Zase pro vás jednou máme pravidelný zpravodaj z našich knihovniček. Co čteme, co se nám líbí, co ne, co za to stojí a která kniha nás naopak nenadchla, to vše se dozvíte tradičně ve článku…

Sikar:

Jsem volný, volný! No dobře, snad jen do chvíle, kdy kromě Zimního spánku budu řešit i druhé kolo Vidoucího. Konečně se mi podařilo smést ze stolu i Cenu Karla Čapka. Musím říct, že jak jsem si zpočátku liboval, jaké je to dobré, asi se vážně jednalo o náhodu, že na začátku jsem sahal jen po kvalitních kouscích. V druhé půlce se bohužel vyskytly i texty méně kvalitní, pár vysloveně špatných a v jednom případu měl autor asi rozbitý enter a poslal několik obrovských a hlavně nepřehledných bloků textu. Já měl za to, že tenhle nešvar už mizí. Přesto ale průměrná povídka v této soutěži je stále více než slušná.

Jinými slovy, konečně jsem se zase dostal ke knihám, ale kvůli nedostatku času na čtení jsem zatím jen rozečetl Mýtus o pérákovi. Tuhle knihu můžu vřele doporučit všem, kdo se zajímají jako já o moderní folklor, městské pověsti a podobná související témata. Nenechte se odradit velmi odborným úvodem, čtení je to dost poutavé.

Co se týká přírůstků v knihovně, asi uhádnete, s kým jsem měl nedávno nějaké jednání, když jsem si domů odnesl druhý díl Pelyňku, taktéž druhé Tři kapitány a Přiznání Iluminátů.

(No jistě, den po sepsání tohoto textu mi na mailu přistálo druhé kolo Vidoucího. Ale to je jen jedenáct povídek, s nichž pět jsem četl už v prvním kolem, takže pohoda…)

Ekyelka

Sikar juchá, jak je volný, a já mu trochu závidím. Jistě, přežila jsem další operaci a všechno to kolem, mám nekonečně hodně času na čtení, jenže stále mi na pomyslném stole leží pár nepřečtených povídek z CKČ. Letos mi to trvá nějak dlouho. K tomu se velice brzy přihodí i druhé kolo Vidoucích (kde jsem ale převážnou část textů už četla v prvním kole a dokonce si je všechny pamatuji) a náš Zimní spánek (na který se těším), takže stran krátkých textů mám vlastně nevyčerpatelnou zásobu.

Z delších textů, které jsem za ten měsíc potkala, se mi asi nejvíc zamlouvalo Obcování se smrtí. Brala jsem si ho s sebou do nemocnice a dalo krásně zapomenout na starosti kolem vlastního vykuchaného těla. A co si budeme povídat – minimálně sousedka z vedlejší postele se dvakrát neodvažovala vyrušovat mne ve čtení, jak si jednou přečetla titul. 😉

Tenhle měsíc byl vůbec ve znamení změn. Dostal se mi do ruky “první český LGBT román” Muffin a čaj od Theo Addaira. Netuším, jak vypadají podobné romány v jiných jazycích, ale přímo tenhle příběh byl podán citlivě, něžně a čtivě. Jistě, spousty detailů jsou vyhnané ad absurdum, ovšem vzhledem k převažujícím plusům románové prvotiny jsem ochotná tohle autorovi odpustit.
Další moje “poprvé” bylo z ranku young adult: na doporučení kamarády jsem si do mobilu vypůjčila Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maas. Chápu, že mládež přijímá tenhle román (a vůbec celý cyklus) s velkým nadšením, protože to je tak nové a skvělé a jiné – jenže já jsem přeci jen už toho načetla o dost víc, aby mne to zase tak moc nepřekvapilo. Pohádky byly hodně dlouho oblíbeným zdrojem mých cvičných textů, proto jsem si různých verzí jednotlivých příběhů pročetla i napsala víc, než je obvyklé. Což ovšem neznamená, že Dvůr trnů a růží nebyl dobrý román! Je zábavný. Odpočinete si, odreagujete se a zkrátka se projdete po známé cestičce v trochu jiných kulisách.

Knih a vůbec textů, které jsem za ten měsíc od posledního společného zápisu pokořila, bylo pochopitelně mnohem víc. Co je však mnohem zajímavější než jejich výčet (pro mne jako autora, ne bytost), je jedno nemilé zjištění. Když jsem se pokusila znovu začíst do The Fifth Season, kterou mám na polici už od Vánoc, nedokázala jsem se na psanou angličtinu soustředit. Mluvené slovo, novinové články, případně anglické titulky mi nedělají nejmenší problémy, ale udržet si pozornost u souvislejšího textu zatím nezvládám. Přemýšlím, jestli za to může ta série celkových narkóz (tři během čtyř měsíců), nebo jen celkové rozhození organismu a hlavy. Ovšem můj ďábelský autor se pochechtává a mne si spokojeně ruce: další detail, který se dá využít při psaní!

Míša: 

Ano, nešálí vás zrak, skutečně tu dneska místo Cirrat vidíte mě. Cirrat dodala omluvenku, protože dopisuje bakalářku, a aby tu nebyla jen Eky se Sikarem, nabízím tento měsíc pohled do své knihovničky já.

Jsem čtenář poněkud nevděčný, protože mám naráz rozečteno asi 80 knih, které průběžně po pár stránkách louskám, a dočítám tak věci strašně pomalu. Aktuálně se dočtení blížím nejvíc u Když se pohne les od mého oblíbence Míly Lince. Trvalo mi pár stránek, než jsem se do příběhu začetla, konečně jsem ale prolomila onu bariéru, kdy knížka člověka chytne, a teď už se to čte samo. Míla píše trochu plošší postavy, v atmosféře je ale mistr, a jakmile se začne něco dít (rozumějte, hrdinové konečně použijí meče, motyky nebo aspoň pěsti), zhltáte nadšeně deset stránek, třebaže se vám chtělo ještě před chvílí strašně spát. Takže pokud chcete prima kousek z ranku blátivé fantasy od českého autora, vřele doporučuji.

Celkem mě baví i Čarodějův odkaz Ondřeje Nečase, lehká humoristická hříčka, kterou jsem si přitáhla při posledním náletu na Neoluxor. Od autora jsem nic dalšího zatím nečetla (já vím, Kladivo, jsem ostuda…) a stylově mi knížka maličko nesedí, protože připomíná pohádkové vyprávění vzdálené od svých postav, ale líbí se mi řada nápadů a hravý jazyk, kterým je psaná. Zatím jsem jí věnovala dvě odpoledne a těším se, až se ji doklepnu.

Po Vidoucích jsem si potřebovala trochu spravit náladu, a tak jsem dočetla poslední dvě povídky, které mi scházely v loňském Mlokovi – A38/4 Heleny Drdlové mě hodně bavila a snad ještě lepší byl Šrot Radky Tomšů. Po všech těch textech, kde chyběla interpunkce, znaky nebo logika, mi obě zvedly náladu. Dočetla jsem také už konečně Legendy: Povídky na počest Davida Gemmella, ale abych se přiznala, knížka mě víc zklamala, než potěšila –  i když žádné kousky v ní obsažené nebyly špatné, nenašla jsem zároveň žádnou povídku, která by mi přišla výborná. Celkově prostě takový průměr, který člověk přečte a zapomene. A do třetice k povídkám – mám teď půjčenou jednu nesehnatelnou knížku, sborník Klášter slasti, kterým jsem se začala pozvolna prokousávat a zatím se u toho královsky bavím.