Nedávno jsme se dívali na náš Facebook a hle! Bylo vás tam pět set. Nač vám tedy nedat odměnu? Tato rubrika bude něčím, díky čemu se může blýsknout každý, kdo má zájem. Zážitky není nazvaná náhodou. Přesně o to v ní totiž půjde – o nejen naše, ale i vaše zážitky. Takové, které mohou ostatním pomoct s reáliemi, atmosférou nebo chováním postav. Všichni jsme snad za svůj život byli na nějakém zajímavém místě nebo zažili nezvyklou situaci, u které nás napadlo, že tohle nezažít, tak bychom netušili, že je to takhle. Mnohdy se jednalo o dost silnou inspiraci a museli jsme to vpašovat někam do textu. Nemusí se ovšem nutně jednat o něco velkého, klidně jen takové drobnosti. Jako například hned první zážitek ode mě. Co se stane, když si v Itálii objednáte pivo?

Itálie je zemí vína, nikoliv piva, to je bez debat. Už za dob Římské říše v ní bylo víno nápojem spořádaného člověka a pivo se těšilo oblibě spíš mezi vojáky daleko na severu, kde víno prostě nerostlo. Dost se to odráží i na nabídce. Po nahlédnutí do nápojového lístku jsem viděl mnoho položek u vína, ale pivo bylo shrnuto jedinou položkou, která zněla opět jen pivo. Bez udání značky a dokonce i objemu. U vedlejšího stolu si hosté pivo objednali. Dostali lahvový Heineken v třetinkových lahvích. Stejnou objednávku udělali i následující dva dny a málem jsem se smál, když ten třetí den dostali už ne lahve, ale plechovky. Vypili jim zásoby na půl roku?

Když se restaurace chlubí vývěsním štítem s logem piva, očekávejte dost často právě Heineken nebo Guiness, jinými slovy velké značky známé po celém světě. Jakmile štít nevidíte, optáte se anglicky číšníka přímo a ukáže se, že mají italské pivo, očekávejte, že ho dotaz na značku za prvé zmate a za druhé ji přizná poměrně váhavě. Skoro jako kdyby se Italové za například svoje Birra Moretti styděli. Očekávají, že cizinec bude chtít radši značku, kterou dobře zná, protože ji najde kdekoliv? Tady je dobré na rovinu říct, že toto pivo už také spadá pod Heineken, ale upřímně, to i mnohé české značky. Moretti je jinak pivo původně od sládka, který se řemeslu učil v Plzni. Dle mého subjektivního názoru není zlé, ale jižní národy do sladu cpou věci jako rýži nebo v tomto případě kukuřici, což se odráží na pro český jazyk divně nasládlé chutí. Obecně mimo naši zemi najdete někdy podivné příchutě. Pamatuji si na historku od Míly Lince, jak jim bylo v Nizozemí (nebo v Belgii? Míló!) nabídnuto nejprve malinové a pak čokoládové pivo a museli místním vysvětlit, že by raději chtěli nějaké bez příchutě. Mimochodem, Poláci si do piva dávají šťávu. Prostě jiný kraj, jiný mrav, ne všude to v hospodě vypadá jako u nás.

Zmínil jsem před chvílí, že na nápojovém lístku nebyl udán objem. Číšník se po mé nadšené reakci, že Moretti si dám, opět velmi opatrně optal, zda mi nevadí, že se jedná o 0,4 litru a rukama naznačil obří kyblík. Touha říct mu, že jsem Čech a objednat si nejméně čtyři, byla obrovská. (Pozor, v některých částech Evropy je velké pivo třetinka a malé dvojka!) Problémem tu ale je cena. Za pivo dáte běžně tři eura, což je mimochodem ještě docela slušné. Běžné české posezení v hospodě by se vám tam na naše poměry docela prodražilo. Oproti tomu kopeček zmrzliny byl za euro, ale když jsem si objednal dva, byl jsem zděšen tím množstvím. Zatímco v české cukrárně většinou po nabrání do lžíce ještě zarovnají okraj, abyste zmrzliny dostali co nejméně, Ital vyrobil obrovskou kouli… a pak ještě jednu. To byl teprve první kopeček. Jinými slovy dva italské kopečky byly jako nějakých osm až deset českých. A když se nacpete zmrzlinou, asi už na pivo nemáte chuť a ušetříte…

Když si chcete koupit lahvové, je Čech rázem spokojenější. Chtěl jsem otci dovézt z cest jedno Moretti (aby si zavzpomínal, jak ho tam pil před nějakými dvaceti lety), přičemž jsem u regálu rychle prošel kolem lahví s objemem 0,33 litru a šel rovnou k těm s 0,66. Tento fakt člověka docela potěšil, ačkoliv je jasné, že tohle je z pohledu místních asi množství pro dva kamarády na celý večer. To je další fakt, který mi zase řekl švagr, dost často pobývající ve Francii. Pivo stojí nehorázné peníze, ale opravdu je zvykem ho upíjet klidně celý večer. To pak člověk chápe tu cenu, aby se to vůbec vyplatilo prodávat. U nás za jeden večer vypijeme o dost víc a za stejné peníze. Na čem by tedy s českými cenami vydělávali francouzští hospodští?

Informací poměrně dost, ne? Ale hlavní byla číšníkova reakce ve spojitosti se značkou a objemem. Byl jsem tehdy sice dost omezen rozsahem a škrtal, kde jen mohl, ale přesto se do povídky Dům u moře číšník a pivo dostali, byť jen v pár větách.

 

Indiánským během je to do vesnice chvilka. I tak ale uvažuji, že bych si koupil nebo půjčil kolo.

Posadil jsem se na zahrádku malé hospůdky, objednal si oběd a také pivo. Birra Morreti, zdejší, co chutná skoro jako plzeňské. Číšník se mě ptal, zda nevadí, když to bude nula čtyřka. Jestli to není moc.

Na protest jsem si dal čtyři, i když tři eura za pivo jsou drasťák. Italské restaurace nejsou na našince stavěné. Ale žijte skoro rok maximálně na saké, co se pije po miniaturních mističkách. Pak sáhnete po čemkoliv jiném.

Pil jsem čtvrtou sklenici ostudných rozměrů a pomaličku na mě přicházel stesk po domově. Až to tady rozlousknu, musím si vzít volno.

Najednou prošla po ulici. Ta černovláska z rána. Dřív jsem ji slyšel, než viděl, protože měla na rukou snad pět kilo náramků. Ačkoliv čtyři či spíše tři a kousek piva měla ve zdejším vedru už vliv, nestal se ze mě v myšlenkách neodolatelný svůdník, kterému oproti ránu padne k nohám. Jen jsem na ni přátelsky zamával. Ohlédla se, ale jakmile mě uviděla, zamračila se a přidala do kroku. Bojí se mě snad? Myslí si, že jsem policajt, co jde po nelegálních přistěhovalcích a ona svou bledostí nezapadá do tohohle sluncem zalitého zapadákova?

Pravda, i když už trochu šedivím, tak kombinace hnědých očí a japonského horského slunce ze mě dělá na pohled místního. Může si vážně myslet, že se za cizince jen vydávám a jsem policajt.

Eh. Ve chvíli, kdy plácám kraviny i v duchu, bych měl přestat pít.

Ohlédl jsem se po ní znovu. Batoh na zádech a mířila pryč z vesnice směrem k pláži. No jo, výletnice.

Hodil jsem na stůl bankovku.

„Mancia,“ broukl jsem na číšníka, abych mu udělal radost. Jen si vem dýško, stejně tady musíte mít tržby na houby. Mám pocit, že jediní dva turisté jsme já a dáma mého srdce.

Zívl jsem. Nejradši bych si dal šlofíka, ale znám se. Jakmile usnu přes den, tak v noci nespím. I když, to není úplně špatný nápad!

 

Koho by zajímala celá povídka Dům u moře, může si ji přečíst v knize Žoldnéři fantazie – Lovci monster.

 

Máte nějaký zážitek, který vás donutil něco napsat? Chcete nám přiblížit nějaké reálie? Stačí se pouze ozvat na sikar@triumvirat.cz a napsat jako předmět ZÁŽITEK. Pak už se jen dohodneme, zda chcete mít v článku odkaz na stránky knihkupectví, zbytek povídky na blogu/literárním serveru nebo cokoliv, co se vám bude zrovna hodit. Vy pomůžete ostatním s psaním reálií a na oplátku třeba získáte nové čtenáře.

Ačkoliv můžete napsat téměř cokoliv, jako cíl bychom si kladli lidi seznámit spíš s obskurními detaily a drobnostmi, ne nutně dělat z toho turistického průvodce. Než to někdo špatně pochopí:
– Nezajímá nás nutně, jak krásná je Paříž, ale spíš jak hnusné jsou její skryté uličky.
– Nemusí jít za každou cenu o cizinu. I to, jak jste zabloudili přes noc v bažinách na Šumavě, je zážitek.
– Nejde taky jen o místa. Například mi někdy přijde líto, jak ploše jsou popisovaní duševně nemocní lidé. Pracujete s nimi nebo je máte v rodině, a chcete, aby o nich lidé psali realisticky a ne jen na základě domněnek? Lidé, přírodní jevy, nové technologie, nezvyklé potraviny, mnoho dalšího, to vše může vést k inspiraci.
– Nejde nám až tolik o styl, jako ukázku, co vše se dá zakomponovat do popisu. Všímejte si vlastního okolí a popisujte ho po svém. Pokud máte zážitek, ale bojíte se ho sepsat, protože si nejste jistí stylem, rozhodně jsme ochotní poskytnout radu.

Tak, a teď přepínáme idylku, protože bychom k tomu měli i pár trochu přísnějších pravidel.
– Rádi bychom, aby ukázky i články samotné byly na úrovni. A tím máme na mysli pravopis i stylistiku. Opravy a změny pochopitelně autorovi před uveřejněním ukážeme. U nás chceme, aby to vypadalo dobře. Na odkazované stránce ať se klidně prohánějí miši, někdo má blbé keci a nafukují se erbegy.
– Co se týká délky, rádi bychom, aby ukázka byla maximálně stejně dlouhá jako jí předcházející článek. Stručně, je to ukázka, takže pokud by z ní například šly pro potřeby článku vypustit dialogy a nechat jen popis, lze ji takto upravit. Dnes zveřejněný kousek povídky nemá ani jednu celou normostranu, ale myslím, že třeba dvě až tři normostrany pochopitelně nejsou problém, v případě hodně zajímavých ukázek by bylo možné domluvit se i na delší.
– Buďte ohleduplní a nekraďte. Tím nemyslím až tak autory článků jako jejich čtenáře. Ukázky slouží jako inspirace, nikoliv podrobný návod. Neradi bychom, aby někdo poté ukázku do své povídky jen zkopíroval a změnil jména. To se prostě nedělá, víme? Třeba já čtu docela dost literárních soutěží z naší kotliny, a pokud bych narazil na něco podezřele povědomého, nemusel bych zůstat mlčet.

Nestyďte se a klidně se zapojte. Budeme rádi a ostatní určitě taky.