Vážení a drazí, vítejte u série článků, v níž vám tu postupně několik z nás doporučí vždy tři knihy, o nichž si myslí, že vám mohou pomoct s psaním. Ne, nebude se jednat o příručky, jak psát, ale naopak romány nebo povídkové sbírky, které nám přijdou pro psavce přínosné. Hlediska můžou být různá. Práce s jazykem, gradace příběhu, reálie, dialogy, popisy, každý jsme na těch knihách našli něco jiného. Nebudu už zdržovat, vrhneme se na dnešní porci doporučeného čtení. Jedna se o dvě science fiction a jeden psychologický horor, ale i když těmto žánrům třeba neholdujete, aspoň mě vyslechněte.

 

Dan Simmons: Hyperion

Pokud jste článek už prolétli očima, všimli jste si, že tuhle jedinou knihu na fotce v záhlaví nedržím. Důvod je prostý, nevlastním ji. Na druhou stranu, jedna z postav se jmenuje Štír, což já podle zvěrokruhu jsem, takže se to aspoň částečně vyrovná.

V devadesátých letech u nás vyšly knihy Hyperion a Pád Hyperionu, v pozdějším vydání dohromady jako jeden svazek nazvaný Kantos Hyperionu. Stručně, jako celek je to opravdu parádní čtení, Simmons hýřil nápady, a ač je Pád Hyperionu sám o sobě skvělý, z mého pohledu dost stojí ve stínu prvního dílu. Důvod je ten, že je to prostě jenom výborný román a ne současně zajímavý literární experiment jako jednička.

Hyperion jsem oproti druhému dílu kdysi četl ještě ve starém vydání, takže jsem se místy usmíval nad u nás ještě asi ne moc známými anglickými pojmy, které zjevně zmátly překladatele (například, když hrdiny po ulici pronásledují „thugové a gooni“), ale jinak jsem slintal. Celá kniha je jako kdyby pouze předehrou pro své pokračování, protože ač je o putování několika lidí ke stanovenému cíli, během samotné cesty se toho moc nestane. Právě z tohoto důvodu se kniha po chvilce mění v moderní verzi Dekameronu. Postupně šest postav vypráví svůj životní příběh, vždy související s hlavním dějem. Jedná se o poměrně barvitou skupinku, ti lidé jsou doslova každý pes jiná ves, ať už profesí nebo chováním. Dohromady se nedali sami od sebe, pro výpravu byli vybráni někým jiným, takže společného mají velmi málo.

Šestice příběhů je pro autory velmi přínosná, protože každá z částí knihy je pojatá jinak. Samy postavy prezentují své příběhy různými způsoby (čtení z deníku, vyprávění, audio deník, pokud jsem něco pomotal, omluvte mě, v době psaní článku jsem se ke knize nedostal) a to se odráží na pojetí textu. Pohled první osoby, třetí osoby, normálně psaný příběh s dialogy, prosté vyprávění, najdete tam vše. Každý příběh je zajímavý něčím jiným a je vtipné, když čtenáři porovnávají, který se jim líbil nejvíc, a proč. Kamarádka, která mi půjčila po přečtení prvního dílu po nějakém čase celý Kantos, byla unesená z jedné konkrétní části, u níž jsem se naopak já docela nudil, jen aby posledních několik stránek způsobilo, že sakra, tohle byl asi nejlepší kus ze všech. Až moc klidné tempo mě ukolébávalo, jen aby konec byl v kontrastu ještě silnější.

Na Hyperionu je znát, že ho stvořil člověk extrémně vypsaný, schopný příběh uchopit různými způsoby což nám taky dal na odiv. Pokud máte pocit, že pořád píšete jen jedním stylem, chcete změnu, ale nevíte, jak to udělat, sáhněte po Hyperionu. Jedná se v podstatě o návod, jak psát X různými způsoby.

 

Dathan Auerbach: Penpal

Pokud neovládáte anglický jazyk, asi vás nepotěším. Na druhou stranu, pokud anglicky umíte a nechce se vám utrácet, původní verzi příběhu (knižně vyšla lehce rozšířená) najdete na internetu. Jedná se o psychologický horor, jehož děj se dá víceméně shrnout tak, že chlapce dlouhé roky pronásledoval stalker.

Tuto knihu můžu klidně doporučit i lidem, kterým vadí horory typu „krev a nechutná příšera“. Důvody, proč je tento horor úplně jiný, mohu shrnout v bodech.
– Jediná krvavá pasáž souvisí s člověkem sraženým autem. Psychologický děs, který následuje, je ale o dost horší.
– Padoucha po celou dobu nevidíme a přímo do děje zasahuje minimálně. Dokonce, co se dialogů týká, v celé knize řekne jedno jediné slovo. Když už je přítomen, je ve stínu nebo si postavy ani neuvědomují, kdo to je, a i čtenáři to není předkládáno jako jasná věc. O to je ve výsledku děsivější. V závěru, když se ho dočkáme, se ukáže, že to je chlápek, co vypadá neuvěřitelně tuctově.
– Příběh je až na jednu autorskou licenci velice realistický a po přečtení si řeknete, že tohle by se klidně mohlo stát.
– Děs tady pramení často ne z toho, co se děje, ale co (by) se mohlo stát.

Důležité je zmínit řazení povídek. Kniha je pojatá jako autorovo vzpomínání na dětství, které je ale dost nahodilé. V jednom příběhu vzpomíná na dobu, když mu bylo patnáct, v dalším zase pět. Texty nejsou seřazené chronologicky podle věku, ale jak si autor zrovna na danou historku vzpomněl. Přesto, ač jsou nám překládány na přeskáčku, ve čtenáři tento zdánlivý nepořádek nevzbuzuje zmatek. Spíš se z toho stává skládání střípků.

Nejedná se o vyprávění dítěte, ale dospělého vybavujícího si doby, kdy byl dítětem, takže místy dost dobře vysvětluje, že jako malý nějakou věc vnímal určitým způsobem a až o mnoho let později mu došlo, oč vlastně šlo. Čtenář si říká, že se hrdina chová nelogicky, ale upřímně, vždyť je mu pět. V tom věku jste nebyli jinačí. Například velmi silná byla pasáž, v níž se malý kluk bojí, že má průšvih, protože jeho matka vyšiluje a hlasitě telefonuje. On pláče, prosí ji, ať mu odpustí, že to už neudělá (ač si není vůbec jistý, co udělal), ale ona ve skutečnosti volá na policii, aby zajistila jeho bezpečí. Mohu ze zkušenosti s vlastními dětmi potvrdit, že takhle nějak by to asi vypadalo v reálu.

Penpal je zkrátka výborný, pokud chcete napsat skoro neviditelného záporáka nebo dětského protagonistu, děsit lidi pouhými náznaky a zkusit si napsat příběh s přeházeným pořadím událostí.

 

Joe Haldeman: Věčná válka

Pozor, tahle kniha u nás vyšla dvakrát, přičemž na fotce držím novější vydání. Sice jsem ho ještě nečetl, ale chci, až se mi ten příběh víc vykouří z hlavy. Důvod je ten, že třetí část knihy kdysi Haldemanovi odmítli otisknout tak, jak ji původně napsal. Až o hodně let později uveřejnil necenzurovanou verzi, která je prý lepší, jak jsem slyšel.

Důvod je celkem prostý. Tento autor je veteránem z vietnamské války a román pro něj byl arteterapií. Výcvik, boj, přesuny armád, to vše je tady popsáno tak, že tomu věříte, ač se píše o konfliktu s mimozemskou rasou a cestování po galaxii. Žádná sláva, žádné vlastenecké nadšení, spíš zmar, únava a zjištění, že celý konflikt byl od začátku neuvěřitelně zbytečný. Pokud se díky slovu válka v názvu těšíte na akci, budete asi zklamáni. Pokud si to vybavuji dobře, v celé knize jsou opravdové akční scény asi jen dvě. Čím si to ovšem román vynahrazuje, to je hutná atmosféra a příběh vystavěný na výborných nápadech a postavách.

Osobně se chystám si novější verzi nejspíš přečíst poté, co mi zase rukama v rámci nějaké soutěže projde několik povídek o vojácích, co jdou strašně rozjuchaně do války. Pro kontrast, jak to dopadne, když o tom píše někdo, kdo si tím prošel. Ano, mohli byste namítnout, že románů o válce, které napsali veteráni, je víc, ale ve Věčné válce je konflikt samotný jen jedním z motivů, nad nimiž se autor zamýšlí. Dalším důležitým prvkem je cestování vesmírem a s ním spojená dilatace času, díky které se hrdinové vždy vrací na úplně jinou Zemi, než jakou znali. Dost by mě zajímalo, zda se tím snažil vyjádřit pocity po návratu domů z války. Ačkoliv, pokud bych měl doporučit knihu o změně domova po dlouhé cestě, neobsahující ozbrojený konflikt, musím zmínit Návrat z hvězd od Stanislawa Lema.

Kniha má paradoxně po všem špatném, čím si postavy projdou, šťastný konec. Jedná se o první díl třídílné série, ale pozor, Věčný mír je sice tématem podobný, ale se světem z Věčné války nemá nic společného. Třetí díl, Věčná svoboda, je pokračováním dílu prvního, ale pokud mám vyjádřit názor, příběh je tam dost přitažený za vlasy a v knize není nic z toho, co dělalo Věčnou válku tak dobrou.

Zkrátka, než začnete psát o jakékoliv válce, přečtěte si tu Věčnou.

Tak jo, to byla trojice knih za mě. Uvidíme, kdo další převezme štafetový kolík, a co vám předloží.

 

Sikar