O pocitech při psaní bylo napsáno hodně a ještě víc. „Každý ví“, že je potřeba při psaní zůstat nad věcí, že je potřeba při psaní scény prožívat, že je potřeba psát tak, aby to mělo na čtenáře co možná největší účinek, že je potřeba to, ono, modré z nebe a hodinky s vodotryskem.* Emoce, a tedy i empatie, jsou totiž strašně mlhavá věc, vědou těžko uchopitelná </sarkasmus>, a tak nám nezbývá, než to nějak plácat po svém, jednou se to povést musí…

Jak je u mne zvykem, pojďme se na to podívat pěkně od začátku. A začátek je v mém podání vždy definice, na to už jste si zvykli:

Slovník spisovného jazyka českého z roku 1989 u vcítění praví, že je to vžití se do něčeho, a když se podíváme pod definici vžíti se, dozvíme se, že to v tomto kontextu znamená „myšlením, představami něco proniknout, rozumově n. citově do něčeho vniknout, představit si sebe v něčem“. Podle našeho slovníku je tedy empatie odpovědí na věčnou otázku „Tak to mi řekni, co bys na mým místě dělal ty!“

Tenhle přístup má při psaní i betování velkou výhodu i nevýhodu zároveň: do určité míry pomůže udržet věci uvěřitelné, oživí příběh skutečnými emocemi, ale pokud se autor (nebo beta) nikdy nepřenese za hranice vlastní osobnosti, zasekne se na podle sebe soudím tebe a bude psát/opravovat dokola všechny postavy podle jediného mustru. Ona se totiž ta otázka, co bych já udělal/a na jeho místě, nesmí brát tak úplně doslova.

Aby byla tahle definice bezpečnější, je potřeba ji při použití rozbít na malé kousky a položit otázku jinak, tedy „Jak to vypadá když se cítím _____?“

Kupříkladu když se hodně naštvu, tak řvu. Nahlas. Zatínám ruce v pěst a všechny svaly mám napjaté, ale zároveň se nemohu hýbat. Zůstávám přimražená na místě. A když se pak vytočím ještě víc, začnu brečet. Ne z lítosti nebo z nějaké psychické bolesti, ale jsem tak naštvaná, až brečím. Má to své důvody, ale do těch nikomu nic není. Někomu jinému může být vzteky špatně od žaludku nebo ho začne bolet břicho. A tak dále, a tak dále.

No a tady bychom mohli skončit klasickou poučkou „pište o tom, co znáte“, jenže jistý pán z Lisabonské technické univerzity, konkrétně Sérgio Hortas Rodrigues, v roce 2015 ve své práci A Process Model of Empathy for Virtual Agents praví, že dodnes neexistuje konsenzuální definice empatie. To jest, každý si empatii definuje zrovna tak, jak se mu hodí – a to už nám dovolí daleko větší svobodu! Ve své práci, která se týká programování empatie pro umělé inteligence, uvádí hned dvě definice, které se mi líbí. Začneme tou novější.

Empatie je citová reakce, která odpovídá spíš tomu, co se děje někomu jinému, než tomu, co se děje mně, praví pan Hoffman. Na plátně umírá hrdina a dojaté kino vzlyká a ždíme kapesníky. Kluk v televizi udělá naprostou hloupost a doma na gauči divák obrací oči v sloup a rozhazuje rukama, co je to za de hlupáka. Příběh skončí dobře a čtenář zaklapne knihu s úsměvem – anebo skončí špatně, popřípadě šokujícím způsobem**, a čtenář chodí kolem ještě dva dny a přemýšlí o knize, o autorovi, o životě***. To je empatie, kterou se autorovi příběhu podařilo využít.

Ostatně, znáte to i mimo psaní – vyprávím někomu, že jsem si zlomila ruku, a on sykne. Jemu se v tu chvíli nic neděje, třeba si v životě nikdy nic nezlomil, ale dokáže si minimálně představit, že to bylo pro mě nepříjemné, že to zabolelo. Ani nemusím jít do hloubky. Já jsem se někde v minulosti zranila a sdělení toho faktu vyvolá u mého společníka sice slabší, ale pořád nepříjemný pocit, i když se mu nic neděje. A nemám na mysli to, když víte, že se někomu dělá mdlo, když vidí krev, a popisujete mu své zranění do nejmenšího detailu (pokud tohle děláte, je to ekvivalent házení pavouků na arachnofobika a sviňárna).

Rodrigues dal se svým týmem dohromady jednoduchý diagram, jak empatie pro účely jeho práce funguje. Opět cituji z již uvedeného zdroje. V mém hrubém překladu to vypadá následovně:

Když si ten obrázek prohlédnete (po kliknutí by měl jít zvětšit), měli byste si všimnout hlavně modulačních faktorů. Fungují jako filtry – čím větší podobnost mezi mnou a subjektem akce, tím větší šance, že se budu cítit podobně. Něco, co se stalo osobě mně blízké, mě zasáhne víc, než něco, co se stane někomu cizímu (a taky budu jinak hodnotit dopad události na někoho, ke komu jsem nepřátelská). Záleží také na mé osobnosti, jestli se mě to vůbec dotýká. A nálada také hraje svou roli: v hluboké apatii budu asi reagovat na něco slaběji, než například když jsem podrážděná. Když mám dobrou náladu a pozoruju něco negativního, asi mě to nesrazí emočně dolů natolik, jako když už jsem třeba smutná kvůli něčemu jinému. Naopak, když sama mám blbou náladu a stane se něco objektivně pozitivního, je docela možné, že mě to akorát vytočí – kamarád vyhrál soutěž, ale já ne? Nebudu mít radost z toho, že on vyhrál, ale naštvu se, bude mi to líto, nebo mu rovnou budu závidět…

Dva z těchto modulačních faktorů ovlivnit nemůžeme, totiž osobnost čtenáře a jeho náladu. Ve chvíli, kdy text vypustíme do veřejného prostranství, ztrácíme jako autoři kontrolu nad tím, kdo a v jakém rozpoložení ho vezme do ruky. Je vám tedy jasné, že můžeme ovlivnit podobnost a citové vazby. A tady se dostáváme k té empatii při psaní za hranice „co bych na jeho místě dělal já“. Polopaticky shrnuto, pro vyvolání co největší empatie u čtenáře musíme navodit co největší podobnost mezi jeho situací a situací postavy a co nejsilnější citové vazby (když se podíváte do předchozího odstavce, je jasné, že negativní vazby jsou pořád vazby a budou pro naše účely fungovat).

Stotland již v roce 1969 ve zkratce pravil, že pozorovatel při empatii reaguje na to, že sám vnímá, jak někdo jiný zažívá nějakou emoci. Překlad celé citace je na obrázku. Když, stejně jako Rodrigues, Stotlanda a Hoffmana zkombinujeme, vyjde nám, že potřebujeme, aby čtenář jednak pochopil, že se postavě něco děje, jednak aby ho to emocionálně zasáhlo. A jsme zpátky u podobnosti a citové vazby.

(Možná vám připadá, že neustále opakuju to samé jinými slovy. Máte pravdu. Dělám to proto, že různí lidé lépe reagují na různé formulace, a takhle je větší šance, že si někdo vybere tu svou.)

Je těžké stavět podobnost na tom, že hrdina bojuje s drakem, když draky v našem běžném životě nemáme. Je těžké stavět podobnost na tom, že hrdinka letí někam vesmírnou lodí a ta se rozbije. A proto, i když při psaní fantasy nebo sci-fi prvky, které z příběhu fantasy nebo sci-fi dělají, nesmí chybět, byla by chyba založit na nich snahu o empatii čtenáře.

Přibereme si ještě tu první definici v článku, tu ze Slovníku spisovného jazyka českého, totiž tu, co jsme dotáhli až k představení si sebe v nějaké situaci.

Asi každý z nás už zažil kamaráda nebo kolegu, komu jsme důvěřovali, a on nás podrazil. Nebo člena rodiny, u kterého až po letech zjistíte, že je někdo úplně jiný, než jak jste si ho celou dobu představovali. Někdo nás zklamal. Nějaká situace nás dostala do deprese. Udělali jsme chybu a snažili jsme se ji zatajit. Zjistili jsme, že absolutně někoho nechápeme. Pozorovali jsme, jak se tohle všechno stalo jiným lidem a jak se při tom chovali. Někdo nám o takových situacích, které se staly jemu, vyprávěl a přidal k tomu své pocity a zhodnocení situace.

Z hlediska empatie (nikoli z hlediska tvorby příběhu, světa nebo postavy) jsou právě tohle chvíle, kdy se nám povede navodit dostatečnou podobnost mezi situací čtenáře a postavy, aby si vůbec mohl vytvořit nějakou citovou vazbu, díky které v něm vzbudíme nějaké pocity.

A lidé čtou proto, aby cítili něco jiného, než prožívají v běžném světě. Je to únik od reality, samozřejmě. Líbí se mi definice, která běhá po netu a zní asi jako „čtení je řízená halucinace při zírání listy mrtvých stromů pokryté symboly“. Fikce, kterou píšeme, nemá za účel vychovávat, sdělovat nějaké nové poznatky, ale nabídnout pár hodin řízených halucinací. Čím větší podobnost a citové vazby k postavám čtenáři nabídnete, tím snáze se přenese do vašeho prostředí, ať se jedná o planetu pokrytou krystaly, trpasličí důl, noirovou detektivku nebo charakterovou studii mutantů.

No a když jsem na začátku varovala před podle sebe soudím tebe a teď na konci říkám, že bychom se měli soustředit na své skutečné prožitky a vpašovali je do příběhů, kde je pravda? Pravda je někde tam venku, jak by řekl Fox Mulder, ale nám bude stačit, když si zapamatujeme, že další prožitky sbíráme právě pozorováním ostatních a při hovoru s nimi. Tady bych varovala před sbíráním reakcí z jiných povídek a filmů nebo seriálů, protože často je vidět, jak autoři od sebe kopírují chování postav tak dlouho, až se z nich stanou smrtdící klišé – a to proto, že zatímco využitelná klišé jsou založena na reálném životě, tahle nesprávná vznikla jen proto, že od sebe autoři opisují jak blbí lenochodi na základní škole i s chybami.

A tak vy buďte chytří lenochodi a opisujte rovnou ze života a dělejte aspoň chyby vlastní – a nezapomínejte, že citové vazby mohou být pozitivní i negativní.

PS: Všimněte si, že za těch necelých sedm stran textu jsem ani jednou neřekla, že empatie znamená s někým souhlasit, považovat jeho konání za správné nebo dokonce chápat, proč to dělá (i když jako autoři byste měli motivace svých postav a důvody, proč jim straší ve věži, znát). Empatie prostě je, že se nějak cítím na základě toho, že se někdo jiný nějak cítí. Nazdar, čau. Morálka nebo souhlas nemá s empatií nic společného a to, že budete psát hnusné padouchy nebo přitroublé postavy, se na vás jako na autorovi nijak neodráží. Protože píšete co? Píšete fikci! A to, že si dokážete něco představit, neznamená, že je to podle vás správně. Pokud vám to někdo bude tvrdit, pak je to jeho problém, ne váš!

---

* Už teď je vám jasné, že jsem ve stádiu dopisování bakalářské práce poněkud napruženější než obvykle. Sarkastici se pokochají, ostatní prominou. Díky.

** Ne, „to všechno byl jen sen“ se už dávno do šokujících závěrů samo o sobě nepočítá. Stejně tak čím dál, tím větší porno, zabíjení, mučení, atd. Samozřejmě, že tohle všechno lze použít k vystavění pointy, ale málokdy stačí jako šokující zakončení jen tak. Bohužel, velká část autorů to ještě nezaznamenala…

*** Na mě měl tenhle vliv třeba Příběh služebnice Margaret Atwoodové, který teď zažívá velký comeback mimo jiné díky stejnojmennému seriálu streamovací služby Hulu. Už chystají třetí sezónu.