Lidé jsou různí. To, že jste lékař, pilot nebo popelář z vás nedělá automaticky milého nebo naopak nepříjemného člověka. Každý jsme unikát, ačkoliv upřímně, mnoho povolání je bráno málem jako archetypy a je s nimi spjato mnoho klišé. Co takhle hospodští?

V blízkosti mého bydliště je restaurace, kam když jdu s kýmkoliv jiným, než se svojí ženou, je vše úžasné. Jak se jí ovšem přiblíží má zákonná manželka, vždycky je problém. Jednou, když jsme tam byli ještě s pár lidmi, na nás číšníci normálně zapomněli. Jindy zase motali objednávky, jak jen to šlo. Když chceme někam zajít spolu, tak opravdu radši volíme jiný podnik.

Recenze na internetu ukazují, že s obsluhou tam má problém více lidí, ale upřímně, až na jednu výjimku, kdy jsem šel přímo k výčepu oslovit očividně velmi vystresovaného a nestíhajícího číšníka, jsem se tam nesetkal s tím, že by se tam ke mně chovali špatně. Naopak je to vždy samý úsměv. Logicky, když se k zákazníkovi chováte pěkně, je větší šance na spropitné, plus se sem bude rád vracet. Zákazník je zdrojem obživy restaurace.

To je důvod, proč se někdy pozastavuji nad tím, jak se mnohdy chovají hospodští v povídkách začínajících autorů. Jak jsem řekl úplně na začátku, každý jsme jiný a docela určitě narazíte i na hospodského, co je pěkný protiva. Sám jsem takhle znal na jedné vesnici majitele místních malých potravin, v nichž pracoval úplně sám, a kdykoliv jsem tam vkročil, měl jsem pocit, že ho jakýkoliv zákazník zjevně obtěžuje. Jenže nikdy se nestalo to, co v tolika textech.

Představme si jednu z nejtypičtějších scén, jakými může začínat fantasy příběh. Hrdina v příšerném dešti přichází k hospodě a tluče na dveře. Otevírá se špehýrka a hospodský na něj křikne, ať táhne pryč, nuzák jeden. Hrdina ukáže peníze a je následně vpuštěn, ač značně neochotně. Hostinský se hosta posléze snaží za každou cenu ošidit, večeři a pití před něj málem hodí a obecně se chová neurvale. Pocestný může být rád, že pak není kvůli posledním drobným zavražděn ve spánku.

Trochu mi to připomíná Hospodu na mýtince. Hostinskému zjevně vadí, že do jeho podniku chodí lidi.

Zajímalo by mě, zda motiv téměř až zlého hostinského nemohou filmové pohádky. Například v Obušku, z pytle ven hostinský potulnému muzikantovi slíbí jitrnici, jakou svět neviděl, jinými slovy suchý chleba, a později jej opije a okrade o kouzelného oslíka a ubrousek. Honza málem králem nám zase ukáže hostinského, který má permanentně vyvěšenou ceduli „Dnes za peníze, zítra zadarmo“ a je taky zjevně pěkný vydřiduch.

Ačkoliv je mi jasné, že podobné filmy mívají původ v klasických pohádkách, někdy se musím sám sebe ptát, zda postava hospodského, jinými slovy bohatého podnikatele nebyla za minulého režimu démonizována. Co ve výsledku mělo na co větší vliv?

Zaměřme se opět na příběh nadnesený výše. Hostinský hosta vpustí dovnitř až poté, co ukáže peníze. Tím by se daly vysvětlit i zamčené dveře na jinak veřejně přístupné budově. Zkrátka hostinský si vybírá klientelu. To dává rozum. Podívejte se na další pohádku, konkrétně S čerty nejsou žerty. Petr Máchal oblečený v kouzelném kabátu způsobujícím hyperinflaci vchází do hospody a objednává si celý jídelní lístek. Hostinský, když vidí na pohled špinavého vandráka, se chová poněkud rezervovaně a velmi opatrně se ptá, zda má čím zaplatit. Ve chvíli, kdy zlaťák změní majitele, málem se klaní.

Takhle mi ta situace zní reálně. Když první věc, kterou hospodský řekne potenciálnímu zákazníkovi, je urážka, tak by se asi nedočkal kdovíjaké útraty. Mnohdy i křičí zpoza zavřených dveří, že tam žádné žebráky nechce. Jak ví, že tam nestojí šlechtic? A ostatně, proč jen tak odpírá vstup člověku, který pro něj může být zdrojem příjmu?

Následně se k hostu chová jako hovado a není zpravidla sám. Tady lze jako příklad uvést hned první povídka o Zaklínači, ale upřímně, to je příklad sám pro sebe. Lidé se zaklínačů bojí a nechtějí je mít mezi sebou. Stejně tak by mohl hospodský být hnusný na trpaslíky nebo je rovnou odmítnout obsloužit. Asi jako když ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág vrchní vykáže z restaurace romské hosty. Tady je ten důvod jasný – rasismus nebo jeho obdoba.

Ať už je původ protivných hospodských, kteří jsou na hosta nabroušení od momentu, kdy se objeví, jakýkoliv, musím se ptát – proč?

Neptal bych se, kdybych se s tím nesetkával opakovaně. Dalším stupněm už je jen, když se obratem v té hospodě strhne rvačka víceméně jen proto, že cizinec je cizinec. Takové to obvyklé „Zde nejste vítán, cizinče!“ bez udání jiného důvodu, než že místní asi chtějí žít v sociální bublině pár lidí a holdovat ponorkové nemoci a braní si vlastních sestřenic za ženy.

Pasáž o za každou cenu protivném hospodském, případně štamgastech, může vést velmi snadno k dalším zápletkám a konfliktům, ale jako u všeho se to nesmí nadužívat. Zkrátka příběh začínající jako u Zaklínače ve stylu hnusný hospodský → hnusní hosté → rvačka → vězení → nabídka policisty propuštění za protislužbu čtu každý rok nejméně jednou a většinou mi tam chybí pro tyto události nějaké racionální vysvětlení. Jiné než „to se přece od podobného příběhu čeká“.

Ano, všichni jsme natrefili na protivného číšníka. To se stává. Ale byl to až takový extrém, aby vás vyhnal, aniž jste si stihli sednout?

Hostinský ať si klidně je hamižný a toužící jen a jen po penězích, ale představte si, nejlepším způsobem, jak z lidí vytáhnout peníze, je chovat se k nim mile. Klidně to můžete i hrát. Protože buďte ubezpečení, že ta usměvavá servírka s vámi vážně neflirtuje, ona je za ten úsměv placená a navíc za něj třeba dostane něco málo navíc.

Takže, prosím – musí být hostinský za každou cenu nepřítelem svých hostů? O takových těch barmanech, co si s každým rádi popovídají a nabídnou radu, jste už slyšeli? Představte si, že podobná postava je pro příběh možná i přínosnější.

Ale taky klišé.

I tenhle člověk, u něhož by název článku nebyl zamýšlen ironicky, ale zcela upřímně, je už motivem nadužívaným. Hrdina neví, kudy dál, zajde na skleničku, svěří se s problémem barmanovi a voilá! Řešení je na světě, protože představte si, onen dobrý člověk za barem přesně zná řešení.

Nechci rozebírat, zda to takhle funguje nebo ne, ale i přespříliš přátelský a nápomocný barman působí už trochu přehnaně a jeho zapojení do děje zavání zlem jménem deus ex machina.

Ať už je to barman nebo taxikář, tak se nelze úplně spoléhat na to, že vám pomůže radou. Tihle lidé, když se jim svěříme, nám sice pomůžou, ale většinou pasivnějším způsobem. Prostě poslouchají a jejich rady jsou spíš konejšením, že to bude dobrý, neboj. (Ozkoušeno ve dvě v noci s taxikářem.) Pomůžou vám, ale předně tak, že se máte komu vypovídat, i když to toho člověka třeba ani nezajímá. Pokud bych to měl říct tak jako ošklivě, pokud máte pocit, že vám tahle osoba pomohla, třeba i dáte větší spropitné. Ano, můžou to být altruistické duše, které pomáhají rády, ale zřejmě jiným způsobem, než si mnozí autoři představují. Málokterý barman vašemu hrdinovi jen tak mimochodem řekne, kde se skrývá dlouho hledaný magický artefakt. Ano, už jsem se setkal právě i s tím, že náhodný člověk ví, kde hledat něco podobného, ale sám pro to nikdy nešel, protože na to ještě neměl čas. Autor zjevně už moc netušil, jak pokračovat.

I hospodští jsou jen lidé. Žijí a rádi si vydělají peníze, takže nemusí mít hosty rádi, ale asi se obvykle nesnaží je odradit od návštěvy svého podniku. Dokonce i ve fantasy, představte si.

Sikar