Ne každému vyhovuje totéž. Někdo k tvorbě musí mít odhlučněno, dalšímu nevadí sedět v kavárně. Dali jsme proto dohromady, jak to máme my. Jakou hudbu posloucháme při psaní? Více se dozvíte tradičně ve článku…

Míša

Vzhledem k tomu, že jsem schopná vytasit počítač kdekoli, kde mám jen pět minut času, tak nejsem zas takový puntičkář na to, co si pouštím do uší. V tramvaji nebo kavárně prostě běžně na půl ucha vnímám své okolí. Když se ke psaní dostanu dostanu doma, je pro mě hudba prostředek, jak se přinutit k soustředěné práci, takže mám velká sluchátka a spoustu nadupaných playlistů na Spotify, které mi pomáhají dostat se do nálady. A pak prostě záleží na tom, co tvořím.

Pokud fantasy příběh (nejčastěji), typicky sjíždím dvouhodinové ambienty, keltskou hudbu, folk metal a různé instrumentální soundtracky. Nejčastěji vedou Trevor Morris, Blake Neely, Ramin Djawadi a tradiční velikáni James Newton Howard a Hanz Zimmer. Pokud zabrousím ke steampunku, sci-fi nebo dalším žánrům, které píšu spíš jako jednorázovky, projíždím YouTube dokud nenajdu něco nerušivého a příjemného. Posledně mi psaní sci-fi zpříjemňoval soundtrack k The Expanse od Clintona Shortera.

Každopádně, i když běžně v práci dělám při rocku a metalu, až na výjimky neposlouchám k tvorbě nic s texty, protože mě to vytrhává ze soustředění. Psaní příběhů je prostě asi trochu náročnější na pozornost než kontingenční tabulky.

A poslední dobou jsem s tou hudbou přišla ještě na jeden fígl. Když si potřebuju trochu vyčistit hlavu od psaní, vezmu si ukulele a jdu si drnkat. Člověku se u toho parádně srovnají myšlenky a zároveň se naladíte přesně na tu notu (haha), na kterou zrovna máte chuť. 

Sikar

Když dojde na věc, jsem schopen psát u poslechu téměř čehokoliv, co se mi líbí. Někdy se dokonce nechám úmyslně albem ovlivnit a třeba se snažím psát povídku podle názvů písní nebo i . Kupříkladu k Bez dotyku jsem si pokaždé pouštel Humanity: Hour I od Scorpions. Pokud album znáte a četli jste povídku, asi jste museli tušit, odkud vítr vane.

Pokud se ale chci pomocí hudby dostat do psací nálady, soundtracky jsou celkem jasnou volbou. Problém je ten, že skutečně nemám v lásce soundtracky filmové. Na rovinu, nechápu je, ani se neptejte, proč tomu tak je. Navíc většina lidí, která je poslouchá jako podklad k psaní, si pouští různé velmi epické kousky, které se prostě a jednoduše nehodí k tomu, co tvořím já.

Mám rád spíš atmosférické věci, které nic nenutí, jen podbarvují. Proto si většinou pouštím herní soundtracky k hororovým adventurám. (Jednou z výhod používání obchodu GOG je, že jakmile si koupíte hru, máte často automaticky ke stažení i hudbu a další bonusy.) Moje návrhy, co si pustit, když chcete tajemnou nebo lehce ponurou atmosféru? Soundtracky k hrám Stasis, 7th Guest, Primordia, trilogii Posel smrti, Downfall a The Cat Lady. A když už dojde na nějakou epiku a středověkou fantasy, tak výběr vhodných her na hrdiny a strategií je takový, že to snad ani nemá cenu vypisovat.

Arenga

Poslední dobou je mojí nejoblíbenější kulisou ticho. Nejčastěji píšu buď po obědě, kdy jde batole spát, a pak večer, kdy jdou spát všechny děti – a někdy píšu taky po tmě (samozřejmě na podsvíceném tabletu) v ložnici vedle spícího batolete. Takže nejen ticho, ale i tma, to je často hodně účinná “izolační kulisa”, která mi pomáhá soustředit se čistě jenom na vznikající text. Vzhledem k tomu, že je nás doma pět, z toho tři děti, které dokáží být někdy dost hlučné, tak si to ticho pak docela vychutnávám 😉 Z části je ticho jako kulisa ale taky z nouze ctnost, protože ač jsem již našla dostatečně dlouhé sluchátko, které by mi dosáhlo až do zdířek v zadní části počítače, aniž bych zároveň musela psát nosem, stejně jsem zjistila, že ten port vzadu nefunguje. Pouštět si totiž doma hudbu k psaní nahlas z výše uvedeného důvodu většinou nemohu.

Když jsem dříve psávala častěji při hudbě, měla jsem zpravidla střídající se období, kdy mi právě sedlo něco jiného – Asonance, Čechomor, Hradišťan, Hana a Petr Ulrychovi, Vlasta Redl, nějaký jiný český folk, Lorenna McKennit, Christina Perri, vážná hudba (nejraději piano, housle, violoncello), soundtracky k filmům, nebo prostě něco, co jsem náhodou našla na Youtube a emočně se mi to hodilo do právě psaného příběhu či jeho části (v jednom období to byla Bílá Hora od Daniela Landy). Nezřídka se stává, že když mi nějaký konkrétní hudební kousek sedne k tomu, co zrovna píšu, tak jsem schopná přehrávat tu jednu jedinou písničku či skladbu stále dokola, třeba desetkrát i vícekrát, klidně i několik dní po sobě, zkrátka dokud tu konkrétní scénu, kterou právě píšu, nedokončím. Bez problémů to může být i písnička se slovy, text mě neruší, moc ho ani nevnímám nebo mi z něj vyskakují jenom ty kousky, které potřebuji – třeba jeden verš, který mě k něčemu inspiruje

Co se týče jednoho konkrétního textu, který mám hodně svázaný s tím, co píšu, konkrétně s prostředím Starmelského světa – a jde o svázání následné, v tomto případě nikoli o to, že by mi byla skladba inspirací -, jsou to Pavlicou a Hradišťanem ztvárnění Skácelovi Mrtví. Kdo četl nebo bude číst moji povídku Mstitel (pátá v Dračím řádu 2017), možná pochopí proč.

Ekyelka

Nejspíš všichni máme nějaký text svázaný s určitou skladbou, albem nebo skladatelem. Pár let zpátky jsem při psaní Nalgaše stále dokola poslouchala The Quest of Culhwch od Davida Arkenstona čistě jen proto, že se mi zpočátku zasekl mp3 přehrávač a pak si příběh a hudba natolik navzájem rytmicky sedly, až jsem se bála riskovat změnu playlistu. Takových sólovek mám ale velice málo, protože si většinou pustím mix různých autorů v přibližně stejné náladě a stylu a nechám podvědomí, ať si s tím poradí samo. Z práce jsem totiž naučená vypínat podkresovou muziku, takže vědomě si hudbu při psaní moc neužívám.

Něco jiného ale je, když píšu v časovém presu. Tehdy všechno vypínám a vyhledávám klid a ticho – částečně i proto, že mám ve zvyku si části textu nahlas předčítat. A trochu taky abych slyšela vlastní myšlenky. Ono když jich je v hlavě hodně a chaoticky se přelévají v lebezni, jedna je ráda za každou drobnou úlevu.

Ještě jako mládě jsem náruživě poslouchala Mikea Oldfielda a Vangelise, taky keltskou muziku, různé OST záležitosti z oblíbených filmů, ovšem mixovala jsem to s klasikou, především Vivaldim, Bachem a Rachmaninovem. A metalem, jako každá správně hudebně vzdělaná mladá dáma. Většina těch chutí mi zůstala dodnes, jen kelti ustoupili do pozadí, protože jsem objevila TSFH (a celou tu bandu okolo), což pro změnu vyrovnávám soulem nebo klasickým rockem – zkuste si psát třeba článek, když vám na pozadí nebubnuje aspoň tohle!

Co však odmítám poslouchat k psaní či korekturám, jsou nové písničky v jazycích, které ovládám aspoň na základní úrovni. Jedna věc je znát málem zpaměti třeba právě Queeny a něco jiného je tříštit pozornost mezi vlastní text, myšlenky a to, co se line z repráků. Zpívané slovo zkrátka dovede napáchat mnohem větší paseku, než bych si kdy přiznala – nejedenou jsem se totiž přistihla, že místo psaní nebo přemýšlení poslouchám nový song a soustředím se na jeho obsah. Takže zpěváčci mají smůlu a musí na mou pozornost počkat až na chvíli, kdy vezmu do ruky háček, jehlice nebo jehlu.

Cirrat

Já kolísám. Podle stupně únavy a toho, jak moc jsem se ten den setkávala s lidmi, mi vadí nebo nevadí různé zvuky. Navíc trpím poměrně silně rozšířeným jevem, kterému se říká misofonie. To je, když vás takové ty drobné zvuky doprovázející lidskou existenci dohání k vražednému šílenství. Žvýkání, křoupání, šustění, chrápání… Takové to „prosímtě, nedejchej!“ Podle stupně podráždění se pak odvíjí, jestli potřebuju naprosté ticho a klid, klidné instrumentálky nebo naopak pořádně odpíchnutý rock.

Nedávno jsem překročila hranici 40 GB hudebních souborů na SD kartě v mobilu. A Google Play mi umožňuje přehrávat koupená alba i na počítači, takže v autě, u pc, za pochodu, když zrovna nepracuju, mi někde něco hraje. Pořád.

Pokud píšu něco kratšího, najdu si album, které mi nejvíc k povídce sedí – mám jich přes 270, a to nepočítám fyzická CDčka, takže občas se musím chvilku rozhodovat, nicméně ještě se mi nestalo, že bych něco nenašla. Na delší věci si dělám playlisty, kde kombinuju patřičné náladovky.

Pokud si píšu jen tak volně (nebo naopak překládám), pak záleží na tom, jak se cítím. Ale až do hodně vysokého stupně únavy mi už slova nevadí. Naopak, vytěsňuju je. Pokud jsem opravdu hodně unavená, vrátí se to, co jsem měla dřív – slova na sebe strhávají mou pozornost a nemůžu se soustředit na to, co dělám. Naštěstí mám dost velkou zásobu instrumentálek, aby nebyl problém přeladit.

Pokud bych měla vybrat jedinou kapelu jako svou nejoblíbenější všech dob, byla by to Apocalyptica. V těsném závěsu za ní se drží Abney Park a pak Delta Rae. Momentálně mám období 30 Seconds to Mars a nedávno jsem objevila zběsilého pištce v kapele The SIDH. Nesmí chybět Diablo Swing Orchestra, Depeche Mode, U2 nebo George Michael, najdete u mně ICE MC i Helloween, Imagine Dragons, The Jam nebo Gipsy Kings. Ale asi nejvíc se mi při psaní hodí soundtracky všeho druhu. Z těch se mi nejlíp pracuje při soundtracku k filmu Příchozí nedávno zesnulého Jóhanna Jóhanssona a Interstellar od Hanse Zimmera. Jinak to v hudbě prostě střídám jako ponožky.

A když narazím na skutečně zapeklitý oříšek, potřebuju ticho. Co největší ticho. To jsou potom ty chvíle o půl třetí ráno, kdy celá ulice spí – jen ten pomatený kohout kdesi v nedalekých zahradách kokrhá a kokrhá…