Kde hledáte inspiraci? Otázka, kterou nenávidí snad každý autor. Protože je to ale zajímavé téma k zamyšlení, rozhodli jsme se zkusit si na něj odpovědět. A to jak jinak než naším oblíbeným dialogem…

M: Trochu se zdráhám tuhle diskuzi zahájit, abyste mě neprošpikovali pohledy, ale tak zeptám se, no. Kde máte nejčastěji dostaveníčko s múzami?

A: Myslíš prvotní nápad nebo už přemýšlení o něčem konkrétním?

M: Klidně pojďme rozebrat obojí.

S: Múzy ke mně přilétají, kdy se jim zrovna zachce. Většinou v momenty, kdy nemám po ruce psaní náčiní a ani volné ruce, takže na mě lidi divně zírají, jak do mobilu polohlasně diktuji nějaké bláboly. Ne nutně vždy, ale skutečně většina nápadů mě prostě praští do palice náhodou. Něco zahlédnu, někdo něco řekne, z mozku mi vypluje s ničím nesouvisející vzpomínka. To se týká prvotních nápadů, detailů, všeho. Náměty obvykle vyplouvají z chaosu.

M: To s těmi momenty bez psacího náčiní je tradiční zákon schválnosti. Mě napadají nejlepší myšlenky skoro zásadně na blbých místech. Třeba ve sprše. Nebo na záchodě. A než je donesu ke klávesnici, zůstanou někde v… ručníku.

E: Prvotní nápady jsou jako záblesky v mračnech. Občas mne tak překvapí svou rychlostí a nečekaností, že než se vůbec vědomě rozhodnu jim věnovat pozornost, jsou zase pryč. Když se mi je ale podaří zaznamenat, nejprve si je jenom převracím v hlavě a pohrávám si s nimi. Jak by se daly využít, jestli bych kolem nich vystavěla samostatný příběh a podobně. A pravdou je, že vůbec nezáleží na tom, co zrovna dělám. Jestli existují múzy, jedna mi soustavně sedí za krkem a okopává mi ledviny.

A: Už celé roky nosím v kabelce zápisník, abych si mohla poznamenat náhlý nápad kdykoli a kdekoli. Kromě kabelkového zápisníku mám ale i několik domácích, většinou do nich ovšem zapisuji spíše ucelenější myšlenky, než takové ty “výkřiky do tmy” = větu či jen několik nesouvislých hesel, které načmárám na první papír, co mi zrovna přijde pod ruku.

Nové nápady ke mně přicházejí také v podstatě kdykoli a kdekoli. Zkrátka mne něco napadne a buď tu myšlenku hned zavrhnu nebo ji nechám chvíli odležet, případně mi přijde natolik zajímavá, že ji začnu hned rozvíjet – do čehož patří i udělání si poznámek na později, protože se mi často nehodí rozvíjet ji teď hned (a tudíž mám taky spoustu, spoustu různých fragmentů čehosi, co nakonec patrně nikdy nikam nepoužiji – ale co kdyby náhodou, že?). Co se týče nápadů samotných, mohu je rozdělit do dvou okruhů. První (ten menší) jsou úplně nové věci, solitéry, které nijak nesouvisí s tím, co jsem napsala nebo rozplánovala někdy dřív. Druhý (podstatně větší) jsou nápady odvozené od něčeho, co jsem už napsala nebo vymyslela. Zkrátka jeden příběh mi tak nějak “sám od sebe” vyplodí další – jsou to buď příběhy ze starmelského světa (což jsou třeba Knižní trh nebo Mstitel, které uspěly v soutěžích) anebo ty, kterým říkám “čajový cyklus” (např. povídka  Cizinec). Někdy tomu s trochou nadsázky říkám, že mi to bují jako plíseň. Ne, že by mi to vadilo, samozřejmě. Zajímalo by mně, jestli to máte podobně – vymyslíte příběh a šup, už se vám bokem rýsuje další, který k tomu více či méně těsně patří.

S: Zápisníků mám fůry a čas od času je musím plošně procházet a použitelné útržky zapisovat někam pohromadě. Občas utvoří nějaký celek.

Co se týká bujení plísně, tak tohle znám moc dobře. Dost často se mi stává, že námět vznikne právě z různých střípků a dílčích nápadů, které vytáhnu z těch notýsků, na pracovním stole volně ložených lístečků a poznámek v mobilu nebo na mailu. Posléze zjistím, že toho je na jednu povídku trochu moc, takže se polovina poznámek odsouvá někam jinam a vznikne další povídka. Co se nějakých světů a sérií týká, docela mi nabobtnává takzvané osberhtovské univerzum (zatím tiskem tři povídky v Žoldnéřích fantazie 2015 až 2017) a dost přemýšlím o více příbězích z prostředí nadneseného v povídce To má po dědovi (vyjde v letošních Žoldnéřích). Jinak většinou tvořím texty zcela samostatné a s ničím jiným nesouvisející.

Někdy dochází k prapodivným metamorfózám. Jednou jsem takhle vzal několik desítek drobností a řekl si, že by z nich šel udělat jeden ne tak úplně literární projekt. Ten jsem nakonec skrečoval, ale když jsem se podíval, co jsem kvůli němu všechno vymyslel, uznal jsem, že z toho naopak půjde udělat román.

Pak je tu pochopitelně velký balík naprosto úchvatných a geniálních nápadů, které jsem si zapsal například během polospánku, tehdy dávaly dokonalý smysl, ale už druhý den nemám tušení, co mají znamenat. Zkrátka, když v mobilu objevím poznámku s časem vytvoření kolem půlnoci, je mi jasné, že tu mám další jednovětný ekvivalent ježka v kleci. No co byste si mysleli o poznámce “Kupuje ve velkém papírové kapesníky”? Buď jsem chtěl napsat povídku o někom s příšernou rýmou nebo velmi, velmi osamělém pánovi. Jak to je ve skutečnosti, netuším.

E: Hej, to se mi občas stává taky! Moje poslední zatoulaná poznámka zněla “anděl v kolečkovém křesle, protože slabé nohy”. Až po dalších šesti týdnech jsem přišla, ke kterému textu to patří a že to není zase tak špatný nápad.

Většinou však přemýšlím (a moje podvědomí funguje) v ucelených smyčkách. Prvotní nápad se velice rychle rozvíjí do příběhu, který si většinou zapisuji do poznámek v mobilu (používám program Evernote) pro pozdější zpracování. Takových náčrtů i s kusy textu nebo dialogů mám už přes padesát, jen je napsat, jak by řekl klasik. Jenže na ně nemám čas, takže spíš přemýšlím nad tím, co mám zrovna rozepsané a chci s tím pohnout. Nu a možná inspirace se mi pak přizpůsobuje danému příběhu. Zrovna před měsícem jsem díky tomu přišla na téměř geniální vztahový plot twist v knize.

M: To ti, Eky, závidím. Já to totiž mám úplně jinak, možná trochu víc jako Arenga. Moje inspirace se týká většinou jen nějaké scény – napadne mě třeba nějaká situace, konflikt nebo dialog mezi hrubě načrtnutými postavami. A ty pak piluji. Připravuju jejich motivace, pozadí, hledám tam nějaký příběh, zpětně domýšlím, jaký svět to vlastně je a někdy i to, jestli ta původní scéna vůbec má místo v tom nově načrtnutém příběhu.

A: Ano, to mám hodně podobně. Málokdy přesně dopředu vím, odkud kam příběh povede a o čem to bude. Vlastně tohle většinou vím jen u mikropovídek, kde jsem schopná se držet předem daného schématu. Jinak mívám zpravidla nějaký spouštěč, kolem něhož se mi postupně vystaví příběh – a někdy i celý svět (který pak generuje další příběhy). Občas je to takové psaní “s tajemstvím”, což je nesmírně zábavné, protože sama postupně odhaluji, o co tam vlastně jde, kdo je kdo, co je co a kam to všechno povede. Někdy vím, jak má daný příběh skončit, ale cestu, jak se k tomu konci dostanu, odkrývám teprve postupně – a občas objevím nečekané odbočky. Po pravdě řečeno, tohle je jedna z věcí, které mě na psaní nesmírně baví.

Co se týče těch spouštěčů, může to být i něco ve výsledku naprosto marginálního. Třeba nápad na povídku Cizinec, kterou jsem zmínila už výše, přišel ve chvíli, kdy jsme se s mužem a dětmi (nejmenší ještě nebyl na světě), vraceli z výletu a jeli jsme přes nádraží Krnov-Cvilín. A mne napadlo, že to nádraží mohlo v padesátých letech vypadat hodně podobně, ne-li skoro stejně. A pak jsem si představila, jak tam v šeru stojí parní vlak a kus od nádražní budovy čeká povoz se zamračeným vozkou, který má vyzvednout mladou učitelku, která právě přijela… Ano, ten příběh je nakonec o něčem trochu jiném, ale tohle byla první myšlenka, na níž se to potom začalo nabalovat. Výbornou inspirací je ovšem i takový ten každodenní život – třeba drahé máslo – někdy tak člověk dostane nápad a pak to jde skoro samo.

S: Spouštěče někdy číhají na místech a v situacích, kde by je člověk nečekal. O tom, proč jsem napsal Geniální miminko jsem tu psal nedávno. Jindy jsem zase poslouchal Humanity: Hour I od Scorpions a řekl si, že sakra, někdo zhudebňuje básně, co takhle napsat povídku tak, že se nechám ovlivnit náladou toho alba a do děje zapojím některé názvy písní jako klíčové body příběhu? Tak vzniklo Bez dotyku.

Tohle jsem udělal poté ještě několikrát a v jednom případě dokonce vzal píseň, jejíž text tvoří příběh a více či méně k němu napsal volné pokračování. Tady název neřeknu, pořád čekám na den, kdy se mě na to někdo přímo zeptá.

Taky je dobré čas od času udělat něco, co bychom normálně nedělali. Jednou jsem se například úplně strašně zasekl v čekárně u lékaře a neměl nic ke čtení. Po třech článcích z lékařských časopisů jsem už čmáral poznámky k povídce, která nakonec ani nedostala jméno a skončila v šuplíku, ale někdy ji asi zapracuji o něčeho delšího. Ostatně, složku Šuplík bych měl někdy projít kompletně, protože občas v ní něco otevřu a najdu rozepsaný námět, na který jsem mezitím zapomněl a tehdy ho zahodil z už ani nevím jakého důvodu. Už jsem odtamtud sem tam něco vytáhl, abych to použil jinde. Je to někdy opravdu archeologie a často se divím, že si nepamatuji na něco, co je staré teprve tři roky.

S čím jsem neudělal dobrou zkušenost, to je takové jako kdyby nucení nápadu. Matka kdesi našla masivní starý klíč, který mohl být od pohledu klidně přes sto let starý. Dala mi ho se slovy, že si myslí, že by mě mohl k něčemu inspirovat. Rozepsal jsem tři texty, v nichž byl ten klíč důležitým prvkem. Nedopsal jsem ani jeden.

M: S nucením nápadu tedy zkušenosti nemám, rozhodně ne v takové míře. Na druhou stranu možná by se k tomu dalo započítat i psaní na objednávku nebo psaní podle zadání – jaké máte zkušenosti s tím? Hledá se vám inspirace snadno, když máte dodržet nějaké dopředu stanovené parametry?

S: Dovolím si hned zase navázat já. Co se týká psaní na objednávku, tak ze zkušenosti se sdíleným světem jsem si odnesl, že v podstatě stačí prohrabat zásobárnu zapsaných námětů a určit, který je s daným prostředím kompatibilní a současně jsem až do dnešního dne prostě netušil, co s ním udělat. V tomhle případě dokonce jako inspirace fungovalo samo pozvání k účasti, protože mozek jásal z úspěchu a najednou sám začal ten nápad formovat, aby zapadl co nejlépe. Dvojnásob snadné to bylo, že prostředím je současnost a Praha, takže pro další inspiraci se stačilo projít na místech, kde se měl příběh odehrávat. Věřte tomu ne, ale už fakt, že od teplárny je vidět samoobsluha a hned vedle té je hasičská stanice, je inspirace. Dost to rozhodlo o tom, jak bude vypadat závěrečná pasáž.

A: Moje prozatímní zkušenost se v tomto směru pohybuje převážně v mantinelech soutěží, kde bylo dané téma a/nebo žánr. Zpravidla jsem to nechala chvíli uležet a pak se něco vylouplo – to byl případ zejména soutěží Triumvirátu. Třeba do pivopunku mne uvrtala Ekyelka – a byla za tím jistá sázka, že Ekuško? A přes počáteční váhání a nejistotu jsem si tu povídku nakonec sama moc užila. Nebo jsem si ani nemyslela a neplánovala jsem, že se něčeho budu účastnit, ale nakonec mi to nedalo a nápad přece tak nějak přišel. Takhle jsem to měla vloni se soutěží nakladatelství Gorgona Tovaryši kalamáře. Původně jsem tam ani psát nechtěla, zadání bylo alternativní historie. No, pokud dostane takové téma historik, který se navíc rozhodne pro absolutně marginální událost z období, kterému se věnoval v diplomce (takže dost do hloubky), jak to asi dopadne, že… Můj manžel to tehdy glosoval slovy, že je to taková povídka pro velice úzký okruh specialistů, kteří si to patrně užijí, ale běžný čtenář se v tom ztratí. Proč to píšu? Jako takové malé varování, že ne každá inspirace na zadané téma je nutně tím pravým uhozením hřebíčku na hlavičku. Aneb profesní slepota je hrozná věc 😉

Obrovskou zkušenost ve psaní “dle zadání” pro mne nicméně představuje Duben měsíc drabble, neboli DMD, účastnila jsem se zatím dvou ročníků a dost se těším na další. Pointa téhle akce je, že každý den je vyhlášeno téma, na které je do půlnoci následujícího dne třeba napsat drabble přesně o sto slovech. Člověk může psát o čemkoli, musí však dodržet rozsah a téma (u bonusů bývá ještě další podmínka, většinou žánr). Některá témata jsou opravdu tak vypečená, že ve chvíli, kdy jsou večer zveřejněna, člověk chvíli nevěřícně zírá na monitor a říká si, že na tohle asi teda fakt nic nevymyslí. Ani v jednom ročníku se mi ovšem nestalo, že bych téma vynechala, protože bych na nic smysluplného nepřišla. Naopak, na základě některých témat jsem si nahodila myšlenku, kterou jsem potom nějakým způsobem rozpracovala nebo ji vedu v patrnosti jako rozpracování hodnou. V drabblatech si taky člověk může zpracovat určité boční linie svých “hlavních” příběhů a mimochodem, je to opravdu velká škola ve škrtání, protože 100 slov je 100 slov. Během roku se podobně dá drabblit na Šíleném šupleti v rámci akce 4D (Deset drabblení desátého dne).

E: Err… Arengo, nerada to říkám, ale frontu za zády mám fakt HODNĚ dlouhou, omlouvám se. Ale pracuju na ní, tedy na textech, co někomu dlužím. Vesměs jde o příběhy bez zadání, případně s jednoduchým “nemáš něco z toho světa / s tou postavou?” a podobně. Ovšem s psaním na zakázku mám samozřejmě také své zkušenosti. Ať už se jednalo o soutěže nebo vyloženě o “dárky”. To takhle přijedete na sraz a kamarád si posteskne, že slíbil bráchovi povídku s jeho oblíbenou postavou z larpu – no a nejde mu s tím hnout. Tak si štědře nalijete medoviny, oželíte jedno, dvě, pět kol v aréně a zkrátka píšete. Tehdy to bylo jedno z těch zázračných odpolední, kdy se mi podařilo na kamarádův styl tak dobře napojit, že skutečně nešlo v textu rozpoznat, co kdo z nás psal.

Což samozřejmě musíte oželet, když píšete na zakázku sami. Pár takových akcí jsem se účastnila: povídku za obrázek. Jenže zatímco moje zadání bývala velice volná (většinou “chiméra v zelenomodrém tónování”), občas jsem dostávala velice specifické úkoly. Co bylo ještě horší, z vymyšlených světů a s postavami, které si zadavatelé vymysleli – takže zdroje byly velmi chudé a spousty věcí jsem si musela domýšlet. Takové psaní na zakázku se pak podobá spíš pořádně nevděčné práci než zábavě. Nikdy totiž nemáte jistotu, že se výsledek skutečně líbí, přestože na něm dřete do zemdlení.

A: Však já tě neuháním, jen jsem si tak vzpomněla, no… A co ty, Míšo, a psaní podle zadání či na objednávku či v předem daných mantinelech?

M: Já jak kdy. Pokud sem budeme počítat i literární soutěže, tak nemívám problémy se zadáním v rámci žánrů, které běžně píšu. Horší je to ve chvíli, kdy jde zadání mimo žánr, který znám a mám dobře načtený. Třeba zrovna ty zmiňované Tovaryše kalamáře jsem loni vynechala, protože historie není moje silná stránka a s tím tématem jsem se prostě nedokázala ztotožnit.

Na druhou stranu, zajímavé zadání může člověka vyhecovat k tomu, aby vystoupil ze své komfortní zóny. Před časem jsem dostala možnost napsat horor na konkrétní téma. Obvykle horory nepíšu a čtu je spíš okrajově, takže jsem dost váhala. Nakonec jsem strávila dva měsíce zahrabaná v sebraných spisech H. P. Lovecrafta, abych trochu nachytala jeho styl, a zkusila jsem si napsat lovecraftovský horor. A i když jsem měla ještě dva týdny poté pocit, že mi z toho hrabe, jako zkušenost to bylo k nezaplacení.

S: Ano! Tohle jsem si právě přečetl velmi rád, protože to je věc, kterou prosazuji. Čas od času by si měl člověk zkusit sepsat něco z žánru, který normálně nepíše nebo ani nečte, jen aby nezakrněl. Když se zaměříte příliš na jedno téma, můžete očekávat stagnaci a psaní podle zajetých kolejí. Už jsem se setkal s autory, kteří lpěli na jednom konkrétním žánru, a nemohl se ubránit pocitu, že například ať se postavy jmenovaly jakkoliv, byla to stále ta samá sebranka, jen v převleku. Přiznám se, že jsem svého času sledoval něco podobného na sobě. Dokonce jednou jsem přestal psát povídku, protože jsem si řekl, že něco podobného jsem už četl. Po chvilce mi docvaklo, že nejen četl, ale i napsal. Text jsem odložil až do momentu, kdy se vyskytl sborník, kam se tématicky docela hodila, stačilo jen vymyslet jinou zápletku, protože postavy a prostředí byly v pohodě.

M: A také se ti stává, že pokud si zkusíš něco úplně jiného a nového, tak se ti inspirace hledá snáz, než když píšeš něco tobě už známého?

S: Někdy ano. Je to něco, co jsem ještě nezkusil, takže se nemusím zabývat tím, zda jsem podobný příběh už nenapsal. V zásadě začínám s čistým štítem a můžu se rozletět jakýkoliv směrem se mi zachce, aniž bych se bál, že se budu opakovat.

A: Vyzkoušet si něco, co člověk normálně nepíše, je rozhodně zajímavá zkušenost. Jsem na tom podobně s tím hororem, taky je nepíšu ani nečtu a přesto jsem vloni Dva batůžky psala. Občas ovšem člověk zjistí, že i to “nové” vlastně může určitým způsobem navázat na “staré”, tedy na to, co obvykle píše. Záleží samozřejmě na prostředí, něco k sobě dohromady jde, něco ne. A jestli se mi pro to nové hledá inspirace snáz? Řekla bych, že asi spíš ne.

E: To mi ještě připomnělo soutěž New Weird na blogu Sussanah da Silva. Moje milé bety do mne tak dlouho kopaly, až jsem se vyhecovala, přečetla si Diskusi v New Weird: Trochu divná fantastika a samozřejmě projela i v knize publikované povídky, než jsem se po hlavě vrhla do příběhu. Ve výsledku nebyl Jen člověk (později vyšel v el. sborníku Sladké sny, který si můžete stáhnout třeba zde) úplný propadák a já si především čichla k novému žánru. Neříkám, že se mi zalíbil, ale přivedl mne zase k novým myšlenkám a jinému nazírání na stávající nápady. Neocenitelná zkušenost s přidanou hodnotou, protože sám žánr je poměrně mladý, takže jsem si vlastně zkusila napsat něco úplně nového, co jsem si nejprve musela nastudovat (tedy v jakých mantinelech se mám zhruba pohybovat).

A: Myslím, že už jsme otázku prvotní inspirace docela probrali. Takže kde se vám o již rozpracovaných příbězích nejlépe přemýšlí?

M: Mě v té zmiňované sprše. A v posteli, než usínám. Někdo počítá ovečky, já rozmýšlím další scénu, kterou je potřeba napsat. Průšvih to je ve chvíli, kdy mě napadne něco dobrého, co vím, že do rána zapomenu, ale už jsem se naučila mít připravené zápisníky na nočním stolu a nažhavený mobil, kam v případě potřeby naťukám pár slov. Horší je to v té sprše. Z té tu myšlenku obvykle nedonesu, protože, jak by řekl Míla Linc, mám paměťový kvocient delfína…

S: S tou postelí to máme dost podobně, ačkoliv to je u mě spíš minulost. Poslední roky víceméně upadnu do postele a během několika sekund jsem v limbu. Vlastně už ani ta postel není pravdou. Někteří lidé píší do šuplíku, já v šuplíku už tři měsíce spím. Žena je teď přes noc s miminem v ložnici a já se starším prckem s dětském pokoji. On spí na posteli a já v šuplíku s matrací pod ním.

Osobně se mi ale nejlépe přemýšlí nad příběhem přímo při procesu psaní. Kdybyste mě někdy pozorovali, přišlo by vám, že vlastně nepíšu a spíš jsem se zbláznil. To tak sedím, buším do klávesnice, načež se zvednu a dvakrát přejdu tam a zpět pokoj, přičemž si něco brblám pod vousy. Pak si sednu, zapíšu nějakou poznámku, opět chvilku píšu, pak zase chodím, atd. V zásadě polovinu času píšu a druhou přemýšlím. Nejlepší nápady ke mně přichází právě během psaní, když mozek sám najednou přemýšlí ve stylu “Co bude dál?” a obvykle mi nabídne k příběhu třeba i tři možné varianty. Obvykle si poznámky udělám ke všem. Nikdy nevíte, kdy se vám bude alternativní dějová linka hodit někam jinam. Takže mým místem k přemýšlení je přímo pracovna, protože upřímně, v dopravních prostředcích si čtu a kdekoliv jinde skoro nemám čas cíleně myslet nad příběhy.

Snad jen když se mi poštěstí být sám doma, se obvykle vydám na nějakou výpravu. Například Dalejské údolí je na jaře úžasné místo a procházku lze ukončit v kavárně/bistru v Řeporyjích, kde se usadím na zahrádce, objednám si něco k jídlu a po jednom kousku od všech aktuálně točených druhů třebonického piva (mívají na čepu běžně dvě) a během té doby vytáhnu nějaké poznámky a začnu je dávat dohromady a doplňovat o detaily, které mě napadly při procházce. Třídění poznámek je skoro jako psaní. Pracuji s útržky příběhů a mozek najíždí na stejný režim.

Tohle lze taky praktikovat ve více lidech. Pokud jdete na procházku, můžete se vzájemně seznámit s psacími plány, nikdy nevíte, co vám ten druhý k tomu řekne a pošťouchne vás dál. Nebo si můžete i bez procházky sednout k jednomu stolu a makat. Takhle jsme jednou seděli s Darionem v čajovně, on přepisoval povídku ze sešitu do notebooku a já zatím vysypal poznámky k dvěma povídkám a jedné kampani do chystané hry na hrdiny, které jsem tam dal dohromady. Přítomnost dalšího člověka vás někdy nakopne, že prostě musíte dělat, aby vás nepomluvil, že se flákáte.

A: Mně se nad rozpracovanými věcmi nejlépe přemýšlí buď při procházkách s kočárem (dřív to taky bylo často cestou do práce a z práce, respektive mezi prací a školkou). To je fajn, člověk tak pomalu jde, korzuje většinou relativně delší dobu, má docela čas přemýšlet (protože když je dítě v kočáru, nemůže se nikam zaběhnout, nic sebrat ze země a sníst to, že). Mám takový zvláštní zvyk, že když mám pocit, že mne napadlo něco fakt dobrého nebo že se mi právě podařilo vyřešit nějakou zapeklitou dějovou komplikaci, několikrát si lusknu prsty. Takže na mne musí být taky docela zajímavý pohled. Jdu, najednou se zarazím, něco si zamumlám, v očích mi svitne a začnu luskat, případně ještě s radostnými průpovídkami typu: “Jasně, to je ono!” Výborně se mi pak taky přemýšlí u různých intelektuálně nenáročných, manuálních domácích prací. Třeba u mytí nádobí nebo skládání oblečení.

E: Tohle máme asi všichni stejné. Já totiž také nejraději přemýšlím “na nohách”, tedy při ranním průletu městem na autobus. Ve čtvrt na pět ráno jsou ulice prázdné, když nepočítáte těch pár opilců, takže špunty s muzikou do uší, v hlavě si nalistuji potřebnou kapitolu nebo povídku a je to. Popravdě jindy se do tohohle stavu dostanu málokdy: naprosto čistá hlava soustředěná jen na příběh a zároveň vědomí neustále ve střehu, kde se vynoří jaké potenciální nebezpečí, že to náledí dneska asi není zrovna nejlepší povrch pro sedmicentimetrové podpatky a jé, nové šaty ve výloze! Jakmile dorazím na zastávku, začnu všechno zapisovat.

Jednu věc ale ještě musím zmínit: velice často je tohle až výsledkem mnohem delšího pracovního procesu. Už večer lehávám do postele s tím, že si “nechám zdát” daný kus příběhu – ono už si to podvědomí probere po svém. Někdy jsou z toho pěkné, ale neužitečné omalovánky (tedy nic, co by stálo za to zapsat), ale většinou mívám ráno vyřešený problém, s nímž mi předtím nešlo hnout. Nejde to aplikovat naráz na celý příběh, ovšem když tohle používáte téměř denně na řešení detailů, ono se to většinou seskládá už samo.

M: To ti trochu závidím, protože u mě tohle naprosto nefunguje. Když se pokouším “dosnívat” problém, dopadne to obvykle neslavně. Ráno se sice probudím s pocitem, že mám řešení oné zapeklité situace, jenže mi to vydrží asi pět minut, než se nad tím stačím poprvé opravdu zamyslet. Většinou zjistím, že mi jel mozek na volnoběh a logika odešla na procházku. A podobné to mám s alkoholem. Po dvojce vína začnou přicházet naprosto epesní nápady a po flašce vína je to pomalu na nobelovku, jenže za střízliva objevím, že jsou ty poznámky naprosto kardinální blbost.

S: Heh, však u dvojky je dobré někdy skončit. Jak jsem psal výš o pivu – dvě jsou pro vymýšlení tak ideál. Tedy, v Řeporyjích měli silné věci, být to desítka, klidně by to sneslo i třetí. Tím pochopitelně nechci vyzývat nezletilé čtenáře, že inspiraci mají čerpat jedině v hospodě a bez alkoholu to nejde! Ale pokud je vám osmnáct a zdraví vám nebrání, ona ta lehounká hladinka skutečně probouzí kreativitu. Za sebe mohu říct, že první sklenice uvolňuje a druhá startuje mozek do režimu, v němž skoro jakýkoliv vjem okolo překrucuje na inspiraci. Tohle je moment, kdy je nutné honem zapisovat nápady, protože se stoupající hladinou se, jak už bylo řečeno, nobelovky mění na hovadiny.
Když ale jdu přímo psát, ne vymýšlet, volím spíš trochu kofeinu pro nabuzení. Je třeba předně výkon! Plus, během psaní chodí stejně nápady samy, jak jsem už zmínil. Tomuhle celému říkám teorie kafe a piva.

Třeba sušené hovězí se mi taky osvědčilo jako nakopávač k samotnému psaní. Ale abych si ho dal ke každému psaní tolik, kolik bych ho rád snědl, to abych si vzal půjčku.

A: Hm, to zkoušet nebudu. Prakticky nepiju a pivo vůbec a to ani v obdobích, kdy nejsem kojící matkou. Mně bohatě stačí káva. Dát malého spát, udělat si kafe a sednout k počítači, to je takový můj malý poobědový rituál, na který se vždycky hrozně těším.

M: Kafe na povzbuzení já si nedávám, ale občas se nakopávám s pomocí maté. Pomáhá mi nejenom s inspirací, ale taky s výdrží, takže mám pak oči jak žárovky do tří do rána a drtím klávesnici s energií lumíka na koksu. A pak mi samozřejmě pomáhá čokoláda. Jakmile se potřebuju zastavit a najít nějaký ten nápad, zkouším ho objevit pod alobalem hořké Lindtky. Sice tam moc často nebývá, ale co kdyby, že jo…

S: Přiznám barvu, ono to není kafe. Holt kofolu uskladněnou v zimě na balkonu nemusím vařit a je oproti horké kávě hned k pití.

M: Hahaha, lenochu!

S: Dávám přednost výrazu “Ne až tak nutně fajnšmekře, co nemá moc času a nemůže čekat, až mu vystydne káva”.

M: Lenochu, co po mně chce, abych ho oslovovala zbytečně komplikovanou lží! 😀

S: Tsss… Tak, teď jen čekám, jak nám Eky sdělí, že ona píše při svíčce pavím brkem na pergamen a popíjí u toho bílé atlanťanské a kávu černější než věčnou noc.

E: S tou kávou máš pravdu, ale jinak sis spletl vesmír (nehledě na fakt, že paví brko se používá na úplně jiné věci, to ví každá chiméra).

A: Nestrkali si ho staří Římané do krku, když chtěli pokračovat v opulentních hostinách a kapacita žaludku nedostačovala? Ehm, no dobře, už mlčím.

S: No, o tom se sice Seneca zmiňoval, ale je to dost opředené mýty a nepřesnostmi. Stejně jako že vomitorium byla místnost pro to určená…

E: Radši zpět k tématu, panstvo, než se to úplně zvrhne. Všechny předtím vyjmenované “boostery” občas fungují i u mne, pokud jsou zároveň hvězdy v tom správném postavení a Bastet se zrovna nesnaží ukousnout Thovthovi hlavu, nebo se neděje jiná podobná katastrofa. Zkrátka a dobře co jsem tak za ty roky vypozorovala, je to jako hod mincí: buď víno dodá jiskru, nebo odvede pozornost k čemukoliv kromě psaní. Káva může povzbudit, ale zároveň nemám problémy si po dobrém šálku dopřát dobrý spánek. Pivo si většinou vychutnávám venku s přáteli (v Opavě se nejen vaří speciály, ale máme i oblíbenou hospodu, kam páni majitelé vozí nejrůznější dobroty z malých pivovarů), takže než se dostanu domů, bývá večer a psát se už moc nechce, když máte hlavu ještě zaměstnanou zážitky a klepy. Chce se vám psát? Sedněte na zadek a pište, žádný zázračný prostředek na podporu inspirace není. I když se o tohle uznání hodně snaží čokoláda s mořskou solí.

A: Pro mne je takový motivační “autorský kokain” (ten termín není z mé hlavy, použila ho Danae při minulém ročníku DMD, ale mně se tak líbí, že jsem ho převzala) vyjádření zájmu čtenářů, případně upřímná pochvala, že je něco dobré a že by si chtěli přečíst něco dalšího ohledně té či oné postavy případně toho či onoho fragmentu příběhu. Prostě pokud je pozitivní odezva, stimuluje mne to k další práci (ukažte mi, koho ne ;-))

M: Tak jsme prošli hodně tím, kde jsme inspirováni, čím inspiraci přivoláváme a jak ji trochu podporujeme, tak co si to vzít prakticky – kdy naposledy vás políbila múza a co z toho vzniklo?

E: No, políbila… Spíš mi třeskla jednu mezi oči. Hledala jsem jisté klubíčko, přehrabovala zásoby v komoře ve skříni až u stropu a u toho přemýšlela, kdy přesně mám zabít jednu postavu v rozpracované kapitole. Jenže jako správný syslič mám těch krabic a přízí opravdu hojný počet, zapomněla jsem si hlídat okolí a už jsem měla Perlu v obličeji (přízi, ne margarín). Jenže zároveň mi něco secvaklo v lebezni: on to byl zrovna odstín, který jsem kdysi v pravěku chtěla použit na jeden rozsáhlý projekt, ale teď by se mi to hodilo na něco úplně jiného a bylo zaděláno na problém, protože pro ten druhý projekt už mám vyhrazenou jinou epesní přízi. A jak jsou zákruty mého mozku nevyzpytatelné, totéž mne napadlo provést i s danou postavou. Proč by nemohla přežít a objevit se v jiné kapitole jako skvělá rozbuška mezi manželi? Myslím, že ďábelský škleb mi z obličeje nezmizel dobré tři hodiny.

A: Co se týče delších, rozpracovaných věcí, skládá se to většinou postupně, takže se snažím své múzy udržovat v dobrém rozmaru, aby mi našeptávaly průběžně (možná je taky uplácím tou čokoládou, no a i kdyby ne, jako alibi ke konzumaci taky dobré). Naposledy jsem se před pár dny usilovným přemýšlením snad navedla na správnou cestu ohledně vyřešení problému, proč je někdo někde a je tam sám, když byl předtím jinde a s někým jiným a proč ten někdo jiný nezasáhne výrazněji do toho, co se stane potom. Doufám, že i další kamínky mozaiky se mi postupně bude dařit skládat dohromady tak, aby nakonec celek a všechny proplétající se linie dávaly smysl. Pokud jde o momentální inspiraci k něčemu, co se mi už podařilo dokončit, byla to tahle povídka a inspirací kupodivu tentokrát byla jistá frustrace.

M: Frustrace občas dovede člověka inspirovat k zajímavým věcem. Mě naposledy inspirovala trochu vlastně taky, takže než mi do toho skočí Sikar, přidám historku i za sebe. Přes Vánoce jsem vyrazila na dovolenou na druhý konec světa a kromě jiného jsem absolvovala i několikadenní trek asijskou džunglí. Zážitek to byl k nezaplacení, všichni ti komáři, pavouci, horko, bahno, lijány, žádná pitná voda, spaní vedle prasat (a ne, to není metafora)… Ale i když jsem prskala na všechny strany, mám za těch pár dní naprosto skvělý materiál pro povídku, kterou aktuálně píšu. Co ty, Sikare?

S: Poslední námět ke mně přišel ne během výpravy do pralesa, ale v práci, zatímco jsem sepisoval jakýsi nudný text o měřicích přístrojích. Protože kolegové dělali kravál, nasadil jsem si sluchátka a pustil soundtrack k už ani nevím kterému dílu ze série počítačových strategií Heroes of Might and Magic. Inspirace přišla tak, že se mi po sobě přehrály dvě konkrétní skladby související s frakcemi, za něž můžete hrát. Mozek obě skupinky nadpřirozených bytostí postavil vedle sebe a pak si řekl “Sakra, proč musí být nepřáteli? Nechám je kamarádit, schválně, co se stane!”

Během dalších dvou minut jsem vymyslel a zapsal si základní námět. Hudba vůbec nejen že může inspirovat, ale když ji máte jako podklad k psaní… Hmm, mám pocit, že se nám tu líhne námět na další článek, co?