Dnešního hosta můžete znát hlavně jako autora military sci-fi. Já osobně ho znám mimo jiné jako chlápka, který se postavil vedle plakátu s geometrickými tvary a chvíli nechápal, co mi přijde tak k smíchu. Ano, jedná se o Jana Kotouče. Ten, když jde o reálie, neponechává nic náhodě. Než tápat, je lepší nechat si poradit, jak se nyní dočtete.

Sikar

Možná jste někdy slyšeli tu poučku, že autor musí psát o tom, co osobně zná. To je taková neustále opakovaná léty vyčichlá fáma, kterou naštěstí skoro nikdo nedodržuje, protože jinak by svět přišel asi tak o 90 % veškeré literatury.

Jsem si jistý, že Mary Shelleyová nikdy ve sklepě nevytvořila z kusů lidských těl novou bytost, kdyby ano, její tatínek novinář by si toho určitě všimnul. Edgar Allan Poe nikdy nemluvil s vlezlým ptákem s malou slovní zásobou, Tolkien neničil prsten v Hoře osudu a Stephen King rozhodně nezískal telekinetické schopnosti se svou první menstruací.

Všichni tihle lidé měli v první řadě představivost. Literární teoretici a autoři začátečníci si často myslí, že inspirace je něco, co musí nasát z té životní zkušenosti, čili čím víc tragédií jste v životě měli, čím víc členů rodiny vám zabili nájezdníci nebo čím víc vás zneužíval váš učitel chemie, tím lepší napíšete knihu. Opravdu to tak není. Zkušenosti – osobní zkušenosti – jsou užitečné, to rozhodně, a když něco píšeme inspirované tím, co se nám osobně přímo stalo, je to naprostá paráda, ale nakonec stejně sklouzneme zase do toho, co neznáme. Většina z nás nemá tak akční a dobrodružný život, aby o něm stálo za to psát, pokud tedy nejste Winston Churchill nebo T. E. Lawrence.

Někteří autoři se rádi drží toho, co znají, třeba jsou výborní vědci a tak z toho vycházejí ve sci-fi, nebo vědí, jak přežít v džungli, tak ty znalosti přenesou i na svého fantasy hrdinu. Ano. Jenže málokterý autor ví všechno o všem, co potřebuje. Někdy čtete příběh a i laik vidí, že autor neví vůbec nic vůbec o ničem a jen žasnete, co za nesmysly dokáže narvat do dvacetistránkové povídky. Mnohem víc do očí bijící je ale situace, když autor o něčem ví hrozně moc („moc“ jakože úroveň vysokoškolského profesora) a o něčem naopak ani zbla a odmítá se to naučit nebo nastudovat, protože to „není důležité“. Pak vám vznikne třeba kniha od jednoho nejmenovaného zahraničního autora, který má naprosto brilantně zpracovanou technologii hvězdných letů a biologii úpravy lidských těl a vy to čtete a říkáte si „wow“! Potom se na scéně objeví vojensko-politické záležitosti a válečná technika a vy odmítáte uvěřit, že to mohl psát stejný člověk, protože o tom neví absolutně nic a z textu úplně sálá naivita.

Dobře, takže řekněme, že chcete napsat zábavnou knihu nebo povídku a přirozeně při tvorbě nakonec dospějete k něčemu, co neznáte. Jak přežijete tepenné krvácení a jak rychle se to musí zaškrtit? Hrdina jede někam na koni, jakou vzdálenost může reálně kůň ujet za dva dny, aniž by padl vysílením? Jaké jsou největší každodenní problémy člověka upoutaného na kolečkové křeslo? Na všechny tyhle otázky vám ochotně odpoví lidi, kteří o tom vědí víc než vy.

Ptejte se znalejších

Ano, spousta vědců, historiků, odborníků je jenom ráda, když jim napíšete a na něco se zeptáte. Ne každý má kolem sebe známé z oborů, které potřebuje, ale to nevadí. Najděte si někoho, napište mu, většina vám ráda odpoví. Věta „dobrý den, jsem spisovatel a chtěl bych poradit…“ hodně lidí nadchne. „Och, spisovatel! A chce se se mnou bavit!“

Zuzana Strachotová, autorka románu Devět dní, chtěla mít jistotu, že jsou všechny bojové scény popsané správně a realisticky. Proto oslovila profesionála Martina Doudu s prosbou o kontrolu knihy. Poté ji velmi zaujala kniha 15 let v legii od Stanislava Gazdíka, a tak napsala jejímu autorovi. Hle, on jí ochotně odpověděl a nyní spolupracují na druhém díle, aby akční scény byly co nejlepší.

Typy otázek na odborníky bych rozdělil na obecné a konkrétní.

Obecné dotazy

Obecnými otázkami myslím věci, které se netýkají konkrétního problému s konkrétní zápletkou, může na ně dojít třeba při vytváření světa. Při psaní Sektoru Hirano jsem takhle například řešil možnosti akumulátorů, umělou gravitaci nebo politické rozložení.

V povídce Ex Luna annihilatio jsem chtěl poslat misi na Měsíc složenou jenom z žen a potřeboval jsem vymyslet něco, co by zabíjelo rychleji muže než ženy, nějaký obranný paprsek nebo silové pole nebo <vložte sci-fi věc>. O pomoc jsem požádal Julču Novákovou, ať mi vymyslí něco, vůči čemu budou ženy odolnější a tím myslím každá žena odolnější než každý muž. Dva týdny mi chodily e-mail o tom, jaký jsem pitomec a co si to vymýšlím za kraviny a potom přišel e-mail „no, tady je asi řešení…“ Náš sci-fi paprsek likviduje neurony a neurologickou hmotu obecně a ženy jí mají víc. Evidentně jsou chytřejší, já to říkal pořád.

Při vytváření Českých zemí jsem zase s odbornicí řešil záplavový model, jak a o kolik se kde zvedne na světě hladina oceánu a co to může způsobit v mém světě. Z toho potom vzešly konkrétní možnosti a už z hotového modelu se vynořily nápady na zápletku.

Řekněme, že chcete napsat příběh, kde hlavní hrdina používá spoustu různých zbraní a o zbraních vůbec nic nevíte. Není problém, spousta lidí vám ochotně poradí. Můžete je klidně požádat, ať vám řeknou to, co by říkali nováčkovi, protože prostě vy nepotřebujete vyřešit konkrétní problém v příběhu, chcete pouze, aby váš hrdina – a tudíž i vy – věděl víc o střelných zbraních. U zbraní je navíc ten zásadní problém, že hollywoodské filmy jsou ve spoustě věcí špatně, takže je lepší, když vám odborník v několika větách vysvětlí, že zbraň nedržíme neustále za spoušť a že když někoho střelíte pistolí, opravdu neodletí několik metrů dozadu (protože zbraň s takovou silou by měla zpětný ráz, který by vás odhodil na opačnou stranu). Je to jednoduché, stačí se zeptat a někdo vám ochotně poradí.

Já momentálně pracuju na povídce, kde si potřebuji zjistit co nejvíc o výzbroji rakouské armády v roce 1848, ale většina literatury na toto téma se zabývá bitvou u Hradce Králové, která se odehrála až o dvě desetiletí později. Naštěstí stačilo hodit na sociálních sítích dotaz do pléna a hned se mi ozvala spousta ochotných pomocníků.

Konkrétní dotazy

Všechno, co jsem napsal k obecným dotazům, platí i pro jakékoliv konkrétní. Tím myslím ty, které se týkají něčeho konkrétního.

Zkušenost mě naučila, že je dobré ptát se na konkrétní otázky. Vy víte, co pro příběh chcete a někdo vám musí poradit, JAK toho docílit. Když se zeptáte vědce „jak by se mohla zhroutit hvězda?“ dostanete ekvivalent disertační práce, který vám bude v praxi k ničemu. Lepší je se zeptat „chci, aby se hvězda zhroutila a mělo to tyto následky a hrdinové museli udělat tohle“, čím vytvoříte konkrétní problém.

Musíme si totiž všichni pamatovat, že my píšeme příběh, který má v první řadě zabavit čtenáře. Ano, jsou autoři, kteří udělali kariéru na tom, že na pět stránek zastavili příběh, aby popsali, jak funguje sonar, ale ne každý je Tom Clancy, aby mu to prošlo. Takže vysvětlování se snažme dávkovat a zrovna tak dávkujte i otázky pro své pomocníky. Vy víte, co chcete, aby se v příběhu stalo, poradci vám pomůžou s tím, jak toho docílit.

Můj tým poradců, lidí, které znám a kteří mi pomáhají se zápletkami, se skládá vesměs z vojáků, vojenských historiků a vědců nejrůznějších typů a je to ten nejcennější zdroj, který jako autor můžu mít. Tady mám pár příkladů, co jsme třeba řešili.

V Ofenzivě českých zemí jsem počítal od začátku s tím, že hrdinové budou muset sabotovat několik perutí nepřátelských bombardérů na letišti. V knize Boj o Středomoří od Miloše Hubáčka jsem četl o problému s kontaminací paliva, který postihl Brity během náletu na Taranto a rozhodl jsem se, že kontaminace paliva je něco, co působí docela jednoduše, aby se o to mohla pokusit malá skupinka záškodníků. Probíral jsem to s několika lidmi, došli jsme k tomu, že cukr je na kontaminaci hodně dobrá věc. Potom jsem to řešil i s kamarádem Chrisem z US Air Force, ten přišel s tím, že nejlepší bude nasypat cukr do aditiva, které se míchá do paliva, bude to menší nádrž a její obsah se snáz rovnoměrně při tankování dostane do všech letadel. Dodnes se divím tomu, že na nás nevlítla NSA, protože Chris tou dobou byl na misi v Kataru, kde dělal pozemního mechanika na letecké základně a naše konverzace (přes facebook messenger) probíhaly zhruba tímto způsobem:

„Ahoj, potřebuju sabotovat několik perutí bombardérů, jak bys to udělal?“
„Jo, to je jednoduchý, dal bych nějaké svinstvo do aditiva. Třeba písek.“
„Co cukr?“
„Cukr by byl ještě lepší, to by motory krásně zalepilo…“

No, bylo to prostě úžasné.

Co dělat, když není čas

Dopsání knihy – i deadline – není nutně konec všemu. Kniha se k vám ještě několikrát vrátí a vždycky to můžete přebrousit. Pokud někde sháníte nějakého poradce nebo se vám ten váš stálý dlouho neozývá, prostě to nějak napište, jak nejlépe dokážete, a pak jim to ukažte.

V Simeralu v plamenech mám pasáž, kde musí tým Commandos vpadnout do elektrárny a vypnout část elektřiny ve městě. Tehdy jsem si to představoval výrazně jednodušeji, naštěstí jsem měl ochotnou kamarádku, která dělá v ČEZu. Nestihl jsem se s ní ale poradit dřív, tak jsem scénu v elektrárně prostě napsal, jak nejlépe jsem uměl a potom jsem jí to dal přečíst. Následovala dvouhodinová porada přes skype, kde mi vysvětlila, co všechno tam mám blbě (a než někdo namítne, že v budoucnosti to bude jiné, jsou jisté věci, které opravdu neodmávnete rukou s tím, že to už je jinak).

Když je poradců až moc

Vzpomínáte na ten cukr v motorech? Jsou samozřejmě jiní poradci nebo odborníci, co mi sáhodlouze vysvětlovali, jak jsem úplně blbej a neschopnej a měl jsem si nechat poradit. Tím chtěli říct „měl sis nechat poradit ode mě“. Když máte moc poradců, může se vám stát, že se začnou dohadovat mezi sebou. To je podobné, jako když máte moc beta čtenářů. Nezavděčíte se všem.

Když jsem psal Tristanskou občanskou válku, nechal jsem Michaela Kowalského občas mluvit polsky, což probíhalo tak, že v textu byla občas věta „XXX MLUVÍ POLSKY XXX“ a po ní následovalo několik vět v češtině a potom „XXX PŘESTAL MLUVIT POLSKY XXX“. Potom jsem to dal jedné známé, která to přeložila. Poslední korektury jsme dělali v jisté čajovně a jak jsme začali, ozval se obsluhující: „Vy chcete poradit s polštinou? Já jsem taky Polák.“ No, dopadlo to tak, že jsem seděl mezi dvěma Poláky, kteří se hádali, jak to má být správně. Občas je méně více, co se týče poradců na jednu věc.

Občas pomůže retcon

Na závěr to, co někdy potkalo nás všechny. Prostě to uděláte blbě a pak to musíte nějak vyřešit. Když píšete sérii, může se vám snadno stát, že vaše špatné rozhodnutí vás kousne do zadku o dvě knihy později. Naštěstí autoři a jejich pomocníci už před mnoha dekádami vymysleli retcon. Retcon znamená cosi jako reverzní kontinuita neboli „nějak to vokecej“. Autor prostě vysvětlí, že to, co v předchozí knize znělo nějakým způsobem, ve skutečnosti znamenalo něco úplně jiného.

Když jsem psal Volání do zbraně, věděl jsem, že na konci vysoce postaveného admirála zastřelí sniperkou, která funguje na principu iontového paprsku. Už v první knize ze Sektoru Hirano jsem měl iontové paprsky jako zbraně vesmírných stíhaček, které prorážejí pancíře válečných lodí, a na stejném principu měla být i tato zbraň.

Jenže přišel problém. Jak mi bylo taktně vysvětleno, „iontový“ paprsek by na planetě nefungoval tak, jak si myslím, protože ionty se v atmosféře rozlétnou a výstřel bude vypadat spíš jako blesk a rozhodně tím střelec nic konkrétního netrefí. Vyřešil jsem to tak, že jsem do Volání do zbraně napsal, že iontový paprsek je jen vžité lidové označení a ve skutečnosti to je speciální typ paprsků zvaný von der Kreutzerův-Kusonokiho paprsek, podle jeho objevitelů. Každý tomu říká iontový paprsek pro zjednodušení.

A kde toho poradce vezmu?

Máte dojem, že jste stydliví introverti, co žijí v jeskyni a bojí se komunikovat s lidmi a nevíte, kde takové poradce sehnat? Není problém, od toho nám bůh nadělil sociální sítě. Nemusíte nikam chodit, prostě najděte skupinu, která se zabývá tím, co potřebujete a vzneste dotaz. Na 90 % vám někdo odpoví. Když jsem do překladatelské skupiny Czechlist nadhodil otázku překladů do angličtiny, dostal jsem pět zájemců během hodiny. Když jsem se v historické skupině ptal na poradce k 19. století, dopadlo to stejně. Pokud zrovna nefandíte sociálním sítím, je tu služba Ptejte se knihovny, kde vám knihovníci a knihovnice zcela zdarma poradí v nejrůznějších oborech. Dá se i vyhledávat v již vyřešených dotazech, kde se můžete přesvědčit, že je spousta mnohem „divnějších“ dotazů, než je ten váš. A pokud je vám trapné se ptát na radu i na internetu, no, obávám se, že bez toho to opravdu nepůjde. Vždycky ale můžete říct, že informace sháníte pro stydlivého přítele. To je v pořádku, každý má stydlivého přítele. Podobně jako nikdo nekouká na porno, ale každý má kamaráda, který to dělá.

Nevím, jestli tohle byla zrovna nejvhodnější myšlenka na závěr, ale co už. Tak alou psát a nebojte se si nechat poradit!

Jan Kotouč