Úplně jednoduše můžeme říct, že zájmena zastupují podstatná a přídavná jména nebo na ně ukazují. V větě mají zpravidla funkci podmětu, předmětu nebo přívlastku. Některá z nich používáme naprosto automaticky a chybu neuděláme, ani kdyby nás vzbudili o půlnoci z hlubokého spánku. I v užívání a správném psaní zájmen však někteří dělají přešlapy (často opakovaně) nebo přinejmenším tápou (také opakovaně).

Rozlišujeme sedm druhů zájmen. Zájmena osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná, neurčitá a záporná. Více třeba tady nebo tady, případně tady. Když píšete, nemusíte umět určit, jakého druhu je zájmeno, které jste právě použili, ale musíte ho umět použít správně.

Nejčastější chyby v užívání zájmen jsou zpravidla tyto:

 

MĚ / MNE x MNĚ (MI)

Jedná se o tvary osobního zájmene JÁ.

MĚ a MNE pro 2. a 4. pád.

MNĚ (MI), respektive O MNĚ pro pády třetí a šestý. Píšete-li tedy větu s tímto osobním zájmenem, stačí určit, v jakém pádu je používáte. Existuje snadná pomůcka, která vám s tím pomůže – v duchu si nahraďte zájmeno MĚ/MNE/MNĚ druhou osobou, tedy zájmenem TĚ/TEBE/TOBĚ. Kde užijete TĚ/TEBE, použijte MĚ/MNE. Kam dosadíte tvar TOBĚ, napište MNĚ. Kam dosadíte TI, pište MI.

Příklady:

Váží si m___ jako přítele. ➡ Váží si tě jako přítele. ➡ Váží si mě jako přítele. = 2. pád (koho/čeho)

Dej to m___! ➡ Dej to tobě! ➡ Děj to mně! = 3. pád (komu/čemu)

ALE: Dej mi to! ➡ Dám ti to. Nikoli: Dám tobě to.

Viděl m___. ➡ Viděl tě/tebe. ➡ Viděl mě/mne. = 4. pád (koho/co)

Mluvili o m___ ➡ Mluvili o tobě. ➡ Mluvili o mně. = 6. pád (o kom/o čem)

Ke správnému skloňování zájmena JÁ můžete nahlédnou i sem.

 

JI x JÍ  a NI x NÍ

Tvary osobního zájmene ONA. Opět je třeba řídit se tím, o jaký se jedná pád.

Tvar JI a NI užíváme pouze pro 4. pád.

Tvar JÍ a NÍ užíváme ve 2., 3. a 7. pádě.

Tvar pro 6. pád je O NÍ (nikdy ne o jí, neojídáme ;-))

Příklady:

To je Jana. Viděli jste JI včera. (= viděl jsem koho/co 4. pád)

To je Mici. Pro NI mám skutečnou slabost. (= pro koho/co 4. pád)

ALE:

Dal jsem JÍ to. Mluvili jsme o NÍ. (= komu/čemu 3. pád)

Mluvíme o NÍ. (= o kom/o čem 6. pád)

To je Hanka, je mi s NÍ dobře. (= s kým/s čím 7. pád)

Pokud se vám pády určovat nechce, zkuste použít pomůcku JI = TU (obě samohlásky jsou krátké) a JÍ = TÉ (obě samohlásky jsou dlouhé).

Například:

To je Jana. Viděli jste JI včera. = Viděli jste TU (ženu) včera.

To je Mici. Pro NI mám skutečnou slabost. = To je Mici. Pro TU mám skutečnou slabost.

ALE:

Dal jsem JÍ to. Mluvili jsme o NÍ. = Dal jsem to TÉ (ženě). Mluvili jsme o TÉ (ženě).

Mluvíme o NÍ. = Mluvíme o TÉ.

Ke správnému užívání zájmen JI a JÍ viz též tady.

 

Podobně skloňujeme i vztažné zájmeno JENŽ.

Zájmeno jenž je poměrně užitečným nástrojem, neboť má stejný význam jako zájmeno který. Můžeme je bez problému zaměnit a vyhnout se tak například příliš častému opakování stejných slov.

V ženském rodě je 4. pád JIŽ; 2., 3. a 7. pád je JÍŽ. V 6. pádě užíváme tvar O NÍŽ (nikdy ne o jíž, opět neojídáme ;-)).

Příklady:

To je Jana, JIŽ jsi viděl včera. (= kterou jsi viděl, 4. pád koho/co)

To je Anna, pro NIŽ mám skutečnou slabost. (= pro kterou mám slabost, 4. pád pro koho/co)

ALE:

To je Jana, o NÍŽ jsme mluvili. (= o které jsme mluvili, 6. pád)

To je Anna, JÍŽ jsem poslal dopis. (= které jsem poslal dopis, 3. pád)

Podrobně o zájmenu JENŽ.

 

Problémy někdy mohou dělat i přivlastňovací zájmena MŮJ a TVŮJ.

Platí ovšem stále to samé, co bylo řečeno výše: krátké tvary MOJI a TVOJI užíváme pouze ve 4. pádě. Ve všech ostatních užíváme tvary MOJÍ a TVOJÍ, tedy s dlouhým íčkem na konci.

Příklady:

Viděl MOJI (MOU) matku. (= viděl koho/co = 4. pád)

Potkali TVOJI (TVOU) sestru. (= potkali jsme koho/co = 4. pád)

ALE:

Věnoval to MOJÍ (MÉ) babičce. Půjčil to TVOJÍ (TVÉ) tetičce. (= komu/čemu = 3. pád.

Mluvili o MOJÍ (MÉ) matce a o TVOJÍ (TVÉ) sestře. (= o kom/o čem = 6. pád)

Setkal se s MOJÍ bývalou učitelkou a s TVOJÍ švagrovou. (= s kým/s čím = 7. pád)

Ke správnému skloňování zájmen podrobně tady.

 

Zvratné zájmeno SVŮJ – kdy použít a kdy ne?

Zvratné přivlastňovací zájmeno SVŮJ se používá, pokud přivlastňovaná věc (osoba) patří věci (osobě), která je v téže větě původcem děje (tedy podmětem, případně předmětem, je-li sloveso v trpném rodě).

Příklady:

Milada nese tašku. Taška patří Miladě. → Milada nese svou tašku.

Pokud bychom napsali: Milada nese její tašku, znamenalo by to, že nese tašku někoho jiného, třeba kamarádčinu.

Podobně:

Karla neutrácí své peníze za zbytečnosti. (= neutrácí své vlastní peníze) ALE: Karla neutrácí její peníze za zbytečnosti. (= neutrácí peníze, které patří někomu jinému, třeba její mamince).

Tomáš byl z oslavy odvezen svým bratrem. (= Tomáš je podmět, ale není původcem děje – původcem děje je bratr /gramaticky předmět/, který Tomáše odvezl. Pokud bychom napsali, že Tomáš byl odvezen jeho bratrem, znamenalo by to, že se jednalo o bratra nějaké třetí osoby.)

Pozor ale na to, že uvedené pravidlo neplatí absolutně. V některých případech je ve větě preferováno užití zájmene nezvratného. Pokud původce děje a “vlastník” nejsou totožní v celém rozsahu: např. Všichni jsme fandili našim hokejistům. Učili jsme se o významných osobnostech našich národních dějin.

Složitější situace nastává, pokud jsou ve větě vyjádřeny (případně se z věty vyrozumívají) dva děje a každý z nich má jiného původce. Přivlastňovaná věc/osoba patří buď osobě/věci, která je ve větě podmětem, anebo původci druhého děje. Pro rozhodnutí, zda použít zvratné zájmeno či ne, může pomoci, pokud větnou stavbu rozložíme do jednodušších částí.

Příklad: Prosím vás o omluvení nepřítomnosti mé dcery. (Já prosím – vy omluvíte – moji dceru = dcera je moje.) Děkujeme vám za vaši laskavost. (My děkujeme – vy jste byli laskaví. – Kdybychom napsali děkujeme vám za svou laskavost, byl by to samozřejmě nonsens.)

V některých případech je často možné bez ztráty významové jednoznačnosti přivlastňovací zájmeno vynechat: Podej mi prosím kabát, pověsil jsem si ho tamhle na věšák.

Pokud bychom ovšem napsali Podej mi svůj kabát… znamenalo by to, že žádáme o kabát toho, jehož oslovujeme. Samozřejmě ale můžeme napsat Podej mi můj kabát. Zvlášť pokud bychom chtěli zdůraznit, že nám oslovená osoba má podat skutečně náš kabát a ne kabát někoho cizího.

Velmi podrobně viz Jazyková příručka.

Nahlédnout můžete také sem.

 

To je prozatím asi vše, vlastní zkušenosti a trable se zájmeny si klidně můžete vyměňovat v komentářích.

Arenga