Co nám dělá problémy? Kde to s naším psaním vázne, jaké jsou naše slabé stránky a jak pracujeme na jejich odstranění? Opět jsme se sešli v hojném počtu, abychom načali další téma…

S: Když to drhne? Pak je třeba mazat! Problémem je, že literární tvorba je soukolí s tolika různými kolečky a jinými dílky, že jeden druh oleje na něj nestačí. Pokud bych měl hovořit za sebe, tak moje drhnoucí kolečko bývají občas popisy, které mnohdy doplňuji až při přepisování. Často se přistihnu, že postavy sice vedou živý dialog, ale prochází přitom úplně opuštěnou ulicí. Jak oživit prostředí mě totiž obvykle napadá až delší dobu po sepsání první verze. Co se překážek v psaní týká, ani se nebudu vyjadřovat, to bych zase napsal, že s dětmi to je <vložte kus textu z některého z předchozích článků>.

M: Moje nejslabší kolečko v soukolí bývá samotný příběh – stavba, logika, seskupit všechno tak, aby to fungovalo jako komplexní celek. Co ty, Arengo?

A: Když jsem o tom přemýšlela, nepřišla jsem na nic konkrétního jako popisy nebo dialogy. U mne jde spíš o pasáže, jimž říkám přemostění. Zkrátka se potřebuji dostat od scény A ke scéně B a něco napsat mezi to – shrnutí či vylíčení událostí mezi tím, nějaký popis či dialog či drobnou akci, které mi to posunou správným směrem. Nemusí to být jenom jedna scéna nebo pasáž, ale klidně celý sled událostí. Často totiž píšu tak, že vím, kam zhruba se potřebuju dostat, ale nevím kudy a nechám se vést samotným příběhem. Občas samozřejmě skončím ve slepé uličce. Pak mi pomáhá se kus vrátit. Kus textu vymazat a začít znovu, lépe a radostněji 😉

E: Ano, vracet se po vlastních stopách a mazat, když se ocitnu ve slepé uličce! Jenže kolikrát se mi podaří takhle zredukovat víc než půlku povídky a mohu vlastně začít psát znovu. Mým hlavním problémem totiž bývá, že najednou chybí ta správná slova – jsem zvyklá, že text plyne podobně jako melodie. No a když dojdou noty… mažu. Doslova.

S: Hmm, to znám taky. Často se rozepíšu, a když posléze nahlédnu do poznámek, zjistím, že jsem měl původně v plánu něco jiného. Pak je to půl napůl. Buď mažu nebo přizpůsobuji zbytek novému textu. Jo, žádný plán nepřežije kontakt s nepřítelem.

A: Mám zkušenost, že často, když to člověk nechá a nerve to do svého plánu na sílu, dojde k závěru, že je to takto lepší, že věci do sebe lépe sednou, že se objeví nové logické souvislosti a že to vlastně takhle asi od začátku mělo být. Ale je potřeba to ukočírovat, protože ty slepé uličky a hluché odbočky tam taky číhají a to jsou pak přesně ta místa, kde to může nejen zadrhnout, ale i docela zamrznout.

M: Jak tak koukám, své slabiny jsme si tu všichni identifikovali, tak co si říct, kdy jsme na ně přišli? Je to pro vás vnitřní pocit, nebo vás někdo upozornil?

S: Kdysi dávno jsem byl na ty popisy upozorněn, právě jednou z bet. Dnes si toho během tvorby už všímám sám. Co se týká dál zmíněného utíkání od osnovy, na to mě pochopitelně nikdo neupozornil, protože neměl šanci si toho všimnout. Ale to jako problém ani nevnímám, protože obvykle ten útěk vede k lepším nápadům.

A: V mém případě na to nebylo těžké přijít. Prostě sedíš u monitoru, tupě do něj koukáš a nevíš, co s tím dál. Případně, když si to po sobě přečtu, zjistím, že tohle nikam nevede a mažu. Ale občas na něco upozorní bety, hlavně můj manžel. Buď už u nějakého hotového textu anebo se svěřím, že jsem zaseklá nebo mi něco nejde a pak to rozebereme. Tohle je naprosto skvělé, mít někoho, s kým si o příběhu můžete teoreticky popovídat – jednak dostanete okamžitou zpětnou vazbu a nové podněty k tomu, co a jak dál, jednak samo to, že svoje myšlenky formulujete nahlas, nezřídka vede k tomu, že si to člověk lépe utřídí – a odblokne se sám.

E: Zpočátku pomáhaly komentáře na literárním serveru, když jsem začínala publikovat veřejně, tam jsem si vyléčila obvyklé dětské bolístky. Stejní autoři amatéři a zapálení čtenáři jako já viděli spousty věcí jinak, takže jsme si vypomáhali navzájem – v té době jsme se sešli dobrá parta a server docela žil. Bavili jsme se nejen o svých textech, ale o literatuře a jejích postupech obecněji, učili jsme se jeden od druhého. No a postupně se mi začínalo vyplácet i studium literární vědy, nejrůznější eseje a vůbec načtená sekundární literatura, byť se vůbec netýkala mých oblíbených žánrů. Díky tomu jsem se naučila kriticky přemýšlet. No a paradoxně jsem se mnohem víc naučila o vlastních chybách, když jsem se na ně dívala optikou porotce literárních soutěží – najednou bylo mnohem snazší si udržet náhled i nad vlastním textem, když jsem přečetla první stovku nebo dvě cizích textů.

M: V mém případě to bylo taky upozornění, jen ne od bet, ale od porotců literárních soutěží buď při diskuzi nebo v hodnoceních. A potíž se stavbou příběhů je spíš takový můj vnitřní problém. Já mám pocit, že to drhne, ale většinou je to jen v mé hlavě, ne skutečně v textu. S čímž trochu souvisí další otázka a sice jak s těmi problémy pracujete při tvorbě? Máš třeba, Sikare, připravený pod rukou lístek, který ti má připomínat, aby ses držel osnovy?

S: Hehe, a teď tu o Karkulce. Ne, nemám. Skutečně tenhle problém řeším až na závěr, protože upřímně, někdy mě skoro víc baví text upravovat, než ho psát (jo, já vím, jsem divnej). Já prostě obecně tvořím dost nárazově, divoce a bez systému. Lístek ale mívám, pokud se jedná o další příběh z už známého prostředí. Obvykle na něm mám několik pravidel, která nesmím porušit. Není příjemné zjistit, že jsem vymyslel nějakou zákonitost světa a v jiné povídce ji popřel. Což mi připomíná, že musím zjistit, zda jsem v jedné povídce napsal židé nebo Židé. Jedno písmeno a hned jiný význam.

A: Mám sešit s poznámkami, kam si píšu, na co nesmím zapomenout, ale třeba co se týče osnovy, tak to je u mne taková “kreativní záležitost”, řekla bych. Samozřejmě, že si dělám poznámky i k ději, ale pokud se mi tam vyloupne něco navíc, nevadí mi to, často je to naopak ještě lepší než moje původní vize. Na co se soustředím a co si připomínám, je, že nemám nic uspěchat. Některé věci prostě potřebují čas, aby trochu dozrály.

E: U povídek “na objednávku” – do soutěží, případně zamýšlených jako dárek nebo na výměnu (i takové jsem psávala, za obrázky) jsem musela mít na viditelném místě přilepené poznámky. Post-it lístky jsem si lepila přímo na okraj monitoru a nejzásadnější byl s nápisem “MUSÍ TO BÝT KRÁTKÉ!” – to kdybych chytla slinu a měla tendence se rozepsat, což bylo hlavně u soutěžních textů kontraproduktivní. Ano, text se dal použít do jiné soutěže, ale když se chcete účastnit té jedné určité, zkrátka musíte dodržet její pravidla. Povídky na výměnu zase byly limitované přáním druhé strany, takže ano, lístečky byly víc než důležité. To je totiž moje největší kuří oko: jakýkoliv krátký text mi velmi rychle začne (občas až rakovinově) bujet do šířky.

Něco jiného je ale kniha. Mám danou osnovu pro každou kapitolu, kde je pevně zakotveno, co se musí odehrát, aby se celý příběh posunul dál. Ale jak se k tomu dostanu a co dalšího se během toho stane, to nechávám na náhodě. Díky tomu se mi už podařilo vytvořit několik zajímavých vedlejších dějových linek, které zatím vypadají stejně životaschopně (a pro některé čtenáře nejspíš i zajímavěji) než hlavní příběh.

A: “Musí to být krátké!” protože soutěž má nějaký znakový limit… hm, tak o tom mi ani nemluv. Takhle jsem už třikrát (!) nenapsala povídku do Žoldnéřů. Ono z téměř 90 tisíc znaků se na 46 tisíc seškrtává blbě – to už není škrtání, to je preparace. Povídka, co byla vloni v Mlokovi /Cizinec/, měla být původně do Žoldnéřů, povídka, co mám v CKČ letos, taky a hádejte, kam budu posílat povídku, kterou jsem na podzim rozepsala s úmyslem jako že do Žoldnéřů… Když o tom tak přemýšlím, asi je tohle moje další slabá stránka – nikoli, kde to drhne, ale kde to jede jak dráha a nakonec mám z krátké povídky dlouhou a z povídky novelu. Na druhou stranu, když už při psaní vidím, že to funguje a že se ten příběh prostě vyvíjí trochu košatěji, než jsem původně myslela, nechám to být.

S: No vida, mně rozsah Žoldnéřů dost vyhovuje, protože já mám zase problém psát rozsáhlejší příběhy. Možná za to může trochu i trpělivost, prostě u jedné věci nevydržím až tak dlouho. U delších textů mi často nastává drhnutí ve stylu úplného záseku “a co dál?”. Obvykle tomu dávám volný průběh. Lámání přes koleno a nucení se nefunguje. Nedávno jsem řešil, co se stane v jedné kapitole. Postavy, prostředí, nějaká základní dějová linka, vše jsem měl. Ale co se tam bude kompletně dít, jsem ani náhodou netušil. Pak najednou mě napadla taková hloupá slovní hříčka na jméno jedné postavy a rázem jsem měl v zápisníku dvě popsané stránky a řešení problému. A takhle to je u mě skoro vždycky. Proto mám radši kratší útvary, ty jsou hned a nemusím přemýšlet, jak ještě oddálit závěr.

A: Někdy mě napadne námět tak akorát na mikro nebo na krátkou, ale právě ten rozsah okolo 45 tisíc znaků je pro mne tak nějak asi kritický, protože najednou zjistím, že mám 60 tisíc znaků a do konce daleko. Někdy to jde seškrtat, někdy ne. Jak to máš ty, Míšo, taky někdy jedeš jak dráha a pak horko těžko řešíš, co ještě můžeš škrtnout a co ne?

M: Jo, v tomhle směru jsem v pytli – naposledy jsem ze skoro 120 tisíc znaků dělala 90, dvě rozepsané povídky do jsem poslala k ledu, protože jsem se příliš rozjela… Na druhou stranu, tohle se podle mě člověk naučí ukočírovat časem a praxí. Ještě to neumím úplně (očividně), ale začínám mít lepší odhad.

Můj největší problém je ta zmiňovaná tvorba děje samotného, občas mám pocit, že do příběhu přidám příliš mnoho prvků, postav a komplikovaných zápletek a celý text se pod tou tíhou rozpadne. Aktivně s tím pracovat je dost složité. Člověk si musí neustále kontrolovat, jestli někde něčemu nedává příliš mnoho prostoru, z čehož ale po čase začíná trpět stihomamem a vidí bubáky i tam, kde nejsou. A jakmile se vystresujete příliš, nehnete se z místa. Hodně mi proto pomáhají betačtenáři a nezaujatí kamarádi. Jakmile pocítím, že mám zásek nebo vidím v textu problém, poprosím o pomoc někoho, s kým jsem příběh nerozebírala. Je to takové nastavení zrcadla – pokud mi nikdo nezávislý neidentifikuje problém, který vidím já, a příběh mu připadá kompaktní, uklidním se, bubáci zmizí a já zase můžu v klidu pokračovat se psaním. 

S: Vida, hned dvě zmíněné věci máme přesně naopak. Já zase někdy mám pocit, že umím pracovat právě jen a pouze s příliš mnoha prvky (z nichž často později vychází další příběhy, které si schovávám na později), jinak mi mnohdy přijde příběh dost řídký.

Co se bubáků týká, tak když už nějakého vidím, čtenáři ho ve výsledku nevidí, ale zpravidla najdou jiného, takže stresu nejsem ušetřen.

A: Já některé věci řeším průběžně (vracím se a škrtám, případně přesouvám), některé až na závěr, při dopisování nebo po něm, když už mám hotový celek a jsem tím pádem schopná identifikovat, co jsou skutečně suché větve, které je možné z keře vyřezat. Na co se ale určitě soustřeďuji přímo při psaní je samotný závěr – tam to totiž taky někdy drhne, protože si pořád opakuju, že to musím napsat tak, abych to celé předtím nepohřbila. Tady jsem se trochu, řekla bych, poučila i na práci jiných – když jsem četla jinak dobrou povídku a konec to celé zabil.

E: Ano, konce, můj další (ale ne poslední) auvajs. Mívám tendence děj příliš rychle useknout, případně smést ze stolu, což není pro čtenáře ani trochu uspokojivé. A to nejen konec celého příběhu nebo textu, ale třeba také konec nějaké postavy; vzpomínám si minimálně na dvě úmrtí, která mi byla vytýkána jako příliš náhlá a nelogická, možná až zbytečně dramatická.

Jenže s tím souvisí další problém a to přílišné zkracování. Občas mi “ujede ruka” při zkracování textu a vyhážu toho až příliš mnoho. Snadno se pak stane právě to, že se něco jeví nelogické, násilné nebo nesouvisející s dalším dějem. Zkrátka zapomenu, že mi čtenář nevidí do hlavy a vymažu toho až příliš mnoho z původního textu.

A: Jo, to znám taky, člověk buď něco důležitého vymaže, nebo prostě vůbec nenapíše, protože to je “prostě logické” nebo udělá příliš velkou zkratku. Jemu samotnému to nepřijde, protože pozadí zná – jenže to je právě to, o čem mluvíš: čtenář to neví, autor to zrádně zamlčel a čtenář mu do hlavy samozřejmě nevidí…

E: Většinou mi s těmito dvěma problémy pomáhají betačtenáři, především ti méně využívaní, kteří nemají tak dobrý přehled o mých textech. Mnoho věcí jim nedochází tak snadno jako třeba Sikarovi nebo Jodidovi (mí dva nejbližší pokusní králíci), ti už jsou na můj styl tak zvyklí, že chápou občas mnohem rychleji než já sama, co jsem tím chtěla říct. Ovšem ti “vzdálenější” pomocníci vidí text skutečně jako čtenáři a snáze upozorní na problémy, zvlášť když to jsou texty z nějakého cyklu nebo s postavami, které jsem už někdy použila.

M: Takže jsme probrali naše slabiny, jak na nich pracujeme a co děláme, abychom je odstranili. Takže asi zbývá otázka poslední: máte pocit, že jste se díky znalosti svých slabin zlepšili?

S: Ano i ne. Lepší už to nebude, protože někdy, když mám hotovo a podívám se na výsledek, tak tu slabinu sice vidím, ale už jaksi nemám moc sílu s ní něco dělat. Ale to jsem já a moje miniaturní trpělivost s vlastními texty. Když příběhu, tuplem dlouhému, věnuji příliš mnoho času, začne se mi protivit.

A: Já doufám, že ano. Přinejmenším se snažím některé věci vychytat ještě předtím, než dám text přečíst někomu jinému, na to, co vím, že může být problematické, se snažím soustředit už během vlastního psaní a provádět jistou autokorekci. A o koncích se snažím víc přemýšlet, nevím, jestli vždycky úspěšně. Problém, který výše naznačil Sikar znám taky – pokud ale na něco nemám už sílu ani chuť s tím nějak hýbat nebo se v tom nějak víc hrabat, pomáhá mi text na nějakou dobu odložit. Odstup několika týdnů, případně i měsíců, není vůbec špatný, člověk si jednak od toho textu odpočine, jednak je pak na něj schopný nahlížet jinýma očima.

E: Ajš, zlepšení? Jak se to vezme; dávno jsem pochopila, že rozměr mikropovídky (jak ji stanovují třeba pravidla CKČ) mi absolutně nesedí a tedy se o ni ani nepokouším. Dlouhé povídky jsou oproti tomu ještě vzaty na milost (sbírám materiál a promýšlím zápletku jedné, která, když to klapne, bude včas nachystaná pro příští Žoldnéře – ty letošní jsem fakt nebyla schopná stihnout). No a samozřejmě co se týče románu, tam rozsah zatím vůbec nemusím řešit. Ono se to potom proškrtá samo, případně mi postavy vymřou na nějakou pěknou epickou bitvu.
Zkrátka a dobře ve chvíli, kdy jsem poznala, kde mám kuří oko, bylo mnohem jednodušší se přizpůsobit. Ta drobná vyříznete – a kvůli těm větším změníte boty, případně pobíháte bosky. 🙂 Co ty, Míšo?

M: Já mám pocit, že u mě je cesta cíl. Tak nějak se snažím pořád na sobě pracovat a zlepšovat se a identifikace slabin mi v tom hodně pomohla. Když nic jiného, aspoň vím, v čem se zdokonalit 🙂

S: Tohle mi osobně zní jako pěkný závěr.