V úterním článku jsem rozebírala „Proč“, dneska se podíváme na ono slibované „Jak“. Vyhraďte si dost času a energie, čeká vás dlouhé čtení…

JAK

I pokud máte dobrý důvod postavu zabít, neznamená to ještě, že máte vyhráno. I dějově nutná smrt může na čtenáře zapůsobit špatně, pokud ji napíšete prachbídně. Zatímco v předchozí části jsem začínala výčtem těch správných důvodů, tentokrát začnu z opačného konce a řekneme si, co nedělat. Jakým přístupům byste se tedy měli vyhnout?

• JAK NE

Klišé

Při psaní posledních hodin života vašich postav je vhodné se vyhnout situacím, které zavánějí šablonovitými schématy. Pamatujete si toho zmiňovaného Finnicka? Tím, že se hrdina oženil a čekal potomka, jako by mu autorka nakreslila na záda velký kulatý terč. Často to podobným způsobem schytávají také třeba veteráni nebo policisté, kteří už počítají poslední dny do důchodu. Zabití postav, které odešly na odpočinek nebo se rozhodly věnovat se poklidnému životu mimo nebezpečí, je typickým příkladem ždímání emocí a klišé, které čtenář ucítí na míle daleko.

Dalším klasickým příkladem je zavraždění partnera, partnerky, potomka nebo jiného rodinného příslušníka jako prostředek motivace hlavního hrdiny. Známé „já-tě-pomstím“ je sice snadno uchopitelné a přenosné (každý si dovede představit, jak by se v takové situaci cítil, a sympatie k hrdinovi tak získáte velmi snadno), zároveň ale také k uzoufání otřepané.

Podobně jako rodinní příslušníci fungují i mentoři a otcovské vzory, opatrně tedy se zabíjením učitelů, kteří pomáhali formovat osobnost vašeho hrdiny.

Asi nejklasičtějším příkladem klišé je ale zabití kamaráda nebo kamarádky, kteří se obětují pro hlavního hrdinu. Skákání do cesty kulkám, šípům, hozeným nožům nebo dalším předmětům je opravdu vrchol trapnosti, který dokáže budovanou atmosféru spolehlivě poslat k ledu.

Čistý štít

Občas se v příběhu stává, že proti sobě stane hlavní hrdina s postavou, která ho provázela nebo mu byla v minulosti blízká. Hrdina se tak dává do boje na život a na smrt a autor do potyčky s morálním dilematem. Je správné, aby hrdina zabil svého bývalého přítele? Neposkvrní to jeho charakter? Co udělat, když má jeho štít zůstat čistý jak lilie?

Odpověď asi tušíte, protože jste ji už četli a viděli tolikrát, že je to opět docela klišé – v zápalu boje dojde k nešťastné náhodě, která sejme zodpovědnost za cizí smrt z hrdinových beder. Stačí nějaký ten příhodně umístěný sráz, nešťastně ukotvený předmět, který na sebe dotyčný shodí, nebo třeba vlastní zbraň, která omylem vystřelí, případně odražená kulka (ach, jak poeticky spravedlivé!).

Proč tohle nedělat?

Protože tím seberete obrovský potenciál rozvoje postavy.

Dám vám příklad. Při čtení posledního dílu young adult série Labyrint od Jamese Dashnera musí hlavní hrdina Thomas čelit svému pološílenému kamarádovi Newtovi, který podléhá nákaze. A já jsem byla opravdu ráda, když Thomas v závěrečné konfrontaci skutečně zmáčkl kohoutek zbraně. Bylo to silné, protože to hlavního hrdinu poznamenalo, pronásledovalo a v očích čtenáře určitým způsobem definovalo. O to otrávenější jsem ale byla, když jsem zjistila, že ve filmovém zpracování Newt při rvačce spáchá sebevraždu v zápalu náhlého prozření. Smutné? Dejme tomu. Působivé? Ani z poloviny ne tolik, jako v knize.

Je totiž rozdíl mezi tím, když má člověk něčí krev na rukou metaforicky a skutečně a podobné sejmutí odpovědnosti může na čtenáře působit jako autorova zbabělost. Takže pokud už se chystáte postavit hrdinu do podobné konfrontace, buďte připraveni nechat ho dotáhnout ji až do trpkého konce.

Moralizující monolog

Znáte takové ty dojemné scény, ve kterých se postavy srdceryvně loučí, dávají hrdinovi životní radu, prosí ho, aby se jim postaral o psa, nebo mu kladou na srdce, aby své superschopnosti použil k třídění odpadů a záchraně velryb? Tak pozor na to.

V první řadě by se nic nemělo přehánět. Krátké rozloučení nebo pár povzbudivých slov je v pořádku, dlouhé monology a bloky textu ne, nejste na divadle. Schválně si vzpomeňte na Maškarádu Terryho Pratchetta, kde si autor dělá legraci z teatrálních projevů před smrtí. Takhle působit nechcete, že ne?

A za druhé, nepoužívejte umírajícího k expozici nebo k násilnému posunu děje. Věty, které před skonem řekne, musí být přirozené a v souladu s tím, jak na stránkách příběhu žil, ne vodítkem pro hlavního hrdinu nebo mrknutím na čtenáře. I když smrt postavy může umocnit nebo postrčit rozhodnutí dalších hrdinů, mělo by toto rozhodnutí vycházet z jejich vnitřních motivů, a ne z úst umírajícího.

Vzpomeňte si třeba na Hobita, v němž Thorin umírá a loučí se s Bilbem. I když jedna z posledních vět krále pod horou („Kdyby si víc našinců dovedlo cenit jídlo a veselí a zpěv nad nahromaděné zlato, byl by svět radostnější.“) může samostatně vyznívat jako lehká moralita, ve skutečnosti je pro čtenáře důležitá. Pokud by ji řekla jiná postava, neměla by takovou váhu, u Thorina ale vystihuje vývoj, indikuje změnu v jeho vnímání a především je v souladu s tím, jaká témata postava řešila v průběhu celé knihy. Čtenář cítí toto rozloučení jako přirozené, upřímné a konzistentní s Thorinovým charakterem.

Žánrová past

Smrt by měla korespondovat se zvoleným tématem, žánrem a nastavením vašeho světa. Píšete romantickou novelu ze současné Prahy, ve které hrdinka řeší každodenní trable běžného středoškoláka? Pak bude asi divné, když ji v poslední scéně zničehonic roztrhá nášlapná mina. Můžete argumentovat tím, že se to přece může stát, protože náhoda je blbec, ne? Jistěže může. Stejně tak může člověku spadnout na hlavu meteorit nebo ho uštkne jedovatý had, který zrovna unikl z místní ZOO. To, že se něco stát může, ale neznamená, že by se to stát mělo. Život je sice nepředvídatelný, ale ten, kdo sleduje váš příběh, by neměl mít dojem, že jste si zvrat, a to zejména ve vážné chvíli, prostě jen vycucali z prstu.

Totéž pak platí i pro žánr. Píšete-li humoristické fantasy, u kterého se čtenáři popadají smíchy za břicho, nemůžete očekávat nadšení, když najednou uděláte střih na dramatickou vážnou scénu, v níž umírá důležitá postava.

Schválně se podívejte třeba na film Remember Me (česky Nezapomeň na mě). Celou dobu se jedná o romantický film, který ale najednou zčistajasna končí teroristickým útokem 11. září. Mozek diváka v tu chvíli udělá salto a říká si jen: „A to se vzalo jako kde?“

Hele, kdo je zpátky  

Znáte Ezopovu bajku o chlapci, který opakovaně volal „Vlk, vlk“ a smál se, když mu lidé běhali na pomoc? Stejné je to se smrtí v příběhu. Pokud budete příliš často dělat vlny a pokládat postavě nůž na krk, bude čtenáři už pak nakonec jedno, až s tím nožem jednou opravdu bodnete. Nikoho to pak už nezajímá. Vyčerpali jste čtenářovu trpělivost.

Návraty ze záhrobí, oživování ještě zatepla, falešné poplachy, záchrany na poslední chvíli… to vše ubírá vašemu příběhu na vážnosti. Zejména problematické jsou návraty ze záhrobí. Postava zemře, ale autor ji zase rychle vrátí zpátky do děje nějakou kličkou, jako by se nechumelilo. A téměř pravidelně bohužel platí, že na každého jednoho dobře napsaného Gandalfa, který se vrátí vypraný v Perwollu, připadne alespoň tucet mizerně zpracovaných bratrů Winchesterových.

Pro konkrétní příklady nemusíme chodit nikterak daleko, jen se zamyslete nad velkými blockbustery, kde vám tenhle trik vystřelili tvůrci přímo do obličeje. Namátkou mě napadá kapitán Kirk v Into Darkness, Superman v Batman vs Superman, princezna Leia ve Star Wars: Poslední z Jediů, asi tak každá druhá postava v Marvel Universe… budou jich tucty. Jenže schválně mi zkuste říct, jaký význam taková smrt měla. Kapitán Kirk vydržel pod drnem asi 10 minut. Supermana sice pohřbili, ale rakev ještě ani nebyla zasypaná a vy už jste věděli, že se zase za chvíli vrátí na scénu. Princezna Leia nestihla ve vesmírném vakuu ani vychladnout a letěla už zpátky. Vymáčkli jsme z diváků slzičky? Ano. Vyvolali jsme šok? Ano. Posunuli jsme děj nějak kupředu? Vlastně ne… 

Pokud chcete ve svém příběhu obsáhnout důstojné úmrtí, které skutečně zasáhne vaše čtenáře, nenechávejte padlého hrdinu vstát z mrtvých, sotva oschly první slzy. Je to špinavý trik a už začíná být zastaralý.

Jestli tohle čteš, jsem mrtvý

Kromě fyzických návratů ze záhrobí se nám rozmáhá ještě jeden nešvar a tím jsou návraty ve formě vzkazů. Občas postava zemře náhle, ve spěchu a bez možnosti říct své poslední sbohem. Autor ovšem cítí, že to takhle nemůže nechat, a tak nechá hrdiny najít poslední vzkaz, který mrtvý prozřetelně napsal/nahrál před tím, než potkal svůj nevyhnutelný konec.

Nejčastěji jsem se s tím setkala ve filmech a seriálech, kde jsou vzkazy post mortem používány především jako expozice k uzavření nebo vysvětlení příběhu. Někdy se to dá přetrpět, častěji by si ale člověk rval vlasy nad tím, jak blbé to je. Kupříkladu poslední sezóna seriálu Sherlock se rozhodla ubít diváky nejen vyloženě pitomou smrtí Watsonovy manželky Marry (ono vzpomínané skákání kulkám do cesty), ale nad to ještě posmrtným vzkazem, který hraničil div ne s jasnozřivostí.

Je v pořádku dát vašim postavám prostor k tomu, aby řekly své sbohem. Nic se ale nemá přehánět. Takže jestli vás svrbí prsty touhou napsat pro vaši postavu dojemný dlouhý dopis na rozloučenou, nepřibližujte je ke klávesnici, dokud nevymyslíte menší klišé.

Jehelníček versus říznutí papíru

Někteří autoři mají pocit, že čím více, tím lépe. Jenže ouha, jakmile se z textu stanou samoúčelná jatka, čtenář se o postavy přestane zajímat.

Vezměte si Hru o trůny. Martin je známý tím, že notoricky a bez milosti zabíjí své hrdiny a jeho čtenáři s ním tuto hru hrají bez větších stížností. Jenže zatímco první smrt vás dostane do kolen a druhá rozesmutní, u dvacáté už ale jen krčíte rameny a jdete dál. Smrt začne být rutina. Citově se v postavách neangažujete, nepromítáte do nich své touhy nebo představy, protože je to pro vás zbytečně náročné – co kdyby tenhle hrdina zase umřel, že? No a teď si položte otázku: opravdu chci, aby můj příběh byl lidem u zádi?

Ke stejnému efektu můžete ale dospět i z opačné strany. Jestliže opečováváte své hrdiny, nejhorší, co jim uděláte, je říznutí o papír, a vždy je necháte o vlásek uniknout nebezpečí, začnou se čtenáři nudit zrovna tak. Jen se budou o něco méně hrabat v mrtvolách.

Zkratkovitost a nahodilost

V předchozí části jsem vzpomínala Washe ze Serenity a to, že jeho smrt byla zbytečná v rámci příběhu. Čtenáři nemají rádi, když se k postavám autor zachová zčistajasna bezohledně. Nezabíjejte proto hrdiny bezvýznamně a nahodile (a než začnete bušit do klávesnice, že život je nahodilý a bezvýznamný, uklidněte se, dostanu se k tomu).

Jistěže se může stát, že okolnosti vyžadují náhlé úmrtí – při psaní knihy nebo povídky na to nenarazíte, ale scénáristé se občas musejí potýkat se situacemi, v nichž je třeba postavu vypsat z filmu nebo seriálu kvůli zranění nebo úmrtí (např. Cory Montieth v seriálu Glee), tvůrčím neshodám (např. dabérka Maggie Roswell ze Simpsonových) nebo problémům ústícím ve vyhazov (např. Thomas Gibson v seriálu Criminal Minds). I tak je ale třeba udělat takový odchod citlivě a s důrazem na příběh.

Obdobným způsobem jako úsmrtí zčistajasna čtenáře irituje, pokud zabijete postavu opravdu hloupě. Znáte to, takový ten případ: „Co se stane když strčím do té klece ruku?“ nebo „Ta zbraň určitě není nabitá, hele.“ Ano, každý z nás občas uděláme nějakou zkratkovitou věc a samozřejmě, že za blbost se platí. Pokud ale vaše postava nebyla po celou dobu v příběhu nezodpovědná a hloupá, odpusťte si pro ni takový konec. Ono to trochu souvisí s tím, co budu psát dál a sice…

Nedůstojná smrt

To nejspornější jsem si schovala na konec. Smrt nehodná formátu postavy. Taková ta situace, kdy hrdina přežije draka, čtyři války, granát a únos mimozemšťany, aby pak umřel na včelí píchnutí. Nebo rýmičku. Nebo propíchnutý vidlemi nějakým vesnickým buranem.

Někteří autoři svým postavám zkrátka přichystají konec, který je s ohledem na to, co dokázali, skoro až provokace. Může se jednat o autorovu cílenou pomstu na postavě (např. A. C. Doyle Sherlocka nenáviděl) nebo o určitý způsob poetické spravedlnosti (jako třeba Tywin Lannister zastřelený na záchodě), mnohem častěji jde ale prostě jen o cynicky vztyčený prostředník na čtenáře. Vždyť proč by měl hrdinný rek zemřít v boji, když ho autor může ponížit tím, že ho nechá zakopnout o pařez a zlámat si vaz?

Dávejte si na tohle pozor. Nedůstojná smrt má v příběhu své místo, ale mnohem častěji mu podráží nohy. A tímto se dostáváme na ono sporné území.

JAK MOŽNÁ (ALE S CITEM)

Asi jste pochopili, že jsem si tím předchozím bodem vytvořila oslí můstek k realitě a zmíněné nahodilosti života. Takže se pojďme podívat na jeden z nejčastějších argumentů toho, proč autoři dělají některé z věcí, před nimiž jsem varovala výše, a tím je realističnost.

Jako nejčastější podklad pro tento přístup je uváděna Hra o trůny. Svět G. R. R. Martina stojí na tom, že je realistický, drsný, nebezpečný a že převrací tradiční klišé na hlavu. Velký silný neporazitelný hrdina rozměrů Conana umírá na zanícený škrábanec. Syn, který se vydává pomstít svého otce a z každé bitvy vyjde neporažen, přichází o krk na svatbě mimo bitevní pole. Vyzyvatel souboje s velkým hnusným kolosem se chystá konečně pomstít smrt své sestry, jak to asi může dopadnout, co? Martin si svůj svět nastavil tímto způsobem, a tak je určitá úroveň cynické, špinavě skutečné smrti v pořádku (i když je samozřejmě na diskuzi, do jaké míry to s tím v posledních knihách přehání).

Proč jsem právě věnovala odstavec tomu, abych uvedla Hru o trůny? Protože je důležité uvědomit si, jaký svět píše Martin a jaký vy. Drsné nelítostné příběhy jsou aktuálně v kurzu, ale celá řada autorů se o realističnost pokouší za každou cenu a to i v případě, že má jejich svět na míle daleko bezohlednému Západozemí. Často z toho pak vyleze bizár, který kombinuje téměř až pohádkově naivní příběh s laskavými postavami a zároveň neúměrně drsnými scénami a bezúčelnými úmrtími. A v takovém případě už si můžete ten argument o realističnosti strčit za klobouk, protože za něj jen schováváte autorské chyby.

Co tedy s tím?

Osobně doporučuji opatrnost a vyváženost. Než se rozhodnete odpravit vaši postavu detailně popsaným ukřižováním nebo chladnou kulkou do týla, projděte si text, jestli je taková smrt skutečně odrazem reality vašeho příběhu. Zapadne do toho, co se ve vašem světě běžně děje? Nepřeháníte jen kvůli šokování čtenáře? Má to smysl, předáte tím čtenáři nějakou zvláštní zprávu? Protože rochnění se v naturálně popsaném hnusu bez hlubšího významů bývá bohužel častou devizou mizerných povídek začínajících autorů. 

Chcete-li být v příběhu tvrdí, nahodilí, cyničtí a nelítostní jako život sám, pak beze všeho, nikdo vám v tom nebrání. Pokud ale něco takového není vaše přirozenost a nezvládnete si udržet odstup, hrozí vám, že to přeženete. A i pokud to vaše přirozenost je, může se vám stát, že některé čtenáře nakrknete.

Realističnost je prostě dvojsečná zbraň – může posloužit skvěle, ale musíte s ní umět dobře pracovat, abyste svému příběhu neublížili. 

JAK ANO

Blížíme se do finiše, poslední sekce bude totiž konečně pár rad na téma, jak na to, takže si připravte kapesníčky a nabruste nože.

Význam  

Smrt by měla v příběhu přijít v nejsilnější možný okamžik, aby měla největší možný dopad. O tom, že prázdná bezvýznamná smrt nemá v dobré knize co dělat, jsem vás přesvědčovala předchozích asi dvacet odstavců, takže počítám s tím, že jste to pochopili, a popojedu dál.

Váha

Tak jako význam, i tohle už jsem naťukla v sekci jak ne, a shrnu to tedy jenom stručně. K tomu, aby měla smrt význam, musí mít váhu a tu přidáte tím, že ukážete její konečnost a nezvratnost.

Rodiče Harryho Pottera za celých sedm knížek nevstali z mrtvých (duchové a projekce podvědomí se nepočítají). Smrť nepřevrátil hodiny Morta s Ysabell, aby mohli naskočit zpět do příběhu. Jay Gatsby nenafingoval svou smrt. Úmrtí znamenalo hmatatelnou ztrátu a čtenář i ostatní hrdinové si byli vědomi toho, že se mrtví už nikdy nevrátí.

Důsledek

Srovnat se se ztrátou v běžném životě vyžaduje čas. Dopřejte ho tedy i svým přeživším hrdinům. Nechte je pohřbít mrtvého, vzpomínat na něj, dejte jim možnost truchit. Protože pokud přejdete smrt významné postavy jednoduchým „Je mrtvej, se s tim smiř“, berete z příběhu uvěřitelnost a vašim postavám možnost vývoje.

Nikdo netvrdí, že musí být v knize celá dlouhá pasáž zahrnující plačící přeživší, pohřeb a oprašování hrobu při každé volné příležitosti, ale alespoň jednoduché „sbohem“ byste svým hrdinům a potažmo tak i čtenářům dopřát měli. Pomůže to uzavřít pro příslušnou postavu pomyslný kruh a dá to ostatním možnost posunout se dál.

Samozřejmě, že existují výjimky, ve kterých je ignorování nebo nepřipouštění si smrti významné postavy určitým způsobem přirozené, např. ve válečné zóně, v postapo prostředí, důsledek traumatu apod. Pokud ale nepíšete extrémní podmínky nebo necitlivé hrdiny, dejte jim prostor srovnat se s důsledky ztráty.  

Mám tady na okraj jednu poznámku a tou je náboženství. Nebojte se, nebudu zabíhat do pekla, nebe nebo k převtělování duší, jen bych ráda zmínila jednu zajímavou myšlenku, kterou jsem před časem pochytila. Ta říkala, že jedním z důsledků ateismu je i to, že člověk úplně neví, jak se rozloučit s mrtvými, protože mu schází komunita a rituály, které se pojí se smrtí blízkého  a pomáhají procesu smíření se. Pokud jste tedy ateisté, nezapomínejte na to, že každý jím být nemusí, pokud píšete příběh. Nechte hrdiny, aby drželi smutek, provedli obřady potřebné v příslušném nastavení společnosti a drželi se své komunity. Pohřební zvyky se v různých kulturách liší, tak proč to v příběhu nezohlednit?  

Předzvěst smrti  

V životě udeří smrtka často náhle a nečekaně, v příběhu ale máte možnost její příchod korigovat. Využijte toho a vyhrajte si s drobnými detaily a náznaky.

Smrt ve smyslu blesku z čistého nebe může být efektivní, stejně tak silně může ale zapůsobit očekávaný odchod. Předzvěst něčeho neblahého můžete pojmout dvěma způsoby – první je, že čtenář tuší, ale postava ne. Míru očekávání můžete různě stupňovat, od náznaků tak jemných a nenápadných, že si jich čtenář všimne teprve na druhé čtení, až po silné podezření. Jak jsem ale vzpomínala u Finnicka z Hunger Games, pozor, ať si tímto přístupem nepodrazíte nohy – náznaky by měly čtenáře udržovat v napětí, ne vyvolat dojem „Tenhle je na odstřel“.

Druhou variantou je pak situace, kdy čtenář svorně s postavou tuší, že se blíží konec. Tady si můžete trochu více vyhrát s psychikou, protože člověk vědomý si blížící se smrti se bude chovat jinak než někdo, kdo podobné myšlenky nemá. A zároveň budete mít i dost prostoru k tomu, abyste uzavřeli dějovou linku této postavy.

Průzkum

Před napsáním scény samotné si udělejte dobrý průzkum toho, na co se chystáte. Jaké jsou projevy smrtící nemoci? Kolik síly je třeba k uškrcení člověka? Jak dlouho působí jed a s jakými účinky? Kam na hlavě je nejlepší umístit hlaveň zbraně, aby to měla postava skutečně jisté? Jak rychle rána ve vámi zvoleném místě krvácí? Bude popsaná metoda skutečně smrtící? Kolik času postava má, než z ní život vyprchá? Bude umírat pomalu nebo rychle? Bude při vědomí? V deliriu? V jak velkých bolestech? Dokáže se hýbat? Mluvit? Dýchat?

Můj hrníček doma říká, aby se lidé nebáli historie mého prohlížeče, protože jsem autorka a ne sériový vrah. Poměrně to sedí. Čím více informací si prostě zjistíte, tím spíš se v textu vyhnete nesmyslům. A jako bonus získáte zajímavé informace, kterými můžete děsit u oběda vaše kolegy…

POSLEDNÍ NÁMĚT NA ZAMYŠLENÍ

Je mi jasné, že byl článek vyčerpávající a pro někoho možná kontroverzní, i tak mám ale ještě před úplným závěrem a hádkou v diskuzi poslední doušku. Po celou dobu jsem se zabývala tím, jak řádně usmrtit postavu v příběhu. Je ale smrt vždycky skutečně nutná? Ne každý příběh a postava totiž vyžadují hned exitus. Někdy je mnohem silnějším motivem postavu nechat žít s následky určité scény, ať už se jedná o zranění, zmrzačení nebo trauma. Ale o tom zase třeba příště.

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji. Úspěšně jste absolvovali manuál k zabití postavy. Že to všechno zní jako spousta práce? Možná. Ale jestli jste se zvládli prokousat tímhle článkem, máte velkou šanci, že jste ochotni ji podstoupit. Takže do toho a jak řekl Stephen King: Kill your darlings, kill your darlings even when it breaks your egocentric little scribblers heart, kill your darlings.

Míša