Víte, co udělá dobrodruhovi radost během toulek podzemím? Truhlička. Zrovna včera večer jsem byl tak unavený, že na psaní jsem neměl ani pomyšlení, takže jsem si zapnul po letech znovu rozehranou hru na hrdiny Eschalon: Book II a rozhodl se poprvé v životě vydat do tajemného podzemního komplexu jménem Fathamurk (jedná se o rozšíření, které bylo přidáno až později, proto jsem tam dříve nebyl). Vesele jsem zkoumal obří tajemné stroje, snažil se z co největší dálky likvidovat při zabití vybuchující ohnivé slimáky a najednou zahlédl krásnou truhlu, která úplně křičela „Tady je poklad!“. Otevřel jsem ji a shledal, že dva léčivé lektvary jsou taky hezký nález.

Tak a tady se zastavíme. Představte si, že se procházíte budovou desítky let opuštěné továrny, otevřete náhodný šuplík a v něm bude krabička acylpyrinu. Vy máte pocit, že na vás něco leze, takže logickým řešením by mohlo být spolknout jednu tabletku právě nalezeného léku.

A já se ptám, jestli to máte v hlavě v pořádku. Nebudou ty prášky, stejně jako kdo ví kolik set let starý lektvar, náhodou už prošlé? Nezpůsobíte si požitím možná ještě větší problémy, než jste měli dosud?

Tohle je typická logika her na hrdiny, na kterou například poukázal Pratchett ve svém Posledním hrdinovi. Zde je zmíněno, že hrdinové občas k vlastnímu úžasu nachází na výpravách na vhodných místech lékárničky. Je to ovšem vysvětleno tak, že jim je do cesty dávají bohové, kteří se ale počínáním dobrodruhů prostě baví a je to pro ně ve výsledku také hra.

Lékárnička je ještě fajn. Pořád v rámci možností logičtější, než když v horních partiích obdařená prý archeoložka najde v celá staletí staré hrobce munici vhodnou do své pistole. Jenže ve hře jsou podobné nálezy naprosto pochopitelné. Tvůrci přišlo, že když už se hráč dostal takhle hluboko, asi už musel spotřebovat dost zásob, tak nač mu za prvé nepomoct, aby se nemusel vracet zpět na povrch, a za druhé ho trochu neodměnit za snahu.

Bohužel se najdou autoři, kteří si nejspíš myslí, že takhle to funguje i v běžném životě. Na jednu stranu ano, někde se dají v divočině najít nouzové přístřešky, v nichž se nachází i trocha zásob pro případně zbloudilce. Na druhou stranu ale řekněme, že léčivý lektvar uprostřed opuštěné jeskyně je stále jen vrcholkem ledovce toho, čeho jsou někteří autoři schopní.

Hrátky s ohněm

Tím se dostáváme k věčným loučím z názvu článku. Kolikrát se vám už stalo, že jste ve hře vkročili do opuštěného podzemí a za prvním rohem byla zapíchnutá hořící louče? (Když jsme u toho, nezapomínejme na podstatný rozdíl mezi loučí a pochodní.) Nebo ještě lépe jich chodba obsahuje tolik, že je tam krásně vidět. V takovém momentu bych se jako dobrodruh cítil dost nejistě, protože nač jsem plýtval soudkem střelného prachu na zničení zdi, když sem zjevně vede kromě toho zaslepeného ještě další vchod, protože tu někdo žije?

Ano, ano, vždy se dá argumentovat magií. Louče tam jsou připravené a kouzlem se samy zapálí, jakmile se někdo přiblíží na deset metrů. Škoda jen, že to často v textech začínajících autorů není vysvětlené a vlastně ani nutné. To by pro jednou nemohl hrdina přijít s vlastní lucernou? Ano, pokud dojde k nějakému střetu, lucerna se může snadno rozbít a v boji překáží. V takovém případě je jen dobře, když je světlo zajištěno jinak, pohodlněji, ne? (Odkapává z toho ta ironie dostatečně?)

Vážení, váš hrdina, když začínal hru, potažmo povídku, si zjevně nastavil velmi nízkou úroveň obtížnosti. Mnohdy totiž osvětlená chodba nedává smysl i z toho důvodu, že se v ní nachází nějaký strážce, který se hrdinu snaží zastavit. Nebylo by snazší, kdyby zůstal ve tmě a hrdina, držící jediný zdroj světla v okolí, by pro něj byl snadným cílem? Zadrnčení tětivy a game over. Tuplem zábavné to je, když tím strážcem je dejme tomu nějaké zvíře, které k orientaci zrak úplně nepotřebuje. Louče, pečlivě naaranžované temným pánem, tak hrdinovi pomáhají možná až moc. Jakmile je ve výše zmíněném Eschalonu (mimochodem, jednička je už nějaký čas zdarma) možné zdroje světla zničit, dělám to. Když totiž prcháte před skupinkou gobliních lučištníků, není nad to zmizet ve stínech a začít po pronásledovatelích házet Molotovovy koktejly, zatímco oni zkouší naslepo střílet do tmy. Než si uvědomí, co za blbost dělají, obvykle je před nimi ohnivá stěna a já vesele mizím na zatáčkou.

U ohně ještě zůstaneme, protože představte si, že hrdina, i kdyby byl úplně nahý a herně řečeno měl prázdný inventář (a je to válečník, co si do magických schopností nedal ani jeden skill point), je vždy a za všech okolností schopen rozdělat oheň doslova ihned (o zázračném vysoušení libovolného množství vlhkosti nemluvě). No, kolikrát jste už četli o někom utíkajícím z vězení, kdo ve vlhkém sklepení ihned po vyběhnutí z cely popadne na zemi se povalující pochodeň a ve vteřině ji zapálí?

Alchymie typu 1+1=2

Nadpis snad prozradil mnohé. Jakmile je ve hře alchymie, obvykle se nedočkáme ukázek přípravy. Prostě a jednoduše vyberete správné ingredience, dáte je zkombinovat a lektvar je na světě. Téměř si to někdy představuji, že postava s sebou nosí šejkr, kam hodí onen potřebný kus síry a vrbové kůry, zatřepe a pak už jen výsledný červený lektvar přelévá do lahviček.

Ve hře je to logické, cokoliv delšího by bylo dost velké narušení tempa a nikoho by to moc nebavilo. Pokud se ale tohle děje v povídce, docela mě zajímá, zda autor někdy četl nějaký skutečný alchymistický návod nebo aspoň chodil na základní školu a měl laboratorní práce. Alchymie nebo i moderní chemie není něco, co bez výjimky splácáte na koleni během pěti minut. Navíc alchymie pracovala i s doslova fantastickými postupy. Jeden z receptů na kámen mudrců, který jsem ve zjednodušené formě četl, zabral několik let práce a jeho postup měl být zdlouhavý a úmorný.

Vtipná vsuvka, ale už jste viděli docela pěkně udělané video, pochopitelně hoax, ve kterém jakýsi chlapík z Ruska stvoří homunkula aplikací lidského sperma do slepičího vejce? Jak padlo v komentářích: „Synu, čím si vyděláváš?“
„Onanuji, abych mohl na internet dávat videa, jak oplodňuji vajíčka.“
„Jsem na tebe pyšný, synu.“

Obecně, když se ve hře něco vyrábí (pardon, vlastně craftí), je to ze zcela jasných důvodů velmi zjednodušené. Chcete vyrobit meč? Potřebujete kov a formu, do které ho roztavený nalijete. Podobný postup výroby zbraní je už dneska i filmové klišé a ti, co jsou schopni ho brát vážně, asi nikdy neslyšeli o tom, že litinová zbraň by byla dost k ničemu. Třeba bronz se skutečně tavil a polotovar vznikal litím do formy, ale při zpracování železa potřebujete na roztavení vyšší teplotu a v případě výroby chladné zbraně to ani není žádoucí. Mnohem lepší je železo zahřát tak, aby změklo, nikoliv se roztavilo, protože se dá držet v kleštích a kovat. Právě kování je to, díky čemu je železný nástroj odolnější, než kdyby byl jen litinový. Údery kladiva se železo laicky řečeno zhušťuje. Litina je křehká a basta, takže když už máte v povídce kováře, ať kouká dělat to, co podle svého označení má – kovat.

Jak se dostaneme za ty dveře?

Představte si, že máte místnost, v níž skrýváte něco důležitého. Poklad, zdroj energie pro svoji základnu, důležitého zajatce, nehodící se škrtněte a zajatce popravte. Jak jinak tu místnost lépe zajistit, než ji vybavit takovým šikovným vynálezem jako jsou dveře!

Jenže dveře samotné většinou nestačí. Co s nimi udělat dál? Celkem logickou odpovědí je, že dejme tomu takový zámek je fajn. Jenže to se nesmíte ocitnout v adventuře, protože to bude na dveřích místo zámku posuvné puzzle. Jakmile složíte obrázek, můžete dovnitř. Nebo jste se ocitli ve skákačce a je třeba stisknout čtyři páky, které jsou na těžko dostupných místech kolem, a vy musíte být velmi nadaným akrobatem.

No, a takhle se to musí otvírat vždy bez výjimky? Shrňme si nevýhody takového způsobu odemykání oproti normálnímu klíči.
– Klíč může mít jen tolik lidí, kolik ho existuje kopií. Tyto speciální dveře ale může otevřít kdokoliv, kdo jde kolem a disponuje potřebnými schopnostmi nebo má rád skládačky.
– Většina běžných způsobů odemknutí (kromě klíče například i čipem, otisky prstů, skenem sítnice, atd.) je poměrně rychlá. Představte si, že spěcháte a musíte řešit puzzle, které jste den předtím opět rozházeli trochu jinak.
– Teď budu jen navazovat na předchozí bod. Když potřebujete onu místnost v rychlosti zamknout, je lepší prostě otočit klíčem a nemuset honem vymýšlet, jak puzzle upravit, aby jeho řešení bylo co nejsložitější.
– Pokud má hrdina dostatečné množství výbušnin, je stejně jedno, jak ty dveře zamykáte.

Proto vás prosím, když už váš dobrodruh v povídce musí za zamčené dveře, ať se za ně dostane nějak normálně a nevysvětlujte nám minihru, kterou jsme vymysleli, ale protože neumíte programovat, dali jste ji do povídky.

Když jsme u toho, hodí se také zmínit, že elektrický zámek většinou funguje tak, že se odemkne, když do něj pustíte proud. Opak, tedy dveře, které se při výpadku proudu samy odemknou, nejspíš také existuje, ale jsou dost nepraktické a rozhodně bych je nedával na místo, které má být pečlivě střežené.

Když už jsme u tématu vchodů, tak následující příklad je videoherní jen tak z poloviny, ale dávejte si pozor na tajné chodby. Jedním z využití podobných struktur je úniková cesta. Otázka zní, kdy ještě dává podobná chodba smysl a je bezpečné ji vůbec mít. Pamatuji si, jak jeden autor zmínil, že aby bylo možné uniknout v případě obležení, z jednoho města vedlo hned několik tajných chodeb. Moje otázka zní, za jaký finanční obnos by někdo zradil a prozradil umístění jedné takové chodby nepříteli, aby ten snáz dostal svoje vojáky dovnitř? Neříkejte mi, že jsou ty tunely jednosměrné a fungují jen směrem ven z města.

Jé, tenhle svitek je…

O prapodivných Čechovových nejen puškách, ale i někdy málem atomovkách jsme už někdy rozhodně psali. Znáte to, hrdina sebere ze země každou hovadinu, protože co když bude ten rezavý hřebík nebo půlka rozbitých nůžek ještě potřeba? Opět, tohle je typické chování v adventurách, kde i vytáhnete z odpadkového koše nakousnuté jablko, protože co kdyby? Umístěte do podobné hry předmět, který je tam naschvál úplně k ničemu a lidi se budou moct zbláznit, aby zjistili, s čím jde zkombinovat. Ozkoušeno, udělal jsem to a testovací hráči probíhali hrou od začátku do konce, jen aby přišli na to, k čemu je dobrý kravský roh, ačkoliv tam byla vážně jen pro srandu králíkům.

Samostatnou kategorií pak jsou hrdinové, kteří hledají řešení problému a co se nestane? Potřebné kouzlo je přesně na tom svitku, který z nestřežené chvíli ukradli čaroději z hromádky na stole. Tohle skutečně začíná zavánět tím, že autor si nevěděl rady, tak hledal co nejrychlejší a pokud možno nenáročné řešení.

Tohle vám vezmu jen za jedné podmínky, přičemž k tomu mám ukázku z praxe ne z povídky, ale malého LARPu, kterého jsem se kdysi zúčastnil. Zatímco jiný člen družiny mluvil s čarodějem, kterého jsme potkali v troskách hradu (ve skutečnosti betonové zbytky základů dnes už neidentifikovatelné hospodářské budovy), já si všiml hromádky asi pěti stočených svitků. Nenápadně jsem je vzal, schoval do zavazadla a po odchodu jsem se lupem pochlubil ostatním. Zjistili jsme, že z těch pěti kouzel jsou tři dost užitečná a dvě jsme dokonce použili, čímž jsme pohněvali jak pána hry, tak čaroděje samotného (když to zjistil, opustil stanoviště a šel po nás na vlastní pěst pátrat do lesa), protože svitky měly být jen kosmetickou rekvizitou a oni nepočítali s tím, že je někdo ukradne a dokonce použije. Přesto se náramně hodily a jejich použití nám bylo uznáno, protože zkrátka, ta možnost tu byla a jen těžko by šlo argumentovat, že se tam čaroději povalovaly bezcenné repliky.

Jinými slovy, pokud váš hrdina narazí na zamčené dveře a má pytel svitků, mezi nimiž po chvíli přehrabování najde kouzlo na roztavení zámku, není problém. Ale jakmile to je jediný svitek v jeho vlastnictví, který někde sebral na začátku povídky, je něco špatně.

Psal jsem to už dřív. Možná se ve vás neskrývá úplně dobrý spisovatel, ale třeba vynikající návrhář počítačových her. A pokud i tak chcete psát povídky a romány, zkuste se trochu víc občas zamyslet nad rozdílem mezi médii, ano? Díky.

Sikar

Na závěr, grafika v záhlaví článku je vytvořená z dalšího mého screenshotu z Neverwinter Nights 2 a vlastníkem je společnost Bioware. Stejně tak Posla smrti 3 vlastní Cranberry Productions, Eschalon Basilisk Games a Zaklínače CD Projekt RED.