal se ze mě v myšlenkách neodolatelný svůdník, kterému oproti ránu padne k nohám. Jen jsem na ni přátelsky zamával. Ohlédla se, ale jakmile mě uviděla, zamračila se a přidala do kroku. Bojí se mě snad? Myslí si, že jsem policajt, co jde po nelegálních přistěhovalcích a ona svou bledostí nezapadá do tohohle sluncem zalitého zapadákova?

Pravda, i když už trochu šedivím, tak kombinace hnědých očí a japonského horského slunce ze mě dělá na pohled místního. Může si vážně myslet, že se za cizince jen vydávám a jsem policajt.

Eh. Ve chvíli, kdy plácám kraviny i v duchu, bych měl přestat pít.

Ohlédl jsem se po ní znovu. Batoh na zádech a mířila pryč z vesnice směrem k pláži. No jo, výletnice.

Hodil jsem na stůl bankovku.

„Mancia,“ broukl jsem na číšníka, abych mu udělal radost. Jen si vem dýško, stejně tady musíte mít tržby na houby. Mám pocit, že jediní dva turisté jsme já a dáma mého srdce.

Zívl jsem. Nejradši bych si dal šlofíka, ale znám se. Jakmile usnu přes den, tak v noci nespím. I když, to není úplně špatný nápad!

 

Koho by zajímala celá povídka Dům u moře, může si ji přečíst v knize Žoldnéři fantazie – Lovci monster.

 

Máte nějaký zážitek, který vás donutil něco napsat? Chcete nám přiblížit nějaké reálie? Stačí se pouze ozvat na sikar@triumvirat.cz a napsat jako předmět ZÁŽITEK. Pak už se jen dohodneme, zda chcete mít v článku odkaz na stránky knihkupectví, zbytek povídky na blogu/literárním serveru nebo cokoliv, co se vám bude zrovna hodit. Vy pomůžete ostatním s psaním reálií a na oplátku třeba získáte nové čtenáře.

Ačkoliv můžete napsat téměř cokoliv, jako cíl bychom si kladli lidi seznámit spíš s obskurními detaily a drobnostmi, ne nutně dělat z toho turistického průvodce. Než to někdo špatně pochopí:
– Nezajímá nás nutně, jak krásná je Paříž, ale spíš jak hnusné jsou její skryté uličky.
– Nemusí jít za každou cenu o cizinu. I to, jak jste zabloudili přes noc v bažinách na Šumavě, je zážitek.
– Nejde taky jen o místa. Například mi někdy přijde líto, jak ploše jsou popisovaní duševně nemocní lidé. Pracujete s nimi nebo je máte v rodině, a chcete, aby o nich lidé psali realisticky a ne jen na základě domněnek? Lidé, přírodní jevy, nové technologie, nezvyklé potraviny, mnoho dalšího, to vše může vést k inspiraci.
– Nejde nám až tolik o styl, jako ukázku, co vše se dá zakomponovat do popisu. Všímejte si vlastního okolí a popisujte ho po svém. Pokud máte zážitek, ale bojíte se ho sepsat, protože si nejste jistí stylem, rozhodně jsme ochotní poskytnout radu.

Tak, a teď přepínáme idylku, protože bychom k tomu měli i pár trochu přísnějších pravidel.
– Rádi bychom, aby ukázky i články samotné byly na úrovni. A tím máme na mysli pravopis i stylistiku. Opravy a změny pochopitelně autorovi před uveřejněním ukážeme. U nás chceme, aby to vypadalo dobře. Na odkazované stránce ať se klidně prohánějí miši, někdo má blbé keci a nafukují se erbegy.
– Co se týká délky, rádi bychom, aby ukázka byla maximálně stejně dlouhá jako jí předcházející článek. Stručně, je to ukázka, takže pokud by z ní například šly pro potřeby článku vypustit dialogy a nechat jen popis, lze ji takto upravit. Dnes zveřejněný kousek povídky nemá ani jednu celou normostranu, ale myslím, že třeba dvě až tři normostrany pochopitelně nejsou problém, v případě hodně zajímavých ukázek by bylo možné domluvit se i na delší.
– Buďte ohleduplní a nekraďte. Tím nemyslím až tak autory článků jako jejich čtenáře. Ukázky slouží jako inspirace, nikoliv podrobný návod. Neradi bychom, aby někdo poté ukázku do své povídky jen zkopíroval a změnil jména. To se prostě nedělá, víme? Třeba já čtu docela dost literárních soutěží z naší kotliny, a pokud bych narazil na něco podezřele povědomého, nemusel bych zůstat mlčet.

Nestyďte se a klidně se zapojte. Budeme rádi a ostatní určitě taky.

 

literatura
pivo
realita
Sikar
Straky na vrbě
zážitky
žoldnéři fantazie
20.2.2018
Email
6 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Zážitky

Zážitky z dob dávno minulých

15.3.2018
-
Publikováno Meridion

Vážení a AAA drazí, opět jednou otvírám článek já, ač není můj. Ano, uvádím novou tvář, kterou ale …

Číst více
15.3.2018
Publikováno Meridion
← DALŠÍ ČLÁNEK
Jak (ne)psat záporáky aneb letmá studie komiksových antagonistů – protipozice
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Z knihovničky Triumvirátu | únor 2018

6 Komentářů

Zážitky: Jak si v Itálii objednat pivo.
  1. Meridion
    20.2.2018 @ 17:58
    -
    Odpovědět

    Doplnění zkušenosti z opačného pólu (skoro doslova): Za polárním kruhem není problém sehnat české pivo. V restauraci turistického centra v národním parku Abisko měli v r. 2003 pět značek piv, a z toho dvě byly (jestli si pamatuju dobře) Pilsner a Staropramen.

  2. Arenga
    20.2.2018 @ 19:54
    -
    Odpovědět

    To mi připomnělo, jak jsem kdysi pila belgické pivo. Višňové. Kdo mě zná, ví, že normálně pivo nepiju, protože mi prostě nechutná, ale to višňové mi chutnalo, i tak mi to ale bohaté stačila sklenička a na belgické party jsem dala přednost čokoládovým pralinkam.
    Co mě v souvislosti s logem ovšem šokovalo bylo, že si ji Němci ředí s colou nebo spritem. Prostě objednání oboje a slijou (slévali v Čechách k naprostému šoku číšníka, v Německu si objednali rovnou mix)

  3. TlusŤjoch
    22.2.2018 @ 14:13
    -
    Odpovědět

    Mou věčnou inspirací je Venca DG, který dokáže vypít půllitru piva v zubech.

    • Tlustý zlý strýc Leonard
      23.2.2018 @ 1:18
      -
      Odpovědět

      Tohle jsem kdysi ( byl jsem tehdy ještě mlád, nezkušen a blb, zkrátka před vojnou) jednou zkusil taky. Od té doby vím, že na základní fyzikální poučky je třeba si dávat pozor, a taky, že není půllitr jako půllitr… (Na druhou stranu, od té doby už jsem nikdy neviděl tenkostěnný “štuc” s dokonale vykousnutým/vylomeným obloukem podle linie zubů. Takže i mladistvá pitomost může mít svou estetickou hodnotu – a když tak o tom uvažuju, je to přesně ten typ neobvyklého zážitku, jaký lze – jak po tom výše Sikar volá – s úspěchem uplacírovat jako oživení textu…)

  4. Sothis
    15.4.2018 @ 18:22
    -
    Odpovědět

    ,,Například mi někdy přijde líto, jak ploše jsou popisovaní duševně nemocní lidé. Pracujete s nimi nebo je máte v rodině, a chcete, aby o nich lidé psali realisticky a ne jen na základě domněnek?”
    Sikare… Asi máš snahu, což rozhodně oceňuju, ale taky slepou skvrnu jak vrata, takže místo abys pomáhal problém řešit, vyjíždíš jeho koleje dál. Naprosto totiž ignoruješ možnost, že by o člověku trpícím nějakým duševním problémem mohl mít co říct, nebo co napsat, zrovna ten, kdo je k tomu zdaleka nejkvalifikovanější.
    Ale pročpak ne? Není to plnohodnotná osoba, takže nemá právo se vyjadřovat? Nebo tě ani nenapadlo, že by to vůbec bylo možné? Obojí je špatně.
    Duševně nemocní lidi myslí, mluví, píšou. (A taky slyší, čtou, a bývají zraněni tím, jak se o nich vyjadřují druzí – nejen ti, co mluví s odporem a nenávistí, ale i ti, co je vymazávají ze světa nebo o nich smýšlí spíš jako o předmětech.)
    A je bohužel smutnou skutečností, že s objektifikací, pohrdáním, nebo projekcí naprosto ignorující realitu se setkávají často právě ze strany příbuzných (hlavně rodičů) nebo profesionálů.
    Chceš-li realistický popis toho, co prožívá duševně nemocný anebo neurodivergentní člověk, ptej se lidí, kterých se to týká osobně. Ne jejich okolí.
    (A řekni proboha Cirrat, že autisti mají emoce, a že jsou to lidi nejenom ,,podle zákona”, ale doopravdy. Pokud si nevzpomínáš, viz první Knihovničku Triumvirátu. To, co tam napsala, bylo doopravdy příšerné.)

    • sikar
      16.4.2018 @ 10:13
      -
      Odpovědět

      Myslím, že tady došlo k menšímu nepochopení, které je ale mojí chybou. Měl jsem to v textu rozepsat víc a nenechat to pouze jako poznámku na okraj. Chtěl jsem narazit na fakt, že dejme tomu osoby s Downovým syndromem bývají často zobrazeny poměrně urážlivým stylem, který by mi přišel v pořádku možná tak před sto lety. Šišlavá mluva, divný slovosled a gramatika, slintání, atd. Jednoduše mi vadí právě takové stereotypní zobrazení typu “slintající idiot”, pokud to mohu říct takhle. Bohužel jsem zvolil nevhodná slova a měl jsem tomu opravdu věnovat raději pár odstavců. Omlouvám se.

      Souhlasím s tím, že duševně nemocní lidé by k tomu měli nejvíc co říct. Ano, opravdu ano. I tak si ale myslím, že v tomto ohledu by mnoha autorům mohla pomoct beseda s nějakým lékařem zabývajícím se oborem, či ještě lépe beseda, na které by bylo možné si popovídat s lékařem a jedním či více pacienty.

      Nikterak jsem nechtěl naznačit, že si nemyslím, že duševně nemocní lidí se k tomu nemohou vyjádřit sami. To je bohužel trochu čtení mezi řádky v místě, kde mezi řádky nic nebylo (na rovinu, já vše píšu přímo a nic nenaznačuji). Tohle způsobila ta moje špatně zvolená slova.

      Takže ano. Máš pravdu, tvůj komentář je trefný, a pokud by ti to nevadilo, pokud bychom se někdy rozhodli na toto téma sepsat článek, myslím, že by jím klidně mohl začínat.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Zážitky: Jak si v Itálii objednat pivo | Triumvirát