• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Květen 2018
Po Út St Čt Pá So Ne
« Dub   Čvn »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Skutečně chcete psát?
  • Trnitá cesta k vydání knihy
  • Z knihovničky Triumvirátu | listopad 2019
  • Mějte rádi díry!
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.11.
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Trnitá cesta k vydání knihy
  • Jergon: Trnitá cesta k vydání knihy
  • Arbara: Zadání literárního cvičení – pátek 1.11.
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.11.
  • Arbara: Zadání literárního cvičení – pátek 1.11.
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Teoreticky

Jak překonat strach ze psaní

8.5.2018
-
Publikováno Míša

Sedíte na židli. Před vámi bliká na prázdné stránce kurzor myši v textovém souboru a ruce ne a ne se rozběhnout po klávesnici. A v hlavě vám namísto příběhu běží nejistota. Bude to dost dobré? Má smysl tuhle myšlenku psát? Není tenhle začátek blbý? O čem ten příběh bude, když takhle začnu? Zajímá to vůbec někoho?

Stalo se mi to několikrát a to do té míry, že jsem začala pochybovat o tom, jestli vůbec dokážu napsat větu. Strach z nepochopení nebo kritiky, pochybnosti o vlastních schopnostech, pocit, že se vám příběh rozpadá pod rukama ještě předtím, než jste vůbec začali… to všechno může snadno vyústit do úzkosti a nechuti ke psaní.

Co tedy v takové chvíli dělat? Shromáždila jsem všechny tipy, které jsem našla a vyzkoušela sama.

1. Pojmenujte to

Tak jako s každým strachem i ten ze psaní je třeba identifikovat a rozebrat. Položte si proto jednoduchou otázku – čeho se bojíte?  

Je to strach, že vás budou lidé soudit, kritizovat, že se někomu váš příběh nebude líbit? Nebo se děsíte, že příběh nebude dávat smysl a rozpadne se vám pod rukama? Nevíte jak začít, protože máte pocit, že je před vámi milion cest, kterými se může dát, a vy netušíte, která je ta správná? Nepřipadá vám to, co se chystáte psát, dost dobré?

Ať už se bojíte čehokoli, vždycky je potřeba si problém jasně definovat. Pokud znáte nemoc, je snazší najít lék.

2. Racionální úvaha

Každý strach můžete racionálně rozebrat. Pokud víte, proč se bojíte, dokážete jednoduše dojít i k logickým důvodům, proč je váš strach zbytečný.

Vezměte si například strach z kritiky. Je to taková klasika, jakmile jednou dostanete studenou sprchu, začnou ve vás hlodat pochybnosti a než se nadějete, skončíte u toho, že sedíte nad příběhem a rozvažujete všechny jeho aspekty optikou líbivosti. Což ve své podstatě není nic špatného, psaní příběhů tak, aby se vašim čtenářům dobře četly, je efekt žádoucí. Musí nicméně zůstat v rovnováze s důvody, proč se do psaní pouštíte.

Jestliže je pro vás psaní prostě jen zábava pro vaše potěšení, pak je jedno, jestli vám někdo řekl, abyste už nikdy nepsali.

Pokud se naopak chcete se stát slavnými, bohatými a milovanými, pak byste možná měli zkusit jinou uměleckou dráhu, protože zrovna v literatuře se miliony vidlemi nepřehazují.

A jestli jste někde na pomezí těchto dvou extrémů, pak si určitě dokážete obhájit sami před sebou, že každý a to opravdu každý autor, byť sebeúspěšnější, se setkal v životě s momenty, které ho málem poslaly na dno.

Kritika je normální a i ta krutá a nepodnětná má něco do sebe – dokáže vás udělat silnějšími a odolnějšími pro příště.

Na strach z toho, že nevíte, kterým směrem se příběh vydá, vám pomohou myšlenkové mapy, na nejistotu z vlastních schopností betačtenáři. A pokud se bojíte, že vás nikdo nevydá, pak se nadechtěte, vydechněte a jděte zase psát – protože samozřejmě, že na nedopsaný román žádný rozumný vydavatel nesáhne, že…

Trocha te motivace je potreba, ze jo… #demotivacnikostka #woodenhero #mintmarket #prague #praha #motivation #umishovno #takjo

A post shared by Míša Merglová (@misamerglova) on Apr 22, 2018 at 9:32am PDT

3. Zkuste meditovat

Ano čtete správně, právě jsem vám napsala, ať meditujete. Ne, nezbláznila jsem se. A ne, nebudu vám v dalším kroku prodávat náboženství.

Meditace je stav, kdy se oprostíte od všech zbytečných myšlenek a vyčistíte si hlavu (velmi zjednodušeně řečeno). Dosáhnout takového stavu byť jen na pár minut je opravdu fuška, na druhou stranu, když se vám to podaří, příjemně se zklidníte. Ve chvíli, kdy na sobě cítím stres a rostoucí paniku při pohledu na klávesnici, si chodím sednout na chvilku na zem, jógově se rozdýchám a zkouším chvilku meditovat.

Ve své podstatě je jedno, jaký rituál si na vyčištění hlavy najdete vy. Můžete meditovat, jít si zaběhat, uklízet byt, vařit, stavět se na hlavu (velmi příjemná metoda mimochodem). Někomu pomáhá samota, dalšímu společnost lidí, mezi nimiž na psaní zapomene. Důležité každopádně je, abyste si provětrali myšlenky a na pár hodin se oprostili od blikajícího kurzoru.

4. Pište něco jiného

Pokud se zahrabete příliš dlouho v jednom projektu, může se stát, že přijde autorský blok a rozloží vás. Stalo se mi to zrovna nedávno. Má to cenu? Pochopí to někdo? Neudělala jsem to moc komplikované? Není ta zápletka blbost? Co když je hrdina od začátku kretén a já to jenom nevidím?

Postupně jsem si v hlavě rozebrala celý text na prvočinitele a začala jsem zpochybňovat každé napsané písmeno. A najednou jsem nedokázala složit dohromady větu, aniž bych ji šestkrát nepřepsala.

Co dělat v takové situaci?

Odstupte od textu.

Pokud krátká pauza nepomáhá, najděte si jiný literární projekt, kterému se začnete věnovat – nedopsanou povídku, nápad, který jste ještě nezpracovali nebo třeba literární cvičení, s nímž nemáte jiné ambice než si trochu aktivně zapracovat na svých schopnostech. Když přesedláte na jiný příběh, budete řešit jiné postavy, jiné trable a jiné zápletky, zjistíte, že po návratu k původnímu textu vidíte vše jinýma očima.

Podobně může posloužit i čtení, ale pozor na to, abyste pak nesedli ke klávesnici ve stavu: “Co jsou to slova?” Jakmile si dá člověk od psaní delší pauzu (a teď myslím delší v řádu měsíců, ne týdnů), je občas rozepsání se bolestivé.  

5. Najděte si systém

Každý autor píše jinak. Někomu vyhovuje nalajnovaná osnova, někomu pár poznámek, a dalšímu stačí jen prvotní myšlenka a jede jako fretka. Tyhle škatulky nejsou nic, čeho by se měl člověk držet za každou cenu – občas zvládnete vychrlit dvacet stránek povídky z náhlého popudu, jen abyste další týden pokračovali románem podle plánu -, jenže když přijde období psacího, respektive nepsacího stresu, oceníte sebepoznání víc, než kdy jindy.

Když už jsme u těch kostek, které vám rozhodí sebevědomí, tak na tuhle mám zálusk na Etsy…

Občas totiž vznikají autorské bloky kvůli tomu, že text nemáte rozmyšlený nebo ho máte naopak rozmyšlený příliš a rozebíráte ho ze všech stran.

Mně osobně se daří překonat velkou část nejistot tím, že jsem si našla vlastní systém. K prvotní myšlence, která v člověku vybudí největší kreativitu, si vždycky dělám poznámky, scény, které mě napadnou, si píšu bokem, snažím se vyždímat múzu, co to jen jde… Ale zároveň se nutím k tomu, abych měla alespoň hrubou osnovu. Osnova mi totiž dává směr. A jakmile mě v průběhu psaní zachvátí panika, že píšu blbost, uklidňuji se návratem k místu, kde mám vypíchnuté hlavní body příběhu.

Míla Linc mi nedávno poradil ještě jeden fígl, který začínám používat, a to je shrnutí vašeho příběhu do jedné věty. Pokud jasně víte, jaké je jádro, dokážete pak snadno identifikovat hlušinu a okleštit slepé větve.

Nemůžu vám říct, jaký systém by měl být ten váš. A pokud jste autoři chaotici, asi pro vás bude těžké se držet pevné osnovy. Ze své zkušenosti ale mohu říct, že mít nějaké kořeny, kterými příběh ukotvíte v zemi (byť třeba zjistíte, že je třeba je trochu přesadit), vám v okamžiku nejistoty hodně pomůže.

6. Svěřte se  

Nestyďte se promluvit si s kamarády nebo známými o tom, jak se cítíte. Ideální je najít si někoho od fochu, kdo vás pochopí. Kolikrát totiž přijdete na to, že obdobné pocity, jaké trápí vás, má i někdo další. Pokud znáte někoho, kdo si nevolností z klávesnice také prošel, můžete společně sdílet své zkušenosti o tom, jak to překonat.

Nebojte se také řešit s lidmi ve svém okolí váš příběh. Často se stane, že se zafixujete na nějaký aspekt textu, který považujete za zásadní problém. Nezainteresovaný čtenář se ale na text podívá tak, jak vy nemůžete – čistýma očima. A vy pak zjistíte, že to, co ve vaši hlavě znělo neřešitelně, najednou vyřešíte třeba dvěma vymazanými odstavci.

7. Mílové kroky vám jen natrhnou kalhoty

V angličtině se používá termín “baby steps”, tedy dětské krůčky, pokud chcete vyjádřit, že je na něco potřeba jít pozvolna. Jděte i vy na psaní opatrně.

Psaní, zvlášť delších útvarů, je maraton, ne sprint na padesát metrů, takže si nastavte realistické cíle. Znám hned několik autorů, kteří si sami dali vnitřní termín, do kdy chtějí mít hotovo, třebaže je netlačil nakladatel ani nic jiného, a pak málem vyplivli duši na tom, aby šibeniční termín stihli.

Uzávěrky a termíny jsou dobrý sluha, ale zlý pán.

Pokud vás nehoní nikdo zvenčí, nebuďte sebemrskači a dejte sami sobě termín, který je zvládnutelný a zároveň dostatečně povzbuzující k dílu. A pokud nestíháte, není hanba si uzávěrku posunout a upravit – někdy trvá déle se nastartovat k činnosti, někdy zasáhnou okolnosti, které se nedaly předvídat. Není ale třeba nutit se do padesáti normostran denně jen proto, že jste se rozhodli dopsat své dítko za týden.

Na druhou stranu může nastat situace, kdy vám uzávěrku někdo přidělí. Opět se vyplatí nepřeceňovat své možnosti a pokud tušíte, že nastane potíž, domluvit se dopředu na možnostech odkladu. Není totiž nic horšího než projekt, který čeká jen na to, až vypotíte pár řádek, zatímco vy nemáte ani čárku (schválně si nechte vyprávět někdy od Dariona, jak “příjemně” se pak člověk cítí). A pokud termín skutečně prošvihnete, buďte féroví – neslibujte dokončení románu za týden, když víte, že máte sotva první kapitolu, ale prostě přiznejte barvu. Jsou sice autoři, pro které je stres z nestíhání hnacím motorem, ale pokud mezi ně nepatříte, zbytečně se nedrťte.

8. Vys… pěte se na to

Pokud nepomáhá nic a autorský blok přetrvává, možná je čas pověsit psaní na pár týdnů nebo měsíců na hřebík. Člověk občas potřebuje dovolenou a není žádná ostuda přiznat si, že něco nezvládáte. Takže se nepřepínejte, dobijte baterky a zkuste žít chvíli bez psaní. A pak prostě uvidíte.

Třeba zjistíte, že vám psaní nechybí. Nebo se jen ujistíte v tom, že to bez psaní nejde. A v takovém případě pak nejsou žádné strachy na místě 🙂 

Tak ať to jde a to pokud možno bez stresů a nejistot.

Míša  

autorská nervozita
autorský blok
Míša
nejistota
strach
strach ze psaní
teoreticky
8.5.2018
Email
18 komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Teoreticky

Kritické myšlení při psaní

7.8.2018
-
Publikováno Cirrat

Já tu neurvale naskočím do rozjetého Míšina vlaku na téma literárního sexu a na chvíli ho vykolejím. Ale …

Číst více
7.8.2018
Publikováno Cirrat
Teoreticky

Lochneska neexistuje!

23.7.2019
-
Publikováno sikar

Jednou jsem viděl graf na téma, jak moc rozumíte dinosaurům. Když je vám pět, tak hrozně moc, …

Číst více
23.7.2019
Publikováno sikar
Teoreticky

Rád bych si od vás něco objednal, autore

27.8.2019
-
Publikováno sikar

Při psaní minulého článku jsem si opět jednou vzpomněl na humělce a hlášku, kterou jsem si kdysi …

Číst více
27.8.2019
Publikováno sikar
← DALŠÍ ČLÁNEK
Je pro nás užitečnější živý
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Knihy, které vás naučí psát - část 1: Sikarova doporučení

18 Komentářů

Jak překonat strach ze psaní.
  1. TlusŤjoch
    8.5.2018 @ 15:20
    -
    Odpovědět

    Ad #3 – Já si vlezu do vany. A tam si říkám, že možná zrovna dnes z té vany vyběhnu nahý ke kompu, křiče “Heuréka”

    • idle
      8.5.2018 @ 15:45
      -
      Odpovědět

      Vanu nevím, ale sprcha mi funguje. Akorát ty účty za vodné nějak rostou…

      • Míša
        8.5.2018 @ 18:51
        -
        Odpovědět

        No jo, vidíte – sprcha a vana, na ty jsem zapomněla! Vanu tedy nevlastním, jen sprchový kout, ale i ten funguje skvěle 🙂

  2. Esperanta
    8.5.2018 @ 17:04
    -
    Odpovědět

    Tímhle obdobím si teď procházím já. Nějak to ze mě leze ale nemám z toho radost. Možná je to jen částí, která se mi nepíše dobře a už se chci přesunout do zajímavější kapitoly. Každopádně minulý rok v září jsem dostala nakopnutí, kdy jsem během pár dní napsala několik desítek stran jako nic bez ztráty kvality a nucení se. Od té doby se nic takového nenastalo a už si ani nepamatuji, co byl ten katalyzátor. A to jsou ta nejhorší období. Kde jsou ty doby, kdy jsem psala rychle a opravdu jsem i něco dopsala za rok, ale zase jsem neuměla tak dobře psát? Poslední svou knihu jsem úspěšně dopsala před čtyřmi lety. Dodnes se k ní vracím ráda, mám z ní stále radost, je napsaná dobře a má hlavu i patu. Od té doby jsem nic takového nezvládla.

    Ale nedávno jsem si položila otázka, proč vlastně stagnuji. Dlouho jsem nikde nebyla, jsem stále na jednom místě, vidím věci, které vídám už několik let. Možná se to bude někomu hodit k proboření strachu ze psaní, ale mně vždy pomohlo vydat se na místo, kde jsem nikde nebyla, hlavně do přírody. A nějakým způsobem mě to vždycky nakoplo něco vytvořit. Třeba to někomu pomůže. Ale myslím, že jsem tu o tom dokonce i viděla článek.

    • Míša
      8.5.2018 @ 18:49
      -
      Odpovědět

      Upřímně, možná je nejlepší se prostě nesrovnávat s tím, co bylo, ale s tím, co je. Taky to znám. Před dvěma lety jsem napsala jednu konkrétní povídku během dvou dní a mám do dneška pocit, že to bylo nejlepší, co jsem zatím vytvořila. Od té doby se mi nic takového už nestalo a peru se s textem povídky klidně i půl roku. Ale pokud budu všechno, co teď dělám, poměřovat optikou té jedné povídky, budu se cítit vždycky akorát mizerně. Když se člověk srovnává s tím, co bylo, uvede ho to do depky, což je zbytečné sebemrskačství.
      Možná nemáš dokončený román, ale máš třeba krátkou povídku nebo nějaké literární cvíčko, co sis zkusila jen tak pro radost a povedlo se ti. A to je přece taky úspěch a mělo by to být tvé měřítko. Když si trochu snížíš očekávání, budeš se srovnávat jen s tím, co je, a nebudeš si říkat: “Kde jsou ty časy”, tak se ti třeba taky začne tvořit lépe (a třeba ne, nemám patent na rozum, jen říkám, co si myslím 😉 ).
      A jo, vycestovat ven a nachytat novou inspiraci mimo stereotyp je super, držím palce. Mě to taky vždycky nabíjí a pomáhá 🙂

  3. Kaloňka
    9.5.2018 @ 9:39
    -
    Odpovědět

    A jak překonat lenost..?

    • sikar
      9.5.2018 @ 10:53
      -
      Odpovědět

      O tom jsme měli článek nedávno.
      http://triumvirat.cz/2018/02/jak-preprat-draka-jmenem-prokrastinace/

      • Kaloňka
        9.5.2018 @ 12:49
        -
        Odpovědět

        Toto rozverné pojednání jsem, přiznávám, nedočetla. Nějak jsem se v tom zamotala.

        • Míša
          9.5.2018 @ 13:31
          -
          Odpovědět

          Závěr je jednoduchý – pokud chceš přeprat lenost, zatni zuby a něco dělej 😉

          • kaloňka
            9.5.2018 @ 18:45
            -

            Ale no jó…. už jdu! 😛

  4. Taive
    9.5.2018 @ 11:09
    -
    Odpovědět

    Byla jsem zvyklá psát povídky z určitého prostředí, v určitém stylu, s určitými postavami a po čase se mi to tak přejedlo, že jsem nebyla schopná pokračovat. Přišel autorský blok a víc jak rok jsem nenapsala ani čárku. Pak jsem se se silnou inspirací vrhla na pro mě úplně nové odvětví – žánr alternativní historie. Styl mi sedí, baví mě to a ani podle betačtenářů to není špatné. Žila jsem v představě, že se v daném období (na laika) poměrně dobře vyznám, pohodička, slunečno. Hm, do chvíle, než jsem začala pečlivěji studovat prameny ke svému tématu. A v tu chvíli přišel šok! To tehdy ještě vážně nebyl položený telefonní kabel mezi Evropou a Amerikou? Vážně by se jedna historická osobnost nikdy nezachovala tak, já já od něj sakra potřebuju!? Jak tehdy vlastně fungovala taková obchodní korporace, vězení, lékařská péče? Je mi jasné, že než bych si udělal opravdu detailní obrázek o dané době, zestárnu a nenapíšu nic. Jenže jak moc velký problém je, když napíšu blbost, kterou mi pak někdo omlátí o hlavu? Jak moc velký prohřešek je, pokud historické osobnosti popíšu jinak, než jací ve skutečnosti nejspíš byli. Co když někomu ublížím? Nebo co když někomu nespravedlivě přilepším? Dotáhla jsem tu paranoiu tak daleko, že se teď bojím napsat jediné slovo. A přitom vím, že by mě psaní bavilo.

    • Míša
      9.5.2018 @ 11:51
      -
      Odpovědět

      Ajjj, to je blbé 🙁 Ale je popravdě otázka, jak moc to člověk musí řešit – kdo jsou tvoji čtenáři, budou opravdu vědět, že někde něco nesedí? A i když si toho někdo všimne, tak co se stane? Utrhne ti někdo hlavu? Zdiskredituješ se? Ne. V nejhorším tě někdo opraví a to je přece dobrá věc. A i kdyby někdo brblal a kritizoval, tak žádný učený z nebe nespadl, prostě si už dáš na příště na tu věc pozor 🙂 Zkazit si něco, co by měla být zábava, stresem z toho, jestli to uděláš dobře, je přece nesmysl 😉

      • Taive
        9.5.2018 @ 14:38
        -
        Odpovědět

        Vím, že bych měla pokračovat, i kdyby jen pro psaní samotné a pro zábavu. A ano, asi máš pravdu i v tom, že pokud se někomu něco nebude pozdávat, mám poučení pro příště. Jenže o to právě jde. Nechci, aby to bylo dobré až příště. Byla bych nerada, kdyby se mi důležitá část zápletky nebo nějaká důležitá postava zhroutily, protože nedrží po kupě a nedávají smysl. Jsem na podobné seky dost citlivá u druhých a bohužel ještě citlivější u sebe. Snad jsem jen příliš náročná, ale pokud se něco inspiruje historií/ fyzikou/ psychologií… mělo by to podle mě vycházet ze znalosti skutečnosti. Budu se s tím holt muset nějak poprat. Děkuji za podporu 🙂

        • Míša
          9.5.2018 @ 16:21
          -
          Odpovědět

          Hele, já to znám, ale fakt na sebe nebuď moc tvrdá. Za jednak, čtenáři jsou často ignoranti (a to nemyslím zle vůči nikomu, já jsem taky ignorant), takže si drobností stejně nevšimnou, a za druhé, šťourové se najdou vždycky. Vždycky se najde někdo, kdo ti do příběhu hodí vidle, komu se to nebude pozdávat, komu to nesedne. I slavní autoři, které spousta lidí adoruje a nedá na jejich dílo dopustit, má své odpůrce a rejpaly. Haters gonna hate prostě – ber si z nich to, co je konstruktivní, a na ostatní bodej.
          Já jsem pilovala teď poslední měsíce rukopis a stejně mi v něm hned první čtenář našel tunu věcí, za které bych se šla zahrabat (byla jsem strašně ráda, že je vychytal, ale měla jsem chuť se profackovat). Ale od toho betačtenáři jsou a od toho je pak taky korektor nebo nakladatel. Nikdy nenapíšeš něco, co by bylo po všech stránkách perfektní – někomu jdou dialogy, ale příběh kulhá, někdo udělá parádní konstrukci příběhu bez jediné chybičky, ale nemá to duši, dalšímu ujíždí pravopis… Každý z nás má nějakou achilleovu patu. Je dobře, že chceš být co nejlepší a blížit se nějakému ideálu, ale neklaď na sebe zbytečné nároky 😉

    • Meridion
      9.5.2018 @ 20:16
      -
      Odpovědět

      A proč musí být určité věci přesně podle skutečnosti, když jde o alternativní historii? Nešly by tím některé rozdíly vysvětlit?

    • Kadet
      10.5.2018 @ 8:30
      -
      Odpovědět

      Taky píšu čas od času alternativní historii a tenhle problém znám. Já s ním bojuju tak, že si ty věci prostě stejně udělám po svém. Je to ALTERNATIVNÍ historie, tak se musí dát pozměnit. Když chceš být super akurátní, tak piš normální historický romány. Jako autor můžeš spoustu věcí odůvodnit, nebo je moc nezmiňovat, většina lidí si toho stejně nevšimne.

    • Arenga
      15.5.2018 @ 12:44
      -
      Odpovědět

      Meridion a Kadet mají pravdu, jestliže je to alternativa, je to alternativa a věci jsou prostě jinak – na druhou stranu, i tady a zejména tady je potřeba hledat logiku – pokud se něco stane jinak – proč? a co z toho bude dál? Zkrátka hledat ty vztahy mezi příčinami a následky – což může být někdy samo o sobě velice zajímavé. Takže vlastně je možné napsat cokoli, pokud to autor nějak logicky vysvětlí 😉
      A mimochodem, ani autoři reálných historických fikcí mnohy nebývají “super akurátní” 😉 to se člověk někdy dočte… no, raději vlastně asi nedočte 😉
      mimochodem, o psaní skutečných osob jsem před nějakou dobou měla tady na triumvirátu článek (http://triumvirat.cz/2016/12/host-arenga-jak-ve-svych-dilech-neztvarnit-skutecne-osoby/) – pokud by s něčím třeba pomohl nebo aspoň poskytl nějaký pohled na věc, budu ráda

  5. Měkkýš
    9.5.2018 @ 17:30
    -
    Odpovědět

    Můžu potvrdit, že vracet se k psaní po dlouhé době je ztělesněné utrpení – člověk sice během stagnace získal lepší představu o tom, jak by to mělo vypadat, když se píše dobře, ale nějak se do toho “dobře” nestihl vypsat. Takže ač je laťka vysoko, schopnosti, které by na ni dosáhly, chybí… a pak, autore, skřípej zuby a dokola si opakuj, že když to nepřekousneš a nedopíšeš, příště to lepší nebude.
    Díky za užitečný článek, Míšo, stejně jako za ten s literárními cviky, je super mít v tápání nějaký směr .)

Leave a Reply to Míša Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Jak překonat strach ze psaní | Triumvirát