Sedíte na židli. Před vámi bliká na prázdné stránce kurzor myši v textovém souboru a ruce ne a ne se rozběhnout po klávesnici. A v hlavě vám namísto příběhu běží nejistota. Bude to dost dobré? Má smysl tuhle myšlenku psát? Není tenhle začátek blbý? O čem ten příběh bude, když takhle začnu? Zajímá to vůbec někoho?

Stalo se mi to několikrát a to do té míry, že jsem začala pochybovat o tom, jestli vůbec dokážu napsat větu. Strach z nepochopení nebo kritiky, pochybnosti o vlastních schopnostech, pocit, že se vám příběh rozpadá pod rukama ještě předtím, než jste vůbec začali… to všechno může snadno vyústit do úzkosti a nechuti ke psaní.

Co tedy v takové chvíli dělat? Shromáždila jsem všechny tipy, které jsem našla a vyzkoušela sama.

1. Pojmenujte to

Tak jako s každým strachem i ten ze psaní je třeba identifikovat a rozebrat. Položte si proto jednoduchou otázku – čeho se bojíte?  

Je to strach, že vás budou lidé soudit, kritizovat, že se někomu váš příběh nebude líbit? Nebo se děsíte, že příběh nebude dávat smysl a rozpadne se vám pod rukama? Nevíte jak začít, protože máte pocit, že je před vámi milion cest, kterými se může dát, a vy netušíte, která je ta správná? Nepřipadá vám to, co se chystáte psát, dost dobré?

Ať už se bojíte čehokoli, vždycky je potřeba si problém jasně definovat. Pokud znáte nemoc, je snazší najít lék.

2. Racionální úvaha

Každý strach můžete racionálně rozebrat. Pokud víte, proč se bojíte, dokážete jednoduše dojít i k logickým důvodům, proč je váš strach zbytečný.

Vezměte si například strach z kritiky. Je to taková klasika, jakmile jednou dostanete studenou sprchu, začnou ve vás hlodat pochybnosti a než se nadějete, skončíte u toho, že sedíte nad příběhem a rozvažujete všechny jeho aspekty optikou líbivosti. Což ve své podstatě není nic špatného, psaní příběhů tak, aby se vašim čtenářům dobře četly, je efekt žádoucí. Musí nicméně zůstat v rovnováze s důvody, proč se do psaní pouštíte.

Jestliže je pro vás psaní prostě jen zábava pro vaše potěšení, pak je jedno, jestli vám někdo řekl, abyste už nikdy nepsali.

Pokud se naopak chcete se stát slavnými, bohatými a milovanými, pak byste možná měli zkusit jinou uměleckou dráhu, protože zrovna v literatuře se miliony vidlemi nepřehazují.

A jestli jste někde na pomezí těchto dvou extrémů, pak si určitě dokážete obhájit sami před sebou, že každý a to opravdu každý autor, byť sebeúspěšnější, se setkal v životě s momenty, které ho málem poslaly na dno.

Kritika je normální a i ta krutá a nepodnětná má něco do sebe – dokáže vás udělat silnějšími a odolnějšími pro příště.

Na strach z toho, že nevíte, kterým směrem se příběh vydá, vám pomohou myšlenkové mapy, na nejistotu z vlastních schopností betačtenáři. A pokud se bojíte, že vás nikdo nevydá, pak se nadechtěte, vydechněte a jděte zase psát – protože samozřejmě, že na nedopsaný román žádný rozumný vydavatel nesáhne, že…

Trocha te motivace je potreba, ze jo… #demotivacnikostka #woodenhero #mintmarket #prague #praha #motivation #umishovno #takjo

A post shared by Míša Merglová (@misamerglova) on Apr 22, 2018 at 9:32am PDT

3. Zkuste meditovat

Ano čtete správně, právě jsem vám napsala, ať meditujete. Ne, nezbláznila jsem se. A ne, nebudu vám v dalším kroku prodávat náboženství.

Meditace je stav, kdy se oprostíte od všech zbytečných myšlenek a vyčistíte si hlavu (velmi zjednodušeně řečeno). Dosáhnout takového stavu byť jen na pár minut je opravdu fuška, na druhou stranu, když se vám to podaří, příjemně se zklidníte. Ve chvíli, kdy na sobě cítím stres a rostoucí paniku při pohledu na klávesnici, si chodím sednout na chvilku na zem, jógově se rozdýchám a zkouším chvilku meditovat.

Ve své podstatě je jedno, jaký rituál si na vyčištění hlavy najdete vy. Můžete meditovat, jít si zaběhat, uklízet byt, vařit, stavět se na hlavu (velmi příjemná metoda mimochodem). Někomu pomáhá samota, dalšímu společnost lidí, mezi nimiž na psaní zapomene. Důležité každopádně je, abyste si provětrali myšlenky a na pár hodin se oprostili od blikajícího kurzoru.

4. Pište něco jiného

Pokud se zahrabete příliš dlouho v jednom projektu, může se stát, že přijde autorský blok a rozloží vás. Stalo se mi to zrovna nedávno. Má to cenu? Pochopí to někdo? Neudělala jsem to moc komplikované? Není ta zápletka blbost? Co když je hrdina od začátku kretén a já to jenom nevidím?

Postupně jsem si v hlavě rozebrala celý text na prvočinitele a začala jsem zpochybňovat každé napsané písmeno. A najednou jsem nedokázala složit dohromady větu, aniž bych ji šestkrát nepřepsala.

Co dělat v takové situaci?

Odstupte od textu.

Pokud krátká pauza nepomáhá, najděte si jiný literární projekt, kterému se začnete věnovat – nedopsanou povídku, nápad, který jste ještě nezpracovali nebo třeba literární cvičení, s nímž nemáte jiné ambice než si trochu aktivně zapracovat na svých schopnostech. Když přesedláte na jiný příběh, budete řešit jiné postavy, jiné trable a jiné zápletky, zjistíte, že po návratu k původnímu textu vidíte vše jinýma očima.

Podobně může posloužit i čtení, ale pozor na to, abyste pak nesedli ke klávesnici ve stavu: “Co jsou to slova?” Jakmile si dá člověk od psaní delší pauzu (a teď myslím delší v řádu měsíců, ne týdnů), je občas rozepsání se bolestivé.  

5. Najděte si systém

Každý autor píše jinak. Někomu vyhovuje nalajnovaná osnova, někomu pár poznámek, a dalšímu stačí jen prvotní myšlenka a jede jako fretka. Tyhle škatulky nejsou nic, čeho by se měl člověk držet za každou cenu – občas zvládnete vychrlit dvacet stránek povídky z náhlého popudu, jen abyste další týden pokračovali románem podle plánu -, jenže když přijde období psacího, respektive nepsacího stresu, oceníte sebepoznání víc, než kdy jindy.

Občas totiž vznikají autorské bloky kvůli tomu, že text nemáte rozmyšlený nebo ho máte naopak rozmyšlený příliš a rozebíráte ho ze všech stran.

Mně osobně se daří překonat velkou část nejistot tím, že jsem si našla vlastní systém. K prvotní myšlence, která v člověku vybudí největší kreativitu, si vždycky dělám poznámky, scény, které mě napadnou, si píšu bokem, snažím se vyždímat múzu, co to jen jde… Ale zároveň se nutím k tomu, abych měla alespoň hrubou osnovu. Osnova mi totiž dává směr. A jakmile mě v průběhu psaní zachvátí panika, že píšu blbost, uklidňuji se návratem k místu, kde mám vypíchnuté hlavní body příběhu.

Míla Linc mi nedávno poradil ještě jeden fígl, který začínám používat, a to je shrnutí vašeho příběhu do jedné věty. Pokud jasně víte, jaké je jádro, dokážete pak snadno identifikovat hlušinu a okleštit slepé větve.

Nemůžu vám říct, jaký systém by měl být ten váš. A pokud jste autoři chaotici, asi pro vás bude těžké se držet pevné osnovy. Ze své zkušenosti ale mohu říct, že mít nějaké kořeny, kterými příběh ukotvíte v zemi (byť třeba zjistíte, že je třeba je trochu přesadit), vám v okamžiku nejistoty hodně pomůže.

6. Svěřte se  

Nestyďte se promluvit si s kamarády nebo známými o tom, jak se cítíte. Ideální je najít si někoho od fochu, kdo vás pochopí. Kolikrát totiž přijdete na to, že obdobné pocity, jaké trápí vás, má i někdo další. Pokud znáte někoho, kdo si nevolností z klávesnice také prošel, můžete společně sdílet své zkušenosti o tom, jak to překonat.

Nebojte se také řešit s lidmi ve svém okolí váš příběh. Často se stane, že se zafixujete na nějaký aspekt textu, který považujete za zásadní problém. Nezainteresovaný čtenář se ale na text podívá tak, jak vy nemůžete – čistýma očima. A vy pak zjistíte, že to, co ve vaši hlavě znělo neřešitelně, najednou vyřešíte třeba dvěma vymazanými odstavci.

7. Mílové kroky vám jen natrhnou kalhoty

V angličtině se používá termín “baby steps”, tedy dětské krůčky, pokud chcete vyjádřit, že je na něco potřeba jít pozvolna. Jděte i vy na psaní opatrně.

Psaní, zvlášť delších útvarů, je maraton, ne sprint na padesát metrů, takže si nastavte realistické cíle. Znám hned několik autorů, kteří si sami dali vnitřní termín, do kdy chtějí mít hotovo, třebaže je netlačil nakladatel ani nic jiného, a pak málem vyplivli duši na tom, aby šibeniční termín stihli.

Uzávěrky a termíny jsou dobrý sluha, ale zlý pán.

Pokud vás nehoní nikdo zvenčí, nebuďte sebemrskači a dejte sami sobě termín, který je zvládnutelný a zároveň dostatečně povzbuzující k dílu. A pokud nestíháte, není hanba si uzávěrku posunout a upravit – někdy trvá déle se nastartovat k činnosti, někdy zasáhnou okolnosti, které se nedaly předvídat. Není ale třeba nutit se do padesáti normostran denně jen proto, že jste se rozhodli dopsat své dítko za týden.

Na druhou stranu může nastat situace, kdy vám uzávěrku někdo přidělí. Opět se vyplatí nepřeceňovat své možnosti a pokud tušíte, že nastane potíž, domluvit se dopředu na možnostech odkladu. Není totiž nic horšího než projekt, který čeká jen na to, až vypotíte pár řádek, zatímco vy nemáte ani čárku (schválně si nechte vyprávět někdy od Dariona, jak “příjemně” se pak člověk cítí). A pokud termín skutečně prošvihnete, buďte féroví – neslibujte dokončení románu za týden, když víte, že máte sotva první kapitolu, ale prostě přiznejte barvu. Jsou sice autoři, pro které je stres z nestíhání hnacím motorem, ale pokud mezi ně nepatříte, zbytečně se nedrťte.

8. Vys… pěte se na to

Pokud nepomáhá nic a autorský blok přetrvává, možná je čas pověsit psaní na pár týdnů nebo měsíců na hřebík. Člověk občas potřebuje dovolenou a není žádná ostuda přiznat si, že něco nezvládáte. Takže se nepřepínejte, dobijte baterky a zkuste žít chvíli bez psaní. A pak prostě uvidíte.

Třeba zjistíte, že vám psaní nechybí. Nebo se jen ujistíte v tom, že to bez psaní nejde. A v takovém případě pak nejsou žádné strachy na místě 🙂 

Tak ať to jde a to pokud možno bez stresů a nejistot.

Míša