V návaznosti na první základní opáčko připomínající, kde se správě píší ta proklínaná íčka a ýčka, tady máme další článek do série – tentokrát se zblízka podíváme na eska a zetka a jejich správné užití nejen v předponách, ale i na místě předložek. Takže bez dlouhého úvodu, pojďme na to:
Předložky S a Z
Tohle opakování uvádím jen pro pořádek. Věřím, že většina z vás (z nás) v tom nechybuje ani příliš netápe, i když… Ano, je tu pár chytáků, na které je dobré upozornit.
Psaní předložek S a Z je poměrně jednoduché, stačí znát několik základních pravidel. O tom, kde napsat S a kde Z nerozhoduje to, co tam slyšíme, nýbrž pád, s nímž se předložka ve větě pojí.
Předložka Z (ZE) se pojí s 2. pádem (z koho/čeho) – např. vyšel z domu nebo spadl z koně. Ale pozor! Pokud chce pisatel vyjádřit význam “z povrchu pryč”, je možné užít místo předložky Z i předložku S (např. vzít se stolu nebo sundat se skříně). I když je psaní S vnímáno v těchto případech jako hodně zastaralé, nejedná se o chybu.
Předložka S (SE) se pojí s pádem 7. (s kým/čím). Např. šel s bratrem, udělá to s dobrou náladou, dívka s chlapcem.
Ovšem jak to, že se správě píše kdo s koho a ne kdo z koho?
Kdo s koho podobně jako být s to jsou totiž spojení, v nichž se zachovala stará, dnes již neužívaná vazba předložky se 4. pádem – např. uvidíme, kdo s koho nebo nejsem s to, abych to udělal. Více najdete třeba tady nebo v jazykové příručce, kde je poměrně srozumitelně vysvětlen také jev, který jsem třeba já osobně během svých školních let moc nechápala, a totiž proč se píše vezmu to s sebou a ne jenom prosté vezmu to sebou.
Mimochodem, než se vrhneme na výše avízované předpony, pamatujte také na to, že předložky S a Z patří ke slovům, které by neměla zůstat stát osamoceně na konci řádku. Hrubá chyba to není, ale vaše texty budou vypadat lépe, pokud budete používat pevnou mezeru, aby vám eska a zetka na konci řádků neosiřela (ve wordu je pevná mezera zkratka ctrl+shift+mezerník, ovšem třeba v googledocs jsem zatím nepřišla na to, jak ji udělat – klidně poraďte v komentářích, budu ráda).
Předpony S a Z
Co je to předpona jsme se všichni učili na základní škole, předpokládám, že nemáme tak mladé čtenáře, že by se to ještě neučili (schválně jsem se informovala u své školou povinné dcery a prý to berou páťáci). Pro stručné zopakování: je to ta část slova, kterou přidáváme PŘED jeho kořen (= před část slova, která je základním nositelem významu) – opakem je přípona, kterou za kořen připojujeme, a za níž ještě třeba vlaje nějaká ta koncovka. (*) Příklad: zocelit = z-ocel-it (předložka-kořen-přípona); z-ocel-en-ý (předpona-kořen-přípona-koncovka).
Některá slova píšeme se S nebo Z na začátku naprosto automaticky. U jiných tápeme – a u některých tápeme pořád dokola, zvlášť ve chvíli, kdy je vlastně možné napsat i S i Z (takže program kontrolující pravopis nám to zrádně nepodtrhne jako chybu, i když to chyba je). Takže jak to s těmi esky a zetky vlastně je a jaká pravidla si zapamatovat, abychom počet svých chyb minimalizovali nebo ještě lépe tyto chyby zcela vymýtili?
Kde píšeme vždycky S:
- pokud vyjadřujeme směr dohromady – např. spojit, scelit, sbalit, stmelit, smluvit se, spřátelit se, spočítat, splést, svinout, shrabat atd.; platí to samozřejmě i pro jiné slovní druhy, které jsou od těchto sloves odvozené např.: shromáždění (shromáždit), schůze (sejít se), sběr (sbírat) atd.
- pokud vyjadřujeme směr dolů – např. sklonit, spadnout, svléknout (=sundat dolů oblečení), seskočit, skácet, strhnout, shlédnout (=shlížíme na něco shora dolů); a samozřejmě opět platí i pro slova odvozená: sjezd (sjet), strž (strhnout) apod.
- pokud vyjadřujeme směr z povrchu pryč – např. smést, smýt, stírat, sfouknout, sprovodit (ze světa), slíbat (= setřít ze rtů líbáním), a opět i pro slova odvozená např. smeták nebo stěrka.
- vyjadřujeme-li změnu objemu až zánik – např. shnít, scvrknout se, shořet, spálit; a odvozeně též např. spálenina
U některých slov je ovšem třeba si způsob psaní pamatovat, protože původní význam si dnes již mnohdy neuvědomujeme: skončit, spasit, stěžovat si, strávit (= vstřebat potravu i prožít dovolenou), stvořit, stýskat si, skonat (= zemřít).
Kde píšeme vždycky Z:
- pokud chceme vyjádřit dokončení děje, výsledek děje nebo činnosti, tzn. od nedokonavých sloves tvoříme slovesa dokonavá – např. zmoknout (= mokli jsme tak dlouho, až jsme byli zcela promočení = zmoklí), zvadnout (= kytka vadne až docela zvadne), ztroskotání (= výsledek nehody lodi), zbořit (= bourali jsme zeď tak dlouho, až byla zbořená), zorat (= sedlák oral pole, až ho celé zoral) apod.
- vyjadřujeme-li změnu stavu = něco změní svou vlastnost, stane se nějakým – např. zblednout, zbohatnout, zhubnout, zocelit, zpochybnit, zprostit, ztotožnit, zkrátit apod.
POZOR na to, že takto vytvořená slova nesmějí vyjadřovat směr dohromady, dolů nebo z povrchu pryč – v takovém případě, jak bylo uvedeno výše, píšeme předponu S – např. je-li něco spadlého, sice to změnilo svůj stav, ale jelikož jej změnilo spadnutím shora dolů, píšeme S.
U některých slov psaných s předponou Z je opět třeba si způsob psaní pamatovat např. zkoumat (zkumavka), zkoušet (zkouška), zpěčovat se, zpívat (zpěv), zpovídat se (zpověď), zpytovat, zpupný, způsob, zřídit, ztepilý.
Co když v některých slovech můžeme psát S i Z?
Ano, to jsou právě ta slova, která nám program kontrolující pravopis zrádně nepodtrhává, jak bylo již naznačeno výše. U většiny z nich musíme přemýšlet, jaký mají význam, co vlastně chceme říci – protože významový rozdíl může být dost velký. Např.:
Podobně také: stěžovat si (= podat stížnost) X ztěžovat práci (= činit těžkým) nebo sužovat (= soužit, trápit) X zužovat (= učinit úzkým). Máte-li čas a chuť, můžete další příklady podobných “záludných” slov klidně uvést do komentářů.
Pokud jde o psaní předpony S a Z ve slovesech přejatých zakončených příponou -ovat je vždy správná podoba s předponou Z (aktualizovat – zaktualizovat, kompletovat – zkompletovat, konstruovat – zkonstruovat apod.). Např. slovo skandalizovat ale píšeme se S na začátku, protože samotné “kandalizovat” neexistuje – podobně jako skandovat, skartovat, smeč a další.
Na závěr ještě pár užitečných odkazů, z nichž jsem při sestavování tohoto článku také čerpala: jazyková příručka, Moje čeština (eska tady a zetka tady), Učírna, O češtině. Navštivte je, dozvíte se mnoho zajímavého a někde si můžete látku i procvičit v připravených pravopisných cvičeních 🙂
Eskům a zetkům zdar!
Arenga
(*) Jelikož nemám lingvistické vzdělání, teprve při psaní tohoto článku jsem zjistila, že existuje ještě i tzv. vpona.
svolit x zvolit
Drobný detail: ve slově zocelit je -i- kmenotvorná přípona a -t je infinitivní koncovka (srov. zocelil).
Tolik potenciálně užitečný detail, následuje kupa naprosto zbytečných detailů, kdyby náhodou někoho tyhle blbůstky zajímaly.
Díky za vponu, to je boží slovo! Ani jsem netušila, že pro to existuje český termín — když se to v češtině téměř nevyskytuje. Ovšem zdá se, že pro interfix (spojovátko mezi dvěma kořeny ve složenině: vod-o-vod), cirkumfix (zjednodušeně kombinace předpony a přípony, které se připojují zároveň a chápou se jako jeden celek: na-šed-lý) a postfix (jakoby přípona, která se ale připojuje až za koncovku: to-hle, toho-hle, tomu-hle) české názvy nemáme.
Což je zvláštní, protože vpona je v češtině mnohem okrajovější jev než tyhle příšerky, velká část zdrojů ani nepřipouští její existenci(*). Ale možná ta jména existují, jen jsem je nenašla, kdyžtak mě někdo prosím poučte.
(*) To tedy, abych nelhala, platí i o cirkumfixu, který se běžně považuje prostě za odvození pomocí předpony a přípony, valná většina mně známých zdrojů vůbec neřeší, že spolu ty dvě souvisí.
Konec nevyžádané lingvistické vsuvky. Budu ráda, když mi někdo poučenější omlátí Pravidla o hlavu a vysvětlí mi, že plácám nesmysly.
Mně napadá, že výraz vpona existuje proto, že ho lze docela dobře vymyslet a zní tak nějak přirozeně. U ostatních je to horší, i když cirkumfixu jsme napůl nevážně říkali okolopona či kolpona. 🙂 Navíc lingvisté kteří k nim dojdou, si navyknou používat cizí názvy a české nepotřebují.
K interfixu – tady se liší autor od autora, ale já (obecný lingvista, nikoli bohemista) jsem zvyklá považovat interfix (a intrafix) za dva poddruhy infixu (vpony). Rozdíl je v tom, že intrafix dělí slovo a sám je nedělený, kdežto interfix se navíc dělí i sám (např. v arabském slově bujút (domy) znamená b-j-t dům a u-ú množné číslo). Pokud autor vyhradí termín interfix pro spojovátko dvou kmenů, říká se interfixu transfix.
Jo, taky existuje kategorie adfix, což je souhrnný název pro prefixy a sufixy (a postfixy, což je ale vlastně poddruh sufixů). A pár dalších.
Všemu dohromady se říká afixy (popř. podle míry nálady a rozčilenosti dotyčného též fixy, krucifixy a ku*vafixy).
Co nadpona a podpona???
Tipuju, že by mohly být v mongolštině. 😀