Literární soutěže hodnotím od roku 2010. Za těch několik let mi už rukama prošlo pár tisíc povídek, takže když se mě optáte, zda si pamatuji tu vaši, tak pokud řeknu, že ano (stalo se mi zrovna nedávno), znamená to, že váš text byl buď hodně dobrý (jako byl zmíněný příklad) nebo hodně špatný (vlastně ne nutně, občas si vybavím nějakou brutálně vtipnou botu u jinak slušné povídky). Někdy si říkám, že bych s tím radši seknul, ale pak si vždy uvědomím, proč to vlastně dělám, a upíšu se někam na další a další rok. Důvodů je pro to víc, přičemž bych tuto činnost doporučil více psavcům. Proč, to uvidíte.

Důvod první: průmyslová špionáž a statistika 

Přebor autorů fantastiky evidoval například v roce 2014 téměř osm set povídek. Většinu si rozeberou větší soutěže, do Ceny Karla Čapka přichází obvykle přes sto textů, Vidoucí mívá taky kolem stovky, Dračí řád se obvykle pohybuje mezi osmdesáti a sto kousky, Žoldnéři fantazie poslední roky oscilují plus mínus pár textů kolem šedesáti povídek. Jen tyto soutěže, s nimiž mám osobně zkušenosti ať už jako účastník nebo porotce (u CKČ v průběhu let oboje) tím pádem vyzobou téměř polovinu povídek, které daný rok autoři pošlou do literárních klání. To je jen pro představu, kolik toho každoročně autoři vyplodí.

Mně projde rukama obvykle kolem dvou set textů. Například letos jsem od ledna do března četl jen soutěže. (Na rovinu vám ale mohu říct, že kategorii dlouhé povídky v CKČ si už víckrát nevezmu, to jen letos jsem z jistých důvodů prostě a jednoduše musel. Jaksi už nemám dostatek času, a to čtu málem už i ve frontě u řezníka.) Díky tomu si neustále udržuji přehled, kteří autoři se přestávají účastnit, jaké nové talenty se vynořují, kdo byl jen „one hit wonder“ a pak opět zapadl do průměru, která témata a náměty zrovna letí, atd. (I po letech proklínám upíry a dívky cestující do jiného světa!)

Ano, někdo by mohl říct, že si snad přece stačí přečíst sborník vítězných prací, ale upřímně, tam se dostanete jen k tomu, co se líbilo. Znáte polovinu potřebných informací. Povídky v soutěži totiž jsou jako grafy průměrné lidské inteligence. Je to oblouk, u kterého máte malé procento absolutně geniálních věcí, o dost více dobrých, pak následuje majorita o různém stupni průměru, načež na konci padáte do malého procenta opravdu těžko čitelných věcí. Seznámení s celou pravdou bývá někdy krušné, jak jste se mohli nedávno přesvědčit. Jenže jen tak máte možnost poznat i to, co nezaujalo nebo se prostě nelíbilo vůbec. Proto se hodí, když dosud čerstvé vzpomínky na přečtené povídky porovnáte s výsledky. Mnohdy důvod, proč se něco nelíbí, pochopitelně chápete sami, ale často ono porovnání pomůže k hlubšímu porozumění.

To samé zvládnete i tak, že se soutěže pravidelně účastníte a sledujete, jak dopadají vaše vlastní texty, ale výše popsaná metoda je prostě rychlejší. A ne, nejedná se nutně o analýzu určenou pro pozdější napsání nejdokonalejší povídky na světě s cílem soutěž vyhrát. Osobně to dělám spíš z následujícího důvodu.

Důvod druhý: inspirace pro články a přednášky

Proč si myslíte, že vznikl Triumvirát? Protože nás nebavilo číst pořád ta samá klišé, láteřit nad stále stejnými pravopisnými chybami a kroutit hlavou nad tím, čeho jsou někteří autoři schopní. Čtením soutěží alespoň my čerpáme část materiálu. Když za rok přelouskám deset povídek na jedno téma (a jedno brdo), přičemž všechny skončí jako horší průměr, hodí se na to upozornit. Najde se autor nechápající význam klávesy enter a píše v jednom souvislém bloku? Zmíním to zase jednou na další přednášce.

Ne všechny soutěže totiž poskytují zpětnou vazbu autorům (ačkoliv se najdou i v takových porotci, kteří si ho píší sami pro sebe a na požádání vám ho klidně zašlou). Takže zatímco v Dračím řádu mohu autorovi přímo napsat, že takhle to nejde, v CKČ mám smůlu. Ano, občas se mi někdo ozve, ale bohužel si všechny autory kvůli tomu dohledávat nebudu (nejsem stalker a navíc mezi odevzdáním hodnocení a výsledky soutěže mnohdy uplyne tolik času, že si prostě vás text nebudu pamatovat). Pokud se jedná o problém trápící více autorů, nač tedy nenapsat článek a doufat, že si ho přečtou? Co se týká například zmíněného bloku textu, mám pocit, že se situace za poslední roky zlepšila a naivně doufám, že na tom mám alespoň maličký podíl i já. Ovšem učit se musí nejen autoři, ale i porotci. Proč?

Důvod třetí: naučíte se kritizovat

Opravdu se musím hodně omluvit všem autorům, kterým jsem psal komentáře k povídkám v prvních letech mého porotcování. Vím, že místy jsem byl hodně nepříjemný a na svou obhajobu mohu uvést snad jen to, že jsem nikdy nebyl vulgární, pouze jednou jsem se zmínil, že tahle povídka byla na kopnutí do zadku. (Autore, pokud to čteš, tak se skutečně za ten výraz omlouvám, ale upřímně, ten text byl vážně špatný, na tom se ostatně porota jednomyslně shodla.)

Upřímně, pokud se budete chovat jako já tehdy, pochopitelně se vám to vrátí. Před nějakými pěti nebo šesti lety jsem měl období, kdy si mě našlo hned několik lidí a na internetu mi to lidově řečeno dávali sežrat. Porotce skutečně není anonymní osoba, to si nemyslete.

To člověka zkrátka donutilo se zamyslet a změnit přístup. Mezitím jsem se pochopitelně víckrát ocitl i na druhé straně barikády, jinými slovy jsem to byl já, kdo obdržel kritiku, ne vždy úplně lichotivou. I díky tomu jsem se posunul dál. To, jak napsat kritický komentář, který autora neurazí, jsem se musel učit postupně, ale teď se mi občas dokonce stává, že mi někdo poděkuje za názor, že se mi to nelíbilo, protože než na hodnocení špatných věcí kladu větší důraz na rady, jak to udělat lépe.

 Důvod čtvrtý: pobavení a někdy i zvednutí sebevědomí

Navzdory tomu, co jsem napsal v předchozím bodu, tak ano, soutěže čtu i kvůli tomu, že si u některých povídek můžu říct něco ve smyslu „Tak takhle špatně na tom naštěstí nejsem“. Ne všechny povídky jsou dobré. Když pořadatelé napíší něco ve smyslu „naší soutěže se zúčastnilo padesát velmi talentovaných autorů“, je to jen mazání medu kolem úst, aby se někdo neurazil. Opravdu talentovaných a nadějných, ale dosud nevypsaných tam jistě bylo dost, ale současně bych vsadil boty, že by se mezi nimi našlo i pár úplných antitalentů, kterým byste nejradši zlomili klávesnici úderem o hlavu.

Protože, ačkoliv komentáře mají být k věci, slušné a autorovi nápomocné, kdo z nás se upřímně nezasměje nad povídkami, které jsou tak špatné, až jsou dobré? Zamýšlená dramatická scéna vyzní jako komedie, rádoby vzletné obraty se po přečtení nahlas mění v nesmyslné jazykolamy, moudří čarodějové spolu mluví jak banda pětiletých na písku a logické chyby v ději nás nutí k vymýšlení vlastních verzí příběhu typu „jak by to vypadalo doopravdy“.

Ačkoliv se pochopitelně dočkáte i opravdu jen a pouze špatných nebo nudných povídek, občas se mezi nimi vynoří nějaká perla, která je nejen ukázkou, jak to nedělat, ale taky nekonečným zdrojem zábavy. Pokud se tomu zasmějete a později si popovídáte s ostatními porotci o nejvtipnějších pasážích, načež autorovi napíšete komentář plný rad, nikomu jste neuškodili a ještě doufejme i pomohli.

Mohli bychom mluvit o autorské slepotě a nulové sebereflexi, ale na druhou stranu, takový autor buď chce opravdu hodně pomoct (což je dobře) nebo je neskutečně sebevědomý (což je taky dobře, ale nesmí se to přehánět). Co vám tedy brání taky povolat do boje svoje sebevědomí? Říct si, že dokonce snad i umíte psát a rovnou sednout ke klávesnici nebo vzít do ruky pero? Mazejte makat a žádné mindráky!

 Důvod pátý: literární cvičení „uhádni autora“

Většina soutěží je anonymní, takže když otvíráte povídku, nemáte tušení, kdo je autorem. Jakmile ale čtete nějaký čas, některé konkrétní psavce začnete poznávat po stylu. Dost často se mě sami ptají, zda už mám dočteno a poznal jsem je. Rád bych nyní zdůraznil, že se neprozrazují pomocí nějakých úmyslných narážek v textu nebo jiným způsobem. Jde opravdu jen o styl.

Není to někdy až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Často se stává, že po přečtení skončím třeba s třemi povídkami, o nichž si myslím, že by mohly být od daného autora. Jiní autoři mi i po letech stále unikají, protože styl mění jako ponožky. Jednoho člověka jsem nakonec objevil až při druhém rychlejším pročítání, když jsem našel dost specifickou pravopisnou chybu, kterou jsem do té doby viděl jen u něj. Je však pochopitelné, že i když poznám někoho známého, hodnotím jej stejně, jako kdybych jej nepoznal. Stejně se mi často stává, že se netrefím.

Literární cvičení nemusí být nutně jen o psaní, ale taky o čtení. Naučite se vnímat text jiným způsobem, lépe ho analyzovat. Mnohdy se vám může stát, že po stylu dle vašeho názoru zaručeně poznáte autora, jen abyste zjistili, že se soutěže ve skutečnosti vůbec neúčastnil. Znám případy, kdy porotce nadšeně po telefonu vykládal autorovi X, jak má v soutěži vynikající povídku, co je zaručeně od autora Y, jen aby X předstíral přerušení spojení, protože povídka byla jeho a on se musel smát.

A co vám mám povídat, během čtení opravdu dobrých povídek pochopitelně můžete text rozebírat ze všech stran a snažit se pochopit, co konkrétně je na něm tak dobrého. Ale to můžete i s knihou, proto to zmiňuji jen tak na okraji.

Závěrem?

Shrnu to velmi stručně. Pro někoho jsou pokusy s porotcováním krušné (jak jste viděli na příkladu Míši, která, jak se po vyhlášení výsledků zjistilo, schytala opravdu špatnou várku povídek), jiný se tím baví, další si zvedne sebevědomí nebo načerpá energii k vlastnímu psaní. Jak rád říkám, zkusit se má vše. Pokud se na to cítíte, zkuste si, jaké to je být porotcem.

Sikar