Nejspíš nám neuvěříte, že jen náhodou jsme se s Míšou sešly ve stejnou dobu u jednoho tématu. Jenže kde Míša probírá proč a jak, já jsem se zaměřila na “a co se stane, když tě přece jen nechám přežít?”.

Relativně nedávno (můj vesmír se poslední měsíce téměř zastavil a smrsknul na setinu původní velikosti, takže už to bude asi pár měsíců) jsem se hrabala v jedné kapitole připravovaného románu a dostala se k přepadení královského oddílu, provázejícího jednu z hlavních postav. Její přežití se tedy řadí k těm samozřejmým – bráno z pozice románu, ne autorské reality; dobře vím, že dobrý příběh můžete odvyprávět i s postavou, kterou zabijete na samém začátku příběhu – ale co ty ostatní? Stejně jako si kočka hraje s lapenou ještěrkou nebo pavoukem, přestala jsem na chvíli psát a zkoušela jsem, co se stane, když odstraním některé části jednotky.

Jak moc je reálné, že by se útočníkům podařilo zmasakrovat celý jízdní oddíl, který je navíc v pohybu? Jaké by museli použít zbraně a pasti, aby jednotlivé muže zastavili? A co jejich kapitán? Kde by se pohyboval v rámci jednotky, když doprovází královského vyslance? Pak tady máme všeho schopného šamana, který má v rukávech mimo jiné dost otrávených nožů, jenže není neprůstřelný. A pozor, jelikož to vyžadoval začátek příběhu, jednotku doplňuje bojovnice Mirna, zatížená pocitem viny, že to právě ona svedla hrdinu a podala mu pomalu působící jed, jímž si chtěli vynutit jeho poslušnost.

Jak vidíte, postav k zabití bylo víc než dost. Jenže když už jsem se do toho pořádně opřela a začala krok za krokem plánovat jednotlivá úmrtí, náhle jsem si naběhla na prvotřídní imaginární kandelábr: co když Mirna přežije? Chvíli jsem v lehkém šoku zůstala zírat na monitor, jak mne ta myšlenka překvapila, ale potom jsem se opatrně vydala novým směrem. Tahle duševní cvičení se mi zamlouvají, nezastírám, už kvůli procvičení sledování příčin a následků, takže jsem vyrazila vpřed a mnohem dál, než jsem vůbec tušila, že se dostanu.

A pak jsem na to přišla. Základní linii hlavních postav mám položenou snad už od základní školy (ano, tak dlouho s myšlenkou na tenhle román koketuji) a v průběhu let jsem jen přidávala vedlejší postavy, děje a odbočky. A najednou na určité místo téhle monstrózní skládačky zapadl naprosto dokonalý dílek: Mirna bude perfektním důvodem k žárlivosti hrdinovy pozdější partnerky! S hrdinou má Mirna společnou minulost, doslova se za něj obětovala (ano, při tom přepadení mu kryla záda), navíc byla i jeho milenka – to je luxusní materiál! Všechno je logické a krásně srovnané, i Mirnino téměř zázračné přežití onoho přepadení (vzpomínáte? Ten šaman? Ten tam má také své místo!) – zkrátka jsem začala vesele křepčit kolem ohně a nebohou Mirnu se rozhodla ušetřit.

Její smrt během přepadení by totiž sice byla zajímavá, ovšem také by byla v širším měřítku zbytečným plýtváním dobrou příležitostí. Coby kanonefuter jsem použila královský jízdní oddíl, konec konců bylo jejich povinností doprovázet a chránit, takže si daná pasáž rozhodně nemůže stěžovat na nudu. Mirnino přežití a následné znovuobjevení se na scéně působilo jako zdroj ukázkové vztahové kolize, která je tak lidská a pochopitelná, až to ve mně vzbuzuje dětinské nadšení (protože chápejte, konečně píšu o čisté realitě!).

Od příkladu k obecnému: proč to nadšení? Tohle není jediný případ, kdy jsem se zastavila (někdy jsem se ve skutečnosti i vracela ve vlastních stopách a oživovala už mrtvé postavy, takže jsem přepisovala třeba půlku textu) při otázce co když ho/ji nechám naživu? Není za tím jen moje obliba v konstrukci co když situací; stále častěji zjišťuji, že nejspíš moje podvědomí se mne tak snaží upozornit na možnou lepší vytěžitelnost jednotlivých postav či jejich příběhů. Bez ohledu na pozdější definitivní rozhodnutí to zároveň nutí logicky přemýšlet o dalších věcech: jak reálné jsou určité situace a chování postav, zda má příběh pevný základ, nebo se hodlá v příštím okamžiku zřítit vinou nějakého přehlédnutého detailu a podobně. Vedle dalšího osudu a využití dané postavy tak vlastně testuji i celé prostředí a samotný příběh, nakolik je uvěřitelný.

Dobře, říkáte si, zajímavé cvičení. Přece ale nebudu testovat každou postavu v každém příběhu! To bych se zbláznil/a! (Tedy hlavně grafomani. Psací lenochodi jako já to ještě mají celkem snesitelné, v určitých ohledech – jen nesmíte psát román se spoustou postav jako já.)

Ono však na druhou stranu nezaškodí si s příběhem ještě trochu pohrát (pokud vás třeba netlačí uzávěrka). Čekáte ve frontě u pokladny? Otravné dopoledne v posluchárně/lavici s otevřenými skripty? Dlouhá cesta kamkoliv? Proto mám co když fabulace ráda: nikdy se vlastně nenudím ani v případě, že nemám po ruce nic na psaní ani čtení. Plus je tady ona přidaná hodnota, o níž jsem psala výše – a ještě navíc se můžete dobrat k poznání, že máte dostatečně dobrý materiál na pokračování!

Zase něco z osobní zkušenosti: Corean. Původní záměr s touhle postavou byl jasný a jednoduchý jako vypálená střela. Přebytečný syn se obětuje ve jménu rodiny a císařství, jako bonus se vzepře dosavadnímu životu a sám si vybere, jak zemře. Aby to mělo smysl a především aby to bylo pouze jeho rozhodnutí. Revolta jak vyšitá, instantní tragédie i satisfakce a potvrzení svobodné vůle v jednom. Dokonalý materiál na uzavřenou povídku.

A víte, co se mi stalo? Corean to přežil. Ne, nešlo o případ nezabitelné postavy, jak se může jevit. Tenhle příběh jsem psala v době, kdy jsem si teprve zvykala používat techniku co když vědomě, a tak pro mne bylo Coreanovo momentální přežití lehkým překvapením, ovšem zároveň dávalo samo o sobě smysl. Co víc, náhle jsem zjistila, že mohu tu postavu krásně použít i v budoucnu! Protože jsem ji zasadila do prostředí velice podobného tomu v románu, stačilo dodat pár detailů, abych celé císařství vtěsnala “za okraj” mapy dosavadního příběhu – a řekněme, že to byla dvojitá výhra. Nejen, že se mi rozšířil svět románu (a přibylo dost dějových linií, které logicky zapadly do daného konceptu), ale i samotná postava Coreana se ukázala být dostatečně zajímavou, aby si čtenáři sami říkali o pokračování jeho dobrodružství, když už to tedy přežil.

Jasně, to se to mluví, když Ekyelka operuje s plochou románu! Ale co má dělat chudák autor s jednou povídkou, zvlášť když to má být povídka se vším všudy, tedy i s koncem?

Já se zeptám jinak: jak moc se vám chce vaši postavu zabít? Projděte si znovu oba články od Míši a podle pravdy si zodpovězte všechny ty otravné otázky. Pro lepší názornost si to klidně napište na papír nebo namalujte. Pokud vám i tak pořád vychází, že je v cajku postavu krouhnout, směle do toho!

Než však zasadíte osudnou ránu, vzpomeňte si na Mirnu a Coreana. Jejich přežití logicky rozšířilo možnosti příběhu způsobem do té chvíle pro mne téměř nemyslitelným. Postavy, které byly prvoplánově  “na odpis”, se živé ukázaly být mnohem užitečnější; díky jejich přítomnosti vznikly nové dějové linie, jiné získaly další rozměr a hloubku (třeba už onen zmíněný rozkol mezi hlavními postavami).

Zkrátka až na tuhle cestu narazíte, zkuste se po ní vydat. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že kolikrát je to mnohem zajímavější putování, byť často zůstane z nejrůznějších důvodů (čas, nechuť znovu kopat do jednou dopsaného textu, nedostatek sil atp.) jen u myšlenkového konstruktu. Každé tohle co když cvičení totiž pomáhá myslet i jinak – a kdo ví, kam vás to zavede příště? Jediné mantinely, které máte, jsou ty, které si sami stanovíte.

Což mi připomíná: pokud máte dost odvahy a chuti zjistit, jak velké šílenosti a netradiční náměty jste schopni napsat, co takhle zkusit new weird? Blogerka Katka Jandlová, dříve známá také jako Sussanah da Silva, po kratší pauze opět vyhlásila nový ročník soutěže New Weird. Veškeré informace seženete zde – a kdo ví, možná se i potkáme. Jen sama zatím nevím, zda budu pro jednou opět soutěžit, nebo se přesunu za zbytkem Triumvirátu na druhou stranu barikády, mezi porotce.

Ekyelka