Každý píšeme jindy – někomu vyhovuje práce u stolu, jinému v posteli, další se s oblibou natáhne na zem a zatímco jsou autoři preferující hlučné prostředí, jsou i tací, kteří potřebují hermeticky uzavřenou bublinu. Jak to máme my?

C: Já to mám jednoduchý. Píšu v kobce, doslova. Doma jsme totiž vyčlenili jeden pokoj, původně panelákovou kuchyni, a udělali z něj pracovnu, které říkáme Dungeon. Protože mě datlování na počítači, byť většinou cizích nápadů, doslova živí, mám tu krásně zařízené místečko: elektricky stavitelný stůl a k němu ergonomickou židli. Za zády mám knihovnu dimenzovanou na dvě tuny knih, která ale pomalu začíná praskat ve švech, takže k ní brzy přibude další skříň. Mám tu jen dvě potíže: trávit volný čas na místě, kde dřu, není zrovna příjemné. A druhá věc, pod námi nedávno otevřeli dětskou kavárnu, ale neodhlučnili strop, takže skoro celý den poslouchám řev malých dětí, které si s chutí procvičují plíce tam, kde jim to nikdo nezakazuje…

A: Ano, chápu, že tohle není příjemné… Mně někdy stačí moje vlastní děti 😉 To pak zaznívají věty jako: “Chápeš, že mne bolí hlava? Každé tvoje zaječení je jako kdybys mi vrazil hřebík do čela.” Ale to je jen zřídka, daleko častější je: “Prosím vás, nemohli byste se trochu ztišit?” a jelikož máme kromě těch malých i dítě jdoucí pomalu ale jistě do puberty, tak už také: “Mohla by sis trochu ztlumit tu hudbu?” Ovšem tohle je stav hluku, při kterém zpravidla nepíšu, protože to jsou děti vzhůru a já píšu většinou buď když nejsou doma nebo když spí. Nejčastěji totiž píšu doma, na jiných místech pouze pokud se tam dostanu bez dětí – takže to je většinou čekárna u lékaře nebo když jdu náhodou někam sama (třeba když jsem dceru doprovázela na její divadelní představení a musely jsme tam být hodinu předem – jo, to bylo fajn, s tabletem a třemi kafíčky z automatu a to byla plodná hodinka).

S: K psaní se dostávám až ve chvíli, kdy uspím obě děti. (Ano, já, nějak to teď tak vychází, že v ložnici uspím mladšího, načež starší po oblečení pyžama mámě oznámí, že chce tátu, protože táta umí vymýšlet pohádky o čemkoliv si řekne. Začínám mít skvělou průpravu k psaní nekonečného seriálu.) Tou dobou naštěstí spí všechny děti kolem a náš dům je celkově dost tichý. Slyším jen jakousi ženskou nad námi, co se strašně hýkavě směje.

Pracovní stůl se svým PC mám strategicky na hranici propojeného obýváku a kuchyně. Je odtud stejně daleko do lednice a na záchod, dveře na balkón (v zimě stále dokonale vychlazené nápoje) jsou na dosah, po levici se nachází celá knihovna a diskotéka, za zády zase hi-fi věž. Poslední jmenovaná bohužel při psaní už kvůli dětem ke slovu nepřichází.

Jinde nepíšu. Mám klasický stolní počítač, notebook nebo tablet nevlastním. Dřív jsem si kvůli psaní zkoušel půjčovat od rodičů na chalupě jejich notebook, ale nemůžu říct, že by mi tam úplně šlo tvořit.

E: Taky většinou píšu jen doma. Přece jen, veškeré pohodlí, nekonečný přísun kávy, možnost zvolit si muziku i klid (když si tedy odmyslím hlučnější děti sousedů o patro výš) – a hlavně si nadávat, diskutovat sama se sebou nebo si nahlas pročítat už hotové části, to je k nezaplacení. Navíc dole na rohu v restauraci, kam občas chodívám na oběd a hlavně na řezané pivo, radši kecám s panem provozním nebo si čtu, než že bych jako správný bohém datlila. To samé v oblíbené kavárně a vlastně kdekoliv jinde. Lidské hemžení má u mne silně prokrastinační účinky.
Ovšem pokud mám dovolenou a jsem mimo město, to je jiná. Každý podzim jezdívám za kamarádkou a nežinýruju se vytáhnout tablet ve waflárně nebo třeba u ní doma na zápraží ke koním (když už jsou tedy na dvorku a ne ještě na pastvě). Kde zkrátka nejsou známí, tam se nenechám vyrušovat a píšu, když dostanu nápad či chuť.

A: Já bych naopak po kavárnách a podobných prostorách psala občas docela ráda, ale když jdu někam s dětmi, tak to samozřejmě nejde, a doba, kdy jsem někde zakotvila se spícím dítětem v kočáru je už taky pryč (ono to stejně u nejmladšího moc často nevyšlo někde zakotvit). Takže mi zbývají jen ty “čekačky” – jak jsem zmínila už výš: když naši nejstarší někam doprovázím a čekám tam na ni nebo když čekám u doktora. Například celou osnovu a část textu k povídce pro prázdninové psaní Triumvirátu v žánru urban fantasy jsem napsala, zatímco jsem měla jeden den dva doktory a nevyplatilo se mi jít mezitím domů (a taky jsem byla pár týdnů před porodem a už se mi fakt blbě chodilo s těmi ani-nebudu-říkat-kolika kily navíc), tak jsem se zašila do kavárny poblíž nemocnice. Na mne naopak tohle nedomácí “veřejné” prostředí někdy působí poměrně motivačně a antiprokrastinačně – někdy na to má vliv i to, že tam není wifi, a člověk ani nemá tendence odbíhat k něčemu jinému -, ale taky mám pocit, že se mi dobře píše mezi lidmi. Ono to “lidské hemžení”, jak to nazvala Ekyelka, se všemi svými zvuky, je pro mně dostatečně anonymní a tak trochu podobné tichu. Ale na druhou stranu, pořád bych někde “venku” psát rozhodně nemohla, potřebuji plus ten domácí klid, zejména pro upravení textu do nějaké celistvější verze. Mimochodem, když jsem byla mladá, svobodná a bezdětná a ještě jsem studovala, taky jsem občas ráda psávala nejen v kavárně poblíž fakulty, ale rovněž v McDonaldech – netuším proč, ale nějakým způsobem pro mne tohle anonymní prostředí u kafe v kelímku bývalo docela inspirativní.

M: To máme, Arengo, podobně, taky mám to psaní venku ráda, protože je pro mě hodně motivační. Čekačky jsou na to perfektní a taky tvořím hodně na cestě – v tramvaj, metru, ve vlaku… Kavárny mě v tomhle směru zase spíš demotivují, protože se tam obvykle s někým potkávám a končí to častěji doraženým merlotem než textem. Doma na to sedám přes víkendy a to hlavně proto, když potřebuju odladit větší kusy textu, ale fakt je ten, že to tak dřív nebývalo. Ještě za studií jsem tvořila prakticky jenom doma, protože jsem se jinak nedokázala soustředit. Co vy, jak se u vás vaše psací místo měnilo s věkem, jestli nějak?

A: Jo, psaní ve vlaku. Když jsem chodila do práce, byly na to skvělé služební cesty – ne, že bych jich mívala nějak moc, ale vlakem od nás do Prahy to trvá nikoli dvě, ale přes čtyři hodiny. Násobte zpáteční cestou. Akorát si teda vedle mne nikdo nesměl pustit film, to mě docela rušilo. Ale jinak to byl plodný čas strávený celkem soustředěnou prací – a že to bylo vlastně částečně v pracovní době byl bonus navíc (protože na jednání jsem se ve vlaku zpravidla nijak připravovat nemusela – a pokud ano, nezabralo mi to čtyři hodiny – a odsedět jsem to tam musela stejně).

Co se týče změny pracovního místa, tak u mně se to docela proměňuje – v současné době píšu buď v obýváku u stolního PC nebo na tabletu v ložnici – zpravidla v leže. Než jsme měli nejmladšího, psávala jsem ale několik let na notebooku v kuchyni (nebo na notebooku v posteli, když jsem tak trávila nemocenskou, nebo na notebooku mimo domov, třeba v tom vlaku, ale to nebylo tak často). Když jsem otěhotněla s naším nejmenším, změnila jsem psací místo za obývák a notebook za stolní PC – důvody byly dva: za prvé se leccos povídá o negativním vlivu notebooků na časné těhotenství a i když je na tom pravdy asi jen část, tak jsem prostě byla vnitřně klidnější, když jsem práci na notebooku omezila, no a za druhé se mi pak s větším břichem v tom obýváku u stolního PC lépe sedělo. Když se malý narodil, nějak jsem se k tomu notebooku už nevrátila, protože jsem si na velkou klávesnici znovu dost zvykla – a taky jsem v prvních měsících jeho života často psala tak, že jsem kojila, jednou rukou při tom držela mimino a druhou svištěla po klávesnici (hodně jsem se zlepšila v rychlosti a hbitosti psaní jen pravou rukou tehdy). A pak jsem si pořídila ten tablet – čímž se pro mne stalo zajímavým psaní v googledokumentech, protože mohu volně přecházet mezi počítačem a tabletem bez nutnosti neustálého přetahování souborů.

Ještě předtím, než jsem psávala na notebooku v kuchyni, jsem psala taky v obýváku u stolního PC – a vlastně vždycky předtím taky, i když jsme ještě nebydleli v tom bytě, kde bydlíme teď, i když jsem ještě bydlela za svobodna v Praze. Před cca 16 lety jsem mívala ještě takový stařičký notebook, chudák pak pošel vedrem za jednoho obzvlášť horkého dne. Na tom jsem taky psávala, ale víceméně jenom když jsem pobývala dlouhodobě studijně v Německu, jinak jsem ho moc nikam nenosila, protože byl docela těžký. Pokud jsem psávala někde mimo domov, bylo to do sešitu nebo zápisníku rukou. Ne, že bych už teď rukou do zápisníků nepsala, ale je to mnohem méně než dřív, spíš než nějaký souvislý text jde o poznámky k textu nebo k reáliím.  

S: V tomhle článku asi budu hodně nudný. Dokud jsem bydlel u rodičů a měli jsme jen jeden počítač, psával jsem na něm na velmi veřejném místě na chodbě. Dost mi vadilo, když mi furt někdo trajdal za zády.

Pak si naši pořídili notebook a PC putovalo do mého pokoje, takže měl jsem trochu větší klid. Když už jsem i chodil do práce a dojíždění do sousedního města mi zabíralo dost času, naučil jsem se psát trochu déle do noci.

O tom, jak mé psaní vypadá teď, už jsem se zmínil.

Jinými slovy, u mě se neměnilo v zásadě nic. Dokonce jsem tak navyklý na tenhle systém, že cokoliv jiného mi ve výsledku dělá problém. Prostě stůl, židle, normální klávesnice nepřipojená k monitoru. Dejte mi něco jiného a bojím se, že ze sebe nedostanu čárku.

C: Hm, já začínala s psaním na PC ještě na programu Čapek! Táta měl Atari 130 XE, a když na něm zrovna nepracoval, směla jsem si hrát já. Kromě skutečných her (nahrávaných z kazety, he!) jsem si právě zkoušela psát a strašně mě to bavilo. Z té doby se teda nedochovalo nic (pětipalcové diskety vám už asi nic nepřečte a myslím, že i kdybych je našla, už by na nich nic ani nebylo), ale já si zvykla na čučení do monitoru a klapání klávesnice. S psacím strojem jsem se oproti tomu nikdy nesžila. Prostě PC bylo PC a basta! Kromě občasné snahy o „romanťyku“, kdy jsem cítila potřebu psát ručně do zápisníku a zdobit si to obrázky, většinou navíc básničky, tak na PC vzniklo cca 95 % všech mých textů…

E: Já vlastně začínala s perem a zápisníkem. Ono na základce se není čemu divit (v tehdejší době), i když velice brzy mi nejstarší bratr navrhnul, že mohu docházet k němu domů a přepisovat si “ty svoje věci” do jeho počítače. Ale ruční psaní mi hodně dlouho pomáhalo urovnat si myšlenky, soustředit se na to podstatné a popasovat se s příběhem, protože jste zkrátka nemohli najednou v půlce stránky přestat psát, celé to zaškrtat a vracet se, to přece nevypadalo dobře. Do počítače (když už jsem měla později jeden i doma) jsem pak přepisovala už téměř hotové texty, ve kterých se prováděly “jen” korektury.

Občas se vracím ke psaní rukou i dnes, zvlášť pokud si něco chci promyslet, případně pokud hledám i jiný úhel pohledu. Počítač je sice skvělý, zvlášť když můžete klávesnici ovládat všemi deseti a skutečně se soustředíte na příběh a ne na hledání písmenek (proto jsem taky ve škole měla psaní všemi deseti – ne kvůli budoucímu zaměstnání, ale aby mne čučení na klávesnici neomezovalo při mém psaní), jenže to zpomalení a soustředění na ruku aktivuje i další části mozku. A tam se občas dají najít zajímavé nápady.

Jinak jsem na tom stejně jako Arenga. Co jsem objevila kouzlo Google docs a zvlášť poté, co jsem o jednu novelu přišla při zpackaném zálohování dat ze starého počítače, cpu na svůj online disk spousty věcí. Je to i praktičtější, nacpat to “do virtuálu” a podle potřeby si to otevírat nebo stahovat na tablet, když třeba cestujete na dovolenou nebo do Prahy na workshop a netušíte, který z dokumentů se bude hodit nebo potřebovat. Virtuální knihovna i s dílnou, sbalená do kabelky. Jen samozřejmě nesmíte zapomenout dokumenty průběžně aktualizovat, třeba když vesele zpracujete nový kus textu na tabletu, který poté doslova a do písmene umře, než stihnete aktualizaci odeslat na disk (nedávný zážitek z nemocnice).

C: Eky, tohle je podle mého něco, co asi zažije každý a udělá to z něj paranoika.

A: Ehmm, ano, tady! Hlásím se do klubu.

C: U mě to byl kolaps serveru po překladu 12 NS za celý den, takže to mě donutilo zálohovat dvojmo, ve stroji i na cloudu. Respektive, mít aktivované všechno automatické ukládání, co jen jde…

V nedávné době, dokud jsem dojížděla autobusem, jsem trávila na cestě klidně 4 hodiny denně. V té době jsem tahala tablet, pak mi byl moc těžký, tak jsem si pořídila nabušený mobil. Jenže psát na malé dotykové obrazovce v autobuse kodrcajícím po středočeských cestách mě brzo přešlo, takže jsem nakonec tenhle čas věnovala zpravidla čtení soutěžních povídek a psaní komentářů do sešitku (vypadalo to jako přerostlý těsnopis a kolikrát bylo jednodušší přečíst znova povídku, než rozluštit komentář).

Dodneška píšu rukou. Nikoli ovšem celý text, ale dělám si heslovité poznámky a myšlenkové mapy, nákresy místností a popisy postav (to si pak vždycky přeju umět malovat), zápletky, prostě všechno, co mě napadne. (Samozřejmě, že pak svůj poznámkový sešitek někde ztratím a jsem namydlená jak koupací kachnička!)

Strašně nerada teď stěhuju notebooky, navíc máme momentálně doma jen jeden, manželův, a tomu postupně začíná odcházet klávesnice. Mít neúplná slovíčka nebo muset do pár konkrétních písmen extra bušit je k vzteku, navíc prostě zbytečná zátěž je zbytečná. Do kaváren si chodím spíš číst… Navíc mě lidské hemžení vytrhuje ze soustředění, zatímco vedle obráběcích strojů si v klidu rozložím svoje fidlátka a jedu.

Jenže to se mi už dlouho nepovedlo, teď už většinou v takových místech aktivně tlumočím a nedržím prostě „jen“ pohotovost, takže opět, domácí základna, PC a spousta složek v něm. Akorát já nenašla tolik Google Docs, jako spíš Dropbox – a toho bordelu, co v něm mám, to je na dlouho!

S: Hmm, popisy postav a další poznámky v notýsku. Trochu mi to připomnělo, jak jsem během jakési rodinné oslavy přišel konečně na rozuzlení jedné povídky a chvatně ho zapisoval vypůjčenou tužkou na druhou stranu účtenky, co jsem našel v peněžence, protože jsem s sebou neměl svoje zavazadlo, kde nosím všechny nezbytnosti. Legrační na té situaci bylo, že mých pár poznámek pak jistí lidé považovali na finální verzi povídky a jeden se dokonce vyjádřil, že v tomhle stavu by to on už uveřejnil na svém blogu. Asi pro tu osobu byl šok, když jsem prohlásil, že z téhle účtenky vznikne tak pět stránek textu…

Rukou jsem nepsal nikdy a důvodem je moje dost silná dysgrafie. A než to někdo začne komentovat, ano, všechen text po sobě bez problémů přečtu (optejte se mě a nedivte se, když po vás něco hodím, za ty roky jsem se naučil tuhle otázku nenávidět) a naopak mi kolikrát dělá problém rukopis lidí, co údajně píší krasopisně. (A opravdu miluji, když někomu řeknu, aby papír vyplnil hůlkovým písmem a on to vesele ignoruje.) Problém spočívá v tom, že se mi strašně rychle unaví ruka, takže psát víc než poznámky je pro mě doslova nepříjemné.

M: To mě zase ruční psaní baví, je v tom něco tak staromilsky romantického. Papírové bločky mi navíc už nejednou zachránily zadek, když jsem chytla slinu a technika zradila. Vozím běžně aspoň jeden zápisník v kabelce a sypu do něj myšlenky, jakmile baterka počítače zhebne. Což mě přivádí k myšlence – co za pomůcky nebo usnadňovače psaní máte na svém oblíbeném psacím místě? Kromě počítače a klávesnice samozřejmě…

A: Zápisník v kabelce nosím taky pořád. Ale už jsem si dělala poznámky i na rozřezané obálky, včetně vytvoření schematické mapky. Třeba veškeré poznámky k povídce Cizinec mám na třech rozřezaných obálkách – to jsem si ještě myslela, že tahle povídka bude solitér a nevyplatí se mi zakládat si kvůli tomu zvláštní sešit. No, už jsem si ho založila, když se mi to začalo v hlavě, respektive pak i v počítači větvit do dalších volně souvisejících příběhů. Poznámky si píšu buď do zvláštních souborů a tabulek v počítači nebo do sešitů. Mám jich mnoho, jednak na vlastní poznámky k textu, a pro starmelský svět taky na takovou tu “teorii” okolo, jako jsou mapky a nákresy budov, rodokmeny a zvláštní sešit se základní charakteristikou jednotlivých postav (abych to nemusela pořád dohledávat v textu). Taky mám motivační sešit, který si vedu jako takový “deník”, kam si zaznamenávám, co který den napíšu (ano, možná to je ujeté, ale fakt mi to pomáhá). Jsem celkem systematik, takže nezbytnou pomůckou jsou pro mne barevné tužky a pastelky a tužka a guma.

C: Když my ještě ani po téměř třech letech od stěhování nejsme zařízení! Mám vymyšlenou soustavu nástěnek, na které si budu špendlit a magnetkovat všechny možné poznámky a nápady. Až přijde jejich čas, sundám je z nástěnky a budu si s nima hrát v sešitu. Ale to je hudba budoucnosti. Můj stůl je mezitím zavalený závějemi papírů, papírků a nejrůznějších vzorků inkoustů.

Je to takový trochu paradox, protože jinak jsem velký příznivce plnicích per a inkoustů, moje sbírka nejrůznějších zápisníků narůstá stylem „já jich mám sice doma deset prázdných, ale tenhle je TAK PĚKNEJ“, ale zatím spíš zapadávají prachem. Je to opět dané blížící se dobou odevzdání bakalářky 🙁 Slibuju si, že až to bude za mnou, konečně tohle všechno dám do pořádku.

Napadla mě ještě jedna věc, spíš než psaní je to taková finta Fň. Sice mi už pár lidí řeklo, že je to strašlivé plýtvání papírem, ale popravdě, když máte doma velkou souvislou plochu, třeba šatní skříň, není na vymýšlení zápletek nic lepšího, než vzít takové ty lepicí papírky, napsat si na ně jednotlivé dějové zvraty a naplácat je na tu plochu. Můžete je přesunovat z místa na místo, aby lépe logicky navazovaly, řetězit si od nich možné důsledky (třeba si barvami papírků rozdělit, jestli si píšete poznámky ke konkrétní postavě, k hlavní dějové linii nebo k nějaké dodatečné), přidávat doplňkové linie a podobně. Pak se celá ta věc dá v klidu vyfotit a uložit do počítače, nechat třeba na zdi nebo, pokud máte po ruce starý kalendář nebo flip chart a máte dost velký papír, můžete je přelepit tak, jak jste došli do finále, srolovat a uložit do rohu, než budou opět potřeba. Nicméně to poslední se nedoporučuje, pokud máte doma cokoli zvídavého, od psa až po děti, protože jestli to najdou, tak s tím stoprocentně zatřepou a bude doma listopad….

A: Hlavně pokud to najde zvídavé dítě, které už umí číst… No, nemyslím si, že na některé otázky své dcery bych chtěla odpovídat. A to si nemyslím že bych psala něco nevhodného pro mládež. Většinou. (Dobře, young adult to taky není). A co se týče toho, že člověk “není zařízen” – mohu tě uklidnit nebo naopak zneklidnit (vyber si), že některé plány, které jsme s mužem měli, nebyly realizovány ani po dvanácti letech, co tu bydlíme. Nikoli proto, že bychom na ně rezignovali.

S: Zápisníků mám milion, ale většinu poznámek teď diktuji/zapisuji jednoručně v chůzi nebo potmě, takže ideálně do mobilu.

Na stole mi vždy leží několik náhodných útržků papíru, většinou z reklamních bločků, na nichž se prolínají poznámky k příběhům, článkům a přednáškám s výpisky, který skill si vzít u postavy v rozehrané hře na jaké úrovni, přičemž to vše obvykle proplétá s nějaký neaktuálním nákupním seznamem. Takže na jednom papírku to klidně vypadá ve stylu “šunka, mléko, sýr, bod 4 nelogika chování postav, doplň, že Felix má ucpanou pistoli popelem, level 7 dodge + 2 body do parry, článek o kozách, napsat matce k narozkám!!!”

Plus, asi jste nikdy neviděli, jak vypadaly moje školní sešity. Byl jsem vždy neskutečným nepřítelem používání různých barev a podtrhávání nadpisů, protože jakmile jsem zápisky nějak rozčlenil, absolutně jsem se v nich nevyznal a stávaly se pro mě neviditelnými.

Židli mám takovou obyčejnou, lacinou, nikterak pohodlnou, hlavní bylo, aby šla zasunout pod stůl. Jako pomyslné pomocníky mám na stole mexickou lebku a thajského slona.

Když to po sobě čtu, začínám mít pocit, že bych se sebou měl něco dělat, ale ono mi to takhle funguje, tak co…

E: Sikare, buď v klidu. Všechno, co jste zmínili – včetně nástěnky, i když ta je spíš potřebná pro můj osobní než autorský život – více či méně pravidelně používám. Zápisníky jsem sbírala a zneužívala už jako dítě (jak taky jinak, když si všechno píšete, že) a ano, dodnes mám v knihovně zásobu několika velice pěkných kousků od Paperblanks či Moleskine, navíc se vůbec nebráním přijímání nových – třeba teď o Vánocích jsem dostala nádherný, ručně vázaný zápisník v dřevěných deskách a kůži. Dotyková orgie tomu říkám. Jenže a protože nesmím s sebou do práce nosit žádné zbraně včetně příručního zavazadla (ehm…), používám jen malou kabelku na nezbytnosti, kam se vejde tak diář, peněženka a telefon. Takže zápisník, tentokrát Evernote, je natažený i v něm. Už jsem to kdysi zmiňovala: tenhle program je propojený online s mým účtem, takže si dělám zálohy a přetahuji všechno, co napíšu v mobilu, i do stolního PC a odtud to mohu lifrovat dále, kam je třeba (takže kusy textu třeba rovnou do příslušných souborů).

Ovšem není nad pořádný tvůrčí chaos. Už pár měsíců mám na stole hromádku zápisníků (deníkových i těch obyčejných trhacích), kam jsem si zvykla zapisovat úplně všechno: nákupní seznamy od rokajlu po příze a inkousty, jména filmů, co bych chtěla vidět, a knih, co si chci přečíst nebo rovnou koupit. Řešení zvlášť složitého ujímání při pletení, nápad na nový háčkovaný přehoz/svetr/ponožky. Zvlášť zajímavé slovní obraty či kusy vět, co mne napadnou. Myšlenky zdánlivě nesouvisející s rozpracovanou knihou, ale týkající se některé z postav či vedlejších zápletek. A do toho přidejte nevyčerpatelný zdroj malých poznámkových papírků (alias vyřazených etiket: listy jsou předem perforované do určitého tvaru, stačí trhat), na který se píšou další nejrůznější poznámky, ale tak nějak to už nestihne doputovat na nástěnku a hromadí se mi to na stole před kastlí počítače – takže občas koukám pod počítač, kolik lístečků se mi zatoulalo pod něj. A ano, občas mám tyhle poznámky řádně označené kolečky od kávy, čaje, vína nebo kočičích tlapek (když se Julls podaří přeběhnout přes dosud zasychající inkoust).

A víte, co je nejlepší? Ten archeologický průzkum, co čas od času provádím. Ať už kvůli prosté redukci “volných radikálů” (vše důležité je doručeno, dopsáno a uloženo ke správným souborům a lístečky vyhozeny, abych měla kam odkládat hrnek s čajem/kávou), nebo protože musím v blocích víc listovat, abych se dostala na volnou stránku, to je impuls pro roztřídění, aktualizaci a úklid (takže se popsané listy vytrhnou a jedeme od začátku – proto také používám obyčejné listovací bloky). Většinou to předchází soustavnější práci na některém z textů, případně je to jeden ze způsobů, jak se ke psaní tak trochu přemluvit. Když už se hrabu v poznámkách, tak proč rovnou i něco dalšího nenapsat.

M: Jak vás tak poslouchám, připadám si vlastně docela mezi svými. Já mám na stole totiž taky celkem hodně zápisníků – jeden na věci kolem Triumvirátu, jeden na všeobecné poznámky k příběhům, jeden ke knize… mám celkem ráda kožené věci (ano, vegani, bijte mě), takže jsem si pořídila naprosto epesní zápisník v kravské kůži a atmosféra, když do něčeho takového píšete, je úplně jiná, než když něco člověk smolí do laciné á pětky z papírnictví (zhýralost, já vim, slyšim vás), o to víc, když k tomu navíc vytáhnete luxusního Parkera (jojo, přijdu do pekla).

A: Ale no tak! Píšeme, ne, tak potřebujeme pořádný nástroj na psaní, něco, s čím se nám píše dobře, řemeslník si taky pořídí kvalitní nářadí.

S: Ehm, ale já mám rád tři roky staré diáře, co už někdo nepotřeboval, bloky z recyklovaného papíru za pár korun a reklamní propisky… Mám pocit, že to prostě patří k mému stylu. Nejsem nic nóbl a mít tu možnost, asi píšu v montérkách roztržených na zadku a sedím přitom na bedně plné rezavých šroubů.

M: Já nejsem nóbl, jen mám ráda kvalitu… Ale kromě těch zápisníků mám ještě dvě věci, které mi doma hodně usnadňují psaní a které tady nepadly – jednak sluchátka, protože bez hudby se mi doma mizerně píše, a pak Seznam. Zmiňovala jsem ho už v jednom článku v minulosti, ale ve zkratce, je to prostě taková soupiska mých častých chyb – parazitní slova, mě/mně, různé stylistické jevy a tak. Text vždycky pak se Seznamem kontroluju, abych měla jistotu, že v něm nic nezůstalo.

Když jsme ale rozebrali naše stoly, tak by mě docela zajímalo, jestli je to pro vás ideální místo, kde tvoříte? Protože já třeba musím přiznat, že mnohem efektivněji pracuji na cestách (protože tam není wi-fi).

A: Většinou ano. Ale někde, kde není wi-fi a kde nemám různé jiné rušivé vlivy. Případně ještě píšu vleže v posteli na tabletu, často nejen v tichu, ale i potmě. Tablet je samozřejmě podsvícený a moje batole to naštěstí neruší, když ležím vedle něj, aby v klidu usnul – i když v klidu… velice rychle pochopil, že když přejede po té svítící věci prstíčkem, tak se stane něco zajímavého. Takže dokud je vzhůru, spíš na tabletu čtu. Ale to psaní v noci, v tichu a ve tmě má něco do sebe.

S: Myslím, že vzhledem k tomu, co jsem napsal výše, bych mohl mlčet. Místo mám jen jedno. Opravdu idylka je, když jsem sám doma a můžu k psaní klidně sednout hned po příchodu domů a nehrozí, že poběžím do dětského pokoje, protože někomu rostou zuby. A můžu si pustit hudbu, protože nikoho nebudu budit! Loňský rok byl na tohle bohatý, byl jsem sám doma postupně hned tři týdny!

Pokud existuje něco, co mě z psaní zaručeně vytrhne, je to dětský kašel. Dítě kašlající ve spánku = nic neudělám. Nejen psaní, prostě vůbec nic. To je teď bohužel dost aktuální.

E: Než jsem onemocněla, občas jsem “vypadla” večer do blízkého parku na procházku. Vyvětrat hlavu, najít začátek příběhu, prvních pár vět. V kapse jsem mívala jen klíče, mobil a zápisník s propiskou, to kdyby mi vadilo šmejdění prstem po displeji a chtělo to víc “procítěného” psaní. Jenže to bývalo jen občas – drtivou většinu textů zkrátka tvořím ve svém Hnízdě, ať už na stolním PC u stolu nebo na tabletu v posteli (pořídila jsem si Lenovo miix s externí klávesnicí a ano, bylo to primárně kvůli psaní). Občas to sice znamená prokázat velmi silnou vůli, abych neskončila zahrabaná mezi stránkami o pletení a přízích, ale když mne chytne “slina”, kolikrát ignoruji i hladem skučící žaludek, natož abych si vzpomněla na nějaký ty internety. Jen tedy hladovou kočku nemůžu ignorovat, protože Julls mi vždycky zalehne ruce nebo klávesnici, aby upoutala mou pozornost.

 

A: Pořád mne fascinuje, kolik toho mají malé děti a kočky společného.

E: Víc, než by věci neznalý pozorovatel očekával. Ale o tom už jindy.