1. Jsou levnější
Začínáme trochu pragmaticky, obecně ale platí, že čeští autoři jsou levnější. Díky tomu, že nakladatelé nemusí platit práva a překladatele, odpadá určitá část nákladů, takže knihy domácích autorů vycházejí na méně peněz. Samozřejmě, že najdete knížky, které jsou cenově srovnatelné se zahraničními (jako ve všem, i tady jsou výjimky), pokud ale nepůjdete nutně po úplném mainstreamu, zjistíte, že paperback českých autorů seženete v pohodě kolem dvou stovek.
2. Žádné mizerné překlady
Tímto bodem nechci v žádném případě hanit české překladatele. Na našem trhu najdete spoustu kvalitně přeložených knížek, jenže bohužel platí, že na jednoho Kantůrka vyjde deset… ehm, ne tak dobrých překladatelů. Nejednou se mi stalo, že jsem držela v ruce knížku, ze které se mi otvírala kudla v kapse, i když byla v originále dobrá (a taky knížky, které ani překlad nezachránil, ale to už je trochu jiný příběh). U českých autorů vám nic podobného nehrozí, protože píšou ve svém rodném jazyce. S čímž souvisí bod 3 a sice…
3. Krásná mateřština
Jak lépe se naučit dobře mluvit nebo psát, než číst autory ve svém vlastním jazyce? Právě u českých autorů nachytáte nejlépe bohatou slovní zásobu. Pokud hledáte hezké poetické výrazivo, sáhněte po Františce Vrbenské, chcete-li se naučit psát akčně, nebraňte se Kulhánkovi s Kotletou. Z Lince nebo Medka nasajete krásné dobové výrazy, z Martina D. Antonína humor a z Lucky Lukačovičové perfektně odvedené řemeslo… Každý autor, kterého otevřete, má svůj styl a pokud nevydává samonákladem pdfka na internetu, můžete očekávat slušnou úroveň korektur a redakčních prací.
4. Špehování konkurence
Píšete? Pak není nic snazšího, než si díky čtení českých autorů očíhnout, s kým se to vlastně chcete na regálech poměřovat. Pokud se chystáte na literární soutěže, projděte si napřed sborníky ze starých ročníků, ať víte, k čemu směřovat. Máte-li rozepsanou knížku, prozkoumejte police s autory vámi zvoleného žánru a neomezujte se jen na pár známých zahraničních jmen. Protože prodeje jako Gaiman nebo Pratchett se vám asi hned napoprvé nepodaří, zato čísla vašich krajanů jsou dosažitelnější meta. Když tedy budete číst i jejich knihy, můžete odhalit tajemství jejich úspěchu – zjistit, jak píšou oni, a jak byste mohli psát vy, když se jim chcete přiblížit.
5. Stejný kulturní okruh
Občas je prima si přečíst knížku, ve které všechno chápete a netápete v reáliích. Zahraniční autoři, zvlášť ti mizerně přeložení, na vás mohou vytasit s drobnými poznámkami, dialogy nebo popisy věcí a činností, které jsou natolik kulturně odlišné, že jim neporozumíte bez znalosti kontextu. Něco takového se vám u českého autora nestane. A stejné je to pak z knihami, které se odkazují na historii. Ať už je české školství jakékoli, většinou člověka poznamená alespoň základními poznatky z našich luhů a hájů, takže odkaz na Bílou horu pochopíte v textu snáz než Sekigaharu.
6. Zdroj inspirace
Pokud tvoříte, je vždycky lepší zpracovávat něco, v čem si jste jistí v kramflecích. Lépe se kreslí podle modelu než z hlavy a stejně tak se snáz píše, když dokážete dát textu konkrétní kořeny. Řada autorů zpracovává do textů své vlastní zkušenosti nebo okolí, což může posloužit jako zajímavá sonda do částí republiky nebo sociálních vrstev, kam se běžně nedostanete. A i když mohou být knihy o dálném východu nebo severských vraždách lákavé, pořád je dobré vědět i to, co se děje “za rohem”, a může vás tak přímo ovlivnit. Zároveň se tak díky knihám můžete dozvědět o střípcích historie, které vás zatím míjely, jako třeba když zjistíte, že se Pavel Renčín pro svou knihu Vězněná inspiroval reálným vrahem Hubertem Pilčíkem.
7. Literatura hlavního proudu
Velká část knih, které se dostávají do našich obchodů, je literatura překladová. Není to žádná má domněnka, podle dat NIPOSu* za rok 2016 tvořila překladová literatura v Česku 36 %. I když to na první pohled nevypadá tak dramaticky, je třeba si uvědomit, že beletrie měla na celkovém počtu titulů podíl asi jedné třetiny (31 %), ostatní tvořily školní učebnice, skripta, dětské knihy a další neperiodické publikace, které pocházejí z velké části od českých autorů.
Bohužel, statistiky toho kolik procent tvoří překlady přímo u nás vydávané beletrie, jsem nenašla (pokud byste někdo věděl, kde lépe hledat, jsem jedno ucho). Nicméně, mám ještě jedno zajímavé číslo a to je 56 %. Přesně takový je totiž podíl překladů z angličtiny. Z ostatních jazyků se překládá výrazně méně – němčina 14 %, slovenština 5 %, francouzština 4 % a třeba takovou polštinu zastupuje jedno jediné mizerné procento (absolutně 69 knih).
Pokud tedy čtete jen překladovou literaturu, je dost velká šance, že se omezujete jen na úzký výsek literatury a ochuzujete se o dobré dvě třetiny knih, které u nás vycházejí.
8. Blízká setkání třetího druhu
Díky poměrně malé rozloze České republiky není až takový problém své oblíbené autory potkat. Celá řada nakladatelství pořádá křty nebo autogramiády a ať už zamíříte na komornější akce typu CONiáš či FénixCon, nebo na monstrózní veletrh Svět knihy, vždycky se tu vyskytuje vysoká koncentrace spisovatelů. Sehnat tak podpis Miroslava Žambocha nebo fotku s Jiřím Walkerem Procházkou rozhodně není tak těžké, jako když zatoužíte po selfíčku s Rowlingovou.
9. Jedna velká rodina
… nebo taky jeden malý rybníček, jak se to vezme. Každopádně, v naší české louži se zná každý s každým a to zejména v té louži fantastické. Pokud někoho ze spisovatelů poznáte osobně, je jeho dílo další vrstvou osobnosti, kterou můžete objevovat, prozkoumávat a diskutovat.
A protože v rodině se mají lidé podporovat, tak co udělat něco jednou pro ostatní a přečíst si jeho nebo její knihu? Přece jen, jednou budete chtít, aby někdo četl vás… 😉
Míša
*NIPOS: Neperiodické publikace 2016: https://statistikakultury.cz/wp-content/uploads/2017/11/Statistika-2016-neperiodicke-publikace.pdf
Související příspěvky
Proč je dobré hýčkat i zdánlivě nesplnitelné sny a co nás naučil Twilight.
aneb jak jsem si potřásla rukou s Robertem Fulghumem, na deset minut se stala jeho tlumočnicí a co …
Dnes bych rád pohovořil ne přímo o aktu psaní, ale tom, co nastává, když už máte hotovo a …
Mám otázku k bodu 5 – vy tu v Čechách nemáte autorov, ktorí píšu o zahraničných reáliách? U nás na SR sa na takých naraziť dá.
Co by nepsali, píšou, ale většinou tuší, co jejich (čeští) čtenáři budou a nebudou znát, a podle toho ten text přizpůsobí.