Dočetla jsem se v jedné knize k momentu, kdy zemřela významná vedlejší postava a to způsobem tak blbým, až mě to rozčílilo. Přimělo mě to přemýšlet nad tím, jak by vlastně měl autor takovou scénu napsat, aby působila na čtenáře žádoucím způsobem. Vítejte tedy u dalšího článku. A protože jsem si vzala na pomoc spoustu příkladů, pozor na spoilery. 

Úmrtí postavy je citlivé téma, které by nemělo být bráno na lehkou váhu. Přirozeně ale budete jako autor přistupovat trochu jinak k sejmutí bezejmenného nýmanda, který hlavnímu hrdinovi překážel v cestě, a hrdinova kamaráda, který čtenáře provázel na stránkách dobrou polovinu knihy. Jak tedy lavírovat kolem té druhé situace tak, aby na čtenáře působila žádoucím způsobem?

PROČ

Tohle je ta nejdůležitější otázka, kterou byste si měli položit před napsáním té scény, ale i samotným směřováním příběhu k ní. Proč má příslušná postava v příběhu vlastně zemřít? Je to proto, abyste vyvolali u vašich čtenářů šok a smutek? Chcete tím posunout děj kupředu? Splnila postava svůj účel a nemá už v příběhu další místo? Nebo máte pocit, že prostě čím víc smrti, tím víc Adidas?

Pojďme se podívat na ty nejčastější důvody, které vás k podobnému rozhodnutí mohou vést, a rozeberme si je. A začneme ukázkově – jaké důvody by vás k zabití postavy v textu dovést skutečně měly?

• PROČ ANO

Prakticky existuje jen jeden jediný důvod, proč zabít důležitou postavu, a to „protože to dává v příběhu smysl“. Zkusím to ale rozebrat detailněji a s příklady.  

Posun děje

Smrt důležitého hrdiny by měla vycházet z děje a postav v něm a těmto prvkům by také měla sloužit. Jakkoli neuchopitelně tohle prohlášení zní, ve skutečnosti to není složité. Pokud se váš příběh nemůže posunout kupředu bez toho, aby příslušný hrdina zemřel, pak je jeho smrt na místě.

Vezměte si například Harryho Pottera. Jeho premisa stojí na tom, že se Harry stal sirotkem. Bez smrti jeho rodičů by se děj nikdy nemohl rozběhnout, a proto byla nezbytná pro děj.

 

Posun postav

Velmi podobná situace jako v předchozím případě, jen se tentokrát netýká dějové linky jako takové, ale motivace ostatních přeživších postav. Dovedete tím ostatní hrdiny k nějakým zásadním rozhodnutím? Povedou jejich kroky novým nezamýšleným směrem, donutí je úmrtí řešit nové situace? Poznamená je způsobem, který je pro jejich další vývoj nezbytný?

Například v Gemmellově Tulákovi se na začátku knihy dozvídáme, že vražda Dakeyrasovy manželky a synka zapříčinila, že vdovec se vydal stíhat jejich vrahy a stal se tak postupně nájemným vrahem. Smrt, respektive vražda rodiny tak byla esenciální k tomu, aby vytvořila hlavní postavu.

Splnění účelu postavy

Pokud jste vytvořili postavu, která měla v příběhu konkrétní úkol nebo cíl a tento splnila, pak je její úmrtí opět poměrně přirozeným způsobem, jak ji z děje vypsat.

Tentokrát sáhnu pro příklad do světa filmu. Ve filmu Rogue One ze světa Hvězdných válek umírají v podstatě všichni hlavní protagonisté při získávání plánů Hvězdy smrti. Misa byla splněna, postavy už v ději neměly další úkol a proto jejich úmrtí nebylo zbytečné.

Zdůraznění tématu

Jsou žánry, kde vám úmrtí projdou snáz – třeba ve válečné novele nebo v postapokalyptické dystopii. Smrt v takových žánrech totiž pomáhá podtrhnout nebo zdůraznit určitý motiv.

Zase přidám jeden příklad pro představu. O tom, jaká zvěrstva se za války dějí, se dočtete v celé řadě knih, asi z žádné ale nedýchají tak silně a sugestivně jako z Na západní frontě klid od Ericha Marii Remarqua. Smrt každého z hrdinů má v knize význam právě proto, že umocňuje celkové poselství knihy.

Realita

Pokud píšete příběh podle skutečných událostí, realitě se nevyhnete. Na rozdíl od čiré fikce máte menší prostor k lavírování a musíte se více či méně držet faktů (záleží na tom, jak velkou uměleckou licenci hodláte v textu aplikovat). I v tomto případě je nicméně vhodné ohnout motivy postav nebo si poupravit jejich životní osudy tak, aby tvořily smysluplný rámcový příběh a sloužily jistému účelu.

Poměrně hezky je tahle myšlenka rozpracována v Pokání od Iana McEwana – dopředu podotýkám, že kniha je celá fiktivní. Její ústřední hrdinka je spisovatelka, která napsala svou novelu podle reálných událostí ve svém životě, rozhodla se ale změnit některé skutečnosti, protože příběh odpovídající faktům by podle ní nemohl čtenáři poskytnout žádnou satisfakci nebo poselství. Pokud se tedy chystáte na příběh podle skutečných událostí, zkuste si na tuhle myšlenku vzpomenout.

• PROČ NE

Dalo by se říct, že všechny ostatní důvody vedoucí k úmrtí postav jsou v podstatě irelevantní. Pokud smrt postavy příběh neposouvá, je v něm nadbytečná. Ale protože těch důvodů může být celá řada, opět je zkusím trochu podrobněji rozebrat. Jedním z těch nejčastějších je…

Vyvolat reakci čtenáře  

Smrt postavy, zvláštně oblíbené nebo dlouho se v ději vyskytující, často vyvolá smutek, lítost, šok, pocit zmaru nebo vzteku. Někteří autoři si ale pletou při psaní příčinu a následek, a tak zabijí postavu čistě za účelem ždímání emocí ze čtenáře.

Pokud jste četli třeba sérii Hunger Games od Suzanne Collins, víte o čem mluvím, protože řada úmrtí v těchto knihách má jen čistě rozesmutňující účel. Jeden příklad za všechny, Finnick. Vyskytoval se hned v několika knihách, v závěrečné se chystal založit si rodinu a zemřel v nesmyslně přehrocené situaci, která děj nikam neposunula a jen ze čtenářů vytlačila slzičky.

Vážení, s tímhle přístupem jděte k šípku. Samoúčelně odpravit důležitou postavu jen proto, abyste si mohli mnout ruce nad tím, jak pěkně jste svého čtenáře podojili o nějakou tu slzičku, je nejen sadistické, ale především krátkozraké. Čtenáři totiž investují do vašeho příběhu svůj čas, energii a emoce (a pokud nepublikujete zadarmo na internetu, pak i peníze), a jakmile začnete zabíjet hrdiny jen pro dramatický efekt, mrháte jejich zdroji. A nikdo nechce investovat do něčeho, co neuspokojí jeho potřeby. Takže pokud čtenáře nakrknete, přesune se jinam – k jinému příběhu, k jiné sérii, k jinému autorovi. Což, jak asi tušíte, není v dlouhodobém měřítku ve vašem zájmu.

Zbavit se zbytečné postavy  

Tohle je klasický případ autorské lenosti. Občas se může stát, že se do textu vloudí postava, která vlastně neslouží žádnému účelu – autor s ní mohl mít na začátku plány, na které nakonec nedošlo, vznikla z náhlého přívalu inspirace, spisovatel chtěl udělat radost kamarádovi tím, že ho připíše do děje… Ať už se prostě v ději vzala jakkoli, je tam, nikam příběh neposouvá a autor se rozhodně ji pro nedostatek invence z příběhu odstranit. Protože nesloužila ale žádnému zvláštnímu účelu ani předtím, je její smrt podobně zbytečná jako celá její existence.

Obvykle se tato situace stává méně vypsaným autorům, občas na ni ale narazíte i ve filmech, kde tvůrci žonglují s příliš velkým počtem postav. Pocit zbavování se zbytečné postavy tak zanechalo třeba úmrtí Scotta Summerse alias Kyklopa ve třetím díle X-Men ságy. Kyklop v prvních dvou filmech působil jako Loganův sok v lásce a poměrně důležitá postava z jádra X-Menů, ve třetím díle ale prakticky žádný význam neměl a jeho smrt působila, jak by tvůrci tahali sirky o nejpitomější způsob vyškrtnutí postavy z děje (což mimochodem asi i skutečně dělali, protože herec James Marsden údajně rozčílil tvůrce filmu tím, že neměl na natáčení čas kvůli filmu Superman se vrací).

Touha po krvi

Autor chce v příběhu někoho odpravit, protože má pocit, že to vyžaduje prostředí, tématika, žánr nebo prostě jen jeho ego. Zároveň ale nechce zabít žádnou ze svých hlavních postav, a tak si narychlo spíchne novou, kterou následně zabije.

Sáhnu teď pro příklad opět mimo knižní sféru a zmíním seriál Vikings, kde je tenhle přístup krásně vidět. V prvních dvou sezónách byly sázky opravdu vysoko. Při každém boji divák trnul strachem, že jeho oblíbenec nevyvázne živý, nebezpečí bylo hmatatelné. Když se ale přesuneme do aktuální sezóny, je tahle atmosféra už značně v kopru. Scénáristé představují nové a nové postavy, které pak nacpou do mlýnku na maso, a divák už jen zívá nudou, když dojde na boj, protože je mu jasné, že popadá jen pár bezvýznamných pěšáků.

Jak asi tušíte, problém s touhle situací je úplně stejný jako výše. Protože postava neměla žádný jiný význam, než demonstrativně zemřít, její úmrtí nezanechá ve čtenáři žádný zvláštní dojem. Naopak, tento přístup může příběhu ublížit, protože čtenář pocítí, že se autor bojí sáhnout na své hlavní hrdiny, což sebere z textu veškeré napětí.

Zvednout sázky

Výchozí situace je podobná jako bod výše, autor chce prostě ukázat, že v příběhu jde o krk a hrdinové mohou zemřít. Ví, že připsat postavu na odstřel je cesta do pekel, a tak vybere jednu již existující jako obětního beránka. Smrt, kterou jí připraví, má jediný účel a to vystrašit a ukázat, co je v sázce.

Opět tady sáhnu po seriálovém, respektive filmovém příkladu. Pro milovníky Firefly byl mimořádně frustrující moment ve filmu Serenity, v němž oblíbený pilot Wash zvládne vyvést posádku z šílené nebeské bitvy, dostane loď i přes všechny potíže a zákony pravděpodobnosti bezpečně na zem… jen aby ho v následující scéně náhle zabily vystřelené harpuny z nepřátelské lodi. Jeho smrt neměla žádný vyšší význam a sloužila jen jako zpráva pro diváky: „Vidíte? Kdokoli teď může umřít!“

Postava, jejíž smrt mohla mít význam (zmíněný Wash mohl zemřít během záchrany posádky, když loď dostával na zem), zmizela ze scény bezúčelně, náhle a zbytečně, bez toho, aby se naplnil její potenciál. Divák respektive čtenář se pak cítí negativně – zmar, frustrace, vztek, znechucení. A vy už nepochybně víte, k čemu pak takové emoce v dlouhodobém měřítku vedou.

Jste v šoku, protože máte pocit, že celé předchozí čtení bylo jen nádechem před skokem do vody, který najednou nepřichází? Nu, máte pravdu. Článek byl původně dlouhý jak týden do výplaty, takže jsme se rozhodli ho rozdělit na dvě poloviny. Dneska jste dostali část, která zpracovává otázku „Proč“. Ve druhé části se pak mrkneme na odpovědi k otázce „Jak“ společně s tipy na správný mord. A dostanete ji už v pátek. Do té doby vydržte a dejte mi vědět, pokud máte nějaké postřehy k výše zmiňovaným důvodům 😉 

Míša